Já a divadlo

Jako dítě jsem shlédl nespočet divadelních představení, protože mě na ně prostřednictvím předplatného brali rodiče. Můj vztah k tomuto druhu umění by se dalo stručně definovat „že mi to nevadilo“.

Blíže jsem k divadlu přičichl, když jsem se v roce 1984 stal redaktorem Krajského studia Československého rozhlasu v našem statutárním městysi. To se blížila ke konci rozsáhlá rekonstrukce historické budovy Divadla J.K. Tyla, která začala v roce 1980, a já jsem dostal za úkol pravidelně informovat veřejnost o průběhu prací. Rozsáhlou kapitolu věnovala rekonstrukci Lucie Sýkorová ve své loňské bakalářské práci.
Sy_korova__BP.pdf (zcu.cz)

Vybírám z ní jen závěr:

„Výše uvedené informace o rekonstrukci divadla jsou jasným důkazem lidského nadšení, obrovského úsilí a vynikající práce: „Nová střecha i fasáda, vyměněná a natřená okna, restaurované sochy, zábradlí, kovové ozdoby i slavnostní lucerny jako kdyby je zrovna přivezli z továrny, obnovené zlacení i štuky, teráska s docela nedávno národním umělcem Aloisem Soprem vytvořenou sochou Josefa Kajetána Tyla, navazující na betonové chodníčky a schodiště, citlivě začleněné do architektonicky upraveného okolního terénu…“. Divadlo po renovaci získalo komplexní moderní elektro osvětlovací systém s paměťovými elementy, diaprojektory vytvářejícími dojem stmívání/ rozednívání. Dále vybavení umožňující simulaci ohně i deště a mnoho jiných uměleckých efektů. Jevištní moderní technika obsahuje dva propadlové stoly, točnu o průměru deseti metrů ovládanou elektrickým pohonem. Byla nainstalována nová zvuková technika, vzduchové ventilátory pro regulaci vzduchu, vzduchotechnika, protipožární klapky signalizující vzniklý požár. V jevišti a v některých okružních chodbách byla položena gumová podlahová krytina. Novinkou byla i průmyslová televize skládající se ze sedmi kamer a patnácti monitorů. Generálním dodavatelem rekonstrukce stavby byl Okresní stavební podnik Klatovy, přičemž na stavbě denně fungovalo sto padesát až dvě stě pracovníků. Náklady na rekonstrukci dosáhly celkové výše sto osmdesát jedna milionů korun. Kolaudace proběhla 20. prosince 1985 a následujícího roku dne 15. února 1986 otevřela brány divadla nová inscenace Prodané nevěsty.“

Na té premiéře jsem byl i se svojí tehdejší ženou Ivankou, byl to parádní zážitek. Během svého dvouletého motání kolem stavby se z architekta Němečka a šéfa Stavebního podniku Klatovy (jméno jsem už neudržel) se stali moji osobní přátelé, stejně jako z pana Möllera, vrchního divadelního mistra.

Moje druhá žena Labuť, dokud byla zdráva, mě nutila chodit na premiéry všeho druhu, potíž mi to nedělalo. A na jedné takové premiéře jsem utrpěl největší divadelní zážitek.

V pátek 17.11.1989, nic zlého netuše, jsem odevzdal v pražském ústředí do autoprovozu k údržbě svůj služební vůz Škoda 105, ADC 81-48, nastoupil jsem do rychlíku 16:50 směr Plzeň a zahájil svoji dlouhodobě plánovanou dovolenou, Labutí netrpělivě očekáván, neb jsem v té době působil v Gottwaldově jako člen redakce Krajských zpravodajů. Následující den, v sobotu, jsme vyrazili na premiéru činohry do tzv. Komorního divadla, hrála se Černá komedie Petra Schaffera.

Sedíme na prvním balkónu, 19:00 odbilo a opona stále dole. Uplynulo 10 minut, žádná změna. Začal jsem být nevrlý, protože jsem velmi dochvilný a vyžaduji to i od okolí. Labuť mě uklidňuje, že se holt něco přihodilo, třeba „některé holce praskla podprsenka“ nebo tak něco. Asi v půl osmé vystoupil před oponu Pavel Pavlovský, tehdy v našem městě velmi populární herec mladší generace, a informoval obecenstvo, co že se přihodilo včera v Praze, a že pražská divadla jdou do stávky a i plzeňské divadlo se k ní připojí. My jsme ovšem premiérové obecenstvo, tak pro nás představení ještě odehrají a pak už stávka. Teď ale potřebují alespoň dvacet minut pauzu, aby se mohli na představení soustředit.

Dole v parteru začal někdo zpívat hymnu a Labuť neomylně rozpoznala: „To je Franta Juřička!“ To byl plzeňský disident (ale slušný člověk), bývalý rozhlasový režisér, režimem vězněný (seděl s Havlem na Borech). Odebrali jsme se do kuřárny (ano, tehdy byla v divadle kuřárna, milé děti, to je k nevíře…), kde probíhaly vášnivé diskuse. K nám se připojila jedna Labutina známá (Labuť byla v místních kulturních kruzích dost profláknutá) s partnerem, který byl matematikem v Plzeňské Škodovce. Jmenoval se Jurečka a velmi nevraživě na mě hleděl, když jsem řekl, že podobné hysterie nemám rád.

Pak už představení proběhlo standardním způsobem, ale nic si z něj nepamatuji. Franta Juřička se vrátil do rozhlasu a stal se z něj můj osobní kamarád, pan Jurečka se stal v barvách ODS náměstkem ministra financí.

Návštěvy divadla skončily, když Labuť onemocněla boreliózou a skoro přestala chodit, což trvá. Takže divadlo už jen zvenčí.

P.S.: Co se dělo dál po mojí dovolené je už jiný příběh, ale divadlo to bylo taky!

^{Foto, použité v perexu, je převzato z bakalářské práce Lucie Sýkorové, zmíněné v textu}