by 
Současný svět se bortí, koronavirus útočí, pandemie válcuje národy – a Hilary hraje Brucha.
Všechno, co jsme milovali, v potu tváře budovali, se pojednou rozpadá – a Hilary hraje Brucha.
Každý je sledován, každý je hlídán, lidé se uzavírají do slonovinových věží svých více, či méně luxusních domovů a zvykají si pomalu na dvoumetrové rozestupy. Nejen ve frontách před lékárnami.
Především na pauzy ve světě ducha. A Hilary hraje Brucha.
Internet je těhotný tisíci názory na cokoliv, nikdo už moc nerozeznává fake news od pravdy, kdo by si taky dával tu práci, když je to jedno i správcům sítí? Zodpovědnost? Přežitek minulosti.
Lhostejnost neutuchá. A Hilary hraje Brucha.
Slábnou vazby v rodinách. V Jižní Koreji skoro stoletá důchodkyně vděčně tahá káru s kartony krabic pro pár peněz ke skromňoučkému důchodu, zatímco vedle v mrakodrapech: zlatá mládež s mobily u ucha. A Hilary hraje Brucha.
Reklamy vládnou světu. Odposlechy ve stylu Velkého Ucha – a Hilary dál hraje Brucha.
Náhle se zablesklo, to sluníčko zlatí parapet, za oknem přelétl stehlík, trylkuje že přišlo Jaro. Venku se zatřpytí řeka, co kolem nás spěchá. Čeho vlastně se bát – vždyť Hilary hraje Brucha!
https://www.youtube.com/watch?v=KDJ6Wbzgy3E – Max Bruch – Koncert pro housle a orchestr g-moll č. 1, op. 26 – hraje housle – Hilary Hahn, Symfonický orchestr Radia Frankfurt – pod taktovkou Andrés Orozco-Estrady.
Mšecké Žehrovice 9.4.2020.
Pozerám sa na tie rúcha – a Hilary hraje z brucha!
Jak Hilary tóny kuchá
na violu sedla mucha.
Šestinohá, žlutobruchá,
na nástroji cosi čuchá.
Hilary ju smyčcom buchá
až ta mucha na zem žuchá.
Dirigent si v taktu juchá,
za oknem déšť silně luchá.
Já teď budu za zloducha..
V tomto posmutnělém dni přinesla Jiřička pamlsek… Musím poděkovat a omluvit se za zneuctění krásného okamžiku hloupými rýmy.
☺️)) Ládíku, taky je tu posmutněle pošmourno… Vlastně už ne tak moc.
Neuvěřitelně mi to zlepšilo náladu. Tohle se tu vyskytlo šťastnou náhodou a velkou zásluhou Jiřičky.
Jednak skvělý temporytmus toho textu i s rytmizováním posledních slov odstavce – sloky a pochopitelně koncert. Najednou je vidět, jak všichni hrají spolu, jak sólistka povzbuzuje orchestr a naopak jak orchestr očima visí na sólistce, i dirigent je „citově angažován“.
Vyloženě mám chuť tu dílko realizovat jako melodram. Bývám neangažovaný, abych mohl být dost profesionální, ale tohle mě dostalo.
DĚKUJI, JIŘIČKO!!
Pochopitelně i výkon Hillary Hahn. Tedy „Kohoutkové“. Profesionálně zahraný a angažovaný (v nejlepším smyslu toho slova) výkon houslistky i orchestru. Nakonec i zvuk sejmutý přirozeně, bez nějakých technických „fičůr“.
Prostě dneska z toho mám svátek.
Pro Kocoura: Velmi si vážím chvály od profesionála. Děkuji, mám radost.
Znělo mi hezky do ucha, jak Hilary hraje Brucha.
Orchestr hraje, dirigent juchá, jak Hilary hraje Brucha.
Já neměl jsem ani tucha, že Hilary hraje Brucha.
Neznaje Hilary, neznaje Brucha.
Nevím, jak říci, jak moc jste mě všichni potěšili. Ten koncert je můj zamilovaný, asi taky proto, že mi autor připadal vedle velikánů klasiky (Beethoven, Brahms, Bach) tak trochu v pozadí, neznámý, i když právě tento koncert patří mezi ty největší. Bylo víc takových autorů – za všechny náš Josef Slavík. Děkuji a mám radost Jene, že jsem pomohla aspoň trošku ten koncert pro Vás objevit. A doufám, že nejen pro Vás.
Pro mě byl dodnes Hillary kámošem Tenzinga Norkeye (“Killary” nebyla nic); dnes jsem si při práci poslechl v podání Hilary 3 díla.
Ládíku Hilary je úžasná ať hraje cokoliv. Zázračná Američanka, dítě německých rodičů hraje od 4 let. Nejen brilantně technicky, ale především výrazově. To zvládají jen ti nejlepší. Zkuste Brahmsův houslový koncert D-Dur, op. 77. Jeho jediný.
Tak jsem to zkusil při kreslení výkresu (při rutinní práci, žádné počítání nebo navrhování) a moc mi to nešlo – ani kreslit, ani poslouchat. Protože mám termín, vypnul jsem koncert – ale vrátím se k němu. Připadalo mi to takové rozdrobené (prvních 20 minut) – ale možná i tím, že mi do toho vlezly 2 telefony.
Ládíku Brahms byl z těch tří jmenovaných velikánů nejobtížněji „stravitelný“ pro člověka, který s klasikou stojí na začátku cesty objevování. Nenechte se odradit prvním rozčarováním a poslouchejte dál klasiku. Pěkně polehoučku, přes ryze české skladby Dvořáka, melodická nokturna Chopina až třeba k Čajkovskému. Jeho houslovému koncertu (taky jeho jediný) budete rozumět hned. A pak se k tomu Brahmsovi zkuste vrátit. Možná ho pak budete vnímat zase jinak. Mám podrobnou zkušenost u sebe s Mahlerem. Když si ho tatínek pro sebe hrál, frfňala jsem, co na něm proboha vidí. To mi bylo 30, on se jen pousmál a utrousil, že ho pochopím až po 50, že musím napřed zestárnout. Měl pravdu, začala jsem ho oceňovat až v 60 letech. Je ale u klasiky specielně vždycky dobře, udělat si pohodlí a čas na poslech. Popík lze pouštět jako kulisu, u klasiky je to škoda. Jako kdyby Vám vamberskou krajku předváděli za jízdy na kole. 🙃🤚 Udělal jste mi velkou radost, že to zkoušíte. Moc, moc pozdravuji…
Obdivovat vamberskou krajku během jízdy na kole…. Krásný příměr.
A hudbu jako „kulisu“ já osobně opravdu nemusím. Je to kluk. Stejně jako třeba kolem jedoucí vlak nebo sbíječka. Možná je to profesionální deformace.
Docela mi stačí, že po každém natáčení mi ta muzika hraje v hlavě ještě celý zbytek dne a někdy i déle. Všechny kiksy mám natočené v hlavě i když už ve snímku dávno nejsou. Protivná vlastnost.
Když natáčeli můj medailónek, končil jsem svoji promluvu do kamery větou
„…ale nejkrásnější hudba je ticho.“ Nemám důvod na tom cokoliv měnit. Člověk tu „svoji hudbu“ nosí v hlavě.
U focení je to naopak. Než něco doopravdy vyfotím, tu fotku už dávno komplet hotovou nosím v hlavě. Jenom realizuji, doatahuji svoji představu. Proto velmi nerad fotím „ve mzdě“ – na zakázku. Tam musím realizovat představu někoho jiného. A ne vždy jsem s jeho představou v akordu.
kluk = hluk.
Při práci mám hudební kulisu jako vamberskou krajku na polštáři, když jdu spát.
Smekám samozřejmě i před Sirem Edmundem Hillarym a Tenzingem Norkeyem. Oceňuji nejen horolezecký výkon, v r. 1953 to bylo vyvrcholení úsilí celé výpravy plukovníka Hunta na Everestu, ale nejvíc jsem oceňovala, že se nikdy nehádali, kdo byl na vrcholu první. Ani o míru zásluh. Byli oba gentlemany.
Tužka napíše pro Jiřičku,…..díky, …. podařilo se Vám, v dnešní neklidné době, vytvořit příjemnou oazu s hudbou k oddechu mysli i duše.
Pro Tužku: Vzniklo to spontánně v době covidu – a vlastně Hilary hraje v mé hlavě Brucha pořád… Mám radost , že šíří svou oázu dál. Díky Tužko.
Ono to není jenom o Bruchově koncertu a Hilary, která je tam zcela ponořená do muziky.
Než jsem si to pustil, přečetl jsem si polohlasem text. A zjistil, že je nejen temporytmicky velmi zajímavý, ale že i melodika vět sedí. Mít k dispozici nějaký rozhlas, tak to natočím s nějakou mezzosopranistkou (činoherkou, vím přesně s kterou) protože i ten text je „hudba“.
Nedivte se, že to tak zasáhlo okolí – je to skvělý text.
Dala bych svůj měsíční příjem za to, kdybych věděla jak to dělám. Možná mám opravdu cit pro muziku/rytmus i v mluveném textu. Ale to není úmysl, ale geny. A jen občas… Bohužel. Kocourečku díky, moc si toho považuji.
Já bych svůj měsíční příjem nedal a nechal bych to při starém.
Tužka napíše,….jsem milovník ticha,…néé toho absolutního, ale se šelesty matky přírody.
Jednou, jedinkrát se mi podařilo zaslechnout otvírání pupenů.
Zapsala jsem si to, protože jsem tušila, že už to nikdy neuslyším, protože to bylo dílo náhody, kdy se sešlo několik komponentů, abych mohla zažít něco tak úžasného.
Údolí Malé Skály. Náletové mladé buky. Krásné orosené ráno po deváté hodině, jihovýchodní svah nad řekou Jizerou.
Seděla jsem na velkém balvanu a dívala se do údolí, vychutnávala jsem si začátek teplého jarního dne.
A do toho ticha jsem zaslechla lehké mlasknuti, vzápětí další a další. Nejprve mě napadlo, že někde poblíž pomlaskává ježek,….ovšem, ten víc miluje podvečer než ráno. Ježek nikde.
Pak mě napadlo, nejsi tu sama, někde za balvany jsou milenci, líbají se.
Množství mlaskavých zvuků přibývalo,….pátrala jsem, odkud to přichází,….až mi blízko hlavy vyjevil tajemství rašící pupen, když se mu s mlasknutím rozevřela blanka svírající pupen a objevily se dokonale složené lístky.
Stála jsem uprostřed mladých stromků a pozorovala a slyšela otvírání pupenů.
Otvírání květních pupenů u reveně je doprovázeno s docela hlasitým lupnutím,….to jsem už slyšela za ty roky na zahradě několikrát,….musí být slunečný den a čas tak mezi devátou a desátou hodinou.
Ještě věta od starověkého mudrce ze země jitřní svěžesti ,….
Ticho není absence něčeho, ale, …..přítomnost všeho.
Ticho je součástí základních přírodních léků pro zdraví těla i duše, léky tak lehce dostupné,…..jóga.
Sluneční světlo, ticho, pohyb v orosené trávě nebo mokrém písku, plané ovoce a zelenina,
pohyb ve volné přírodě, blízká přítomnost milující bytosti nebo zvířete.
Tužka.
Pro Tužku: Ráda bych zažila něco podobného přímo s přírodními pochody. Přes Malou Skálu jsem jezdila ještě jako žabec o prázdninách s tatínkem starou libereckou kolem Frýdštejna do Rýnovického závodu LIAZu. Tatínek tam jezdíval někdy i každý den, pracoval ve vývoji v Mnichově Hradišti a zásoboval je z přidružených závodů součástkami jako MTZ. Jezdili jsme žukem a bylo to skvělé. On to ve fabrice vyřídil vesměs za hodinu, já si mezi tím pokecala s jeho kolegyněmi na dílně – tam jsem se dozvěděla, jak je zapojoval do výběru „dárků pro jeho malou“ na Vánoce 😏 a pak jsme se vraceli zpátky podél Mohelky. Když byl pařák, měli jsme tam vytipovaný jez s krásnou tůňkou, asi tak 3-4 m vysoký – voda jako břitva 11°C a venku přes 30, a pak jsme se tam ve voňavé trávě slunili a vychutnávali ticho s hukotem padající vody. Tůňku měřili vodomilové suchou nohou a souznění dcera-otec se dalo krájet. Jen jsem vždycky litovala, že jsme se nikdy nekoukli osobně na Frydštejn. Jezdí se tam skoro kolem něj, ale nikdy jsem na něm nebyla. Pak on odevzdal v práci žuka, přesedli jsme na motorku (Jawa 350 – červená) a dojeli jsme ten kousek z M. Hradiště do Boleslavi. Ten pocit teplého vánku ve tváři… Vpodvečer se šlo, dokoupat se na plavečák přes ulici. Po večeři doma vždycky vybral nějaké desky – byl fajnšmekr a poslouchali jsme spolu. Spoustu věcí mi k tomu sám řekl. Občas jsme to s tím koupáním vzali jawou přes Mácháč a vycachtali se tam, ale tam nebyl ten klid a ticho. Tam se vyplatilo vyrazit brzo ráno a plavat napříč z pláže na pláž. Taťka při tom vždycky počítal tempa (věděl na kolik je to ze které na kterou) a já zas koukala, jak se posunuje zleva doprava na horizontu Bezděz.
To byly prázdniny, které bych přála všem dětem na světě. Celý červenec jsem takto projezdila s ním. Někdy ho posílali až na Slovensko do Velkého Krtíše, někdy do Holýšova či do Kopřivnice, do Velešína za Budějovicemi… Blahořečila jsem osudu, ke všude měl LIAZ závody – a zájmy. Ale to vzájemné „pobytí“ spolu, zažívám ho po mnoha a mnoha letech až teď. Mám pejska Babánka – maličký brabantík po mnoha letech, kdy jsme měli celou armádu nádherných boxerů, mi je aspoň trochu připomíná. Ty už bych dnes fyzicky nezvládla. No a v noci, když se jde spát… Jako správní majitelé psíků jsme je s mým mužem pořádně rozmazlili – všechny a děláme to celý život. …No a tak se skulíme do postele, zakutáme pod deky – a zavelí se: „Koukej se opřít o lopatky, jde se do smečky.“. Ten mrňousek se opravdu opře celou délkou tělíčka zády o moje a nožičkama se dotýká Zdeňka. A máme smečku. To se to usíná – a já se zase vyhřívám, jako u toho splavu. Díky Tužko, vybavujete mi moje nejmilejší vzpomínky. 🌈
Tužka napíše pro paní Jiřičku,…díky za moc milou odpověď. Ten kraj dobře znám,….pravidelně jsem se účastnila dálkových pochodů, které organizovaly různé tělovýchovné jednoty. Tady to bylo pod heslem ,….Májem, Rájem. Tedy v oblasti Českého ráje.
A když už jsem byla v té krajině, tak jsem si to prodloužila o další návštěvu v okolí.
LIAZ Mnichovo Hradiště je už jen historie. Vzali to do ruky po devadesátém břídilové a šlo to krátce na to cugrunt.
Ale, kopce a hrady jsou na svém místě, řeka Jizera ještě nevyschla, krajina je stále malým rájem,….i když, součástí každého ráje jsou i malí ďáblové,….takže i tady najdeme pokázu vykonanou lidským pokleslým nápadem,…. ovšem, debilní nápady jsem viděla napříč ve všech zemích, co jsem navštívila.
Kdosi jednou napsal,…..Není na zemi nic, co by bylo pro lidskou ruku nedotknutelné , a lidskou touhu přetvořit to k obrazu svému,……jakému, ? toť otázka momentálního názoru.
Tužka.
Jen ještě doplňková informace pro všechny – Hilary Hahn jako svůj hlavní nástroj používá kopii Paganiniho houslí Cannone (1864) postavené slavným francouzským houslařem Jean-Baptiste Vuillaumem. Od stejného tvůrce má ještě jedny (1865) postavené podle Stradivariho nástroje z r. 1715. Má je neustále v dohledu a po ruce k veřejným koncertům i studiovým nahrávkám. V r. 2022 byla společností Classic FM zařazena mezi 25 nejlepších houslistů všech dob. Bylo jí tehdy 43 let.
Dirigent Andrés Orozco-Estrada je kolumbijský houslista a dirigent, který působil v řadě špičkových těles i jako šéfdirigent na dobu určitou (Houston Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Kolín n/Rýnem, Vídeňští filharmonici, nyní italský Národní symfonický orchestr RAI). V době provedení Bruchova koncertu zde u Frankfurtských filharmoniků hostoval. Bylo mu v tu dobu 44 let.