by Předvídání budoucnosti, Osud a sudičky – co máme vrozeno a co nás nemine
Už v pohádkách se píše o sudičkách, které lidem předurčují, co je v životě čeká a nemine.
A lidi se z toho osudu pokoušejí nějak vykroutit, aby je nepotkalo, to, co nechtějí. V pohádkách se jim to někdy podaří, v reálném životě většinou ne.
Je to proto, že nevědí, co je v životě má potkat a proto se tomu vyhnout nesnaží.
.
Někdo se snaží dopátrat budoucnosti pomocí karet, run, kyvadla, křišťálové koule a mnoha jiných pomůcek.
Někdy úspěšně a většina neúspěšně.
Někdo, kdo věří ve Vyšší sílu, Tvořitele vesmíru, se může pokusit o domluvu. Ve stručnosti bych to přirovnal k žadonění dítěte: ,,Otče, dej mi to a to a já ti zato slibuji, že udělám třeba támhle to.“
Pokud je prosba upřímná a vroucí, může být vyslyšena.
Ne každý si umí správně přát a podle toho to pak vypadá.
Ze života, vstup prvý
Jindřich seděl u stolu v kuchyni a lámal si hlavu. Ta nová holka, Olga, co začala jezdit s jejich partou na koních si ho vůbec nevšímala. Tedy nevšímala si ho tak, jak by si představoval.
Možná ještě myslela na jeho kamaráda, který jezdecký oddíl při místním JZD vedl a se kterým měla před půl rokem románek, ale ten ty holky střídal a od té doby už měl třetí.
Olga se s Jindřichem sice bavila o trochu víc, než s ostatními, ale to bylo tak všechno.
Minulý týden ji pozval do letního kina a ona odmítla, že už jde s někým jiným.
Jindřich už nevěděl kudy kam. Věděl, cítil to jako jistotu, že k sobě patří a že je to ta pravá ženská na celý život, ale Olga pořád nic.
Co s tím?
Bože, obrátil se v zoufalosti na Tvořitele, dej mi ji, prosím…
A pokud z toho našeho svazku bude dítě, já Ti jej dám, nebudu mu bránit v cestě za Tebou.
(v té době to ovšem znamenalo – buď jeptiška, nebo farář)
A prosbu vroucně opakoval, dokola jak nějaký derviš stále se točící v kruhu.
Střih
Svatba byla vesnická, veliká. Na první jarní den, na rovnodennost. Prý to přináší štěstí.
A tři měsíce po svatbě dítě (tenkrát šlo všechno rychle).
A za tři roky druhé.
Jindřich byl šťastný a spokojený.
Přestavba starého domu na nový, velké životní plány, ještě jedno dítě, plánoval…
Střih
Jindřich seděl zoufalý u stolu, vedle v pokoji spaly dvě děti.
Olga, moje Olga, kde je? Zase po práci nepřišla domů.
Trvá to už několik měsíců a konce to nemá.
Tahá se s tím chlapem, co ji zblbnul. Však dobře ví.
Pověz, siderické kyvadlo, přijde ještě domů?
Ano. V 22hod – ne, v 23hod- ne, ale trochu ano, v 23:30? Ano.
23:35 zámek, klika cvakne, Olga vchází do dveří.
Budu se s tebou rozvádět, budeme žít s Ferdou spolu.
Když mě necháš odejít, nechám ti děti.
Měla jsem tě ráda, ale nemilovala jsem tě. Teď je to jiné, budu šťastná.
O dva roky později
To už je třetí soud, už jsme rok rozvedeni, ale soudíme se o děti.
Už mi je nechce nechat, to jí rodiče do měsíce rozmluvili. Děti sice chtějí být u mě, ale soudy malé děti svěřují matkám.
Alespoň je budu mít každý druhý víkend a polovinu prázdnin,říká si Jindřich.
O sedm let později
Starší dcera se stěhuje k Jindřichovi. Je jí 15. Dvanáctiletou oddělili a nechali u Olgy a Ferdy.
Přišla k Jindřichovi také, až jí bylo 15.
Ano, ta starší, obdoba Mirka Dušína z Rychlých šípů jde duchovní cestou. Naštěstí evangelickou, promoce na Husově fakultě UK.
Střih
Kde jsem udělal chybu, přemítá Jindřich .
Zřejmě tam, když jsem s Tvořitelem domlouval podmínky dohody.
Zapomněl jsem požádat o lásku na celý život.
Sedí Jindřich v čajovně a rozmlouvá s kamarádkou, majitelkou čajovny.
Je to obdařená osoba.
Podívá se na fotografii člověka, nebo na člověka osobně, řekne, jaké nemoci ho trápí a dá mu příslušné bylinky na uzdravení.
Pozná, i jak je na tom osoba na fotografii vztahově, co ji trápí a co ji v nejbližší době čeká.
Vidí i nazpět časem do minulosti, až ke zrození, ba ještě i dál do minulých životů.
Víš, Jindřichu, ty jsi s Olgou už jednou ve vztahu byl.
Středověk, tys byl farář, ona jeptiška a měli jste spolu tři děti.
Nedokázali jste se o ně postarat a tak jste dostali možnost to napravit.
Zas se vám to moc nepovedlo.
Zpět k budoucnosti a věštění
Prý je čas, který my vnímáme, jak plyne jednostranně, jen dalším rozměrem naší fyzické reality.
Čtyři rozměry života, který žijeme.
Třemi rozměry se můžeme pohybovat libovolným směrem, čtvrtým zatím jen jednosměrně.
Einstein si dokázal představit 7 rozměrů, ale na světě v té době byli jen dva lidé, kteří to dokázali pochopit tak jako on.
Co když lidská mysl, nadaná darem, nebo trénovaná, dokáže cestovat čtvrtým rozměrem, časem, tam i zpět. Samozřejmě cestuje jenom mysl, kdo by se tahal na cestě s tělem.
Různé karty, kyvadla, runy apod. mohou být jen prostředkem, nástrojem, který naladí lidskou mysl na správnou notu a ta dokáže do určité vzdálenosti oběma směry nahlédnout.
Vezmu jako příklad siderické kyvadlo.
Skoro každému člověku kyvadlo funguje.
Ale spolehlivě funguje jen málokterým.
Málokdo se dokáže oprostit od ovlivnění vlastní vůlí a možná má kyvadlo nějaký blok, nějakou pojistku proti zneužití.
Ze života, vstup druhý
Jindřich zase sedí u stolu v kuchyni a přemýšlí.
Koupil si odpoledne tři losy, každý za stovku. V době, kdy bral 3.tis. měsíčně, to byly docela drahé losy.
Jsou to losy stírací, je na nich dům, kde jsou jedny dveře a 40 oken.
Oškrábe dveře a pod nimi je číslo.
Stejné číslo je i pod šesti ze čtyřiceti oken.
Oškrábat může jenom šest oken, jinak je los neplatný.
Když to trefí, výhra je milion.
Nu co, zkusíme kyvadlo.
Poslyš, Tvořiteli, já vím, že se to nemá. Používání takovýchto sil k obohacení je zakázáno.
Ale já to přece nechci jenom pro sebe.
Když vyhraju, půjde polovina výhry na charitu.
Tak co, platí?
Mlčení je zřejmě souhlas a tak se Jindřich dává do ,,práce“.
Namaloval na papír 40 oken a teď kývá kyvadlem nad losem a na papír zapisuje výsledky.
40 oken je dost únavná práce, ale za půl hodiny je hotovo.
Šest oken je označeno.
Je to správně? Únava není zrovna přítelem předvídání.
Po malé přestávce odpočinutý Jindřich znovu kýve nad posledními dvěma okny. To už byl unaven a tak, pro jistotu…
Teď, po odpočinku mu ty dvě poslední okna vyšla jinak.
Tak a rychle minci jako škrábátko a uvidí, jestli vyhrál.
První okno- správně.
Druhé okno- správně.
Třetí okno- správně.
Čtvrté okno- správně.
Páté okno- špatně a šesté také špatně.
Výhra je v háji. Oškrábe ještě ty dvě okna, která zavrhl pro únavu.
A hele, ony byly správné. Kdybych to nepřekýval, mohl jsem vyhrát.
Asi to tak nemělo být, vždyť vím, nebo polovina na charitu byla málo, říká si Jindřich.
Zbývající dva neoškrábané losy dává zpět do šuplíku. Už nebude osud pokoušet.
Prý jsou v šuplíku dodnes.
Můžeme změnit svůj osud?
Podle jedné teorie si duše vybírá tělo, dobu a místo, kam se znovuzrodí.
Slovo vybírá ovšem neznamená, že se snaží dostat do nějaké bohaté rodiny, aby se měla dobře.
Vybírá takové místo a prostředí, aby se naučila to, co potřebuje, a aby pokud možno umazala část svých starých dluhů – karmy.
Po narození na to brzy zapomene a v hodně případech na reinkarnaci ani nevěří.
Co tedy můžeme ve svém životě skutečně změnit?
Narodili jsme se do nějaké doby a tak nás nemine třeba průmyslová revoluce, nebo internet.
Nemůžeme změnit rodinu, do které jsme se narodili, pohlaví (to, že se někdo rozhodne nechat se vykastrovat a přešít na jiný gender v tomto případě nic nemění) barvu pleti ani fyzické předpoklady těla. Momentálně asi ani nezměníme planetu, na které jsme se narodili.
Můžeme rozvíjet, to, co nám ,,bylo dáno“, talent, volit si své přátele a formovat své okolí.
Můžeme se snažit odhalit účel, proč jsme právě tam, kde jsme a v situaci ve které se nacházíme.
Předpovídání osudu. Proč vychází a proč nevychází.
Karty, kyvadlo, křišťálová koule, jasnovidci…
Je mnoho způsobů, jak budoucnost zjistit.
Nahlédnutí do budoucnosti, tedy posunutí se někam dopředu čtvrtým rozměrem, nám dává možnost volby.
Pokud budoucnost neznáme, jedeme po kolejích, obrazně řečeno, stále rovně.
V momentě, kdy do budoucnosti nahlédneme, dostáváme možnost volby. Je to taková výhybka na koleji, která nám tu možnost zprostředkovává.
Jako příklad je možné uvést: kartářka mi řekla, že mě zítra v Praze srazí tramvaj.
Pokud se zjevenou budoucností souhlasíme, pak pojedeme zítra do Prahy a necháme se srazit.
Pokud ne, měníme budoucnost tím, že zůstaneme např. doma.
(paradoxně někteří jedinci pak oné kartářce zavolají, že neměla pravdu a tramvaj je nesrazila)
Další příklad: kartářka mi řekla, že zítra potkám svou osudovou lásku.
Já jí uvěřil a celý den jsem seděl v kanceláři, protože stejně ji musím potkat, když mi to kartářka řekla.
Nejdu ani na oběd, jen čekám.
Výsledek – nikoho jsem nepotkal, mohl jsem ji potkat u oběda. Okno příležitosti je už pryč, mám smůlu.
Správná otázka by možná měla znít: je správné znát budoucnost a měnit ji?
Ze života, vstup třetí
Jindřich opět seděl doma u stolu a ohlížel se zpět za svým životem.
Stále nemohl potkat tu pravou.
Když se mu nějaká líbila, nebylo to oboustranné, nebo to nemělo dlouhého trvání.
Hele, Ty nahoře, Tvořiteli, nedělej si ze mě srandu.
Jestli mám zůstat už sám, no dobrá – buď vůle Tvá jako ve vesmíru, tak i na Zemi – nedá se nic dělat.
Ale odejmi ode mě, prosím, ty tělesné žádosti, ať se nemusím ohlížet za každou hezkou sukní.
A nebo mi dej takovou ženu, se kterou se budeme vzájemně milovat a ctít a budeme spolu oba šťastni.
Jak mi Jindřich vyprávěl, po pár měsících potkal u kamaráda – léčitele – ženu.
Byla sice z velké dálky, ale zajiskřilo to mezi nimi a do roka a dne byla svatba.
A představ si, povídal mi Jindřich, ona už tři roky předem věděla, že potká někoho, kdo bude mít na tváři mateřské znaménko, jaké mám já. Vyvěštila jí to kamarádka.
A ona sama měla vizi, kdy několik let dopředu viděla dům a schody k němu, kde bude jednou žít.
Že viděla dům Jindřicha, snad nemusím ani dodávat.
Poznámka pod čarou:
Stvořitel – je ten, kdo něco stvořil a už do stvořeného nezasahuje.
Tvořitel – je ten, co stále tvoří, neomezuje se jen na akt jednorázového Stvoření.
Ilustrační obrázek – zdroj: Wikipedia. Na obrázku Alfred Bovis při experimentech se siderickým kyvadlem, dobové foto (kolem roku 1935)
Nikdy bych byla nechtěla, aby mi někdo / něco zjevil/o mou budoucnost.
Naopak velmi důležité mi připadá umět se správně rozhodnout, stojí-li člověk před důležitou volbou – být schopen nabízející se možnosti posoudit co nejobjektivnêji.
Nedávno se tu o tom ostatně psalo v souvislosti s Knihou proměn.
Ve 45 jsem si nechal věštit od cigánky. Chtěla to ona, na parkovišti u muzea v Ostravě, potřebovala pajdu. No a sekla se.
Když jsme se nastěhovali do vsi, kde bydlíme dodnes, přišla cigánka a věštila ženě z ruky. Tehdy jsme měli první děti – dvojčata. Cigánka věštila, že budeme mít tři. A opravdu, po čase přišlo dítě třetí. A pak, lstivě, dítě čtvrté. Přelstilo nás i cigánku a darovalo nám dalších deset let mládí.
To máte pravdu, že děti darují mládí. Nám spadly domů už v pokročilém věku dvě malé hotové (tehdy 3,5 + 7,5 slečny) a mladily nás přes 12 let. Nikdo nám je nevěštil, ale osud tomu tak chtěl. Teď rozdávají radost i starost.
Rychle bych to zobecnil. Věštit se musí umět. A bez pořádné věštírny to nepůjde vůbec.
Souhlasím, věštit se musí umět.
Současně platí, že člověk který nemá závažné důvody, by neměl budoucnost pokoušet.
A jen ze zvědavosti už vůbec ne.
Většinou za to zaplatí a to jinak, než očekával.
Pokud má člověk vážný problém, třeba zdravotní se kterým si neporadili lékaři, může takto pátrat po příčině problému. Např. žena, které se nedaří mít děti.
Nejčastější dotazy při věštění jsou vztahy, práce a zdraví.
Dotazy při věštění jsem vůbec neměl. Dotazy měla cigánka, ona mi chtěla věštit. Myslím, že ani novorozenec nemá na sudičky dotazy – já si už na sudičky vůbec nepamatuji, první vzpomínky mám až ze školky, to jsem na konci pochodového tvaru četl noviny a potom (zmaten) nakreslil krávě vemeno vpředu – obraz dlouho visel na nástěnce (protože byl ve 3D, ne kvůli toho vemena).
Mezi exotickými věštkyněmi vyniká proslavené „stepní orákulum džamila“ (kopyrajt – Vidlák).
Nevím, zda džamila při věštění čichá sirné či jaké jiné výpary; nejspíše to bývá pach ideologických syrečků, značně přezrálých, už tekutých…(sirné syrečky by mohly být třeba zrýmovány…).
Věštírnami jsou v ČEZké republice žumpoidní média. Jejich odér je některým čichačům milý. Dávám přednost vidláckým vůním; jsem celoživotní venkovan a umělým smradům se vyhýbám, včetně chemických postřiků polí.
Kdysi mi věštila stará cikánka. Ve vlaku mně přepadla dvojice – ona a on (dělal hlídače). Část její předpovědi se průběžně splnila…
OT jen pro blbíše: z okna
https://imgway.cz/95iM/D3AAD124-32C4-4E06-B57D-B5E2CAF38804.png
Věštím Evropě temnou budoucnost.
„Francouzský soud v úterý rozhodl, že národní železniční dopravce se dopustil nedbalosti, když jeho vlak usmrtil kočku, která utekla cestujícím na nádraží v Paříži. Dopravce musí za své pochybení zaplatit pokutu a majitelům zvířete nahradit způsobenou škodu.
Majitelé kočky obvinili železniční personál z týrání poté, co v lednu odmítl zpozdit vysokorychlostní linku z Paříže do Bordeaux kvůli tomu, že jejich mazlíček skočil na koleje. Úmrtí zvířete vyvolalo silnou odezvu veřejnosti.“
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/francie-vlak-zeleznice-kocka-smrt-tyrani-soud.A230705_093020_zahranicni_dtt
S tou Francií je to fakt tragédie.
Před časem, když jsme ještě neměli děti, udělali jsme s manželkou přechod Pyrenejí. Do Prahy je cesta dlouhá, a do Pyrenejí ještě násobně delší – i udělali jsme několik přestávek, mj. i v Lyonu. Starý Lyon byl (a doufám, že ještě je a bude) nádherné historické místo. – Cestou jsem objevil Scorpions, Wind of Change. Ještě dnes, když tu píseň slyším, cítím vůni bylin z pyrenejských luk.
https://www.youtube.com/watch?v=n4RjJKxsamQ
Po letech jsem objevil Bonnie Tyler, Lost in France. Jako ženská se mně BT, mírně řečeno, vůbec nelíbí, ale hlas a podání má nádherné – a tato píseň mi evokuje naše procházky starým Lyonem.
https://www.youtube.com/watch?v=gK-SVR86ThY
Velmi se bojím, že to všechno už je pryč. Evropa jako kultura a civilizace míří do pekel. – Jen ty Pyreneje tam ještě jsou, a hádám, že po nich – jako tenkrát – skoro nikdo nechodí.
1996 Paříž. Nadšení vůbec z té možnosti. Na černo v příjemné společnosti 😀 a navíc „služebně“. Dvanáct ústřic na ledu a champagne. Všechny památky jen zvenčí……
O deset let později již rutinně, to už tam černá barva zhoustla.
Dnes…z mnoha důvodů už ani náhodou. Škoda…..
Hle – dvojí vzpomínka, každá jiná. Někdo Pyreneje, jiný Avenue Kleber….. závěr týž.
Až někdy zase vyrazím do jihočeských končin, rád se s Tebou potkám na kus řeči. I kdyby to mělo být beze slov.
Rád.
Já si dovolím zůstat u země, když vzpomínáte na Francii/Paříž a uvedu historku z natáčení:
Měli sme tam takovýho agilního průvodce, že kdybychom neviděli „Neapol, tak bychom asi zemřeli“, a tak nás honil po Paříži od božího rána jak nadmutý kozy.
První poznatek:
do 10 hodin byla celá Paříž (hlavně její chodníky) úplně
zasrapotentočkovaný od psů, ale fakt hodně! Kolem 10:00 hodiny hovn@ jakoby mávnutím proutku zmizely, tedy byly vyluxovány takovýma speciálníma skútro-hovn@-luxama, který sem tam viděl opravdu poprvý … fakt to na mě zanechalo silnej dojem.Druhej poznatek:
docela mě překvapily ty na obrubníkách chodníků (asi nad kanalizačníma revizníma šachtama) stojící až téměř futuristický nerezový WC. Ty se za příslušný drobný franky otevřely a uvnitř byl taky celej interiér nerezovej, jako by vylisovenej z jednoho nerezu = bez jedinýho špatně umyvatelnýho záhybu a … a světe div se, všechno naprosto čistý (jinak Francii, co já viděl = děs a špína!)! Tak sem se rozhodl tomu přijít na kloub (památky / nepamátky) a u tý nerezový kadibudky sem postál jako šmírující buzerant, a tak mi nemohlo uniknout, že po úplně každým potřebu konajícím se ta kadibudka na fotobuňku neprodyšně uzavřela čtvrkruhovýma posuvnýma dveřma a vzápětí se v interiéru spustil proces úplného mytí = asi ostřik s ventilací úplně celýho interiéru kadibudky. Po opětovným vhození franků tak čekal na dalšího zájemce vo potřebu opravdu čistej a do určitý míry i voňavej hajzl.
Až tak silný mám zážitky z Paříže. Teď samozřejmě nevím, jak to tam za Alláha funguje, tohle bylo hned po plyšáku.
Nemám odvahu nebo drzost věštit. To celé kolem věštění, koule, siderické kyvadélko mi připadá jenom jako soubor rekvizit, se kterými se pracuje. Bez kouzelníka nežijí.
Ale věštba, sen, ta vzniká v hlavě. Nejlépe ráno, před probouzením. Mozek ještě běží na volnoběh, ale už můžete svojí vůlí ten sen trochu ovlivňovat. Někdy. Někdy se prostě jenom probudíte. Kouzlo se nekoná.
A tak se mi stalo, že mám soubor snů, které mohou po několika dnech či letech pokračovat. Jsou to snové krajiny, o nichž vím, jak vypadají, co bych našel, kdybych se tam tam nebo onam vydal. Jsou velmi realistické, mají své zvuky, barvy i vůně i když nejsou skutečné. S bdělou realitou souvisí jen velmi částečně.
A tam nacházím i věštby. Co bude. Co bylo, i když jsem tam nemohl nikdy být. Když mohu promluvit s babičkou, která je v tom snu mladá a ještě se ani neseznámila s dědečkem. Krajina, kde se dostanu, pokud zahnu z reálné cesty v určitém okamžiku vpravo. Zkratkami, které ve skutečnosti neexistují. Třeba do domů, které byly vybombardovány za války, dřív, než jsem se vůbec narodil. A už se ani nedivím, když náhodou narazím na člověka, kterého jsem nikdy předtím neviděl a on mi vypráví o bytu, kde jsem byl ve snu, ale on tam bydlel. Dveře, které tam byly zazděné a zamalované, ale já jimi ve snu prošel.
Ale už nikdy nebudu ty sny nikomu vyprávět. Toho starého člověka jsem trochu vyděsil. O těch zazděných dveřích mu totiž vyprávěla jeho maminka, kterou jsem já nemohl znát.
Je to jenom můj svět. A já jednou do některého z těch světů vejdu. Za pár roků. Budu vědět, co tam najdu. Na některé světy se už docela těším. Třeba na ten, který začíná, když Charón svou loďku vyvede z temné mlhy a objeví se vysoký, travnatý břeh. Na modré obloze pár bílých mráčků – a na hraně břehu mě čekají všichni moji kocouři, kteří se mnou šli kousek cesty životem a už tam odešli předem. Jsou zdraví, s lesklou srstí a veselýma očima a budeme si spolu hrát. Pořád, protože v tomhle světě čas běží jinak, nemá konec.
Tyhle světy mi nikdo nevezme, ani teď, ani potom. V noci mě někdy ti mí kocouři, kteří už tam jsou na chvilku přijdou navštívit. Cítím je, předou a mohu si na mě sáhnout, poladit je . Ale nesmím rozsvítit.
Probuzení pak bývá daleko lepším. Tělo bolí míň než obvykle. A u postele sedí ti kocouři, kteří tam ještě neodešli a dívají se, kdy se konečně probudím. Pak se mi otřou o nohy, které spustím z postele a jdou si po svém. Kocouří totiž ví ví všechno ale řeknou to jenom někomu.
A tak je to správné, tak to má být.
Starý kocoure,
máte pravdu, že různé rekvizity věštec většinou nepotřebuje.
Je to všechno v něm.
Ale pro navození důvěry toho, jemuž věštíte a někdy i k získání sebedůvěry začínajícího věštce se pomůcky používají.
Je hezké, že si po nocích cestujete, ve snu, bez těla zřejmě můžete cestovat nejen prostorem, ale i časem.
Mělo by to být přirozené pro všechny lidské bytosti, ale většina lidí to zapomněla.
Nejčastěji to zapomínají do 2-3 let po narození, protože jim dospěláci vysvětlí, že nic takového jako cestování ve snu po reálných krajích neexistuje.
Někteří lidé se to později zase pracně zkouší naučit.
Můžete zkusit cestovat i na jiné planety.
Většina lidí, která ve snu mimoděk cestuje si po probuzení myslí, že to byl jen nějaký fantasmagorický sen, Vy už pravdu znáte.
Přeji Vám, až Vás jednou Chárón na své loďce povozí za kocourama, aby to bylo za dlouhou dobu a Vy jste ještě mohl napsat mnoho moudrých příspěvků do diskuzí.