Kavárna U Godota

Začalo to u moslemínů

Nejdříve se káva objevila v Mekce, pak v Medině a v I. polovině 16. století už se píše o mnoha kavárnách v Istanbulu a postupně po celém Turecku. Do Evropy přivezli kávu Benátčané, v jejichž městě vznikly i první evropské kavárny. Jejich evropskou „mekkou“ se postupně stala Paříž, kde jich kolem roku 1700 bylo už přes 250. Pití kávy prý se nejdříve snažili zabránit kněží jako „ďáblova nápoje“, leč osvícený papež Kliment VIII. kávu ochutnal a vydal nález, že je to „pravý křesťanský nápoj“.

Jako první Češi ochutnali kávu dobrodruzi a diplomaté Heřman Černín z Chudenic a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (moji krajané ze západu naší země!) při svých cestách Orientem na sklonku 16. století. Do Čech dorazila káva přes Vídeň a první kavárna vznikla v Brně – otevřel ji v roce 1702 Turek jménem Ahmed. Teprve někdy na počátku 18. století se pak v Praze objevil Arab Hatalah il Damascus, česky nazývaný Deodatus, který v exotickém oblečení chodil ulicemi města a nabízel exotický tmavý nápoj. Pak založil v roce 1714 první kavárnu v Praze U zlatého hada, pro její úspěch následovala brzy další U Tří pštrosů.

Místo setkávání

Kavárny se rychle staly místy setkávání a třeba Stefan Zweig napsal, že „Kavárna je vlastně jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému.“ Johann Sebastian Bach složil dokonce na oslavu kávy „Kávovou kantátu“, která se prý hrála jako muzikálové představení.S rozšířením tisku v 18. a zejména pak v 19. století se stala běžným a vlastně povinným jevem velká vybavenost kaváren denním i periodickým tiskem, ve slušných kavárnách to trvá dodnes. Nad články se s velkou chutí debatovalo a hádalo a to zejména tehdy, když se sortiment kaváren rozšířil o alkoholické nápoje. Vznikaly jakési neformální diskusní kluby a tak mě napadá, že i zde máme vlastně něco jako virtuální kavárnu. Nad hlavami čtenářů tisku a diskutujících či jen tak poklidně zírajících pijáků kávy se vznášela oblaka tabákového dýmu, dávajíce tak prostředí až snový kolorit.

Čas trhl oponou

Kavárny v posledních letech trochu změnily charakter. Především mizí cigaretový dým, na kuřáka lulky je už vůbec unikát narazit. Názory na tuto změnu se různí, já si myslím, že (ač jsem odjakživa nekuřák) do kavárny cigára patří. Mizí také denní a periodický tisk, což je dáno tím, že mizí jeho čtenáři.

Bývalo obvyklé, že kavárna byla plná čtenářů a na noviny bylo třeba i počkat, než je dočte předcházející konzument informací. Dnes je tam čtenář papírových novin spíše výjimkou (já), většina mladšího osazenstva má před sebou otevřený notebook, tablet nebo alespoň telefon. Tím samozřejmě částečně mizí možnost i potřeba komunikovat spolu v kavárně, protože každý čte něco úplně jiného z prakticky neomezené nabídky globálního internetového (dez)informačního chaosu. Kavárna, která nemá wifi, brzy zhyne. Neodvratně.

Personál

Tak jako všude jinde je personál kaváren mužský, ženský či smíšený. Pro mě zajímavá byla opakovaná zkušenost z Paříže, kde je personál velmi často čistě mužský. Líbí se mi jejich dlouhé zástěry, které napodobují třeba i v pražském Café Louvre (kde je ovšem personál smíšený). Můj dojem je, že kavárny s mužskou obsluhou jsou mnohdy jaksi elegantnější, noblesnější, u Georga V. na zahrádce na Champs Élysées nás obsluhoval robustní číšník dobře 65 let dokonce ve fraku – nu cena té atrakci odpovídala…

Smíšenou obsluhu přeskočím, protože k ní nemám co říci a zabrousím ke své obsluze nejoblíbenější – dámské. V mých oblíbených místních kavárnách (o těch níže) je výhradně dámský či spíše dívčí personál. Teď si vlastně kladu otázku, zda jsem podvědomě výběr kaváren nepodřídil tomuto kritériu…? Jsou to až na výjimky děvčata něco přes dvacet, mnohá z nich ještě studují. Zdravíme se už zdálky a ony už vědí, čím mě v kterou denní hodinu mají pohostit. Ráno je to silné cafe doppio, před polednem spíše campari a cafe ristretto, v pozdějších odpoledních hodinách pak sklenka suchého bílého už bez kávy. Večer do kaváren nechodím.

Odvděčuji se těm děvčatům například tím, že když dorazí první jarní narcisy (při velkém nákupu ve velkoobchodu á 1 Kč kus), nevynechám je ze svého okruhu, při němž přináším drobnou květinou jarní optimismus svým řeznicím, zelinářkám, děvčatům v sámošce, pošťačce, trafikantkám, cukrářkám a sousedkám a někdy i jen tak neznámým kolemjdoucím, které jsou z toho obvykle vyděšené a prchají. Parciálně pak obšťastňuji občas jednotlivé okruhy známých podle cen květin na trzích a právě moje „kavárnice“ nejčastěji.

Druhy kávy

Z našich kaváren prakticky vymizel „český turek“ a to je dobře. Druhů kávy nabízí obvykle kavárna celou řadu (alžírská, latté, vídeňská a co já vím co všechno), ale podstatné je, z jakého druhu zrnek kávu připravují. Ty obvyklé, třeba illy, lavazza, segafredo a spousta dalších značek, jsou docela slušné kávy a běžného konzumenta „neurazí“. Labužníci si samozřejmě vybírají z dalších podle složení (podíl arabiky a robusty apod.) a míst původu. To je hotová věda.

Není všeobecně známo, že káva obsahuje tuk, který samozřejmě podléhá zkáze, a to především po upražení. Je-li vakuovaná a po otevření spotřebována do cca dvou týdnů, nic se neděje, což ovšem platí méně pro kávu už umletou, více pro celá zrnka. Máte-li někde v dosahu pražírnu kávy, je dobře nakupovat tam, ale zase jen v případě, že ji rychle spotřebujete. Jinak je dobré vakuové balení. Nikdy nedávejte kávu do lednice a na mrazák už vůbec ne!

Moc se mi líbí i ten pseudocyklistický mobilní vozík se strojem na espresso, který se u nás v městysi objevuje při různých trzích a oslavách. Káva sice do „papíru“, ale kvalitní.

Domácí přístroje nezavrhujte, i na těch obyčejných jednoúčelových připravíte lepší kávu, než je obvyklý turek nebo ty rozpustné hrůzy. Drobný přístroj na kapsle poskytuje služby rychlé a vždy stejně, pákové domácí espresso bývá dražší a trochu obtížnější na obsluhu, ale produkt z něj už se blíží profesionálním parametrů (mám a chválím).

Pro snoby

Cibetka je taková indonéská lasička, oficiálně se jmenuje „ovíječ skvrnitý“, po domácku Kopi Luwak. Tohle zvířátko leze po keřích kávy a ožírá červené kávové plody (ano, kávovník má plody červené, my je známe jako hnědé – pražené), které zase v trusu vykadí.

Uvádí se, že jeden kilogram stojí až 1000 USD.

Když jsem tak tvořil tohle kavárenské klábosení, vzpomněl jsem si, že jsem ji jednou pil – a to, světe drž se, v jakési kavárně na centrálním Klatovském náměstí hned vedle radnice. Tak jsem zapátral na webu a skutečně – majitel mi pak telefonicky potvrdil, že „Mléčná kavárna a cukrárna“ v Klatovech na náměstí ji má v portfoliu stále. On prý tuhle kávu prodává za 170 Kč za šálek a považuje ji za určitou raritu – v tom mu dávám za pravdu. Nu vidíte – zajímavé kavárny se najdou i v podhůří Šumavy! A proč ne?!

Tak se tam třeba stavte a dejte, prosím, zprávu.

Od roku 2012 se snaží trumfnout cibetkovou kávu káva Black Ivory. V severním Thajsku je útulek pro 30 slonů, kterým dávají denně sežrat 32 kilogramů kávy, z trusu pak vyberou jeden kilogram neporušených zrn a pracují s nimi stejně jako s cibetkovými. Tahle káva je k dostání jen na čtyřech místech na světě – jen v hotelích řetězce Antara na Maledivách a v Thajsku. Tak se tam třeba stavte a dejte, prosím, zprávu…

Paříž – kaváren ráj

Utržím od vás jistě spoustu virtuálních pohlavků a kopanců, ale nemohu jinak. Není nic krásnějšího, než se v době časného léta toulat Paříží od kavárny ke kavárně a všechny památky vidět jen zvenčí. Samozřejmě v páru. Jejich kolorit je nenapodobitelný, káva výborná, personál spíše mužský, a sedět v nich můžete u jedné kávy a sklenky pastisu libovolně dlouho. Bývala radost sedět U Palečka na Place de Clichy, sledovat cvrkot a na žádost mojí Labutě o popelník ukázal číšník (v dlouhé zástěře, samozřejmě) na zem a povídá: „To je všechno popelník“. Jinak ovšem u už zmíněného Georga V., tam popelníky měli. Ovšem za dvě kávy, dva calvadosy a dvě perierky asi třicet euro… U Fouqueta naproti přes bulvár ještě „horší“. Ale běžné kavárny nejsou ani zašpiněné, ani drahé a hlavně – jsou prostě pařížské…! Pro mě nejlepší na Trocaderu L´Ancien nebo Café Rouge na Avenue Kléber (to není podle pneumatik, ale napoleonského generála). A na Place Du 18. juin 1940 u ústí Boulevard Du Montparnasse je pořád Café Duchesse Anne, kde seděl Šakal z mého oblíbeného románu a plánoval střelbu na De Gaullea.

Svoji kavárnu mám i v Paleochoře na Krétě. Jmenuje se Agios Music Café, je přímo v centru, jak my říkáme na „Agoře“, (ale ta ves je tak malá, že od mého příbytku prakticky na pláži do kavárny snad tři minuty) a nevím vlastně, v kterou denní dobu v sezóně mají zavřeno – asi nikdy… Tam ovšem piji kávu „řeckou“ z džezvy (a k tomu mia ouzo me pago). Tradiční nepohodlné řecké rozviklané židle s trnoží, k níž jsou stejně tradičně potřebné k sezení dvě další – o druhou se opírá levá/pravá ruka, na trnoži třetí spočívá pravá/levá noha. Rozviklané stoky s mramorovou deskou, všechno v modré barvě. Ta káva je vlastně „turecká“, ale to se nesmí vyslovit. Asi jako gyros/kebab… Legrační je, jak v kavárně naproti (asi 20 metrů), kam jsem také chodíval, majitel provedl rozsáhlou rekonstrukci ála EU. Ztratila místní kolorit a má tam prázdno.

V Itálii dělají kávu naprosto skvělou a prakticky všude. Stačí ale přejet hranici a narazíte na tu německou hrůzu, v Rakousku na venkově o nic lépe. Jinde moc nevím, třeba mě poučíte.

Nejhroznější kafe? Podle zpráv v USA (tam jsem nebyl), podle vlastních zkušeností v Torontu.

Moje kavárny… sám bych tomu nevěřil

Jak známo, žiji v historickém centru našeho městyse, ohraničeném bývalými hradbami a příkopy z roku 1295 – dnes sadovým okruhem. Kavárny v městě piva neměly žádnou velkou historii, vzpomíná se jen na dávno zbouranou Vídeňku. Když nemusím, staré město neopouštím (často musím, co se dá dělat) a tak tu mám i své kavárny.

Začal jsem přemýšlet, kolik jich tu máme, jen tak v paměti. Ale paměť starce – zdroj nejistý. Google – ten je jistější. Nevěřil jsem vlastním očím. Přímo v centru, prakticky na pětníku, je přes padesát kaváren! Které nevnímám, protože do nich nechodím – nemohu utrácet všude, že? A den má jen 24 hodin.

Mojí vlajkovou lodí je Anděl, ale sám se tomu trochu divím. Tak trochu underground (v suterénu je skutečně tzv. Šantán v Andělské – Andělská se původně jmenovala dnešní ulice Bezručova, z něhož se při pořádání nočních hudebních produkcí line z okýnek sladká vůně marjánky), ale příjemný. Velmi přátelské prostředí, v létě zahrádka vystrčená do ulice – moje častá úřadovna, před dokořán otevřenými francouzskými okny ála Paříž. Hodně mladých lidí, ale také skupinky penzistů, některé tam potkávám celkem často (brzy se přidám…).

Café La Rosé je napodobeninou jedné pařížské, kávu nemají jako v Andělu, ale zase lepší víno (z Moravy od Jirky Radochy – kamaráda našich synů). Chodím tam občas číst Blesk, který na rozdíl od jiných deníků nekupuji.

Naprosto noblesní je La Provence u Branky, na niž navazuje prostor restaurace – jedné z nejlepších u nás. Zahrádka do parku a personál se neptá, personál ví… Suché bílé z Nového vinařství (veltlín 2012 naposledy, ta řada se skleněnou zátkou pod šroubovým uzávěrem) a to, čemu Češi říkají „pikolo“.

Hned vedle Anděla na rohu s Františkánskou Caffeteria Hardy. Káva SKVĚLÁ, ale židličky a stoly takové plastové… neútulné. Hodně mladých, asi generační zlom.

Dále kolem centrálního náměstí Caffe Felliny u rohu Pražské – tam nechoďte! Pekelně předražené a obsluha děsná (ač dámská).

Když dobrou kávu a koňak, tak „U Španěla“, oficiálně El Cid. Na rohu Zbrojnické a sadů, skvělá kuchyně v restauraci (pravidelně hodně vysoko v Maurerově seznamu), obsluha báječná a hlavně – pokud ke kávě (slušná), chcete koňak (tedy vlastně cognac) – tak tam! Daniel Bouju XO, ovšem peněženka to unese jen ve svátečních chvílích.

Na méně civilizované straně centra ve Veleslavínce Café Azyl bohémského ražení s hodně stálou klientelou. Mají tam pro mě na mrazáku vodku Beluga, nevím o nikom jiném, kdo by ji pil.

Když někdo přijíždí autem a bojí se problémů s parkováním, dáváme si rande v Café Lamborginy v Saské – je to jen kousek od parkovacího domu na Rychtářce.

Pokud už musím mimo centrum, tak nejraději jen kousek do kavárny Kačaba – tam obsluhují tělesně a duševně mírně postižení. A nebo dál – eL Caffé na Klatovské/Chodském náměstí – káva excelentní! No, ale z ruky…

Kavárny „connecting poeple“

Mrzí mě, že kavárny, hlavně ty pražské, získaly teď u mnohých špatnou pověst. Některé jsou vynikající – Louvre na Národní a Savoy na Újezdě, ke kterému mám mimořádně vřelý vztah (to je na jiné povídání). Moje zkušenost mi říká, že obecně setkávání v kavárnách jsou příjemnější než v kancelářích a pokud se nejedná o nejbližší rodinu či přátele, tak i s příbuznými a známými. Dá se v nich klábosit až kecat, pracovat (pokud nejste třeba pokrývači, samozřejmě), číst noviny i knihy, jednat o tom či onom, plánovat, vzpomínat, snít… a nebo jen tak sedět a zírat na cvrkot kolem a usmívat se na okolí.

Jasně, nelze to dělat neustále, z čehož mě teď možná podezíráte. Ale občas…?

Kavárna je hezké místo k životu.

---