(Určeno jen osobám se smyslem pro humor a nadsázku)
Dress code – Wikipedie (wikipedia.org)
Před pár týdny zde došlo ke střetu, když moje fialové sako vyvolalo v kolegovi blbíšovi takové asociace, že „upadl do stavu gaki“.
Víte co je to gaki? To je stav hladových duchů. Dovolím si z jeho vyjádření zacitovat:
„Bylo to všude stejný, často sem musel poníženě žebral o nějaký zakázky v kancelářích, kde do tý doby sedávali jakžtakž znalí praktici. Jenže ty pak „vystřídali“ bezpečně od ostatních rozeznatelní privatizovaní novodobí byzmismeni alá Dlouhej právě v těch růžových sakách s bílýma ponožkama, který uměli akorát tak teoreticky žvanit a přezíravě koukat na ostatní, neb dávno věděli, co třeba já tehdy vůbec né, že totiž už v pohodě běhaj na stejným oválu hafo koleček před náma!“
Takže privatizátoři – růžová saka a bílé ponožky…
I řekl jsem si (parafráze): „Ptejte se samého sebe – v jakém poměru je ke mně dress code?“
Použil jsem fotografie ze svého archivu, jejichž jsem z valné části autorem (kromě těch, kde figuruji i já, samozřejmě).
Za starých časů
V dobách minulého režimu byl u nás oděv značně unifikovaný, především u mužské části populace. Oděvní závody chrlily svoji produkci v obrovských sériích, zejména v zimních měsících jsme se dostávali až na hranici vzájemné rozpoznatelnosti. Výjimkou byly džíny, pro které se chodilo do Tuzexu, ale ty byly také jedny jako druhé. Chtěl-li někdo vybočit z řady, dalo mu to zejména v 70.letech docela dost práce.
Vrchol unifikace samozřejmě panoval v ČSLA, přikládám foto (č.1) pro ty, kteří zapomněli.
Ovšem nějaké základy pravidel odívání se dodržovaly, například do divadla jen v saku/obleku, podobně na svatbu či pohřeb. Dokládám svojí vlastní svatební fotografií z 23.6.1979… (č.2)
Když jsem pracoval v Československém rozhlase (od poloviny let osmdesátých), vyznačovali jsme se my, novináři, značnou mírou ledabylosti v oblékání, a stále vládla značná jednotnost – džíny, triko, svetr, bunda. Ostatně platí stále stejně i dnes – mladí lidé se chtějí odlišovat, proto se oblékají všichni stejně. Kdo se chtěl odlišovat tehdy, musel volit až komické formy identifikačních znaků (č.3).
Po převratu
Zde má kolega blbíš ve svých vzpomínkách pravdu (byť jen částečnou) – ve snaze odříznout se od starého režimu nastala skoro ihned éra sak všech barev a občas i těch bílých ponožek (sám jsem tím na nějakou dobu také prošel, ač jsem nebyl jím nenáviděným privatizátorem, ale státním zaměstnancem). Stále ale přetrvávala i móda džínová, do níž ovšem pronikl další módní prvek – u saka ohrnuté rukávy – všimněte si jich, prosím, na tom mém (č.4).
Kolega blbíš ale ve svém hněvu trochu přehlédl to, že ti jeho „novodobí byzmismeni“ vůbec nebyli „ála Dlouhej“, přinejmenším v oblečení nikoliv. Ti jeho byli jen první vlnou, malí privatizátoři z veksláckého prostředí, kteří chtěli privatizovat tak leda hospody nebo toužili po nějakém úplatku. Teprve po nich přišli jinačí borci, co chtěli fabriky, doly, banky.
Jako ze škatulky
Měl jsem s ministrem Vladimírem Dlouhým mnohou osobní zkušenost (neměl mě rád a případným zvědavcům na požádání vysvětlím proč, a jak to vzniklo) a mohu přísahat, že byl vždy oblečen naprosto vzorně a něco jako barevné sako a bílé ponožky by si na sebe nikdy nevzal (obrázek č.5 – doufám, že zde blbíše neurazí můj dvouřadový oblek skořicové barvy – jednalo se o dopolední akci…), což platilo i pro mého bosse Lubomíra Soudka a další nově povstavší kapitalisty, které jsem znal – Jiří Maroušek (ČKD – č.6) či Vladimír Stehlík (Poldi – č.7).
Vrcholem v tomto směru byl Václav Klaus (č.8). Naopak Václav Havel se dlouho nemohl zbavit svých disidentských zvyků (č.9), ovšem když překonal období krátkých dlouhých kalhot, už byl také za elegána (č.10) – ale na rozdíl od zmíněných Dlouhého a Klause mu to prostě nebylo vlastní.
Od vyhrnutých rukávů k eleganci
Jako každý jedinec jsem i já prošel určitým vývojem – doufám, že k lepšímu, a že opět získám blbíšovu úctu. Proto, čistě z mužské ješitnosti a sebestřednosti, přikládám i dvě své fotografie z vrcholného škodováckého období – spolu s “Velkým zakladatelem“ a svým asistentem Karlem (půjčil jsem mu kravatu… č.11 a č.12).
Hlavně se z toho neposrat
Měl jsem nachystanou řadu dalších fotografií, ale čeho je moc, toho je příliš. Měly dokladovat možnost neformálního oděvu na zahraničních (služebních, Ládiku) cestách, zpravidla v kraťasech – na rikše, u Krista v Riu, u památníku Fortrekerů (Voortrekker monument) u Johannesburgu či u památníku Svobody v Teheránu. Nakonec bude ale nejlepší připomenout, že nazí jsme přišli na svět a nazí ho opustíme – tohle je vnuk Martin před 22 lety (č.13).
Pro Godota: Panečku… oživil jste mé vzpomínky. Devadesátá… No jo, já si vlastně na nějaké ty dress code nikdy nemohla moc hrát. Od mládí na sobě nosím nadváhu a ani za komančů, ani teď, mi nejenže hned tak něco není dost akorát, ale jsem od maminky vycepovaná. Moje maminka byla ve třetí generaci švadlena (babička a prababičky obě byly dokonce pánské krejčové vyučené ve Vídni za Rakouska-Uherska a to byla ta nejvyšší dívčí), a tak já od mala mamince entlovala lemy (entlovačku jsme na šlapací mašině ještě z 1. republiky neměli, a na novou taky ne, tak jsem to odřela já, dítko školou povinné). Jak mě to tehdy štvalo… Ale poté, co jsem odmaturovala, jako když to najdu. Od maminky jsem okoukala tolik, že jsem si celý život nejen šila šaty na sebe – a hezké, zvlášť když byla k sehnání pěkná látka, ale dokonce jsem to dotáhla až k šití kabátů a kostýmů. No na ekonomku, později hlavní účetní docela šikovná vedlejší profese, že? Tyhlety devadesátkové „drescode“ nám všem ženám v naší rodině byly k smíchu od počátku. Kdo někdy pikýroval ručně klopy saka tak, aby to nebylo vidět ví, o čem mluvím. :))) A tak jsem si jen tak dovolila milý Godote přidat svou krejčovskou špetičku do mlýna. Musím jako „odbornice“ říct, že v ČR opravdu dobře nepadly ani uniformy. Dokonalé uniformy šijí jen v USA pro hvězdičkové generály. A pak fraky pro špičkové houslisty a dirigenty – tam je vidět ve všech případech, že i když má majitel postavu jako hruška (skoro jako já), tak ty obleky jsou tak precizně ušité, že každý vypadá jako naprostý elegán, třeba jen trošku při těle, ale vždy dobře. Díky za toto téma, zvlášť od muže potěšilo.
U mě dress code nefungoval ani na vojně. Po přijímači jsem byl v neustálé hotovosti – od vyhlášení poplachu po zprovoznění aparatury pro rozpoznání našich a nepřátelských letadel jsem měl normu 8s. Kdykoliv, i v noci. Prožil jsem vojnu v teplákovce nebo pyžamu a v teniskách nebo boso. V práci džíny a tričko od 1982 dodnes. Oblek jsem měl jen maturitní. Sako nemám ani dnes. A přece mě zvali na jednání papalášů, když se jednalo o topení městských celků nebo velkých firem (např. Brano, Juříček; Kovohutě Břidličná – s. Krumnikl a jiné). Černý kabát na pohřby mám, i černá trička na letní pohřby. Inovejtky (Inov8 – krosovky) mám i černé. Teď nosím triko s nápisem Penzista a džíny střídám s montérkama zn. Asoto, to je luxus za 1500. Klobouk mám gorolský, jinak čepka Swix.
V podstatě neměním hadry ani s ročním obdobím. V zimě přidám usa-leteckou bundu, bo do ní strčím formát A4 a nepotřebuju tašku. Klíče od bytu, doklady, prachy a kartu od auta.
Godot umí být elegantní; mně to není dáno.
Já chodím furt stejně. Maminka z toho byla celý život na mrtvici, manželka je tolerantní a velkorysá a má mě ráda, i když vypadám jako „takový bohatší popelář“ (hodnocení od expřítele jedné z mých dcer). Během mého života se již dvakrát stalo, že aktuální móda byla shodná s tím, co nosím. Tak se toho třeba ještě párkrát dožiju.
Mimochodem – když jsem Godotovi vybíral foto do galerie autorů, ještě jsem ho neznal osobně; vybral jsem elegantního houslistu, protože hudec je Godotovo skutečné příjmení.
A podle jeho fotky z mládí se mi zdá, že jsem to docela trefil, i podobu.
Dám sem teplákovku z vojny, 1983.
https://ibb.co/R3sBCyV
Pěkná.
Vrchol mé elegance může objektivně zhodnotit právě Godot, viděl mě na vlastní oči. Nic elegantnějšího neoblékám.
Ha, rakeťák!
Ha, PVOS!
Nám rakeťáci nadávali do kolotočářů. Ale do pohotovosti jsme je zdvíhali my, ne oni nás.
Naštěstí jen do pohotovosti.
Máme my teď vůbec nějakou PVOS? Když jedu kolem nějakého stanoviště tak tam nic není. Ani aparáty, ani baráky pro vojsko. Aparáty (které umím) jsem naposled viděl (rozstřílené) na Ukrajině na začátku války. Nojo, jsem už pamětník. Odborná obsluha dřevěného katapultu.
„Kolotočáři“? Tedy radary?
8060 v Dobřanech. Signifikantní, mají tam i blázinec.
No jistě, jak jinak.
Ale já byl u VVO, východního vojenského okruhu na Slovńsku a tam jsem učil
v TU to, co jsem se rok předtím naučil sám. Ne dlouho, brzy si mě našel politruk a udělal ze mě „pomocníka politruka“ pro kulturu a zájmovou činnost. Dobrá vojna to byla, pohodová. Všichni mě tak nějak měli rádi, všem jsem byl užitečný. [;>))
Já tam nesloužil, strávil jsem dva roky prázdnin v Dukle.
V dobřanech sloužil otec, proto mám o těch radarech trochu matnou představu. Jeden obrovský stál u Chotěšova, jiný zase mezi Horažďovicemi a Katovicemi, vždy ne moc daleko od silnice (asi je tam nějak museli dopravit).
A ta velící stanoviště, „planšetisté“, co malovali na sklo zrcadlově. Takové jedno bylo ve vile po Katovickém továrníčkovi Kudrnáči, kousek od silnice mimo obce, cestou na Mukárov. Dnes je to celé zdevastované, ale místo hezké.
Nikdy jsem o dress code moc nepřemýšlel.
V dětství manšestrové kalhoty a košile, když bylo zima tak ještě svetr přes hlavu. Na vojně to bylo jednoduché, jako absolventi jsme měli dvoje vycházkové uniformy – jednu na práci a jednu čistou na vycházky Později přibyla třetí hezká uniforma PVOS pro slavnostní příležitosti. Tu jsem měl na sobě dvakrát. Na práci v terénu byly maskáče. Zlatá doba, kdy jsem nemusel hlídat ani puky, ani sem tam skvrnku.
Po vojně jsme zjistil, že džíny a károvaná flanelka nebo v létě tričko vyhoví nejlépe jako pracovní i venkovní oblečení. Netřeba se převlékat. Pomačkání není vidět a malé skvrnky taky ne. A poslední dobou (už v důchodu) jsem džíny vyměnil za plátěné khaki kapsáče, které se líp perou, „protože skvrnky a pomačkání“ a hlavně mají dostatek kapes na mobil, doklady, peněženku, cigarety i kapesník. Klíče nosím od mládí na karabince na opasku, protože ženu nebavilo mi pořád spravovat kapsu děravou od klíčů.
===
Ale vlastně jsem chtěl přitakat Godotovi: Existuje jakýsi nepsaný dress code, což jsem zjistil, když jsem jezdil na různé výstavy po Evropě a na jednání „do Prahy“. Když měl někdo na sobě džíny různého opotřebení (bigbiťáci více opotřebené, rozhlasáci a televizáci méně) tak byl od fochu. Hudební i jiní režiséři neměli džíny, ale tmavé kalhoty. Obchodníci tam byli s vázankou v obleku, umělci v rozevláté haleně a barevných kalhotách. Takže jsem přesně věděl, kdo se u stánků třeba na Musikmesse ve Frankfurtu bude doptávat na vlastnosti zařízení, kdo si bude chtít zahrát na vystavené nástroje a kdo bude jednat o dodávkách a cenách.
Vystavovatelé měli obleky vždy. Japonci ještě brejličky. Národ s geneticky podmíněným vadným zrakem? Nejhezčí a nejmilejší hostesky byly Rusky, ale ty neměly brejle nikdy, zato měly exportní postavy nahoře i dole. Jenže CCCP moc nevystavovalo. To spíš Čína.
Podvědomě ale ten dress code vnímali všichni – nepřekvapovali jsme se vzájemně dotazy a požadavky. Bez představování byla profese jasná. Když sem jel domlouvat nějaké hostování, okamžitě jsem poznal kolegu zvukaře nebo i zvukařku. Platilo to v Česku, na Slovensku, v Polsku, ale ne tak docela v Německu a Rakousku. Tam i zvukaři chodili v obleku. Džíny byly pro asistenty.
Kameramani chodí obvykle v tmavých kalhotách a saku, protože se často pohybují mezi publikem. Jednobarevná košile a motýlek – kdo se má trápit s vázankou, že?
===
Nejvíc jsme se pobavil v Petrohradě v „Domu rádia“, kde mě napřed propustila ostraha bez legitimace, ač ostatní museli předkládat a teprve když jsem nevěděl, kterými schody nahoru si všimli, že jsem „inostraněc“, stopli mě a zavolali mi Lenu, náměstkyni ředitele, se kterou sem byl domluven, že mě bude provázet. Takže mimikry asi byly dokonalé.
Ad č. 13
Krásné člověčí mládě!
Dress code mu byl nejspíš lhostejný, myslelo na věci mnohem důležitější a zajímavější.
To já měla jako hlavní účetní dress code šaty nebo kostým celý život předepsaný. Maminka i babička milovaly klobouky a mám to po nich. Byly doby, kdy jsem jich měla kolem třiceti a všechny nosila, s gustem střídala, protože mi slušely. Vlastně půlku vlastním stále, ale už dávno nenosím. Leda proti sluníčku, když moc pere v létě. Zábavné bylo, že jsem poslední roky cest do práce byla k vidění v Praze na eskalátorech, jak pádím v botaskách (sic!), nad nimi silonky, dokonalý dresscode (šaty, kostým, ev. kabát) a nahoře úplně na hlavě modelový klobouk od madame Veselé z bývalé Belcrediho třídy z Prahy 7 (dnes je to možná ještě ulice Milady Horákové). Ty botasky proto, že jsem mívala na jezdících schodech křeče v lýtkách a na podpatkách (i nízkých) bych se na nich zabila. No a když jsem jezdila svého času z Hradčanské až na Slévačskou do Hloubětína, tak jsem si schody i MHD posléze užila. Fajn bylo, že takhle exotickou „dámu“ v Praze nikdo neřešil. Přece jen je to velké město…
Jó, klobouky… s těmi mám na svědomí jednu příhodu.
Za mých studií to chodívalo tak, že v nižších ročnících mívali studenti příbuzných oborů hodně přednášek společných a teprve vyšší ročníky se výrazně diferencovaly. Třeba ve druhém ročníku na přednášku z algebry se do největší posluchárny studenti ani nemohli vejít, kolik nás tam bylo.
V našem studijním kruhu byla jedna, která si v kloboucích přímo libovala a každou chvíli měla na hlavě jinou módní kreaci. Aby kreace neutrpěla, odkládala si slečna studentka klobouk vždy do prostorného igelitového vaku, a teprve pak na věšák.
I stalo se jednou, že přišel na přednášku Ivo, takto ostřílený tramp, sňal z hlavy svou čundráckou hučku, a založiv ji do obrovského igeliťáku, okázale umístil ji na věšák. Není snad ani třeba dodávat, že jeho konání bylo provázeno množstvím udivených pohledů.
Vzápětí na to vstoupil do posluchárny Alef. Sňal z hlavy svůj umolousaný klobouk, nasáklý nedefinovanou směsí prachu a stavebních hmot; vložil jej do obrovského igeliťáku a – rovněž okázale – umístil jej na věšák. Není snad ani třeba dodávat, že i jeho konání bylo provázeno množstvím udivených pohledů, snad ještě větším než v předchozím případě.
Nu, a nyní nadešel čas na zlatý hřeb programu.
Chvíli na to vstoupila do posluchárny prudce elegantní dáma, a když začala balit svůj klobouk do igeliťáku, celá přeplněná posluchárna vybuchla huronským smíchem…
Možná to zní divně, ale krásné klobouky se musí umět nosit. A opravdu nezáleží na tom, je-li dáma krásná, ale prostě musí je nosit tak často, že už jí ani nepřijde, že má něco na hlavě. A ještě dva poznatky. Pro nás ženy: dobře nošený klobouk vizuálně vyváží velký zadek. A obecně platí: vždycky naštve závistivé baby. Soudružky domovní důvěrnice by mohly povídat. ☺️☺️☺️
Každý to má asi jinak, po svém. Mně jsou klobouky na hlavách žen v podstatě neviditelné. V oné příhodě z mých divokých let mě ve skutečnosti neupoutal sám klobouk, jako spíš ona povýšenost, na odiv dávaná při manipulaci s ním. Já u lidí čtu spíš pohybové stereotypy.
Nikdy jsem klobouky nenosil. Až najednou….
Jaro 1995, Florencie, Via de la Proconsolo (nebo tak nějak se ta ulice jmenovala). Viděl jsem ho ve výkladní skříni a věděl jsem – musím ho mít. Tak něco mezi širákem a borsalinem. Jediný kus, padl na mou malou hlavu jako ulitý. Cena horentní, ale co se dalo dělat….
Sloužil mi dvacet let a stal se pro mnohé mým rozpoznávacím znamením.
Slouží dál, ale už jen do lesa, pokud chce pršet.
Nástupce už žádný… možná, kdybych vyjel do Florencie…. ale dotyčná za těch pomalu třicet let tak zestárla (onehdy jsem ji náhodou potkal, hrůza)…. tak nic.
Koupit kulicha? Zmijovku? Rádiovku s anténou….
Jé, vlastně… rádiovku s anténou jsem nosil za svého chalupářského období. A tričko s nápisem: „Nestyďte se vypadat česky!“.
Podobný pocit se vyplatí vždycky poslechnout. To znám. Takhle jsme si s mým mužem Zdeňkem pořizovali boxery. Nakonec jsme odchovali celou „zérii“ 🙃)) těch nejlepších pejsků na světě. Jednou jsme si nemohli vybrat, a tak jsme koupili psíka i fenečku – a do dvou let k nim přibylo šest malých. Z těch jsme přibrali ještě jednoho do rodiny. Přece jsme mámě nemohli prodat všechny, že? Doma byl pak sice skoro deset let binec, ale byly to nejhezčí léta našeho života. Dnes máme Babánka, belgického brabantika, hlavně proto, že nezvládneme velké psy, a on je boxerům nejvíc podobný. Až tak může končit koupě „nemohla jsem to tam nechat.“. 😏🤚
Já to tak mám s kocoury. Všechny, kteří mě předběhli na cestě přes temnou řeku vidím v duchu, jak tam na mě čekají. Nebudu mít strach.
Mně se nejlíp osvědčuje zmijovka. Ohrnu lem, čelo a budoucí pleš v teple, uši venku – to abych tě lépe slyšela.
Provokatéři!
A ještě dotaz ke Godotovi: na té poslední fotce – jsi to ty, v těch červených plavkách úplně vlevo, vidím správně?
Jo, úplně vlevo v červených jsem já a úplně vpravo v těch trochu pruhovaných je můj nejlepší kamarád. Předběhli jsme dobu, pionýři LGBTABCD.
Mým poznávacím znamením je fufajka. Když je vypraná, tak v ní i spím. Už je celkem rozpadlá, trhá se a přitom je pevná. Podle ní mě poznal Asfaltový holub na náměstí, když jsem ho přijel navštívit. Momentálně ale nevím, kde je – snad mi ji čtvrtka nevyhodila.
Dalším doplňkovým oblečením je nákrčník – šála na krk přes hlavu, možno ji natáhnout i na hlavu v případě mrazu na hlavu (třeba pod cyklistickou přilbu). Už jsem jich několik vytahal tak, že ztratily elasticitu. Nosí se od října do května.
Fufajky jsem kupoval kdysi v jednom malém armyshopu ve Starém Plzenci. Měli tam bílomodré s krátkým rukávem a černobílé s rukávam dlouhým. Originály v azbuce.
Jednou jse jich nakoupil více velikostí a ženským jsem nakázal, aby by nějaké takové obstaraly i pro malé šmejdy (tehdy tak v intervalu 5 – 8 let. Pak jsme chodili v Paleochoře hromadně jak bratři v triku.
Mám je dodnes, na léto, k džínám bezvadné.
Tužka napíše,…text, obrázky i další příspěvky bylo moc milé čtení,…díky….díky všem. Kdepak je blbíš,….žeby taky něco opět připodotknul,….
Sportovní dresy mě provázely mládím,….vybírat nebylo možno. Vedení klubu zakoupilo, rozhodli barvu, čísla byla látková, tak vlastnoručně našít, dres udržovat,….když se ztratil, nebo zničil, tak nový už s poplatkem.
Ostatní vybavení už bylo dle vlastního výběru, na boty jsme dostali určitý paušál proti podpisu,… na ruku,…. jednou za rok.
Zajímavější to bylo s mým oblečením při brigádách v nádražní restauraci. Jsem kalhotová, sukně mi nic neříkají. Když vedoucí rozhodl, že mi svěří svojí kassentasche a zastoupím ho mezi hosty na placu,…tak jedině v sukni. V krátké sukni. A hned také navrhl, že mě doveze ke švadleně a ta mi ušije sukni plisé podle jeho představ. Asi už to měl s ní předjednané, protože černá látka s jemným plisé byla připravená,….šlo jen o míry.
Pamatuji si, jak mi ji švadlena aranžovala kolem těla,….vedoucí seděl na židli a opakovaně říkal,…výš, ještě kousek výš,….ještě výš,…až švadlena rozdurděně vyhrkla,..“ dyť má nohy jak dietní párky a budou ji, když se trochu předkloní, vidět kalhotky“…..A vedoucí odpověděl,….pamatuji si,….“ mláďata mají štíhlé nohy a koupíme černé prádlo.“
Joó. Ve skříňce byly vždy tři plisé sukně,…sukně i s proužky napříč, i kostkované.
Hrůza byla, že mi koupil trička a svetříky s polodlouhými rukávy, což nesnáším,….a upnuté, měla jsem pocit, že se v tom dusím,….vždycky jsem je před oblečením trochu vytahovala….opatrně, aby nepopraskaly švy. A jistěže na nohy lodičky.
Párkrát jsem zkusila navrhnout rozevlátou sukni do půl lýtek a volnou halenu,….vedoucí odpovídal,….že nepřipadá v úvahu,….jeho jistý známý prý chodí každý den k němu do restaurace na večeři jen kvůli té natřásající se skládané sukni, a když zrovna nejsem přítomna, tak, že si dá jen pivo a odchází . To mu nemůžeme udělat, aby mu chyběl ten doplněk k večeři.
Ten pán byl starší, vdovec, zval si ke stolu i známé a kamarády, …několikrát za rok pořádal antreséparé pro své příbuzenstvo,….takže byl pro vedoucího váženým hostem.
Příběhů s tímto mým dress code, /tenkrát se tomu tak neříkalo,/ by bylo dost.
Fajn téma jste uvedl, pane autore. Tužka.
Mimochodem – ta fotografie je stará 40 let…
🙁