Katsushika Hokusai – japonská skica. Metropolitní muzeum umění NY. Photo free: http://6b.cz/M3IU .
ŠEDAVÉ RÁNO
Mlžný opar přebarvil krajinu.
Šedá je dobrá.
Vládne volavka. Taky šedá.
ČEKÁNÍ
Vůně kávy a mlčenlivý mobil.
Kdepak jsi příteli…?
Těším se, až uslyším kroky…
ŠUNKOFLÍČKY
Jak hráz ustupuje,
rozšiřuje dno pekáče.
Po dnešním obědě voňavé vlnky zmizí.
KE KOŘENŮM
Poslední kousek nespálené Maui zachránily kozy.
Spásly trávu, tudíž nemohla vzplanout.
Jak jednoduché…
MALÁ A VELKÁ KŘÍŽOVÁ */
Takový malý a velký Everest
pro čtyřletého špunta.
Taky ještě nikdo neporoučel
odnášet odpadky.
VYSNĚNÁ META
Dál! Výš! Rychleji!
Vytvořit rekord! Pokořit hory!!!
Nahoře už čeká… Samota.
KAMENNÝ DŮM
Svinky pod kamenem.
Odklopíš ho… a už trojčí.
Jako hejno straníků.
STRNULÝ POHLED
Bezvětří. Ticho. Pošmourno.
I větrník u sousedů
smutní.
NAŠTĚSTÍ
Čekám na pošťačku,
čekám na inspiraci,
čekám na smrt…?
No sláva! Přilítl rehek!
*/ Malá křížová věž a Velká křížová věž. Obě skály v Příhrazech, stará a normální cesta s nejnižší obtížností. Podle mého taťky se na nich učí děcka. Já se bojím i v prvním patře na balkonu.
MŽ 17.8.2023. Babánek tu poštěkává a trochu mi trhá nit. Páníček nakupuje a já se teď na chvíli zamyslela…
Nemám moc rád poesii.
Nerozumím ji většinou a tak jsou to jen slova bez obrazů.
Ale ty haiky, které tu posílá Jiřička mě začínají oslovovat. Možná proto, že mají jiný rytmus slov.
Pocity se dostavily.
A tak – díky !
Pro Starý kocour: Vlastně to nemá atributy klasické poezie. Je to jen jakýsi záznam momentálního okamžiku. Běžně pomine, aniž si uvědomíme jeho chvilkovou náladu. Proto je vlastně nevymýšlím. Ony mě potkávají. Díky, pocity jsou vítány. Vždycky.
Mně se taková slova zdají. Ale když se probudím, zůstává jich jen malý zbytek.
Někdy třeba jenom dvě, tři slova, dokonce v cizí řeči a musím si je vyhledat ve slovníku.
Vždy ale mají nějaký smysl. V bdělém stavu je neznám. Možná že bych se mohl pokusit napsat něco v polštině nebo němčině. Ta slova někde v hlavě jsou, ale asi to zkoušet nebudu. Nemám na to „aprobaci“.
Možná je to jako s fotkama. Můžete mít skvělé fotky, s „poselstvím“, ale divák je nepochopí. Není to „běžné“. Ale někdy to osloví hodně diváků – a já nevím proč.
Tak se řídím větou pana Franty Krasla, od kterého jsem se kdysi učil fotit.
„Když nevíš co chceš (fotkou říct), nech ho zasunutý. (Foťák v pouzdře.)“
https://www.zeropixel.cz/foto/2019/08/id100228-1566684072.jpg
Eurookno.
Introvert: „Spižírna mých kachláků. Zima klepe na dveře…“
Spíše. [;>)
Já občas „tepu verše“, ale o skutečnou poezii se už dávno nepokouším. Múza, která má v referátě poezii, asi má na líbání někoho mladšího.
Ale v době, kdy jsem psával milostnou lyriku, zastával jsem názor, že báseň má být jako rána mečem:
– krátká
– nečekaná
– neodvratná
Proto jsou mně hajky blízké. Rád je čtu.
Modrá obloha.
Jiřičky se houfují,
Afrika čeká.
https://imgway.cz/970b/IMG_5807.MOV
Slunečnice mám taky ráda…
Zkouším občas básničky, nejčastěji takové ty k snídani, na dobrou náladu po ránu. A to mám styl „polopatistický“.
Např. : NAFOUKANÁ SOBOTA
Sobota tu povykuje, náramně se naparuje:
„Já jsem volný den, pro vás připraven!“
Slunko k tomu tiše dodá: „A co vítr, ptáčci voda…?
Chce to trošku ohledů, do krajiny pohledů.“
Moc s nimi nevyjíždím, hajky mě baví pro možnost domýšlet různé věci.
Je to hrozný, všem se omlouvám, ale občas mi spadne tento web a já se zapomenu přihlásit, pak sem píšu jako Dana Šumová, což je pravda, ale měli byste vědět, že to jsem já – Jiřička. Snad se to naučím.
I když – „starého psa novým kouskům…“ 😏
Ale to my přece víme. Vaše pseudonym je Dana Šumová a ve skutečnosti jste Jiřička. Důkazem toho jsou Vaše hajky 🙂
Díky Alefe, to je galantní… Pravda je, že „Inü, už zapomínám…“ 🙄