by 
Napsat o Knize proměn něco z vlastní zkušenosti není, jak se ukázalo, úplně jednoduchý úkol. Knihu proměn (I-Ťing) znám a v proměnlivém rytmu používám řadu let; za ten čas se můj vztah k I-Ťingu jistojistě několikrát proměnil.
Je to v souladu s řádem věcí – je to přece Kniha proměn.
—ﬡ—
Na úvod budiž řečeno, že celý text, který se k mé praxi s I-Ťingem váže, je ryze subjektivní. Není o tom, jaké věci jsou, nýbrž o tom, jak mně se věci jeví. Připouštím, že jinému se věci mohou jevit jinak; a mým přáním je, aby tyto řádky byly brány jako můj osobní pohled na předmět úvah, nic víc.
Rozhovor s Knihou proměn náleží do oblasti divinační (věštecké) praxe, a nemohu se tedy vyhnout úvahám o věštění v obecnější rovině. Mám za to, že podstata divinace je něco poněkud jiného, než za co je běžně považována – totiž za předpovídání budoucnosti, „osudu“.
Jádro divinační praxe geniálně vystihuje píseň Mapa lásky v podání Hany Hegerové. Je to píseň krásná a obsahuje nálož pravdy režné jak ošatka, v níž leží pecen voňavého chleba. – Ukrojme a ochutnejme; vřele doporučuji nyní si paní Hegerovou poslechnout, a já sem zatím přepíšu té písně text:
A to je vlastně o divinační praxi všechno – více se snad ani nedá říct. Je ovšem možno to rozvést, aby byl článek delší.
—ﬡ—
Že smysl věštění nenalézám v předpovídání budoucnosti, jsem už napsal.
K věštění se lidé obracejí zpravidla v obtížných a nepřehledných životních situacích. Smyslem věštění, jak já mu rozumím, je poskytnout tazateli nadhled a náhled na jeho „životní terén“, poskytnout mu „mapu“ – právě takovou, o jaké paní Hegerová zpívá. V tomto pojetí osudová danost a svobodná vůle nejsou v rozporu: terén je jednou pro vždy dán, ale volba cesty v něm je svobodná! Je přirozené, že ze znalosti „životní mapy“ může jako vedlejší efekt vyplynout i předpověď budoucnosti: „…kde modrá barva ledem zebe, tam nehledejte modré z nebe, tam čeká na vás vodopád.“
Jakou divinační metodu zvolit? To je otázka!
Kdyby byla sepsána Teorie divinace (a možná sepsána je! jenom já o tom nevím), věřím, že jedna z pouček by zněla: Všude jsou informace o všem – jenom je najít a správně interpretovat.
Nalezení naplňujícího životního zaměření je výzva; nalezení (v)hodného životního partnera je výzva; nalézt dobré místo k žití je výzva. Je tomu tak proto, že jsme vzájemně odlišní a jednoduché obecné návody ne vždy fungují. Z téhož důvodu i nalezení vhodné věštecké metody pro osobní potřebu je výzva.
Sám pro sebe jsem vyzkoušel kde-co, ale s výsledkem jen málo uspokojivým. Důvod je jednoduchý a nacházím ho v sobě: mé chtění, zvláště v citově vypjatých situacích, umí být tak silné, že kyvadlo mi odkýve, cokoli si budu přát. Karty mi vyjdou právě tak, jak si přeju. Nemusím si házet korunou desetkrát, abych zjistil, mám-li se učit nebo jít hrát hokej – můžu jít rovnou.
Předchozí věty jsou mírná nadsázka, ale s jádrem pravdivým. Pro náhled do své životní mapy potřebuju partnera, který se mým chtěním nedá ovlivnit. Já takového partnera nalézám v I-Ťingu. I-Ťing má totiž připravenu skvělou metodu, jak rušivá chtění a přání tazatele odstínit.
—ﬡ—
Naval ženicha, dukáty – a hned!
Proslavená hláška jedné z nejvýraznějších postav legendární pohádky Mrazík velmi dobře vystihuje obecnou tendenci naší kultury: všechno hned a honem. To je ovšem postup, který se pro nahlížení do životní mapy hodí ze všeho nejméně.
Všechno těžké pod nebem počíná jako lehké, všechno velké pod nebem počíná jako malé – praví Tao-Te-Ťing v kapitole 63, a podrobněji dále rozvádí v kapitole následující: co je ještě v klidu, dá se lehko uchopit; co tu ještě není, o tom se dají lehko snovat plány.
Možná, že v mlhách budoucího času nastanou věci bouřlivé a veliké – ty se ale zatím nerozběhly, a my chceme poznat, které mávnutí motýlích křídel povede k jejich zrodu. A není možné sledovat výsostně jemný, s nepatrností hraničící pohyb motýlích křídel a pochopit jeho směřování, cloumají-li s námi násilní démoni planoucích emocí. Právě to je důvod – ne ovšem jediný – proč rychlé metody věštění, šité na míru a podle přání uspěchaného člověka, přinášejí tak nespolehlivé výsledky.
Hluboké vnitřní ztišení
Inovacím, poplatným filozofii*) hned a honem, neunikla samozřejmě ani Kniha proměn.
Byla doba, kdy Kniha proměn byla komerčně velmi v kurzu a knihkupectví byla plná nejrůznějších inovovaných, převyprávěných a hlavně zjednodušených variant I-Ťingu. To samo o sobě nebylo špatné, protože to pozvedlo obecné povědomí o Knize proměn jako takové; také mám v knihovně několik takových publikací. Kdo se ale o I-Ťing zajímal opravdu vážně, instantní polévkou povrchních řešení nemohl být uspokojen a hledal něco hlubšího.
Tradiční metoda věštby I-Ťing staví na poměrně komplikovaném procesu sestavení hexagramů pomocí padesáti stébel žebříčku, zatímco modernější metody se této složitosti vyhýbají tím, že hexagramy sestavují pomocí házení trojice mincí – což je významně rychlejší.
Kritici této zrychlené metody správně namítají, že rychlý proces házení mincí reprezentuje jiné rozdělení pravděpodobnosti než zdlouhavá hra padesáti stébel žebříčku. To je sice pravda, ale myslím, že to není ten hlavní nedostatek inovovaných metod. Zásadním nedostatkem zrychlených metod věštby je právě a především jejich rychlost.
Kdo chce, může vyzkoušet sám na sobě.
Stav mysli člověka, který opakovaně háže trojicí mincí, má blízko ke stavu mysli hráče. Neklid a napětí je tu významným a nezanedbatelným faktorem. Naproti tomu komplikované a trpělivé přebírání stonků žebříčku má potenciál přivést mysl člověka cele do přítomné chvíle, tedy vlastně do svého druhu meditace. V takovém stavu mysli se chtění, lpění na výsledku procesu postupně vytrácí, citlivost mysli narůstá a křehké předivo budoucích tendencí může vystoupit daleko zřetelněji. A také interpretace získaných hexagramů, přistupujeme-li k ní s klidnou a chtění zbavenou myslí, bude obsažnější.
Je to samozřejmě jenom spekulace: ale známý příběh o tom, jak si dal král Kroisos vyvěštit výsledek svého tažení do Persie („…překročíš-li řeku, zničíš velkou říši…“), je příkladem, jak chtění a lpění na výsledku dokáže zploštit obsah věštby.
Kdo ví; možná, že kdyby se Kroisos místo k Pýthii a jejím kněžím obrátil se svou otázkou na Knihu proměn a stonky žebříčku, psaly by se dnes dějiny jinak.
—ﬡ—
*) Pozorný čtenář jiste postřehl, že řeč nebyla o filosofii od slova sofia, moudrost, nýbrž o filozofii – od slova zofos, temnota
Alefe, díky. Rovněž za text Tao-Te-Ťing.
—
(Upozornění: „… král Kroisos vyvěŠtit … do PerSIE“)
Děkuji! Už je to opraveno.
Jedna z mojich prokrastinácií. Mám doma tento preklad, v nemčine (2000), 960 strán a napriek tomu, že životom blúdim v každom okamihu, ešte som sa k otázke a k akcii nedopracoval. A I Ťing má so mnou trpezlivosť. Možno až nabudúce niekde uvidím přehršel Rebríčkov (Ř) …
Eranos Foundation – What is the Eranos I Ching? (2021)
https://www.youtube.com/watch?v=5FmldaU_Zy8
Proměna v lázních. Nikde ani noha, jen hadi a ptáci.
https://imgway.cz/ht6W/E0330DD1-8674-4732-B511-6543EDED4885.jpeg
V dolní části snímku je na zdivu nějaká mřížka. Pokus o vzduchové opatření?
Odvětrání vlhkost v altánu s pramenem.
https://imgway.cz/dgYu/DB5430F2-5382-4DA2-83FD-D025D902B0E0.jpeg
Celé je to tady: https://1ladik.rajce.idnes.cz/
Tolik krásných domů, staveb, a všechno se rozpadá… nemá to pána?
—
To odvětrání bude za daných podmínek k ničemu. Jestli je (hádám podle okna, že jde o stejný objekt – roh, kamenné zdivo) střecha děravá a ve zdivu rostou náletové dřeviny, první, co je potřeba, je důkladné odvedení srážkové vody. Nezdá se, že by to někdo udělal.
Střecha, drenáže, sucho, pak teprve může míto to vzduchové opatření nějaký účinek…
—
Fotky moc krásné.
Majitel m. j. Berdych
Chápu-li dobře tohle tvé povídání/psaní, je o tom, nakolik si člověk může určit svůj vlastní osud/vývoj/budoucnost. (Chápu-li to blbě, tak už dál nečti, prosím).
Myslím si, že moc ne, protože v budoucnosti je příliš mnoho proměnných, které ovlivnit nemůžeme, na nichž ale závisíme.
Jiříkovi z Poděbrad (mám k tomu trochu legrační důvod) připisuji myšlenku, že život plyne jako řeka a my v jejím proudu můžeme (a ne vždy se nám to podaří) leda tak zakormidlovat více k levému nebo pravému břehu, ale na směru plavby moc nezměníme.
Ohledně věštění/předpovídání budoucnosti si také vypůjčím jednu myšlenku:
„Budoucí čas má jednu nepřekonatelnou vlastnost. Budoucnost nelze nijak ověřit nebo rozporovat a tím se tvrzení v budoucím čase stává nezpochybnitelné. Pokud kdokoli prohlásí, že se něco může stát, má pravdu. Stát se může spousta věcí. Jak pravděpodobné to je, budiž odloženo stranou.
Až se ukáže, že se v budoucnosti nic nestalo, nebo že se stalo něco úplně jiného, nikdo už si nevzpomene na původní tvrzení, že se to mohlo stát..“
Nejsem zastáncem nějaké nezvratné predestinace (v nenáboženském smyslu), ale fakt, že vlastní budoucnost nám z velké části určují geny, které jsme zdědili, asi nelze zpochybnit.
Knihu proměn jsem nečetl a asi už ani číst nebudu, nemám tudíž co k ní podotknout. Vzhledem k tomu, že mám pomalu na krku sedmdesátku, zabývat se (vlastní) budoucností by mi přišlo pošetilé. Zbývá mi žít aktuálním dnem a doufat, že……
Připadá mi, že mapa je mi už zbytečná, neb kráčím do jejích bílých míst. Snad tam nebudou lvi….
Chtěl jsem ti odpovědět, a sedl jsem si s čajem na dvorek, abych si to promyslel.
Ráno je plný včel a jarního vlání.
Nakonec mi odpověď (v duchu) vyšla tak košatá, že bude lepší udělat z toho další článek.
… bať-bať, trochu „nalevo, trochu napravo“ a to je asi tak všechno, co v tom nás unášeným proudu můžeme dělat. Osud si s náma pohrává jak vítr s pírkem. A to Vaše z jedný strany k druhý je pouhej výsměch, kterým se nám osud masochisticky vysmívá (ba doslova se drží za břicho), když si o tom nalevo/napravo MY myslíme, že to ovlivníme nějakým naším pádlováním, nebo dokonce o tom můžeme rozhodovat.
Nemůžeme, víte to Vy, vím to i já!!! I když pravda, kde je ta mez, kdy ještě MY něco můžem ovlivnit, a kdy už ON/ONI, mi dodnes taky jasný není.
Třeba dneska … sem se procházel po mý latifundii, na který sem za ranního rozbřesku síkl trávu. Teď večer nasávám tu vůni, vzduch se doslova tetelil votěhotněním něčeho, co bych rád, kdyby se rozmnožilo na věčnost…
… jenže vono hov@o, příteli, vejdu domů a na stole krabička s nějakým prej léčivým přípravkem, po kterým se mám doslova zesr@t až do aleluja… no a zejtra na kolonoskopii se ukáže, kam že mě ten proud osudu zase smýkne.
Ale tak je to se vším, příteli, tedy s tím Alefovo filozofováním o tom, co jedinec je / či není schopnej ovlivnit. On Vám o tom napíše celej článek, ale vězte, že tyhle hlouposti vydrží lidem tak maximálně do prvního verdiktu:
= p o z i t i v n í,
pak už je to „jen“ zoufání a … a beznaděj … pak uznávám, že někomu ta víra/naděje v cokoli může pomáhat, ale moc tomu nevěřím, i když felčaři tvrděj, že víra pomáhá!
Jsme pány svého osudu alespoň v tom smyslu, že ho umíme (chceme-li) ukončit.
Ale kdo v sobě najde tu sílu? Sílu individua?
Jako ten Hamlet:
„Jaké sny by se nám mohly zdát, až se těla zbudem? A v tom je právě háček.“
Přát odvahu může být ošidné: Odvahu k čemu?
Jste sice blbíš (občas), ale stejně bych o Vás nerad přišel. Co teď s tím….?
… o mě a odvahu přeci vůbec nešlo, ale o tu námi neovlinitelnou mez/hranici/čáru, kde se ocel v každým z nás mění na bláto!
… tedy pokud sem správně pochopil to marný kormidlování v tom pomyslným proudu řeky osudu
Na řece osudu
vlezu si do sudu
na konci jsou vodopády
to zas budou držkopády
nafouknu si vestu
skočím na podestu
chytnu se haluze
furt mám iluze.
… úplně výstižný zakončení tý mnou nakousnutý lidský “ meze/hranice/čáry“ a Godotova „zakormidlování“, Ládiku.
Vždycky sem tvrdil a furt tvrdím, že dokud si člověk o sobě myslí, že je celej z voceli, pak určitě se jedná o Vaši „iluzi“. Pokud ovšem z nějakýho důvodu dojde k nárazu s námi neovlivnitelnou realitou (a to bejvá skoro vždycky!), pak bych si dovolil Vaši básničku ukončit taky rýmujícím slůvkem „naděje“
… a vo tom to mý celý bylo
… moje maminka byla zdravotní sestra, takže věděla, proč „ocelový lidi“ mírnila v jejich až bezohledný jájíkovský rozpínavosti
větičkou:
…„podívejte se vážený pane (paní), stačí lousknutí prstů a všechno může být jinak, i kdybyste se na hlavu postavil(a)!“
a taky mi říkala, že bylo zajímavý, že tuhle větu nikdy nemusela říkat starým lidem! … asi proto, že i starý jájíci se nevyhnou „zlomu/čáře/hranici/mezi“, kdy se ocel mění v bláto…i kdyby se na hlavu stavěli“
Tužka napíše,….nepodléhat panice,…ustát nepříznivý okamžik,….vzdálit se od problému na chvíli na Proximu Centauri,….problém na chvíli zmizí , myšlenky si odpočinou. A pak se rozhodnout, co dál…..Mám vlastní zaklínadlo,….“Jen klid, to přejde.“ nebo….“Pannenko Mariá, kde jsi?“ … taky,….“Anděli Strážný, honem, mávni křídlem, díky“.
Tužka.
Usoudila jsem, že stav mysli a ducha je konečně přízniv nahlédnutí do textu Tao-Te-Ťing.
A – ano, právě jen nahlédnutí. Bude třeba lépe se soustředit, myšlenky nesmějí utíkat ani k naléhavým, ani k běžným záležitostem.
Každá věta vyžaduje – ne, špatně, ona o nic nežádá; tedy každou větu lze uchopit z vícero stran, nahlédnout z různých úhlů, odhalování významu možno věnovat času málo nebo hodně – jak si kdo zvolí.
„Jakou lžíci máš, tolik si nabereš“ platí i zde.
Dohromady 81 velmi krátkých kapitol, avšak vydají za celou knihovnu.
Trochu OT: neznala (nebo neznáte) jste náhodou pana Michala Matouška? I on kdysi míval blog na Ricinu v dobách, kdy tento ještě býval Respektem a místo ostudy svému jménu dělal čest. Jakou lžíci máš, tolik nabereš, to bývalo jedno z jeho oblíbených rčení…
Bude to trochu delší, ale snad vám to nebude vadit.
Tato verze Tao-te-ťingu je převodem z pera p. Navrátila. Vyšla kdysi v edici Odeon v kolibřím vydání. Není v pravém slova smyslu překladem, neboť Jiří Navrátil nevyšel z čínského textu, nýbrž z více překladů do jiných jazyků. To samozřejmě mělo na výsledný produkt nezanedbatelný vliv, a rozhodně ne špatný. Četl jsem a znám i překlady skutečné (do češtiny), zejména Krebsovou a Krále. Jsou skvostné, přesto je mi ale Navrátil ze všech nejmilejší. Vnímám ho jako nejpoetičtější a s dávkou tajuplnosti, jakou Král a Krebsová přece jen nemají. A tajemství, tajuplnost, to jsou atributy, které k taoismu v mém chápání rozhodně patří.
V době, kdy jsem se s Tao-te-ťingem setkal a byl jím okamžitě okouzlen, bylo mi kolem třiceti a reprodukční technologie nebyly tam, kde dnes. Nebyly PC s Windows a textovými procesory.
Tehdy jsem si na MVVS (mikropočítačový vývojový výpočetní systém) napsal v jazyce PLM vlastní textový procesor, který na jehličkové tiskárně uměl přidávat znakům i tehdy nepodporovanou diakritiku, a Navrátilův Tao-te-ťing jsem si opsal a v několika exemplářích vytiskl. Kamarád knihař tyto výtisky vyvázal; „zaplatil“ jsem mu za tu službu jedním Tao-te-ťingem. Rozdali jsme mezi kamarády.
Toto vydání Tao-te-ťingu mám v knihovně (tady na webu je jeho opis) a když přijde ta chvíle, listuju si v něm.
Kdepak, pana Michala Matouška neznám. Já vůbec nejsem ostřílený internetový diskutér; tu a tam jsem něco do diskuse napsala až na Kosu a potom taky jen občas na původní Vidlákův blog.
Úsloví o lžíci mi připadá výstižné. Nevím, kdy a kde jsem ho potkala.
—-
K Vašemu setkání s Tao-Te-Ťingem (Tao-te-ťingem?) asi dřív nebo později dojít muselo a okouzlení bylo přirozené.
Je – může být – celoživotním průvodcem.