by 
Možná k údivu mnohých jsem se nezapojil k diskusi o jídle. Žádné obavy, můj zájem o toto téma je trvalý a neměnný, ale nějak mi to nevycházelo časově. Tak jsem si řekl, že to zkusím opožděně samostatně.
Po vzoru dědy Klause vytknu před závorku základní fakt:
„Čínu“ nevařím. Nikoliv z důvodu nějakého odporu vůči ní (můj vztah k těm exotickým pokrmům je přesně opačný), ale protože to prostě neumím. Takže raději něco o zkušenostech s ní.
První asijská restaurace vznikla v našem statutárním městysi hned začátkem 90.let (ve Veleslavínově ulici) a byla velmi noblesní. Náramně dobře upravená, se správnými otočným „tácy“ na kulatých stolech, stylovými oděvy personálu apod. Vařili tam velmi chutně, ale zda čínsky správně, to jsem posoudit neuměl a dnes už si to nepamatuji. Ale jako pokus určitě dobré, nicméně už dávno tomu, co zanikl, z důvodů mně neznámých.
Dnes máme „asijských“ restaurací ve městě hromadu, většinou ovšem vietnamských. Dobré čínské znám dvě (na Americké/dříve Moskevské, v těsném sousedství bývalého kina Moskva, a druhá u 35.kasáren/hlavní pošty), ale už jsem tam dávno nebyl z důvodů nikoliv kulinářských, ale čistě osobních.
Nicméně skutečnou čínskou kuchyni jsem měl možnost při několika návštěvách oné země ochutnat v originále (Čínu jsem jen navštívil, nikoliv poznal – aby bylo jasno). Základní zjištění bylo, že se výrazně liší čínská kuchyně jižní „kantonská“ a severní – „pekingská“.
Pekingská mi připadala velmi podobná té, kterou si jako čínskou našinec ze střední Evropy představuje: kung pao, pekingská kachna atd. – recepty dnes v každé kuchařce. Možná mi to ale tak připadalo také proto, že jsme se pohybovali po Pekingu s doprovodem z naší ambasády a ti nás vodili do restaurací, na které byli zvyklí (říkali „naše hospůdky“) a kde se kromě Číňanů vyskytovali i evropští hosté.
Jinak tomu bylo v Kantonu (kde Škoda budovala s Číňany společný podnik na výrobu malých turbín Škoda – Jinma /Škoda – Silný kůň). Podotýkám – bylo to před třiceti lety, kdy Čína ještě nebyla tím dnešním dravcem a kdy třeba Šanghaj bylo ještě docela obyčejné čínské město (ta celková změna za třicet let je neuvěřitelná!).
Kantonská kuchyně mi přišla daleko exotičtější a pro mnohé cizince jistě méně poživatelná. Zavítali jsme třeba do restaurace, kde si různou exotickou faunu vybíral host ještě živou. Šokující byla ovšem návštěva tržiště, kde bylo ke koupi mnohé – vzpomínám třeba na stažené a vyvržené psy a jiné domácí mazlíčky, V diskusi zmíněné pařáty v celých hromadách, samozřejmě také zelenina, kterou ani neumím popsat. Myslím si, že Číňané jsou skutečně schopní snít snad všechno, ovšem nepochybně nějak chutně upravené – alespoň mně v Číně vždycky všechno chutnalo, jiné/odbornější měřítko či popis nemám.
Pro ilustraci přidávám několik fotografií z těch časů.
Dvě jsou ze slavnostního zahájení provozu zmíněného společného podniku (na jedné i já ve společnosti krásných hostesek). Na jedné je momentka, na níž vybírám se svým bossem něco malého k zakousnutí.
Na další je Martin Polívka s jakýmsi mořským tvorem, určeným k obědu. Martin byl jedním ze tří novinářů, které jsem tenkrát vezl z důvodů PR s sebou do Číny (Martin byl z Mladé fronty, Vašek Prokš z Hospodářských novin a Víťa Kulich z Práva).
K poslední fotografii dodám veselou historku z natáčení, která je, myslím, pro vztah ČR s Čínou charakteristická. Zachytil jsem na ní robustního primátora města Plzně Zdeňka Proska (jenž byl členem naší delegace – muže staroslovanských rozměrů), tlumočníka a až vychrtlého starostu Kantonu (jméno už nedám) – města s tehdy 5,5 miliónovou populací (Plzeň 170 tisíc lidí).
Při diplomatické debatě těchto dvou potentátů zdůraznil Z. Prosek, že naše starobylé město Plzeň oslaví v příštím roce 700 let od založení, a že pana starostu Kantonu zve na tyto oslavy.
Malý drobný Číňan moudře pokýval hlavou, poděkoval za pozvání a vyjádřil radost nad tím, jak i tato starobylost je našim dvěma městům společná. I Kanton bude za pár let slavit, a to 2700 let od svého založení….. a bylo vymalováno!
A na závěr něco geniálního k čínské kuchyně, co vstoupilo navždy do českých kulinářských dějin:
https://www.youtube.com/watch?v=7MMS0-_6Ayc
Mám tam nějaké překlepy, nějak se s tím, prosím, vyrovnejte.
My jsme trenovaní z jiných webů, tak to jistě zvládneme.
—
Časem se propracuju i nějaké korektuře, v případě nejasností požádám o kondolenci. Ne, o vlastně o konfrontaci. – Taky ne. O konzumaci. – No prostě se s Tebou poradím 😀
Zdá se, že v Číně si zbaštěj všechno. Možná by v nějakém restaurantu chutně připravili i Blyštivého Péťu, když si tak dobře poradili s Bobíkem.
🤔
To možná zrovna ne, nevím.
—
Číňané o sobě s lehkou ironií, ale i hrdostí říkají, že Číňan sní vše, co létá ve vzduchu – kromě letadel; vše, co leze pod zemí – kromě metra; vše, co chodí po zemi – kromě člověka.
Možná bychom jim mohli podsunout představu, že náš derniér je ýbrmenš – pak by to náhle nemusel být problém.
Na místě Pavlíka Novotnejch bych potom do ZhongGuo radši ani nejezdil – prase jako prase, vepřové je v Číně oblíbeno. Mohl by si, vyvržen, poviset na háku v tržnici mezi psy, osly a jinou zvěřinou. Aj by ho natřeli hypermanganem, aby po něm nesraly mouchy.
Léta jsme jezdili na lyže do Mayrhofenu v Tyrolsku. Na večeři jsme moc rádi chodili do tamější čínské restaurace. Velmi příjemné prostředí, tlumená (patrně čínská) hudba, mezi stoly často procházela majitelka, mluvila jakž takž německy a působila velmi skromně. Jídlo vynikající.
Talíře nahřívali a nádoby s pokrmy na stůl vždycky postavili na kovový podnos na nožičkách, který předem také nahřáli; zůstal horký po celou dobu večeře.
Jednou seděli ve vedlejším boxu asi čtyři Američani. Objednali si hory jídla, které rozhodně nemohli za večer sníst. Jen tak tu a tam něco uzobli, ale všechno jídlo na podnosech krásně naaranžované rozvrtali.
Za chvíli se zvedli. Když se přiblížila obsluha se zdvořilou žádostí o zaplacení, spustili cirkus na celou restauraci – že všechno špatně a platit tedy rozhodně nebudou. Seřvali číšníky i strnulou majitelku a odkráčeli.
Na můj dotaz ohledně přivolání policie majitelka jen rezignovaně odpověděla, že ne, že by si tím podnik jen způsobil větší škodu.
Postupně jsme se stali štamgasty a chodili jsme tam jako domů. I úsměvy paní majitelky a známého personálu mi pak připadaly ne pouze zdvořilé, ale docela vřelé.
Teď jsem se podíval na heslo „Kanton“ na internetu. Dlužno poznamenat, že už je to asi úplně jiné město, než před těmi třiceti lety.
Nové letiště, nová (600 metrů vysoká) televizní věž, spojení superrychlou železnicí a co já vím co všechno.
Třicet let je tak asi cca jedna generace. Neuvěřitelné….
Najdete si na YouTube nějaký filmík, které tam zveřejňuje Pavel Dvořák. Žije tam s přestávkami už 10 let. Zjistíte, že Čína je neuvěřitelně pestrá. Jeho čínská rodina – vzal si Číňanku – považuje jeho bydliště na Slovensku za legrační skanzen.
Historka z natáčení:
nemohu si pomoc, ale když vidím to Godotovo neskutečný růžový sako, tak se mi ihned vybavujou úžasný Devadesátky, netušený možnosti, kdy úplně stačilo bejt „jenom“ přidržtaška modrý pracky a … a jinak už umět celkem h@vno. Stačilo třeba jen nosit tomu neskutečnýmu narcisovi hůlku, když ji někde s oblibou jako zapomínal, protože si na tenise natáhl svalíček (nebo co mu to vlastně tehdá bylo).
Nebudu zapírat, byla to pro mě obtížná doba, nebylo to vůbec snadný ani jednoduchý, zvláště když člověk měl pod sebou lidi a musel se postarat o jejich denní chléb, když modrá klaka začala bačovat a rozjela tu jejich (jak jinak /*) legální malou a posléze velkou privatizaci. Bylo to všude stejný, často sem musel poníženě žebral o nějaký zakázky v kancelářích, kde do tý doby sedávali jakžtakž znalí praktici. Jenže ty pak „vystřídali“ bezpečně od ostatních rozeznatelní privatizovaní novodobí byzmismeni alá Dlouhej právě v těch růžových sakách s bílýma ponožkama, který uměli akorát tak teoreticky žvanit a přezíravě koukat na ostatní, neb dávno věděli, co třeba já tehdy vůbec né, že totiž už v pohodě běhaj na stejným oválu hafo koleček před náma!
Jak sem už zmínil, stačilo umět jediný, zmetkovi Klausovi a spol. v předklonu nohsleda nosit hůlku či jinak podkuřovat modrý klace! To se tenkrát vyplatilo a tučně oceňovalo … hádám, že i dneska to nebude jiný, jak Klaus tehdy bytelně postavil základy morálního rozvratu, kterej je (mimo jiný!) příčinou současný morální devastace.
/*
jak spravedlivě rozhořčenej exministr Tlustý u Xavera, kterej ve 2:25 minutě záznamu na tázací nadhazovací úvod Xavera, výživně prohlásil, že oni … jen si Tlustýho poslechněte sami:
https://www.youtube.com/watch?v=HjcXbTUB6v0&ab_channel=XTV
To jste to opravdu vedli tak svěle, že najednou byla plná náměstí lidí, cinkajících klíči?
„Bylo to všude stejný, často sem musel poníženě žebral o nějaký zakázky v kancelářích, kde do tý doby sedávali jakžtakž znalí praktici“. Byli to praktici na dobu předcházenícího režimu, který si lidé odcinkali. Inu, nová doba, kterou si lidé vycinkali, přinesla nové poměry, čemu se divíte, tak je to přece vždycky.
No, já osobně jsem nikdy nikde klíči necinkal, ale lidi cinkali jak o život. Co – měl jsem se jít oběsit?
Ne, vzal jsem si holt fialové (upřesnění pro barvoslepé) sako a bílé ponožky, aktuální módu. Dres KSČ se už prostě nenosil.
A lidé? Jsou stále stejní, zvolili si zcela svobodně IQ 107, jsou to tudíž ve své většině stejní debilové jako tenkrát.
Pláčete na velkou i malou privatizací? Já nic neprivatizoval, ale obojí si lidé prostřednictvím svých volených zástupců demokraticky prosadili, nebo snad ne?
Vyhřezl jste nade mnou docela hezky, až se vám zamotaly kaničky u kecek, protože vyčištěné a nablýskané boty, další symbol těch neblahýchz devadesátek, byste si nikdy neobul.
Nic ve zlém, ale já taky cítím rozdíl – lítat po světě jako zaměstnanec a lítat za svoje. A vůbec pomíjím jako zaměstnanec privatizátora. Ani on nelítal za svoje.
Ládiku, to je taková „definice kruhem“.
Já lítal po světě za peníze privatizátora (což není tak úplně pravda, protože „privatizátor“ vlastnil 20% podniku, zbytek banky a FNM), vy za peníze, které jste vyfakturoval zákazníkům, a neříkejte, že mezi nimi nebyli žádní privatizátoři.
Takže ani vy jste nelítal za svoje?
Tak jsem to nemyslel. Něco jiného je poletovat za mzdu a brát diety, jiná věc je vydělat, zdanit a za zdaněné poletovat na výlety – ne sám, bo sdílená radost je 2násobná radost. Já třeba kupoval do JARu 4 zpáteční letenky a pobyt byl měsíc, bez cestovky. To není stejné, jako služebka.
Jasně, že to není stejné. Služební cesta není dovolená, to by mi „privatizátor“ netrpěl. Také netrvá měsíc – zrovna JAR v roce 1993 na týden s jednáním v x firmách, třeba i u guvernera Stahlse v jejich centrální bance nebo v Atomic energy corporation či u zbojařů v Denelu.
Za své jsem létal na Krétu, nikoliv ve čtyřech, ale třeba i v devíti lidech, náklady pro mě (děti se také podílely) v tom případě pokaždé přes čtvrt miliónu (tak asi v letech 2000 – 2015) – také jsem je musel vydělat a zdanit, neb to už jsem přestával být zaměstnanec (aby měl blbíš jasno). To fakt „není stejné jako služebka“, to je celkem objevená amerika.
Ztrácíte glanc, Godote, kde něco píšu o klíčích a Vašem případným věšení se, nebo o Vaší účasti v privatizaci, proboha? To ste se živil novinářinou při tomhle chápaní textu, který tady předvádíte?
Takže pro jistotu ještě jednou a polopaticky:
ANO, to moje bylo jen a pouze o:
…“vzal jsem si holt fialové (upřesnění pro barvoslepé) sako a bílé ponožky, aktuální módu“
a o tom, co ta móda v Devadesátkách dle mých osobních zkušeností reprezentovala! Godot s tím měl společnýho jen to, že si to sako s ponožkama navlík a šel se s Číňankama vyfotit!
Jakákoli podobnost se skutečnými, žijícími či mrtvými osobami je čistě náhodná, pokud ovšem jste se třeba byť na okamžik uviděl v tom mým textu zrcadlit, tak prohlašuju, že to není můj problém, ale pouze Váš!!
P.S.
barvoslepej možná, ale my barvoslepci tý barvě na tom Vašem saku (jak se nám zobrazuje na monitoru!) říkáme přesně:
STARORŮŽOVÁ
… to jen na doplnění Vaší další zcela zbytečný invektivy
P.P.S.
mýlíte se, Ládiku, z toho co Godot psal = žádnej zaměstnanec v tý době Godot už nebyl, ale jako k těm růžovým sakům přifařenej SVOČ fakturant … to byste ho urazil a křivdil mu!
chytře přifařenej SVOČ fakturant = sem zapomněl napsat
Měl byste se držet svého čmárání a nepsat tvrzení o věcech, o nichž pramálo víte. Samozřejmě, že zaměstnanec a nikoliv „SVOČ fakturant“.
Nevidím v tom sice žádný podstatný rozdíl, ale to jen tak pro přesnost.
Píšete:
„prohlašuju, že to není můj problém, ale pouze Váš!!“
Prohlašovat můžete co chcete, ale na osobní rovinu to přenášíte vy, nikoliv já, což z toho činí problém.
aha, takže „osobní rovina“, teď teprve je mi to úplně jasný, ale s tím taky nic nenadělám!
To je dobrá výmluva.
… tak tedy dobrá, Godote, když jinak nedáte, tak naposledy. Buďte vod tý ochoty a pokuste se mi okopírovat mojí větu/věty, kde sem ty růžový saka s fuseklema převedl na tu Vaší osobní rovinu. Já se nikdy netajil, že sem značně zpozdilej oproti jiným, ale slibuju Vám, že si ji/je přečtu a pokusím se Vám to nějak vysvětlit/vymluvit/, i když vám nezaručuju, že to pochopíte!
Nu, jestli třeba tohle není na osobní rovině, tak už fakt nevím co:
„chytře přifařenej SVOČ fakturant = sem zapomněl napsat“
K něčemu takovému jste měl v podtextu nakročeno od samého začátku.
Že jste napsal blbost, k tomu se nehlásíte.
Nu nic, mě už to nebaví…. ale votrávil jste mě.
To je furt jak byly devadesátky špatné… a proč mohly být špatné? Proto, co jim předcházelo, včetně těch vašich „jakž takž znalých praktiků“. Já je znal zprotředkovaně v podobě Jakeše, Bilaka a třeba ústředního ředitele Československého rozhlasu soudruha Jána Riška – taky jakž takž znalí praktici, a proto ty konce. Barva saka a fuseklí je v této souvislosti marginální záležitost.
Já třeba na devadesátky vzpomínám jako na celkem dobré časy.
Jednak jsem byl mladší, což nebyla vždycky tak úplně výhra, protože v oboru jsem se ještě neprosadil a moje nápady, které se dnes běžně realizují, tenkrát byly dost přhlíženy (což mě pochopitelně štvalo), ale spousta věcí se vůbec neřešila (formality) a důležitý byl jen výsledek. Nebyl problém sehnat lidi do krátkodobé, nárazové práce. Všude bylo dost rukou, které se ochotně chápaly práce, již bylo třeba vykonat. Stínem byla obecně nevalná platební morálka, horší, pomalejší bankovní služby. – Z mého pohledu to byly rychlé a dobré časy, nemůžu si na devadesátky stěžovat.
Pokusím se vám to vysvětlit – třeba se mně to povede.
Hned první věta vašeho vstupu do diskuse:
„…nemohu si pomoc, ale když vidím to Godotovo neskutečný růžový sako, tak se mi ihned vybavujou úžasný Devadesátky, netušený možnosti, kdy úplně stačilo bejt „jenom“ přidržtaška modrý pracky a … a jinak už umět celkem h@vno.“
tak trochu vypadá, jako kdybyste tou přidržtaškou v neskutečným růžovým saku myslel Godota. To bylo první, co mě napadlo, když jsem tu větu četl. Když jsem se začetl poněkolikáté, začal jsem opatrně připouštět, že jste to tak možná nemyslel, ale kdo ví.
S psaním je to tak, že když člověk píše, má přemýšlet nejen o tom, co chce sdělit, ale taky tom, jak bude čtenář jeho elaborátu rozumět; tohle se vám podle mě moc nepovedlo. – Na tom nic není, stane se každému, znám to z vlastní zkušenosti. Zkuste se na tu větu podívat z pohledu někoho jiného – a uvidíte sám.
… to jako fakt, Alefe, myslíte úplně vážně? Pro Vaši informaci, nenapsal jsem větu, nýbrž věty. To je podstatný rozdíl, pak není divu, že se neshodneme!
No ale budiž, už se těším, jak se začtu do Vámi zase někdy napsané celkem vydařené sci-fi povídky a hned z prvního odstavce, co dím, jedné z kontextu vytržené jedné věty, třeba této:
“ Osesseh Imespac odložil misku a zamyšleně rozvlnil své výběžky“
Vás nařknu podobně (jak to udělal Godot mě) a převedu ty Osessehovy Imespacovy“výběžky“ do té neskutečně přihlouplé “osobní roviny“ vztahovačného Godota.
Dyť je to naprostá kravina. Od toho si snad přečtu celou povídku, pokud ji nedám na první dobrou, přečtu si ji klidně i vícekrát, ale budu snad vycházet z celkového kontextu, abych sám zjisti, že nějaké „Osessehovy výběžky“ s dějem povídky vůbec nesouvisejí, stejně tak, jako neexistuje nějaké zákeřné blbíšovo předivo záměrně invektivních spojení mezi růžovým sakem a Godotem!
Pro koho si asi tak myslíte, že jsem záhy za tu Vámi komentovanou a z kontextu vytrženou větou napsal dle mého i nelingvistům polopaticky znějící větu, že:
“… ty pak „vystřídali“ bezpečně od ostatních rozeznatelní privatizovaní novodobí byzmismeni alá Dlouhej právě v těch růžových sakách s bílýma ponožkama, který uměli akorát tak teoreticky žvanit a přezíravě koukat na ostatní…“.
To jako si vážně myslíte, Alefe, že jsem až ták cáklý, jak se domnívá Godot, že ti v růžových sakách a ponožkách a la Dlouhý je či byl Godot, tím víc, když ho vůbec neznám? Tomu jako fakt mám věřit, že to má být ta indicie vedoucí ke Godotově “osobní rovině“? To si fakt děláte už prd@l, žejo? Stejně, jako když se pokoušíte tvrdit, že z jedné věty Vás “napadá“, že růžové sako i s fuseklemi je s největší pravděpodobností fakt sám Godot!
Přitom (jako tady se prezentujícímu lingvistovi) Vám vůbec nic neříká mnou psaný text, že houby Godot, ale jen a pouze to Godotovo sako blbíšovi připomnělo Devadesátky … ještě jednou, Alefe, speciálně pro vás dva, abyste vás zase nemuselo nic “napadat“, to zopakuji … Devadesátky, v kterých stačilo …“ bejt „jenom“ přidržtaška modrý pracky a … a jinak už umět celkem h@vno.“ Sakra už, můžete mi sdělit, z čeho asi tak s Godotem odvozujete, že schopnosti, který stačily v těch Devadesátkách těm v růžových sakách, jsou schopnosti Godota. Jen proto, že si sako navlíkl a šel se vyfotit s Číňankami? Kde v téhle souvislosti jsem něco takového napsal o Godotovi, který je navíc tak nabobsky otrávený, že se nezmohl ani na zkopírování jedné jediné konkrétní věty z toho mého původního textu, kterým mě osolil! Zato si neodpustil dodat, že ho už nebavím, přesně v intencích naší veverky = „orel much přece nelapá“. Z které části mého textu si odvozujete ono zákeřné předivo blbíšova úmyslného zla, kterým všechno, co napsal o saku Godota, převedl do “osobní roviny“?
Z vás obou aby se jeden obklíčil, ale hlavně, že jsme v tzv. literární kavárně na honosně znějícím litterate.cz … fakt názorné kouzlo nechtěného v praxi!
Ano, myslím to úplně vážně, proč se ptáte?
Člověče, trochu se vzpamatujte a strčte občas hlavu do normálního světa. Lidi vás vnímají právě takového, jak se svým psaním prezentujete. Chcete-li být vnímán jinak, musíte změnit buď sebeprezentaci, nebo sociální bublinu, případně oboje. Naboba si nechte do rozhovorů na mém bývalém webu. – Na stráž!
Prostě kdo umí, ten umí. Přitom stačilo připsat k tomu Godotovu saku a Číňankám na tý fotce myší a dvěma klávesami Ctrl+C a Ctrl+V tohle a mohl sem si ušetřit tuhle lapálii s Godotem a s Vámi:
Fialové sako se stalo typologií.
Pověstné fialové sako a černé kalhoty, naleštěné boty, z kterých jak pěst na oko čněly bílé či dokonce i křiklavě barevné ponožky. To také patřilo k legendárnímu outfitu některých podnikatelů. Zatímco jiní se pomalu učili oblékat elegantněji. Fialové sako se stalo tak silným podnikatelským motivem, že začalo symbolizovat celé podnikatelské devadesátky. Tedy spíš to horší z nich, „fialové sako“ není totiž žádná lichotka. Jako fialové sako charakterizuje jeden portál podnikatele nebo jiného člověka s manýry z počátku 90. let hned po sametové revoluci. A dokládá to příkladem: „Přišlo tam za námi jedno takové fialové sako a snažilo se dělat dojem nabitou prkenicí a blbejma kecama“. Ovšem nebylo třeba zůstávat u fialové. V módě byla i saka v jiných barvách.
P.S.
Všimněte si, jak elegantně spláchli ty mé a la Dlouhé v růžových sakách:
…“ Fialové sako se stalo tak silným podnikatelským motivem, že začalo symbolizovat celé podnikatelské devadesátky. Tedy spíš to horší z nich, „fialové sako“ není totiž žádná lichotka.“
P.P.S
zase omyl, já chápu, že s Godotem rád posedíte v kavárně a je Vám sympatický, to Vás ale diskvalifikuje soudit naše zakousnutí se do sebe, ale zase = nabobské chování nemusí nutně znamenat naboba, stejně tak jako růžový sako nemusí bejt Godotem, chápete to konečně, nebo raději sáhnete po tom dvojitým metru pána prostoru?
To máte tak: já proti vám nic nemám, ale už před celkem dlouhou dobou jsem přišel na to, že vám nerozumím. Není to nic osobního, tak to mezi lidmi občas prostě chodí.
Na mém bývalém webu občas do diskusí přispívá nějaký piccolomini. On s vámi celkem nijak nesouvisí, já ho uvádím jen jako další příklad člověka, s nímž nejsem (podobně jako s vámi) naladěn na stejnou notu. A z toho důvodu čtu například vás dva jen zcela výjimečně. Znovu opakuji: není to nic osobního, prostě vám dvěma nerozumím. Nečtu vás proto, že je zbytečné číst text a pak dlouze vrtět hlavou a v duchu si říkat: o čem ten člověk vlastně mluví? A proč to vlastně píše/říká? Zase jsem ho nepochopil!
S Godotem je to (zaplaťbůh) jiné, s ním si rozumím celkem dobře a písmena od něj mi očima do hlavy skáčou úplně sama. A zase: není to žádná zásluha, je to náhoda nebo Prozřetelnost, ale tak to prostě je. A když jsem přečetl Godotovu repliku na vás, řekl jsem si, že si teda u vás přečtu, na co vlastně Godot reaguje. Přečetl jsem, a v dobrém úmyslu jsem vám poskytl zpětnou vazbu, abyste věděl, jak na mě působí váš diskusní příspěvek. Bohužel, já ho na první čtení vnímám jako poněkud zastřený výpad proti Godotovi. Vy jste ho tak zřejmě nemyslel, ale to nic nemění na tom, že mýma (a zřejmě i Godotovýma) očima nahlíženo to takhle vypadá. Jestli chcete, abyste byl vnímán jinak, musíte jinak psát. Budete-li psát stále stejně, nic se nezmění.
A teď to hlavní, ode mne pro vás:
Jestli se vám zpětná vazba ode mne nelíbí, prostě ji ignorujte. Není to nic, co by pro vás bylo nějak závazné. Ale vezměte na vědomí, že jako vy sem napíšete, co si myslíte a co máte chuť říct, tak i jiní to udělají, a vám nezbude, než vzít to na vědomí – a nebo to nečíst. Tuhle svobodu máme (zatím) všichni.
… s tím samozřejmě nemám problém, Alefe, ale zaráží mě, že člověk, kterej tady píše, že mi většinou nerozumí, se mi snaží vysvětlit text, kterej sem notabene napsal já! Trochu zvláštně schizofrenní přístup, nemyslíte? A ještě tomu nasadíte korunu sdělením úplně toho prej nejdůležitějšího, a sic:„Jestli se vám zpětná vazba ode mne nelíbí, prostě ji ignorujte.“
No, co sem v životě poznal ze všeho úplně nejlíp je to, že každej přesně ví, co má udělat ten druhej! Tak co kdybyste Vy sám taky recipročně řídil Vaší knížecí radou, tím spíš, když mi nerozumíte, nebo rozumět holt nechcete a prostě mě taky ignoroval?
Jednoduchá a pro oba schůdná cesta, nemyslíte?
Nomen omen, to věru není prázdné rčení.
kdybyste se řídil …
Já se mýlím často.
Godote, pomněte, orel much nelapá.
—
Různé pojetí starobylosti jste vylíčil skvěle !
… a je vymalováno!
Kolik lidí, tolik světů.
—
Já teda na Godotově saku, v němž je obstoupen krásnými Číňankami, vidím barvu světle hnědou. Podle toho je vidět, že asi budu děsný mačo, protože ti – údajně – příliš mnoho barev nerozlišují.
Ještě že tu není Sibyla, ta by se z toho zvencla.
… bych si dovolil upozornit … když už, tak né „děsný“, ale „barvoslepý“ mačo,
nebo budiž, ať je o Vašem:
Děsný barvoslepý mačo … a nikdo si nemůže stěžovat, žejo?
Přátelé, p. blbíši, p. Godote,
vykvajzněte se na barvy saka. Koneckonců, jste oba out, dneska letí duha!! 😁
((Prosím, neberte to ode mně jako invektivu, jen se snažím utišit spor a připomenout, že život nějak šel a nějak jde.. mě osobně více nadzvedá ze židle právě ta duha („jsem BFLMPSVZ+ a kdo je víc“), než modré, bílé, růžové, hnědé, fialové, černé.. sako…)).
Těším se na další vaše povídání, vzpomínky, zkušenosti, přáběhy…
…příběhy..
No tak to nevím. V devadesátých jsem zažila rozjezd české firmy, kterou jeden schopný člověk vybudoval na zelené louce. Během pár let stoupl počet zaměstnanců z původních tří na asi 120.
Bohužel, nastoupila větší a bohatší západní firma, se stejným sortimentem, a pomocí dumpingových cen hlavního produktu tu českou hladce smetla. ( Potom šla cena samozřejmě zase nahoru. Malé a střední firmy mohou těžkou soupeřit s dravci. )
Godote, píšete o pestré nabídce na tržišti. Zahlédl jste i netopýry?
I když – tehdy ještě nebyli tak zajímaví.
—-
Tu potvoru, kterou drží pan Polívka, bych při plavání v moři nechtěla potkat.
A možná ani jíst, kdyby mi ji předtím představili.
Mně se detaily po těch letech už dávno vykouřily z hlavy.
Já jsem je v tržnici neviděl, což ovšem nemusí nic znamenat, netopýr je celkem malý tvor. Hady, mloky, jakési korýše (???), které jsem nikdy předtím neviděl, psy, osly, některá zvířata jsem ani neuměl rozpoznat.
Zajímavé je, že oslí maso se prý přidává do uheráku (je to pravda? nevím), ale jedna čínská mladá dáma se o něm vyjadřovala s despektem – prý je hnusné. Jářku – proč? Inu proto, zněla odpověď, že je oslí.
Tak nevím. Budu tam ještě muset zajet a ochutnat. Netopýři mě nelákají, asi jako mě neláká myš nebo rejsek.
Na trhy do našeho statutárního městyse jezdí občas Slováci z jižního Slovenska, tj. skoro z Maďarska. Jejich klobásy a slanina jsou excelentní.
Jeden druh klobás nazývají „samár“ a tvrdí, že jsou z oslího masa, což chápu tak, že je v nich TAKÉ oslí maso. Jsou výborné, ale to je tak to jediné, co o nich mohu potvrdit. Zda je v nich opravdu ten osel, to s jistotou nevím.
…aby to nebylo něco jako slavičí konzervy 🙂
Manžel byl kdysi za socíku v Bulharsku. Přivezl oslí salám. Nedalo se to ukousat, tak jsme to pomleli. Pak byl výborný. Namazali jsme si chleba s máslem, na to tuhletu pomletou hmotu a bylo to výborné. Kromě toho přivezl šampony z extraktem z měsíčku zahradního. Velmi dobře působil na vlasy. Myslím, že od té doby jsem lepší šampon neměla.
Oslí maso má uherák Pick.
Čínskou restauraci jsem zažil v Ulmu. Odložení svých hader a převlek do hedvábného šatu. Nerezový dlouhý stůl, do hloubky cca 1,5m. Na druhé straně kuchaři, kteří dokázali noži servírovat zeleninu na dálku – do mých misek. Jejich část stolu byla horká, vařilo se přímo na něm. Vůbec mě nezajímalo jídlo, nevím, co jsem jedl. Díval jsem se na ruce kuchařů. Dokázali postavit 3 vajíčka na špičku na sebe. V obou rukou měli špachtle nebo nože. Sekané kousky lítaly od nich ke mě a skládaly se na sebe a k sobě tak, jakoby to dělal Polrajch pinzetou pod lupou…. Dodnes jsem to nepochopil. Večeře trvala cca 3 hodiny. A po ní jsem měl hlad.
https://www.youtube.com/watch?v=oAm13kGj2R4&ab_channel=TiffandTommyVlog
Dík, to je velmi, velmi podobné, cca 90%.
Tužka napíše,… Bude to vypadat, že píšu mimo mísu námětu, … závěr to vysvětlí.
Ještě v dobách blahého socialismu jsem jezdila do Maďarska za jednou ze svých kamarádek. Její manžel, Maďar, byl výtvarník. Hned při první návštěvě jsem jí, do mladé domácnosti, přivezla vlastnoručně vyřezaná kuchyňská prkýnka a dozdobená ohněm a vypalováním, tak, jak to dělal můj nevlastní dědeček, kovář.
Jejímu manželovi se to zalíbilo, takže mi navrhl, abych mu ta prkýnka vyrobila jako křoví které bude pozadím jeho výstav. Taky požadoval docela velká prkna.
Proto jsem opakovaně jezdila s prkýnky i prkny do Budapešti,….no, a jsem u toho, proč to píšu.
Po zahájení výstavy mě za odměnu pozvali na večeři s překvapením.
Restaurace, kde se vařilo jen z oslího masa.
Byl to pro mne šok. Celé dětství jsem si přála oslíka,….můj nevlastní dědeček ho chtěl pro mne koupit,….ale, byli k mání jen staří, vysloužilí jedinci z cirkusů.
Oslíka, nebo oslici jsem neměla.
A najednou sedíte v nóbl restauraci a na jídelním lístku vše jen z osla.
Vymluvila jsem se, že večer velice málo jím,….dala jsem si kus jakéhosi sladkého pečiva a hrnek čaje s medem. Musela jsem se probrat z mrákot a přehlušit ten oslí odér z jídel, co se linul restaurací.
Tam jsem se také dozvěděla, že uherák, ten originál,….přepásaný vinětou s barvami maďarské vlajky, co se k nám v té době dovážel,….tak byl stoprocentně z oslího masa.
Od té doby jsem se obloženého chlebíčku s uherákem ani nedotkla,….nemohu přece konzumovat své dětské sny a touhy….neznalost hříchu nečiní,….nějaký ten sen jsem už,……***.
Tužka.
Na obzoru Smrk a Lysá ze Zadních hor, dnes odpoledne.
https://imgway.cz/hubS/D903250D-ECA9-4833-8240-35699C112B3B.jpeg
Hned bych tam vyrazila, borůvky by byly bonus.
Díky Vám se doučím zeměpis; nevěděla jsem, že máme Zadní hory.
Zadní hory je starý místní název pro pás hor od Bumbálky po Jablunkov.
Ano.
Mapy.cz mi Zadní hory okamžitě ukázaly.
Blbíšovi motýla, dnes, 990m n. m.; Malý Polom.
https://imgway.cz/hubU/591EEF94-9E15-4BB0-845B-F6FA79401289.jpeg
Sorry jako, vypadá, jako když si to na bodláku rozdává s můrou.
🫣
Tužka napíše,….zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví,…proto rozhodl se……
Rozhodla jsem se, že udělám pokus určit motýla, ačkoliv lícová část křídel k vidění je dost malá,….tak, Babočka admirál.
Motýloznalci o nich tvrdí, že jsou tažní,….naše populace se zaletí do údolí Alp pářit….a populace z údolí rakouských Alp zas přiletí do Čech. Motýli přísně střeží populační čistotu, páří se jen se stejným druhem,….někomu by mohli být vzorem,…že?
Ale, jak to zjišťují jsem nikde neoběvila,….ještě kouknu na wiki,….?
Letos je velice málo motýlů u mne na zahradě,….a to mám právě pro ně měkolik motýlích keřů. … jen semotamo bělásek a několik baboček kopřivových. Kopřivy mám taky,…na čaj.
Tužka.
Ano, admirál – rozevřená křídla byla rozmazaná, foceno mobilem.
Tužka napíše,…tak jsem zjistila na wiki, jaké má hezké jméno v latině,….Vanessa atalanta.
Patří k největším našim domácím motýlům, jsou krásní.
Měla jsem taky motýlí záhon,….neudržovaný kus zahrady, jen jsem tam vyřezávala nálet křovin, sela kopr a mrkvovité rostliny, to mají mnohé housenky v oblibě. Víc jak dvacet let.
Loni na podzim jsem to už musela zkulturnit,….přeryla jsem to, vybrala silné kořeny,…tím jsem taky zlikvidovala populaci motýlů, která se tam líhla. Několikrát jsem je viděla vysouvat se z půdy. Trvá to tak kolem tří hodin, jak pomalu rozvinují křídla, …. začíná to dopoledne, za slunečného dne, vždycky jsem to zachytila před desátou hodinou,….motýl vzlétl tak po třínácté
Když jsem to viděla poprvé, přinesla jsem si židli, háčkovala jsem cosi a střídavě se dívala na rodícího se motýla.
Zachytila jsem to na tomto motýlím záhonu víckrát, ale už jsem u toho neseděla, jen jsem opakovaně zašla se podávat.
Místo je opět určeno stát se motýlím záhonem.,….kopr tam je,….tak uvidíme, zda se tradice obnoví.
Tužka.
Ad: autos
Super komentar a spomienky.
Aj som sa dobre zasmial z tej prihody na zaver.
Autor, samozrejme…