by 
Neuškodí občas se ohlédnout a porovnat Kdysi, Nedávno a Dnes. – Ohlédl jsem se tedy:
Rád bych připomněl atmosféru doby, kdy sem přišel a začal pravidelně psát můj kamarád Vidlák. Možná se pletu – ale zdá se mi, že tehdy vypadaly diskuse jinak. Měli jsme pocit, že nad námi visí Damoklův Rakušanův meč ministerstva Pravdy a lásky, která vítězí nad lží a nenávistí. Opravdu je potřeba vnějšího tlaku a hrozby, abychom si připomněli, že je užitečné být se svými spolustolovníky zadobře? Není právě toto vlastnost stáda?
V oné době nás začali hojně navštěvovat i ti, o kterých předpokládáme, že sem chodí služebně. Tak, jak chodili na Vidlákův starý web, chodí i sem: přijdou, vykadí se, zmizí – a zbude po nich smrad. Kdosi účastný tehdy vyslovil obavu, abych z přemíry trollů nevyhořel. – Jak naivní myšlenka!
S trolly je to ve skutečnosti téměř v pohodě: přijdou, já je smažu – a vyřízeno. S diskutéry, které mazat nechci, přestože si jako trollové nezřídka počínají, je to daleko, daleko horší: vyhořím-li někdy, bude to jejich přičiněním, ne působením trollů. – Ale to je, věřím, někde daleko, v mlhách budoucího času.
Jdou, jdou mlhy bílý – a došly i sem.
Prozatím jsem si ujasnil, k čemu musím dojít já: k poučení z krizového vývoje.
—ﬡ—
Nepamatuju si už přesně, kdy jsem se poprvé setkal se Sabiánskými symboly. Jako u každého prvního setkání, i zde platí, že první dojem je významný a do značné míry charakteristický, charakterizující. To samozřejmě platí oboustranně.
Sabiánské symboly na mne učinily dojem příznivý, i když jejich obraznost je na můj vkus až příliš květnatá. To však není podstatné. Zásadní je, jaký dojem jsem na Sabiánské symboly při našem prvním setkání učinil já. A Sabiánské symboly mi to taky hned sdělily, takhle nějak to bylo:
Osamělý podivín, stojící na vršku hory.
Ne že by mne to překvapovalo; za těch brzy pětašedesát let, co se potloukám po světě, jsem si zvyknul. Ale ještě nikdy nikdo mi to neřekl takto výstižně, jasně a zpříma.
—ﬡ—
Takže – co teď:
- Ze všeho nejdříve na břehu vyskočím z lodi a bidlo či veslo předám jinému, který teď bude převozníkem namísto mne. To je zcela nezbytné. Kdybych to neudělal, začal bych milovat trolly a nenávidět lidi
- Zastavím, počkám, a v mezičase doženu tu fůru restů, která se mi nakupila od podzima až k dnešku. Už teď vidím, že do časného léta mám co dělat
- Věci budou zrát; přijdou nápady, které zatím chybí. Budu odškrtávat ze seznamu úkolů, budu víc pečovat o svého vlastního člověka, a kdo ví, možná pak udělám nějaké úpravy v šabloně a otevřu čtenářský koutek. – To je mimochodem jedno z prvních poučení z krizového vývoje: opravdových čtenářů (čtenář je od slova číst) je jako šafránu. Ne každý, kdo přeslabikuje nebo očima přelétne text, je čtenář. – Že mi to ale trvalo, než jsem na to přišel!
- A pak se uvidí.
—ﬡ—
Předevčírem bylo o polednách slunečno, teplo a klidno. Na dvorku sousedního domku, který už je ale pár let náš, roste v koutě u zdi bambus.
Sedl jsem si s hrnkem svého oblíbeného čaje (Fu Jian Gong Fu Cha) do svého bambusového koutku, poslouchal mumlání potoka, ševelení bambusu a sýkorky, jak přivolávají jaro.
Když jsem dopil, vracel jsem se přes dílnu a zavadil hrnkem o svěrák. Dopadlo to tak, jak muselo: z mého milovaného bucláku zůstaly na podlaze střepy. – Bylo mi to líto; jezdil se mnou po stavbách, po seminářích, po všech štacích, a všechny zdárně a beze škody přežil. Až to pití čaje doma na dvorku bylo jeho poslední.
Sebral jsem střepy: co teď?
„Slepím ho a budeš z něho mít aspoň květináč na lobelky,“ řekl jsem ženě. Vzhlédla od práce a zavrtěla hlavou:
„Ne, netrap se s tím… je rozbitý, to už by stejně nikdy nebylo ono.“
Měla pravdu – jako ostatně skoro vždycky: už nikdy by to nebylo ono.
—ﬡ—
S Vámi to dopadlo jako v pohádce Boudo budko kdo v tobě přebývá. Ta dopadla optimisticky. Zvířátka si postavila budku novou a lepší.
Podobenství o hrníčku je myslím naprosto přesné.
Ale taky rozumím té snaze slepit jej. Několikrát jsem ve životě rozbil nějaký hrnek a pokoušel se ho slepit. Někdy to vyjde a nikdo nic nepozná. Někdo to vyjde, ale stále jsme vnímali ty spoje a báli se, že lepidlo povolí. A někdy to nevyjde vůbec. Nedrží to a nedrží. Tož nevím, co Vám mám přát.
Jedno vím jistě: Duch webu je něco, co se nedá prodat ani koupit. Ba ani darovat. Je to jako tvář, kterou nosíme. Je naše. Plastická operace to nemůže změnit. Vždy tam zbude něco nepovedeného.
Takže – kupka hnoje s vidlemi je tam, kde je je jí dobře a já doufám,. že tady se budeme zabývat něčím jiným, s jinými lidmi.
Dobrý den přeji, Alefe!
Dodatek:
Moje snaha, snaha starého kocoura, který už ví. kudy chodí myši, je vylézt si na sloupek u vrátek a nemíchat s do neustálých žabomyších sporů na našem dvorku i dvorcích jiných.
A pevně se tam držet.
Nezmařit dne, ni hodiny
podívat se na hrdiny
jak se jim dílo daří.
Bo až budou staří
zalezou taky do tepla,
pokud je sláva neklepla.
Mě moje milovaná žena, když už je hrneček oprýskaný a nakřáplý, vezme jej a vyhodí.
Tedy:,,jé, mě se rozbil při mytí a pod“.
Sám bych se asi nikdy neodhodlal hrneček vyhodit, bylo by mi ho líto.
Alef je statečnější a moudřejší.
Tak s novým hrnkem hodně štěstí a ať v něm nikdy nechybí dobrý čaj.
A spousta můz ať s čajem přichází.
Zdravím všechny příchozí 🙂
—
Příběh s hrnkem má pokračování: manželka mi místo jednoho rozbitého sehnala (pracně, už se nevyrábějí) další dva(!) stejné.
—
Nějaké texty mám rozpracovány, časem tedy k prvnímu článku přibudou další. Ale teď to půjde pomaleji, než bych chtěl: mám dost práce.
Astrologicky je to kvadratura mezi Marsem a Venuší, která je navíc v konjunkci s Černou Lunou. Černá Luna je něco jako „šalebný Luny svit“ – kdo v polojasné noci za občasného měsíčního světla sjížděl neznámou sjezdovku na snowboardu, přesně ví, o co jde.
S dovolením, sem budu chodit ráno si vypít svoje kafe, smím?
S dovolením si sem budu občas chodit číst.
Díky. Budu víc číst, než psát.
a poslouchat
https://www.youtube.com/watch?v=ST8H5nQHkk4
No vida. Jen jsem dopsal malý komentářík k odcházení na litterate a v diskuzi jsem našel odkaz sem. Jsou tady sympaticky větší písmena, líp se mi to čte. Jen si budu muset změnit nick. Ten můj stávající se sem nehodí, ale stejně budu víc číst než psát. Tak mnoho zdaru.
mě se teda nezbavíte
Po dlouhém pochodu
na cestě k důchodu
za přispění píle
dosáhl jsem cíle.
Na vrcholu hory
čekám světozory.
Z bílé mlhy ční jen vršky.
To mi stačí, tyhle mršky.
Na každičkém někdo stojí,
zapaluje šñůrku v loji.
Mluvíte i za mě.
Od včerejška se mi docela ulevilo. Opustil jsem hospodu, plnou nervozity, hašteřivosti a latentního narcismu s problémy, které mě už nezajímaly. Bo…
Teď, v klidné čajovně, čekám, že mi někdo nabídne něco zajímavého nebo mi umožní nabídnout něco ostatním. I kocour na sloupku u vrátek chce nějakou tu interakci.
Třeba aby někdo na něj zavolal „Čičí!“
Ještě chvíli vydržte. Někdy brzy budu servírovat labutě. I s peřím.
Čičí!!
Starý kocour vrní
z tlapky zmizlo trní
stačilo tak málo
aby Slunce hřálo.
Som rád, že, ako to vyzerá, vraciate sa k pôvodnej myšlienke, pre ktorú ste onoho času web vytvoril.
Přeji pěkné čtení 🙂
Jsem poutník.
Přijít ve vhodnou chvíli prý může být důležitější, než přijít včas.
Nevím, zda jsem do kovárny vstoupil ve vhodnou chvíli, ale moje poutnická zkušenost praví, že důležité je načasování… včetně „přijít včas“ (potkat se ve vhodném časovém rozmezí života s člověkem, jeho dílem, vyprávěním; s krajinou atp.), aby se předešlo míjení se, např. s Litteratorem – literární kovárnou.
Přeji zdar řemeslu i umu.
(…)
Dobrota se při bydlení projevuje v místě,
při myšlení v hloubce,
při dávání v lásce,
při mluvení v pravdě,
při vládnutí v pořádku,
při působení ve způsobilosti,
při jednání v pravém čase.
Kdo se neprosazuje, zůstává bez úhony.
(…)
(Lao-C‘, Tao-te-ťing, kap. 8)
—
Vítám Vás 🙂
Anonce anýbrž Kocour vzpomíná:
https://stary-kocour.blogspot.com/2023/03/tanky-kytky-to-je-moje.html#more
… a roztrhla se temná oblaka všednosti a paprsky klidu a míru znovu rozzářili kousek našeho bytí…
díky