Efendi
Good Dot upíjel své dopolední Chateau Latour.
Úterní odpoledne se táhlo příjemně únavně a Good Dot se oddával snění. Ještě tento týden, říkal si v duchu, a pak snad chvíli bude klid. Organizování práce jiných je činnost navýsost výnosná, ale taky navýsost únavná. A nikdo to neocení, a pak se opravil: Ne, není to tak, ocení; ale těch, kteří to ocení, je zoufale málo.
Jedním z toho mála, kteří uměli Good Dotovo úsilí ocenit, byl Ling Aofu.
Ling Aofu byl člověk, jehož životním krédem bylo: neříkej, že to nejde; řekni jenom, že to neumíš.
Ling Aofu nosil jen jeden typ oděvu: montérky. Někdy příkladně čisté, jindy příkladně špinavé – to když prolézal Good Dotovu automatizovanou fabriku na betonové tvárnice, kterou znal nazpamět. Fabrika na tvárnice by nebyla nic zvláštního, kdyby ovšem surovinou k výrobě betonu nebyl pouštní písek. Byla to fabrika jediná svého druhu na světě, a zásluhou Lingova dohledu běžela hladce a nepřetržitě.
Ling Aofu byl jedním z mála přátel, s nimiž si Good Dot rozuměl i beze slov. A příští týden měli přátelé naplánováno setkání na dobu neurčitou v resortu na pobřeží, nedaleko přístavu Al Mukalla.
Good Dot pohlédl do diáře a pak na hodiny: za chvíli je tu ten Kesáry, který už měsíc usiluje o interview.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Je tu pan Jerome Kesáry, efendi, mohu ho uvést? – zeptal se komoří.
Good Dot svraštil svoje skoro stoleté čelo.
Kesáry, Kesáry… To je ten redaktor z holdingu Litterator. Nedávno koupili v dražbě Českou televizi.
Ano, už si vzpomínám, jistě, ať vejde.
Redaktor Kesáry vešel a usadil se do pohodlného křesla naproti Good Dotovi.
Komorník před něj postavil sklenku červeného vína a Good Dot hosta pobídnul:
Jen se neostýchejte, redaktore. Je to z našich vinic, a je nejlepší na světě. Já piju ze zvyku Chateau Latour, posílá mi to z Francouzského chalífátu syn bývalého prezidenta Mikrona.
Chtěl bych našim divákům a čtenářům z Moravské federace přiblížit tajemství vašeho úspěchu jako podnikatele i jako státníka, rozhovořil se Kesáry.
Počkejte, počkejte, jen mě nepřechvalte, přerušil ho Good Dot odmítavým gestem. Vždyť vy si v mé bývalé vlasti také nevedete špatně. Spojili jste celou neislámskou Evropu do jednoho celku – a to není zrovna málo.
Ano, ale já bych se dnes, když dovolíte, raději věnoval vaším úspěchům, opáčil redaktor.
No dobrá, usmál se Good Dot souhlasně. Pohodlně se rozvalil ve svém křesle a labužnicky upil ze své sklenky. Chateau Latour prostě nikdy nezklame, pomyslel si, a pak se rozhovořil.
Poté, co můj přítel a majitel Škodovky Houdek nechtěl koupit kousek tehdejšího Jemenu, protože pro něj neměl žádné využití, vypadalo to, že z celé akce sejde.
Mně to bylo líto, protože jsem si tamní kraj zamiloval, a tak jsem do něj pořád hučel, aby se rozmyslel a koupil to. – Houdek už byl ze mě otrávený a nakonec řekl: tak to kup sám, ty chytráku. Nu, a já na to neměl, a tak mi nakonec na nákup půjčil. Přesněji řečeno – zařídil to v jedné bance, co pak zkrachovala, a tak peníze nebylo komu vracet.
V té době se jeden můj spolužák Abdulláh z Mohamedovy Arábie stal v té Arábii ajatolláhem. Cha! Když si vzpomenu na ty tahy, co jsme spolu ve škole dělali a kolik jsme toho vypili, ještě teď mě bolí hlava. – Ale k věci.
Měli jsme s Abdulláhem takový plán: on že vyhlásí Good Dotovo pivo za nápoj Alláhem tolerovaný, a já jim to pivo budu dodávat.
To se ví, chtěl jsem pivo v Plzni kupovat a prodávat v Arábii, ale osud tomu nakonec chtěl jinak: postavil jsem pivovar tady, v Jemenu.
Že to mělo a má úspěch, asi víte. – A že pořád hledám, do čeho investovat, to jistě víte také.
Jednou se mi na procházce po pobřeží stala taková věc. – Moře občas vyplaví na břeh odpadky, které lidstvo pohodí do vln. Většinou plasty, všelijaký binec, a taky sklo. A tenkrát… bože, kolik je to let? Tenkrát vlnobití do prohlubni v písku usadilo hromádku plastů a čirou skleněnou láhev navrch.
Ta láhev působila jako čočka a žárem soustředěných slunečních paprsků plasty pod lahví roztály. Do taveniny se přilepil okolní písek; tenkrát mne napadlo, že kdyby se podařilo přivést větší množství tepla do jednoho místa, roztál by i písek sám.
Dlouho jsem přemýšlel, jak té myšlenky využít.
Zrovna tou dobou jsem řešil, jak levně dovézt písek na stavbu dalšího pivovaru, protože starý pivovar už nestačil zásobovat jihovýchodní Asii a v dodávkách do Afriky jsme měli také výpadky. – Ostatně, dodnes velebím moudrou Nejvyšší radu Ajatoláhů, když prohlásili, že na moje pivo se nevztahuje zákaz pití alkoholu nejen v Arábii, ale i jinde po celém světě. A to, prosím, chtěli jen 30% akcií!
Ale zpátky k tomu písku.
V mé původní vlasti platí jedna velmi důležitá zásada: Svaz Známých je nejmocnější armáda. Obrátil jsem se na své přátele, předestřel jsem jim svou myšlenku, a dobře jsem udělal.
Jeden z mých přátel, jistý Ling Aofu, je duší celého provozu. Sám říká, že jako dítě toužil stát se šíleným vědcem, a že náš provoz SCECTATOR mu to přání splnil. Jádrem provozu je mohutná solární pec, která přeměňuje pouštní písek na taveninu. Ta se po vychladnutí rozpojí na frakce vhodné zrnitosti; ale než k tomu dojde, je třeba celý strojní komplex průběžně chladit. Důmyslný, světově unikátní systém chlazení vytvořil jiný odborník, původně specialista na topné systémy. – Mimochodem, tento vynikající inženýr, pokud vím, kdysi publikoval právě ve vašem mediálním domě jako básník, vydal u vás knihu epigramů – vzpomenete si na jeho jméno? – A to zdaleka nejsou všichni, kdo se podílejí na chodu našeho podniku. Jak vidíte, jsem obklopen týmem odborníků, kteří jako by byli vystřiženi ze starých verneovek.
Na knihu epigramů si Jerome Kesáry pamatoval docela dobře. Zapůsobila jako kámen, vržený do stojatých a poněkud již zatuchlých vod tehdejší české literární scény. Horší to bylo se jménem autora. Redaktor přirozeně netušil, na co se ho magnát Good Dot zeptá – a nyní se cítil zaskočen a nepřipraven. Horečně vymýšlel další otázku, aby odvedl řeč a nedal najevo, že byl právě nachytán na švestkách.
A jak to děláte, aby se vám písek nepřeměnil na sklo? – zeptal se redaktor Kesáry.
Kdyby se písek přeměnil na sklo, to by principielně nevadilo. Ale křemičitá složka není v pouštním písku zastoupena tak výrazně, aby tavenina poskytovala jako surovinu sklo. Nicméně, jako souběh výroby zpracováváme na sklo i křemičitý písek. – Samozřejmě máme i nějaká tajemství, která, ač jsou patentována, zatím si necháváme pro sebe. Důležité je, že dodáváme stavební materiál po celém světě.
Mimochodem – příští měsíc otevíráme další provoz na Sahaře.
Naše čtenáře by ještě zajímalo, jak jste dosáhli toho, že zde v Jemenu je takové příjemné klima.
Nu, to víte; když nevíte, co s penězi, něco dáte do zlata a něco do BRICSáků.
A když vám pak ještě pořád zbývá, tak zafinancujete výzkum a dáte peníze i lidem, kteří by je jinde nedostali: snílkům a fantastům.
Čistě statisticky každý 7,82-tý snílek se ukáže jako objevitel, vynálezce… no prostě něco jako byl ten, no… Leonard z Vinči.
A tak nám jeden takový, co četl celý život různá sci-fi, vymyslel, jak odvést teplo z povrchu a transportovat ho pryč.
Však ho znáte z holovysílání – je to Bořek, který za to dostal Kurčatovovu cenu, co se teď dává po zrušení Nobelovy ceny.
Napřed jsme přebytečné teplo jen tak posílali do vesmíru, ale po té nehodě, kdy jsme Indům nevědomky poškodili Rámu – kdo to mohl také tušit, že stavějí na oběžné dráze loď, když to bylo tajné – jsme se dohodli s Vladimírem Medvěděvem a posíláme to teplo rozptýlené na Sibiř.
Právě tak, jak a kam požadují.
Proud Good Dotových slov přerušilo zaklepání na dveře.
Dále!
Vstoupil komoří: Efendi, je tu ta delegace Celoamerického Svazu Indiánů.
Good Dot si přejel rukou po čele a potlačil hluboce unavené vzdechnutí, které se dralo z prsou: – A co chtějí?
Chtěli by dodávat Pivovici pro zbytky původního anglosaského obyvatelstva. Že bez ní nepodávají přiměřené pracovní výkony, tlumočil komoří jádro problému.
Uveďte je do zasedačky, za chvíli přijdu. – Tak vidíte, redaktore, hezky jsme si popovídali a já už musím do další práce.
Přijďte zase někdy, můžeme to dovyprávět.
Už aby bylo za týden, pomyslel si Good Dot cestou do zasedačky. Vidina času, stráveného ve společnosti přátel, mu v té chvíli připadala nekonečně vzdálená.
Vtom se ozval jeho telefon, který zapípáním oznámil, že přijal zprávu. Koho to k nám čerti nesou, pravil k sobě v duchu Good Dot, a pohlédl na displej. Odesílatelem zprávy byl Ling Aofu. Ling Aofu psal:
Kouzelník nepřijde, ale básník slíbil, že se dostaví.
Kdyby byl Good Dot o něco mladší, jistě by v té chvíli radostně poskočil. Ale ve svém věku, bezmála stoletém, jen odhodlaně a pln energie vyrazil vstříc svým závazkům a povinnostem.
Človíčku, pobavil jste mě!! V SF jsem ještě neúčinkoval. I kdy moje fotka figurovala v jedné ruské hře, kde jsem byl vydáván za bohatého velkostatkáře.
A já ještě nemám hotové ty písničky. Ale zítra si na to sednu!
Jene, skvělé!
To by nebyl špatný osud!
Četl jsem nahlas čtvrtce, moc mi to pozvedlo náladu. Díky!
Jinak mám dno nebo níž, včerejší Body Battery https://postimg.cc/061vLX44 – kolaps za volantem, zavolal jsem RZS, nechtěli přijet – tak jsem je poslal. Za hoďku jsem se otřepal a teď už jsem zase doma, vyškrábal jsem se na dno a odvolal všechny aktivity. Zkusil jsem nosit vodu, jde to, jenom se zapotím. Počet leukocytů: 0,00. Píchám si hormony, jím atb, piju acidomléko a je tu teplo a sucho.
Drž se! Já můžu jen držet palce.
Také držím palce.
Ládíku, Ládíku!!
Můj kamarád vždycky říkal „Sportem k trvalé invaliditě!“ Měli jsme to jako heslo. Kdybych to vykřikoval dneska jda z infuze s apartní špacírkou, byl bych spíše za blázna než za ironika.
5T: Ticho, teplo, tekutiny a když se nedá jinak, tak tišící prostředky a transport.
Držte se čeho chcete, ale držte se!!
To se sportem nesouvisí. Jde o poruchu autoimunity neznámé příčiny. Navrhoval jsem jim rhabdomyolýzu a nepřijali to. Nic mi není!
Já o sobě…
Soba? Kdo to je?
Soba je samice od Soba.
Ládiku!!!,
nedejte se!
Opovažte se zkolabovat / onemocnět – kdo by pak vytahoval zvířátka z pletiva, kdo by sem dával ty krásné obrázky krajiny, ve které žijete. Jasné?
Děláte, jako bych byl nějaký kripl nebo na márách! Když jsem před cca 2-3 lety polehával ve špitále, byl na pokoji vedoucí dúlní dopravy (vodorovné i svislé) Ervin B. v těžkém stavu a ten se zvedl do berlí (150kg) a zapochodoval na pokoji se slovy: Moloděc na Krasnoj ploščadi!”.
…důlní dopravy OKD….
Pochop, my Tě máme rádi. To je celý ten krám, a to jsme Tě někteří ještě ani neviděli.
Neviděl, ale v t omto případě mám i fantazii.
Bylo by mi bez Ládika o dost smutněji, než s ím.
Tak s Ládikem (v próze Efendi to mohl být i Ben Laden) je smutno a bez něj ještě smutněji? Čím mohu rozveselit? Mám sem dát selfí?
Proč není Good Dot Good Old?
Protože je to „dobrá tečka“, ne „dobrý stařík“.
Angličtinou nevládnu.
Nejprve jsem jméno stvořil z toho, co se samo nabízelo a pak mě napadlo podívat se, co to znamená.
Myslím, že se mi zklidňuje tep. Musím se podívat. Normálně mám v klidu 55-58 (s výkyvy dolů), celý včerejšek jsem měl kolem 70. Podívám se na záznam.
Mám 62-63. Cítím to. V noci jsem se 3x převlíkal (jen triko – ne pamprsky, nejsem Bidet). Nabitý jsem na 28% (z večerních 5%), tak se to v dobré obrací. Z hormonálních injekcí mám ale návaly horka – to bude to noční pocení. Budíka mám na 6:30 – vezu švagrovou k očnímu, má po operaci oka a spí dnes u nás.
Na Body Battery se objevují modré proužky, brzo budu řezat silný jasan, už jsem si vybral na netu pořádnou pilu. Ty moje 2 farmářky by se nechytaly.
Znám ještě jednoho (dost známého bloggera,) který sleduje sebe sama na „chytrouši“ a z naměřených hodnot bývá občas nervózní. To je daň za modernost nebo „modernitu“ jak se říká.
Já se tím nenechávám znervózňovat. Pokud mám umřít, umřu. Pokud umřít nemám, neumřu. Mám tlakoměr krev a dokonce i měřič saturace kyslíku v krvi. Zakoupeno v době covidu – kupovali to téměř všichni.. Používám jen když je mi nějak moc divně.
Ale pozor:
Alza není schopna prodat dost těchto aparátků takže jsou ve slevě, např. tento.
No nekup to!
…tlakoměr na měření tlaku krve… aby bylo jasno – jak u Bobošíkové.
Momentálně je u nás se silnějšíma pilama nejlepší Stihl.
Já mám poloprofi Jonsered, už trochu starší, lišta 40cm.
Porážel jsem s tím na jaře suchý smrk cca 5m3.
Na pařezu 90cm.
Postupně jsem ho řezal na špalky. Chvíli řezal, chvíli štípal a nakládal aby si pila oddechla a (na volnoběh) vychladla.
Mám vybranou štilku 362.
To je výborná volba.
Pomáhal jsem vybrat nedávno pilu kamarádovi a koupil také Stihl 362.
Odpoledne ji jdeme poprvé do lesa vyzkoušet.
Jen bych ji ze začátku trochu šetřil, aby se zaběhla.
Hlavně aby se ti v lese nezaběhla moc daleko, těžko bys ji hledal.
Tužka napíše,…četla jsem si,….překvapil jste,….jak jinak,….
A kdy příjde ten kouzelník?….byli jste někdy v Karlových Varech na Šari-vari,…..kouzelnická představení od rána do večera, mnoho dní. Kouzelníci z celého světa..
Na kouzelníky už odmítám se chodit dívat,…..mám ráda, když je vše jasné, čitelné, vypočítatelné,….atd.
Díky,….Tužka.
No tak vidíte, Tužko!
Já jsem po takovém představení měl obvykle vystaráno o několik dnů dumání „jak to ten chlap dělá“. Většinou jsem na to nepřišel. V TV dokonce byl program který pár kousků prozrazoval. Ty jsem si nahrával na video, protože jsem párkrát ani tak nepochopil, jak to dělají a musel jsem si to pouštět několikrát.
Není (kromě lží naší vlády) tak trapný okamžik, než prozrazený kouzelnický trik.
Snad jenom nalezení cizího muže ve vaší ložnici.
[;>))
Ovšem na druhou stranu… muž, kterého si žena pustí do ložnice, už není tak úplně cizí.
Pro ni.
Nebylo řečeno, pro koho. – Mimo to, já jsem tu myšlenku napsal hlavně kvůli Kocourovi, to aby mohlo zaznít Kocourovo oblíbené –
„…ovšem na druhé straně…“
To rčení jsem ukradl židovskému mlíkaři Tovjemu ze vsi Anatěvka. Hledal jsem ji na starých mapách a našel. Bylo to pár kilometrů západně od Kyjeva. Čili zdá se, že to nebyli Ukrajinci, ale Rusové a Židé. O žádných Ukrajincích se v knize ani nemluví.
Ovšem na druhé straně tam nějací mohli být. Kdo ví.
[;>)
Fiddler on the roof…
Ano. Dávali jsme ho. Tam jsem vlastně slyšel tuhle moudrost poprvé. A přivlastnil jsem si ji.
Každý problém, každá událost má nejméně dva úhly pohledu.
Ale musíme vybrat jenom jeden?
https://stary-kocour.blogspot.com/2023/10/o-vazeni.html
Když Tovje řekne své „…ale na druhé straně…“, naskočí mi jiné věci než to, o čem píšeš na svém blogu. Bližší. Osobnější. Šumař na střeše mě provázel v jedné z mých životních etap, tak proto.
Nebudete ho ještě hrát?
Jistě. Ten výrok je, jako každá židovská moudrost, univerzální. Od naprosto privátních rozhodnutí „pro jeden okamžik“ až po velmocenské hry na celém světě v průběhu dějin. Zabývám se tím už dlouho – píšu občas o „úhlu pohledu!“ To je vlastně tentýž problém, jen jinak nazvaný. Kdyby si to lidé občas uvědomili…
Ještě jeden „úhel pohledu“ je „všechno souvisím se vším“.
Tužka napíše,….že jste to Vy, pane Kocoure,….dám do placu jeden zážitek.
Nebyl to cizí muž v mé ložnici,….ale…..
Dálkový autobus,…už skoro plně obsazený,…..místenkový, jen pro osazenstvo k sezení.
Na zadním sedadle dvě poslední místa.
Mně je jedno, kde sedím v dopravních prostředcích,…tak jsem dostala lístek na předposlední sedadlo úplně vzadu,…..
Bylo to v Jugoslávii před jejím rozpadem.
Autobus se rozjel ze stanoviště,…poslední místo vedle mne prázdné,….ale,….autobus brzdí, nastupuje další a poslední cestující,….mlaďoch, prokazatelně právě probuzený, neučesaný, košile zapnutá na jeden knoflík,….asi ještě vydýchává večerní únavu.
Sedl si vedle mne a okamžitě usínal,….házelo to s ním ze strany na stranu, narážel do mne, probral se, zamumlal něco jako omluvu pro mne v neznámé řeči, já na to nic, nemluvím…prostě to se stává.
Na dalších třech místech zadního sedadla seděli vedle tři chlapci, Češi.
Po pár kilometrech jízdy se pospávající mladík dobral k hlubokému spánku a rozhodl se, ve spaní, že se uvelebí u mne na klíně.
Asi dvakrát jsem ho zvedla,….doufala jsem, že se překulí do jejich směru a uvelebí se a opře o toho krajního českého chlapce.
Nestalo se tak.
No a ty řeči těch mladých mužů na mou adresu a spícího mladíka na mém klíně.
Je sice po 22. hod…..ale neumím to smazat, tak to raději nenapíšu.
Bavili se na můj účet.
Po delším čase se mladík na mém klíně vzbudil a ptal se mě, které stanice jsme už projeli, ptal se v němčině, odpověděla jsem rovněž německy,….na další stanici už vystoupil.
No, čeští spolucestující to opět komentovali v češtině, poněkud nechutně,…..takže,….zachtělo se mi jejich zábavu přerušít….a řekla sjem docela výrazně nahlas,….
„Ráno jsem se dokonale osprchovala a mám čisté prádlo, můžete si přivonět,….a když uhodnete, jakou voňavku používám, tak vám milostivě odpustím ty čuňačinky, co jste tu trousili“.
A byl pokoj,…do konce cesty už nemluvili ani mezi sebou.
Jaké národnosti byli cestující na sedadlech přede mnou,….nevím,….reakce žádná,….asi drželi bontón.
Tužka.
Pěkná příhoda…
Několikrát se mi stalo, že jsem potkal pár lidí, kteří se domnívali, že jim nerozumím a bavili se na něčí účet. (Na můj kupodivu nikdy.) Obvykle jsem je v tom přesvědčení z 95% nechával. Protože jsem měl pocit, že nakukuji špehýrkou do cizího pokoje. Ačkoliv to nebyla moje chyba.
Češi, Němci, Poláci i Rusové třeba v Itálii nebo Španělsku. V domnění, že ji nikdo nerozumí byli velmi upřímní. Někdy, když už moc zabíhali do hloupých řečí jsem se je jich jejich řečí zeptal, kolik je hodin.
Jak pak byli zaražení jste Tužko zažila sama. Je to jako kdyby jeden vyšel na ulici a až tam zjistil, že nemá kalhoty ba ani spodky.
Zajímavé je, že Ukrajinci (poslední várka, 2022+) spolu mluví rusky a šeptem. Asi zjistili, že my staří rusky rozumíme. Ukrajinštinu (movu) jsem zaregistroval jen u těch bohatých, krásně oblečených s drahými auty. Ti jdou roztaženi přes celý chodník a „govorirti“. Není o moc hezká řeč, směs ruštiny, polštiny, jidiš a bůhví čeho ještě. Honorace, asi.
Utekl mi koncert, hematolog mi ho zakázal. Opět jsem nemusel koupit sako. Lístek dostala “naše mexičanka” a prý to bylo dobré. 4 violoncellisté (snad jsem to dobře napsal – napadli mě villon čelisti).
Pořád nemám sako
jsem už staré pako.
Slyším samé zákazy.
Nově kvůli nákazy
pro absenci leukocytů;
vrazili nůž do mých citů.
Kdysi zákaz kreslení.
Zbyli mi jen jeleni,
těm jsem mohl chodit v patách
…nebo svištět kosou v mátách.
Pořád něco nemůžu,
už to těžko přemůžu.
Ivan Mládek:
Ztratil jsem sako
to jsem ale pako
měl jsem v něm úplně všecko.
Papíry od auta
papíry na hlavu
teď pláču jak malý děcko.
Hematologové že zakazují koncerty? Většinou to jsou různí úředníci, kteří to dělají s razítkem v ruce. Mají přitom prchavý pocit moci.
Lékaři přece zakazují cigarety, pití, tučná jídla atd. Abstinent, nekuřák a vegetarián je před těmi zákazy chráněn…
[;>D)
Mám podle krevního rozboru 0,00 bílých krvinek, tedy žádné obranné látky proti infekci. Na koncert bych mohl, kdyby tam nebyli lidi…. zatím to platí do středy 6.11., kdy budou další výsledky po intenzivní hormonální léčbě. Stanovil zubaři i čas na extrakci stoličky a rovněž typ atb, s hodinovým (nepravidelným) rozvrhem užívání. Celkem mu věřím, před 4 lety mi říkal, že jsem byl 3 hodiny od smrti.
…před 4 lety mi říkal, že jsem byl 3 hodiny od smrti.
Takže naštěstí kecal…
To nejde ověřit.
Kdybych byl brigádní generál,
chodil bych k vojsku na brigádu.
Nosil bych zelený overal,
jako Paulus po Stalingradu.
Kontroloval bych kuchyni,
ve špajzu každičký kout.
Nebylo by to v Bechyni,
nebyl bych takový bloud.
Jedině kuchyně na Hradě.
Candáti, krevety, lanýže.
Kávička v růžové zahradě.
Nakonec zatáh bych garnýže.
Pár slov k pivovici.
Občas pálím švestky v palírně https://www.palirna-stonava.cz/index.php?page=4
Zůstávám po dobu výroby uvnitř (někdo si přijede až pro čistý výrobek) a učím se, pindám s paliči. Jedna z historek:
Po jedněch volbách přijeli 2 chlapi s Transitem plným piva v plechovkách. Byli to zástupci Lidovců a pivo zbylo z kampaně. Aby se nezkazilo, napadlo je prohnat ho trubkama. Prohání se zde kiwi, mandarinky, pomeranče – vše, co má cukr a neprodá se v hytlermarketu. Tak proč ne pivo?
Teklo nádherně, líp, než švestky. Cca 9-10 litrů výrobku na 100 litrů piva. I chuť byla dobrá. Jeden z paličů měl doma nepohyblivou mámu, 90 let, která byla specialistka na koštování a poznala všechno. Dali jí vzorek – dlouho otálela s hodnocením a nakonec řekla: je to dobré, ale nevím, z čeho to je.
Pálenka by na mě byla moc. Jakákoli.
Ale zabývaje se administrativou, naleju si sklenku portského, aby se mně to úřadování protivilo o něco míň.
Existuje někdo, koho baví vypisovat protokoly a technické zprávy? (řečnická otázka)
Zpráva je předehra faktury
A napsat fakturu je nejčestnější vlastenecká povinnost. – To je taky jediný důvod, proč zatnu zuby a přinutím svého líného člověka něco takového konat.
Co si budeme namlovat: o peníze jde daleko až v první řadě.
Kdo nefakturuje, jako by nežil.
Hluboké tóny technické zprávy
hrávají pomalou melodii.
Razítko, podpis – jak velí mravy.
Náhle to vzplane, jak za studií:
Za minutu je faktura!
Dyť jsem ještě fakt Jura!