Kocourek, který se uměl narodit

Zaregistroval jsem požadavek, abych napsal jakési volné pokračování své „Kočky, která mě milovala“. Vrátil jsem se k němu a zjistil jsem, že ten požadavek pramenil z více stran, tak jsem se za deště pustil do „Kocourka“.

Trochu mi to vyvolává asociaci na vyprávění zenového mistra ve smyslu, že nikdy dopředu nevíte, co špatné bude třeba k něčemu dobré.

Bylo žhavé letní nedělní předpoledne, ve vydlážděném centru našeho statutárního městyse jako v peci. Chystali jsme se s Labutí na chalupu, kde tehdy ještě žila moje babička Božena. Šel jsem zavřít dveře na balkon, který čněl nad vchodem do domu z pěší zóny. Zaslechl jsem zoufalé zamňoukání, což mě zaujalo – kdy by se tady vzala kočka? Na ulici? Ty zdejší, chované jaksi uměle, vykastrované bez rozdílu pohlaví, které zůstávají v bytech a válí se na gauči?
Mňoukání se opakovalo, nebyl to tedy přelud, z balkónu ale nic vidět nebylo, na ulici v tom žáru ani noha žádného tvora.
Měkosrdcatá Labuť mě donutila sejít do přízemí a zjistit, kdo to tam upí… „nějaký nešťastný tvoreček“.

U domovních dveří, v nepatrném kousku stínu, se choulilo koťátko, jak ukázalo bližší ohledání – kocourek. Co s ním? Labuť mu nalila do misky trochu mléka a vystlala košík, který jsme měli doma po mé poslední houbařské výpravě, nějakými textiliemi, a tvorečka do něj umístila. Nevzpouzel se.

Cestou u Nepomuku začal kocourek jevit známky neklidu a po odbočce na Horažďovice, v Oselcích, se mohutně dral ven z košíku. Zastavil jsem, věda, že kočičí smrad v mém služebním rozhlasovém favoritu by nebyl to pravé a žádoucí (měl bych k tomu příběh ze Švejka).

Labuť vyklopila provinilce do příkopu (sama za to mohla s tím mlékem!), posečkala až se vyprázdnil, očistila ho částí oněch textilií, a pak už jsme zdárně dorazili do našeho rodinného venkovského sídla.

Babička při pohledu na nového spolubydlícího nejevila žádné nadšení, ba byla dost nevrlá. „Tady je furt koček plno a vy mi je eště budete vozit z města…,“ brblala celé odpoledne a večer. Určitě znáte mnohdy drsný vztah venkovanů k dobytku. Králíci jsou na maso, slepice na vejce, a když přestávají nést, tak do polívky. Kočky mají chytat myši a hlavně moc nepřekážet a psi být přivázaní u boudy.

Druhý den ráno jsem vstával časně, neb jsem se chystal do lesa na houby. Na zápraží jsme se srazili s babičkou, která šla vypustit slepice na vzduch. A ejhle – na schůdku před domovními dveřmi leželo vyskládáno šest maličkých myšiček – nemluvňat, a kolem nich se hrdě procházel kocourek s pyšně zvednutým ocáskem. Někde vybral myší hnízdo!

A najednou bylo všechno jinak!
„No ty jsi ale šikovnej kocourek, hned ti přinesu něco na zub….,“ byla babička celá bez sebe.
Z kocourka se stal její oblíbenec, kamarádil i se psem, a vyrostl ve zdatného dorostence.

Netrvalo dlouho a kocourek osiřel, protože babička nás opustila navždy. Co s ním? Mládenec mojí neteře Pavly, student gymnázia Karel (a můj budoucí asistent u Škodů) přišel s nápadem, že sirotka přemístí do nedaleké vsi Mnichov, kde pro změnu sídlila zase jeho babička. Více jsem kocourka neviděl, ale měl jsem o něm zprávy, že se z něho stal strašlivý kocouří vládce vesnice. Později zmizel a skončil tedy tak, jak všichni opravdoví kocouři – v plném nasazení a nesmiřitelném boji se svými soky. Čest jeho památce!

Zase se tak jednou potvrdilo, že špatné vykročení do života (opuštěný tvoreček na ulici, ať už se ztratil nebo ho někdo vyhodil „na mráz“) se paradoxně může ukázat jako nejšťastnější zápletka. Zamňoukal ve správné chvíli na správném místě. Myslím, že i lidem se něco takového občas stává….

Osud?