by Nejen politikou živ je člověk. I v době, kdy souboj idejí nabývá vražedné intenzity, ušlechtilý muž (ale nejen! Také žena a s ní dalších osmdesát pět genderových variant) dbá na povznesení ducha četbou. O polední přestávce dělníci na stavbách čtou Konfucia v originále, a intelektuál, znavený duševní dřinou, obnoví psychické síly čtením žánru nenáročného, například historické fikce.
Dovol, čtenáři, abych ti jedno takové dílo představil.
Je to Dan Brown?
Ne, není to Dan Brown. Je to český, a nový, zatím neznámý autor. – Já vím, že teď upadnu v podezření, že autorovi nekriticky straním, a kdo ví? – možná je to tak; námět příběhu spadá, jak předesláno, do kategorie historické fikce; a to je žánr, pro který mám slabost.
Autor sám řadí svou knihu mezi thrillery, ale já si o příběhu, který je čtenáři předložen, myslím něco jiného: je to strhující historický román.
Historická fakta jsou dostatečně děravá na to, aby fantazií obdařený spisovatel dokázal fádní proluky mezi klíčovými událostmi vyplnit zajímavým příběhem. To se podle mého názoru autorovi podařilo v míře vrchovaté; a čtenář, je-li obdařen alespoň troškou fantazie, najde v knize tu a tam i paralely k dnešku.
—ﬡ—
Příběh románu se odehrává ve dvou časových rovinách, které autor umně propojil.
Děj knihy nás přenáší někam k počátku našeho letopočtu. Mladík jménem Marius Gaianus je vyslán svým otcem do římské provincie Judea, aby jako pomocník byl k ruce – dnes bychom řekli asistentem – jejímu správci Pilátovi. Římská říše vládne Středomoří a Judea leží na její východní hranici. Za onou hranicí však leží mocná Parthská říše – odvěký protivník Říma. A v těchto zajímavých časech Marius je Pilátem vyslán jako špión, aby se setkal s Ježíšem Kristem.
Marius o svém životě píše deník, který po řadě dědí jeho následovníci. V době, kdy císař Konstantin zrovnoprávní v Římské říši křesťanství se stávajícím náboženstvím, jeden z dědiců usoudí, že obsah deníku je příliš výbušný a raději ho ukryje na neznámém místě. Dále se pak dědí už jen zašifrovaná zpráva o tom, kde se deník nalézá.
Starobylé poselství oné zprávy v době současné odhalí mladý student, který je jejím posledním dědicem… a více neprozradím. Snad jen tolik, že kniha přináší nejen poutavý příběh, ale také alternativní pohled na vznik křesťanství. Přečtete ji jedním dechem; zde ukázka z knihy:
—ﬡ—
„A nyní přijde meritum věci, abych tak řekl,“ dokončil svůj úvod Pilát a pohlédl na Zervase. „Je na čase, aby sis začal dělat poznámky.“
Zervas uchopil pero, nasadil v obličeji soustředěný výraz a zadíval se Pilátovi přímo do očí.
„Nejdříve k tomu mesiáši. Základní problém je v tom, že si Židé představují mesiáše nejen jako náboženského, tedy duchovního vůdce, ale i jako vůdce světského, tedy nějakého krále, který vládne jejich území, které bude, pokud možno, rozšířeno na hranice původního Šalamounova království. Což to druhé není v dnešní době samozřejmě možné. Našim cílem je tedy mesiáš, který bude pouze náboženským vůdcem, pozemským je pochopitelně Římská říše.“
Pilát se na chvíli odmlčel, jakoby hledal vhodná slova. „A tak to bude napořád, alespoň takových sto dalších let,“ řekl potom.
„Za další: Židé si velmi potrpí na své Písmo, stručně řečeno historické náboženské texty. Každý židovský reformátor se vždy opíral o citace z tohoto Písma. Takže citace Písma je značně důležitá. Navíc v židovském náboženství hrají velkou roli tzv. proroci, tedy intelektuálně založení lidé, kteří tepou stávající nepořádky a říkají, jak se lidé mají správně chovat. Vrcholem jejich víry je, když takový prorok je posléze vzat na nebesa jejich bohem. O to je potom tento prorok cennější.“
„Další bod jsou nemoci. Nemocný nechce být nikdo, takže pokud někdo někoho uzdraví, je to jistě ceněné dobře. Říkám to proto, že takový léčitel má vysoký kredit u obyvatelstva a kdo si po čase vzpomene na to, že ten vyléčil toho, či onoho z té, či oné nemoci? Myslím, že nikdo. Pokud má někdo tu pověst, že je léčitel, pak je určitě možné si přimyslit spoustu dalších „případů“, aniž by to něčemu vadilo.“
„Dalším bodem je rodokmen. Jak jistě víš, Židé si velmi potrpí na to, kdo má jaké předky, jaká je jeho rodová linie. Například jsem se doslechl, že velekněží v tom jejich chrámu by měli pocházet z rodu Davidova, což byl předchůdce krále Šalamouna. Bude tedy vhodné začít od toho Davida. Určitě tedy není problém udělat rodokmen od známých předků až k poslednímu známému předku, a pak už se to nějak zaonačí, zcela určitě lživě, aby ten, o kterého jde, byl potomek toho posledního známého předka. A lidé si pak podvědomě řeknou: když je pravda celý ten řetěz, co známe, pak bude určitě i pravda to, o tom posledním. A je to. Nemusím snad připomínat, že jsem nevymyslel nic nového pod sluncem. Již mnohokrát v historii by tento „fígl“ použit a určitě ještě použit bude.“
„A naposled zmíním fakt, že vždy dávám přednost tomu, když se věci vyřeší pokud možno bez zbytečných potoků krve. Takže nenásilí místo harašení zbraněmi.“
Pilát změnil lehce svoji polohu na lehátku, podepřel si bradu rukou, snad aby vzbudil dojem, že přemýšlí, letmo pohlédl na klepsydru, zda dodržuje časový rozvrh, který si sám stanovil, a zdůrazněným hlasem pokračoval.
„Co je tedy mým cílem? Vycházím z toho, že pokud nejde protivník porazit zvenčí, a teď mám na mysli vojenskou mocí potlačovaná povstání Židů, musí jít tento protivník porazit zevnitř,…“ a Pilát položil důraz na slovo zevnitř, „…tj. změnou jeho ideologie. Mým cílem je tedy vytvořit nějakou novou odnož židovského náboženství, řekněme revizi tohoto náboženství, která bude samozřejmě vycházet z jejich svatého Písma, ale bude Židy směřovat spíše k nenásilí než násilí. K tomu nám poslouží nějaký nový prorok a jeho příběh, jak ho budu, když dovolíš, v dalším nazývat.
Jak již jsem řekl, ta povstání a rebelie tu budou, ať děláme, co děláme, a objevení se nějakého toho nového vůdce-proroka také. Zatím byl každý prorok a jeho lidé potrestáni a rychle upadli do zapomnění. To se musí změnit a já ti nyní řeknu jak.“
Pilát se opět na chvíli odmlčel, aby si uspořádal vlastní myšlenky a pokračoval.
„Židé, na rozdíl od jiných národů, umějí většinou číst a psát, učí se to již od malička v těch jejich synagogách. A jak známo, co je psáno, to je dáno. Vtip je ovšem v tom, že lid většinou mluví aramejsky, zatímco ty jejich svaté texty jsou psány jiným jazykem, hebrejsky. A vzdělaní lidé, pokud píší, tak píšou hebrejsky. Takže text bude v hebrejštině a bude se tvářit tak, jakože ho napsal vzdělaný člověk, ale ne zase moc vzdělaný. Je zřejmé, že tento text nebude jediný, určitě vzniknou i jiné texty, které budou popisovat to samé. A to jednak kladně, tak i záporně. Řečeno stručně tedy od příznivců tohoto proroka, nebo od jeho odpůrců. Tudíž náš text musí být kladný, ale zároveň nesmí příliš odporovat těm ostatním. Takže ty nejdřív podle toho, co jsem řekl, napíšeš nějakou kostru tohoto příběhu. Máš na to času dost, minimálně do příštího poutního svátku Pesach, kdy budu v Jeruzalémě, tj. do měsíce března příštího roku.
Já pak dodám příběh nějakého toho konkrétního proroka, a co udělal. Kdo to bude, to pochopitelně nyní nevím. Mám zatím několik „horkých“ kandidátů, ale samozřejmě se může stát cokoliv, co to pokazí. Například jsem měl jednoho vcelku nadějného kandidáta, říkali mu, tuším, Jan Křtitel, ale ten se svým kázáním přímo dotknul knížete Antipa, a on ho, hlupák, nechal uvěznit. Tím pádem nám vypadl ze hry. Jeho příznivci mu říkali „křtitel“, protože zavedl křtění jako rituál. Mimochodem to nebyl jeho původní nápad, dávno před ním to dělali už mezopotámci, neboli Sumerové.
Kdo to skutečně bude, budu určitě vědět až o tom Pesachu, a pak ti dodám podrobnosti. Z tohoto důvodu pojedeš o Pesachu do Jeruzaléma se mnou také. Já věřím tomu, že tento prorok bude o svátku Pesach v Jeruzalémě, protože to je svátek, kdy tam bude spousta lidu a protože jim přímo náboženství přikazuje tam o svátcích být. A ti lidé budou z venkova, a i z ciziny, a bude to takové vyvrcholení všech událostí. Pak, až to bude celé napsané, se já postarám o to, aby se to rozšířilo, a Židi to budou číst. Máš tedy úkol. Napsat to jako příběh nějakého člověka a co říkal, pokud možno v podobenstvích. Pamatuj, že to budou číst prostí lidé, přičemž do toho dáš sem tam něco z těch bodů, co jsem zmínil. A nezapomeň na to, že jsme tady my, Římané. Nemusíš to okatě zdůrazňovat, ale nějaký ten vhodný příběh by se hodil. Pak to probereme ještě spolu někdy začátkem příštího roku.
Jenom tě prosím: napiš vše ve dvou kopiích, jednu hebrejsky a druhou latinsky, psaná latina je přece jenom pro mne lepší. A úplně na závěr. Vše, co tady říkám, musí zůstat jen mezi námi, takže to drž, prosím, v tajnosti.“
Pilát samozřejmě neřekl, že si hodlá nechat oba texty porovnat někým, kdo bude umět oba jazyky, ale to už patřilo k jeho povaze politika. Něco jiného říkal jednomu, něco jiného druhému a něco jiného si myslil.
Sám měl v plánu tohoto proroka usmrtit, však ono už se něco najde, proč to udělat. Teprve pak provede závěrečnou editaci celého díla. S myšlenkami mrtvého proroka se přece jenom pracuje mnohem lépe než s myšlenkami živého, přinejmenším proto, že už do toho nemůže mluvit. Navíc byl Pilát přesvědčen o tom (a proto to všechno vlastně dělal), že by po prorokově smrti mohla vzniknout nějaká odnož toho jejich náboženství, a pokud se tak stane, hodlá ji finančně, samozřejmě tajně, podporovat. Tak vznikne Římu nakloněná opozice. A Pilát jako zkušený politik věděl, že každé hnutí, ať již politické či náboženské, které za něco stojí, se musí štěpit na frakce, tedy jinak řečeno mít opozici.
—ﬡ—
Co ještě závěrem?
Pokud jde o historickou přesnost, autor je precizní.
Kromě příběhu samého kniha obsahuje i cenné historické a místopisné dodatky, které upřesňují a rozvíjejí okolnosti děje. Jejich začlenění do příběhu by jej učinilo těžkopádným, jejich neuvedení by však příběhu ubralo na uvěřitelnosti. Přehledné shrnutí těchto údajů spolu s časovou tabulkou na konci knihy považuji za elegantní řešení.
Vyšlo v nakladatelství Nová vlna, Letecká 6, 161 00 Praha 6, jako e-kniha
ISBN 978-80-88343-50-9
e-kniha: https://eknihyjedou.cz/evangelium_podle_gaia
O autorovi:
Ivo Petr se narodil v roce 1958. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu university J. E. Purkyně v Brně, obor matematika. Živil se jako programátor, vysokoškolský učitel, analytik a tester. Posledních dvacet let pracoval ve firmě produkující účetní software. Mezi jeho zájmy patří historie, turistika, cyklistika, lyže. Otec tří dětí, žije a pracuje v Brně.
Téééda.
Jestli to bude blbý, tak vás plivnu a kousnu.
Přesně tak, jak mě to učila vnučka.
Pokousala nám fenku – německou ovčačku. Vůbec nechápu, jak mohla ta čtyřnohá chuděra – němá tvář držet a hlavně vydržet.
Kdyby se fakt nas*ala, udělá z ní v cuku letu čtyři vnučky. Viděl jsem na vlastní oči, jak vytáhla z díry potkana, nadhodila si ho do vzduchu a udělala jen CVAK a dvakrát pohodila hlavou.
A z potkana byli dva. Akorát že jeden neměl hlavu a druhému chyběla pro změnu p*del.
A vnučka takové bestii beztrestně udělala pírsink do ucha. A vnuk ji u toho tahal za ocas.
O něčem takovém mi vyprávěla moje žena o ovčačce své tetičky. Mláďatům se neubližuje. Oni to vědí.
Našeho kocoura, kteří se taky dokázali účinně bránit nosil můj malý kluk přes ruku jako utěrku a on to strpěl. Když na něj sáhl někdo cizí a on to nedovolil, šel jsem hned do koupelny pro peroxid vodíku.
Já jsem sáhnout mohl, ale ty kocouří řeči kolem toho si pamatuji půl století. Ale stejně to byl skvělý kocour! Nalezenec, spíše pes než kocour. Obrovský maiňák, 14 kg. Jmenoval se Čifír. Podle toho čaje, co se pije v kriminále.
Re: Sk
Ještě k tomu tahání za ocas.
Když mi chce fenka udělat dobře, přijde ke mně a sama mi svůj ocas strká do rukou, abych ji za něj pořádně zatahal.
Pak se jakože ohromně začne bránit, otočí se ke mně hlavou a začne cvakat zuby, jakože – a teď tě celého sežeru.
Pár psů jsem už viděl, ale tohle…
Přece domluvená hra!
Ovčačka mého kamaráda mi vždycky přinese takový uzel z lana a když ho chytnu, začne se se mnou o něj tahat a považuje to za velkou legraci. Nedej bože, abych ji ten kousek lana pustil. To by ji urazilo – dvě mnuty by mě ignorovala. Až potom by se mi svalila na nohy jako výraz odpuštění.
Se zvířaty si rozumím líp, než s lidmi. Zvířata totiž na rozdíl od lidí nejsou podrazáci.
A nic nepředstírají a jsou k lidem bezelstná. Měl jsem fenku pouliční směsi, špic s něčím.
14 roků to byla moje nejlepší kámoška.
Fenka- Štěňata si hrála s její oblíbenou hračkou. I vydala se tedy do chodby a štěkla na dveře. Na tento zvuk se uzel chlupatých tělíček rozpletl a vyrazil štěkat na vstupní dveře. No a fenečka si svého oblíbeného plyšáka uklidnila mimo dosah mrňousů… tolik k předstírají a mazanosti u zvířátek
Mainky jsou skvělý, taky jsme jednoho kocoura měli. Jmenoval se Katango.
My máme Mikeše, barevně stejně jako ten Ladův.
Je to pouliční směs.
Celý den chrápe na sluníčku a několikrát přijde k misce a dožaduje se její naplnění.
Myš zatím nechytil ani jednu.
Podobnost s podobně barevnými je čistě náhodná.
Kritizovat to by byl razýzmus.
Celý den hovno dělat a pak přijít k plné misce.
Jenže tak to kocouři dělají. Hýbou se, jenom když musí.
Ale jestli jsme někdy viděl kočičí mámu, jak chrání svá koťata, tak pochopíte ledacos i u lidí.
Ostatně – černoch v Africe taky nemusí moc pracovat. Půda tam úrodná a když se nic nestane a něco si uloží na období dešťů, tak má co jíst. Když neuloží, jde to ukrást sousedovi, kterému se to nelíbí, řeší se to mačetami – a tím se udržuje populace v rovnováze se zdroji. Ostatně dětí si může navyrábět kolik chce.
To jen my chceme mít pořád víc a víc věci – a na děti nesmyslíme. Proto vyhyneme.
K tématu v tomhle vlákně – tohle video fakt doporučuji: https://www.youtube.com/watch?v=EB7zy0MaP-U
Je sice myšleno zcela vážně, ale o to větší je to psina, když to člověk domýšlí do důsledků. Taková novodobá variace na „Co všechno nám dali Římané“.
Takže si myslím, že to dobře doplňuje můj předchozí příspěvek 22:17 o afročeském kocourovi.
Celý den se válet, několikrát přijít k plné misce.
Velké překvapení, že v Africe, na rozdíl od KoZa, se ta miska nenaplní sama.
My teď máme dvě útulkový, obě černobílý. Kočka se jmenuje Pankratěvna Praskovna a opravdu na to slyší, kocour se k nám dostal oklikou přes kamarádku a jmenuje se Baldur. Je nejspíš pokříženej s norskou lesní kočkou, je hodně velikej. Kočka je zase menší, než je pouliční průměr a vedle něj vypadá jako kotě. Je s nima veliká legrace, akorát žerou jako protržený.
Škoda, že je to moc dlouhé, ale jinak by to nešlo.
Jmenuje se to „O kočce, která mě milovala“.
Třeba by se vám to líbilo, třeba někdy příště.
Zajímavé. Jenže onen nynější korporátní jazykový způsob se mi nelíbí.
Příhodný inspirativní by byl způsob užitý Karlem Čapkem v Apokryfech.
Re: Šumi
Možná to bude znít při čtení nahlas blbě, ale Čapek asi zůstane jen jeden.
Nepsal podobně už Mika Waltari a nebo Umberto Ecco – Baudollino ?
Re: Iggy
Tak ono se takové téma samo nabízí.
A lze jej vždy transponovat na aktuální situaci.
Je to technika „výroby opozice“, která se v případě skutečného zvolení transformuje do předem připravených rolí.
Viz „hrdina Farský“. Bezchybný, do nebes vynášený lokální politik po svém zvolení odkvačil na „školení“, kde mu stručně, jasně a výstižně vysvětlili, co a jak.
A problém je na jedno volební období vyřešen.
Tak nějak nevím, ale tihle lidé jsou jednoznační podvraťáci už podle tváří a jmen. Na to člověk nepotřebuje nějaké „prohlédnutí“. Farský je prostě nomen omen a ten jeho křivácký ksicht…
Re: tdx
No vidíte, kolik se našlo debilů, kteří mu to tam naházeli.
Já soudruha neviděl, nejdříve jsem si o něm přečetl chvalozpěv (už nevím, kde to bylo). Prostě geniální řidič města, blablabla, vyřeší vše levou zadní, to teprve uvidíte, akorát ještě nevím, co to bude.
V tu ránu jsem věděl, která bije. A ten smeták se tam samozřejmě dostal…
To se mi líbí, když se píše o literatuře na litterate.
Jen houšť.
Souhlas.
Když si chci odpočinout od stále přítomného zápachu žlučí, jdu do Literární kovárny.
Tam žluč nepáchne.
OT:
Izaiášův svitek, 1. stol. př. n. l.
http://imgway.cz/s/4Vvy
Strasne cynicke. No ale kdyz mohl Mohamed vyrobit nove nabozenstvi (a Joseph Smith Mormony) tak mohl i Pilat…
Zajisté. Exploze dogmat a učení „katolické církve“ v období devátého až dvanáctého století. Nebe, peklo, transsubstanciace, a dále výroba nových „svatých“ aby všude kam dosáhla moc nového Říma měli svého. Fabrika, velkovýrobna. Nové legendy. Svatý Nepomucký. Kus mozkové tkáně vydávaný za jeho jazyk. Kolem toho legenda o zpovědním tajemství. Morbidní rituály, nošení lebky „svatého“ Václava. Předevčírem státní „svátek“, jedna třistapětašedesátina HDP v prdeli. V nynější situaci…
Zrušil bych veškeré „svátky“ vyjma nejtradičnějších Velikonoc a Vánoc. Anebo je nechal, ale jejich „vykonání“ přesunul na den nejbližšího pracovního klidu.
Ale to se mi nelíbí!
Lid se raduje, že má volno a může jet na chalupu nebo déle spát a Ty hned „zrušte svátky“. Myslím, že 90% lidí vůbec nevnímá, proč to volno je – a některé, kteří si třeba neuvědomili, že takový svátek bude nepříjemně zaskočí zavřený Kaufland a musí k Vietnamcům, kteří naše svátky nedrží.
Dobře se mi to píše, protože celý život jsem byl zvyklý pracovat hlavně o nedělích a svátcích a teď, když můžu každý den „spát do růžova“ je mi to jedno.
Ale společné svátky stejně jako jiné společné rituály sjednocují národ!
Ještě jeden komentář k tématu, které mě už tolik let zajímá. O starých zápisech a Fatimě jsem psal ve vážnosti, o svatých to ale neumím. Zase tolik jich neznám, při sledování první série The Last Kingdom jsem se prostřednictvím úžasně ztvárněného dialogu mezi Vikingem a zajatým knězem dozvěděl o sv. Šebestiánovi.
Ihned se stal mým oblíbencem. Římský voják, který se obrátil. Císař jej za to dal popravit. Řada lučišníků vystřelila šípy, ale Šebestián díky víře přežil. Tuším sv. Irena mu pak léčila rány. Císař se o tom ale dozvěděl a poslal jiné vojáky, aby jej ubili kyji. Stalo se…
Viking se zájmem poslouchal příběh a pak se kněze zeptal, jestli víra zachrání i jej, když na něj vystřelí jeho lučišníci. Ten, už zoufalý, vykřikl – tak tedy střílejte! Střílejte! Lučišníci tedy napjali své luky a… Stop! Nic takového! Přerušil to náčelník. To jsou mí vojáci, těm velím já! Otočil se k nim a pravil – střílejte…
No zlí jazykové tvrdí (alespoň jsem to někde četl), že mu to „náboženství“ podstrčili židé … prý mu ho i sepsali … Mohamed to však později zničil a nechal si to znovu „sepsat od souvěrců“ !!
Prispevky pro kocky.
Drive se rejzovalo na zlate a ted se rejzuje na rejzi.
Nejdrive sou ty pochody , parade marse , oslavne tanecky
a potom sou zase prdele na sracky..
A zajmy pro kocky, spiklenecke umluvy vo tom co se deje v zakulisi,
kujou pikle..Poutave zakulisni intriky tech , co vedi jak na to.
Prizemni spekulace . Jak Jezise nechali provadet turistiku po hladine more
a potom zivit tisice x 7 ,s jednim chlebem , kterej mel hazet na nepratele ,
ty do mne kamenem a ja do tebe chlebem..Nesourodosti , dosti.
Opilci na pozadani dostavali sudy vina zadarmo na svatbe , zavani lacinou popularitou a najednou to ukrizovani a vzeti na nebe..
Mozna , ze taky pozival../Jeden je z toho potom „high“/.
Tady to presvihli ponekud..Vrh se prej na bankere. ..
Mozna taky pozivali ..
Nehlede na ty tramy v ocich. Muzou to bejt v jinotaji , ty zazraky, taky jako tramy.
Jedinej kterej tam tenkrat trochu neco delal , nejakej rozruch , byl ten marxistickej revolucionar Barabas /lidem v Jerusaleme osvobozenej/, jako ty slavny mexicky hrdinove Pancho Villa a Emanuel Zapata ,
bohatejm krad ,jejich majetky nicil a chudejm daval,
ale zmizel v tmach davnoveku a v propadlisti dejin.
Ani jeden vysokoskolskej akademik , nezabada vo nem…Taky divny..
Před časem jsem tu měl komentář o naprosté nečitelnosti staré hebrejštiny bez předchozí znalosti obsahu či paralelního překladu. Do jakžtakž pořádku to dala až Masoretská škola kolem půle prvního tisíciletí n.l. Jde mmch o dostatečně známou věc.
Taky je známo, že jazykem prvního zápisu evangelií je řečtina.
I z úryvku je hned jasné (kromě výslovného upozornění v popisu knihy), že jde o fikci. Je tam ale poznámka o značné historické přesnosti. Příběh samotný o prefabrikaci Ježíše by sice nemohl bez jeho rozšíření mezi obyvatelstvo Judeje být vystavěn, ale s tím rozšířením ve psané hebrejštině je to páka docílená fiktivní pákou. Mohlo by se říct, že když mohli Ježíše vymyslet Gaianus s Pilátem, tak proč by nemohla být evangelia v nečitelné hebrejštině, aby se o něm dozvěděli na tu dobu velmi gramotní (což je třetí páka) židé. Tři páky je podle mě ale moc.
Nechci být kritický jen pro kritiku, může jít o opravdu zdařilé dílo. Ale tu zmínku o té historické přesnosti bych tam právě pro ten pákový převod nedal. A nejen pro něj. Kromě jiného i proto, že historie prvotních zápisů židovského i křesťanského náboženství je „historická“ spíš proto, že je nekorektní poukazovat u nich na stejné podivnosti, jaké se nacházejí v „pravdivých“ textech samotných.
Například, za autora prvního čitelného, tedy řeckého zápisu SZ (zvaného Septuaginta), je oficiálně brán Origenes. Alexandrijský Řek z velmi křesťansky založené rodiny (jeho otec s údiv oprávněně naprosto nevzbuzujícím řeckým jménem Leonidas byl zabit právě při vyvražďování křesťanů). Žil ve 2. polovině II. stol.n.l., kdy ty hony na křesťany byly ve značné oblibě, uvádí se, že i synek se jim pro svoji zbožnost chtěl dobrovolně vystavit, dostal ale pár facek od mámy, která jej schovala. Ale „kupodivu“ měl jméno velmi římské, tedy latinské – pocházející od smrtelného nepřítele. Které navíc v překladu (Origenes – origin) znamená zdroj či původ.
Což na první, přinejmenším druhý pohled nedává moc velký smysl, spíš přesně naopak. Ale prostě to nikomu neva. Kdo by to zpochybňoval, tak to bylo a hotovo…
Ještě poznámka, jistě každý ví, že díky specifickým okolnostem dochované papyrové svitky když se rozbalí, rozpadnou se. Musí se s nimi zacházet enormně opatrně. Pár se jich zachovalo dodnes, nesrovnatelná většina ale měla omezenou životnost a jejich texty musely být přepisovány, po nich i přepisy přepisů. Jaká byla jejich kvalita a výběr toho, co se vůbec znovu přepíše či „pře-přepíše“, o tom nechci spekulovat. V myslím XVII. stol. nicméně členové jistého řádu (jezuitského) podnikli okružní jízdu po evropských knihovnách a archivech. Spravovaných většinou církví, tak to ani nikomu nepřišlo zvláštní. A prakticky všechny „záznamy záznamů“ tohoto charakteru byly přemístěny do Vatikánu. Ponechány zůstaly jen Vatikánem schválené verze zápisu SZ i NZ. Což svádí k oprávněným pochybnostem o autentičnosti historicity až příliš mnoha tzv. nezvratných pravd.
Čím nemířím k tomu standardnímu ateistickému „on totiž žádnej Ježíš stejně nikdy nebyl“, nýbrž k tomu, že o příslušný tvar historie, a to ne pouze náboženské, se postaral kdo jiný, než jako vždy – člověk…
Hm, k tomu všemu napsanému mě dovedla ta zmínka o historické přesnosti.
Tak. Opisy opisů. Něco vynecháno,něco přidáno, něco špatně přeloženo.
Pak nejen „velbloud uchem jehly“, „kámen mudrců“…..ale i tak a na smyšlenkách založená dogmata.
Některá věroučná dogmata jsou skutečně velmi specifická. Měl jsem období, kdy jsem se jim posmíval. Už ne, spíš se zajímám o to, co se nikdy nedozvím. O to, co se vlastně stane člověku v jeho hlavě, když uvěří. Bez náznaku pohrdání, skutečně ze zájmu.
Věřící nemá jak nevěřícímu svoji víru vysvětlit, při „nevhodné“ volbě jemu kladených otázek začne některý být i podrážděný. Zdaleka nejproblematičtější jsou otázky, jak se stane zázrak. Například známé události v portugalské Fatimě
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zjeven%C3%AD_Panny_Marie_ve_Fatim%C4%9B
Skutečně doporučuji přečíst si to celé, ne každý zná bližší věci, které se tam měly udát. Například slunce mělo divoce rejdit po obloze a pak se z něj utrhnout. Což sledovaly desítky tisíc přítomných, včetně fotografů, kteří ovšem nepořídili ani jednu fotografii. Z jiného místa, nežli Fatimy, ten úkaz vidět nebyl…
Kdokoli je trochu při smyslech, zdráhá se pak položit někomu otázku, zda opravdu věří tomu, co se tam mělo stát. Zní to neslušně. Skoro si myslím, že někteří věřící by byli raději, kdyby k takovýmto prezentacím zázraků nedocházelo, protože to jejich víru znehodnocuje.
Mmch, už tehdy kdysi (před 30? lety), když jsem se začal zajímat, co to vlastně je za tajemství, která měla být (negramotným, ca desetiletým, kdy dvě pak brzy zemřely) dětem sdělena, jsem si říkal, že ách jo, oni to Rusko nacpou všude (zázraky se ve Fatimě udály v r. 1917, ale ještě před VŘSR). Totiž, podstatou 2. tajemství je právě Rusko. Musí se tzv. obrátit, jinak bude na světě zle. Marie asi nerada pravoslaví…
1. tajemství je popis pekla. Budiž. Ale 3. je skutečně zvláštní výjev. Církev je zveřejnila až v r. 2000 (na to jsem si musel při svém „bádání“ počkat) a má prý jít o zakódovanou předpověď atentátu na Jana Pavla II.
Tajemství by z principu mělo zůstat tajným, obzvlášť, když to zdůraznila samotná Matka Boží. Ale nezůstalo…
Edgar Cayce to vidí poněkud jinak:
https://www.youtube.com/watch?v=IjpSHQaIQV8
V moderní a posmoderní době je u lidí všechno obrácené naruby, stojící na hlavě…., atd.. , viz další rčení vyjadřující negaci přirozenosti …
Náboženství v starověkých dobách ve svých počátcích vznikalo vždy přirozenou cestou, o tom je mnoho studijí a teoretických děl religionistiky a etnologie, nyní zahrnovaných do novějšího oboru nazývaného kulturní antropologie …
Křesťanství se vyvíjelo v prostředí Esejců, židovské sekty vyznávající asketismus a duchovní a tělesnou čistotu, takže to není nic umělého a nepřirozeného vytvořené debilitou lidí, jako všechno novověké, ideologické a moderní …
V současnosti ta umělá nepřirozenost kulminuje reálným bláznovstvím …, přirozená inteligence versus umělá debilní inteligence …, například …