Efendi

                          Efendi

Good Dot upíjel své dopolední Chateau Latour.

Úterní odpoledne se táhlo příjemně únavně a Good Dot se oddával snění. Ještě tento týden, říkal si v duchu, a pak snad chvíli bude klid. Organizování práce jiných je činnost navýsost výnosná, ale taky navýsost únavná. A nikdo to neocení, a pak se opravil: Ne, není to tak, ocení; ale těch, kteří to ocení, je zoufale málo.

Jedním z toho mála, kteří uměli Good Dotovo úsilí ocenit, byl Ling Aofu.

Ling Aofu byl člověk, jehož životním krédem bylo: neříkej, že to nejde; řekni jenom, že to neumíš.

Ling Aofu nosil jen jeden typ oděvu: montérky. Někdy příkladně čisté, jindy příkladně špinavé – to když prolézal Good Dotovu automatizovanou fabriku na betonové tvárnice, kterou znal nazpamět. Fabrika na tvárnice by nebyla nic zvláštního, kdyby ovšem surovinou k výrobě betonu nebyl pouštní písek. Byla to fabrika jediná svého druhu na světě, a zásluhou Lingova dohledu běžela hladce a nepřetržitě.

Ling Aofu byl jedním z mála přátel, s nimiž si Good Dot rozuměl i beze slov. A příští týden měli přátelé naplánováno setkání na dobu neurčitou v resortu na pobřeží, nedaleko přístavu Al Mukalla.

Good Dot pohlédl do diáře a pak na hodiny: za chvíli je tu ten Kesáry, který už měsíc usiluje o interview.

---

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Je tu pan Jerome Kesáry, efendi, mohu ho uvést? – zeptal se komoří.

Good Dot svraštil svoje skoro stoleté čelo.

Kesáry, Kesáry… To je ten redaktor z holdingu Litterator. Nedávno koupili v dražbě Českou televizi.
Ano, už si vzpomínám, jistě, ať vejde.

Redaktor Kesáry vešel a usadil se do pohodlného křesla naproti Good Dotovi.
Komorník před něj postavil sklenku červeného vína a Good Dot hosta pobídnul:
Jen se neostýchejte, redaktore. Je to z našich vinic, a je nejlepší na světě. Já piju ze zvyku Chateau Latour, posílá mi to z Francouzského chalífátu syn bývalého prezidenta Mikrona.

Chtěl bych našim divákům a čtenářům z Moravské federace přiblížit tajemství vašeho úspěchu jako podnikatele i jako státníka, rozhovořil se Kesáry.
Počkejte, počkejte, jen mě nepřechvalte, přerušil ho Good Dot odmítavým gestem. Vždyť vy si v mé bývalé vlasti také nevedete špatně. Spojili jste celou neislámskou Evropu do jednoho celku – a to není zrovna málo.

Ano, ale já bych se dnes, když dovolíte, raději věnoval vaším úspěchům, opáčil redaktor.

No dobrá, usmál se Good Dot souhlasně. Pohodlně se rozvalil ve svém křesle a labužnicky upil ze své sklenky. Chateau Latour prostě nikdy nezklame, pomyslel si, a pak se rozhovořil.

Poté, co můj přítel a majitel Škodovky Houdek nechtěl koupit kousek tehdejšího Jemenu, protože pro něj neměl žádné využití, vypadalo to, že z celé akce sejde.
Mně to bylo líto, protože jsem si tamní kraj zamiloval, a tak jsem do něj pořád hučel, aby se rozmyslel a koupil to. – Houdek už byl ze mě otrávený a nakonec řekl: tak to kup sám, ty chytráku. Nu, a já na to neměl, a tak mi nakonec na nákup půjčil. Přesněji řečeno – zařídil to v jedné bance, co pak zkrachovala, a tak peníze nebylo komu vracet.

V té době se jeden můj spolužák Abdulláh z Mohamedovy Arábie stal v té Arábii ajatolláhem. Cha! Když si vzpomenu na ty tahy, co jsme spolu ve škole dělali a kolik jsme toho vypili, ještě teď mě bolí hlava. – Ale k věci.

Měli jsme s Abdulláhem takový plán: on že vyhlásí Good Dotovo pivo za nápoj Alláhem tolerovaný, a já jim to pivo budu dodávat.
To se ví, chtěl jsem pivo v Plzni kupovat a prodávat v Arábii, ale osud tomu nakonec chtěl jinak: postavil jsem pivovar tady, v Jemenu.
Že to mělo a má úspěch, asi víte. – A že pořád hledám, do čeho investovat, to jistě víte také.

Jednou se mi na procházce po pobřeží stala taková věc. – Moře občas vyplaví na břeh odpadky, které lidstvo pohodí do vln. Většinou plasty, všelijaký binec, a taky sklo. A tenkrát… bože, kolik je to let? Tenkrát vlnobití do prohlubni v písku usadilo hromádku plastů a čirou skleněnou láhev navrch.

Ta láhev působila jako čočka a žárem soustředěných slunečních paprsků plasty pod lahví roztály. Do taveniny se přilepil okolní písek; tenkrát mne napadlo, že kdyby se podařilo přivést větší množství tepla do jednoho místa, roztál by i písek sám.

Dlouho jsem přemýšlel, jak té myšlenky využít.

Zrovna tou dobou jsem řešil, jak levně dovézt písek na stavbu dalšího pivovaru, protože starý pivovar už nestačil zásobovat jihovýchodní Asii a v dodávkách do Afriky jsme měli také výpadky. – Ostatně, dodnes velebím moudrou Nejvyšší radu Ajatoláhů, když prohlásili, že na moje pivo se nevztahuje zákaz pití alkoholu nejen v Arábii, ale i jinde po celém světě. A to, prosím, chtěli jen 30% akcií!

Ale zpátky k tomu písku.

V mé původní vlasti platí jedna velmi důležitá zásada: Svaz Známých je nejmocnější armáda. Obrátil jsem se na své přátele, předestřel jsem jim svou myšlenku, a dobře jsem udělal.

Jeden z mých přátel, jistý Ling Aofu, je duší celého provozu. Sám říká, že jako dítě toužil stát se šíleným vědcem, a že náš provoz SCECTATOR mu to přání splnil. Jádrem provozu je mohutná solární pec, která přeměňuje pouštní písek na taveninu. Ta se po vychladnutí rozpojí na frakce vhodné zrnitosti; ale než k tomu dojde, je třeba celý strojní komplex průběžně chladit. Důmyslný, světově unikátní systém chlazení vytvořil jiný odborník, původně specialista na topné systémy. – Mimochodem, tento vynikající inženýr, pokud vím, kdysi publikoval právě ve vašem mediálním domě jako básník, vydal u vás knihu epigramů – vzpomenete si na jeho jméno? – A to zdaleka nejsou všichni, kdo se podílejí na chodu našeho podniku. Jak vidíte, jsem obklopen týmem odborníků, kteří jako by byli vystřiženi ze starých verneovek.

Na knihu epigramů si Jerome Kesáry pamatoval docela dobře. Zapůsobila jako kámen, vržený do stojatých a poněkud již zatuchlých vod tehdejší české literární scény. Horší to bylo se jménem autora. Redaktor přirozeně netušil, na co se ho magnát Good Dot zeptá – a nyní se cítil zaskočen a nepřipraven. Horečně vymýšlel další otázku, aby odvedl řeč a nedal najevo, že byl právě nachytán na švestkách.

A jak to děláte, aby se vám písek nepřeměnil na sklo? – zeptal se redaktor Kesáry.

Kdyby se písek přeměnil na sklo, to by principielně nevadilo. Ale křemičitá složka není v pouštním písku zastoupena tak výrazně, aby tavenina poskytovala jako surovinu sklo. Nicméně, jako souběh výroby zpracováváme na sklo i křemičitý písek. – Samozřejmě máme i nějaká tajemství, která, ač jsou patentována, zatím si necháváme pro sebe. Důležité je, že dodáváme stavební materiál po celém světě.
Mimochodem – příští měsíc otevíráme další provoz na Sahaře.

Naše čtenáře by ještě zajímalo, jak jste dosáhli toho, že zde v Jemenu je takové příjemné klima.

Nu, to víte; když nevíte, co s penězi, něco dáte do zlata a něco do BRICSáků.
A když vám pak ještě pořád zbývá, tak zafinancujete výzkum a dáte peníze i lidem, kteří by je jinde nedostali: snílkům a fantastům.
Čistě statisticky každý 7,82-tý snílek se ukáže jako objevitel, vynálezce… no prostě něco jako byl ten, no… Leonard z Vinči.

A tak nám jeden takový, co četl celý život různá sci-fi, vymyslel, jak odvést teplo z povrchu a transportovat ho pryč.
Však ho znáte z holovysílání – je to Bořek, který za to dostal Kurčatovovu cenu, co se teď dává po zrušení Nobelovy ceny.

Napřed jsme přebytečné teplo jen tak posílali do vesmíru, ale po té nehodě, kdy jsme Indům nevědomky poškodili Rámu – kdo to mohl také tušit, že stavějí na oběžné dráze loď, když to bylo tajné – jsme se dohodli s Vladimírem Medvěděvem a posíláme to teplo rozptýlené na Sibiř.
Právě tak, jak a kam požadují.

---

Proud Good Dotových slov přerušilo zaklepání na dveře.

Dále!

Vstoupil komoří: Efendi, je tu ta delegace Celoamerického Svazu Indiánů.

Good Dot si přejel rukou po čele a potlačil hluboce unavené vzdechnutí, které se dralo z prsou: – A co chtějí?
Chtěli by dodávat Pivovici pro zbytky původního anglosaského obyvatelstva. Že bez ní nepodávají přiměřené pracovní výkony, tlumočil komoří jádro problému.

Uveďte je do zasedačky, za chvíli přijdu. – Tak vidíte, redaktore, hezky jsme si popovídali a já už musím do další práce.
Přijďte zase někdy, můžeme to dovyprávět.

---

Už aby bylo za týden, pomyslel si Good Dot cestou do zasedačky. Vidina času, stráveného ve společnosti přátel, mu v té chvíli připadala nekonečně vzdálená.

Vtom se ozval jeho telefon, který zapípáním oznámil, že přijal zprávu. Koho to k nám čerti nesou, pravil k sobě v duchu Good Dot, a pohlédl na displej. Odesílatelem zprávy byl Ling Aofu. Ling Aofu psal:

Kouzelník nepřijde, ale básník slíbil, že se dostaví.

Kdyby byl Good Dot o něco mladší, jistě by v té chvíli radostně poskočil. Ale ve svém věku, bezmála stoletém, jen odhodlaně a pln energie vyrazil vstříc svým závazkům a povinnostem.

---