by 
Kdo nemá trpělivost, ať to nečte.
Reakcí na to, že se nedaří, často bývá snaha, aby to nebylo vidět.
Vrátím-li se v této souvislosti o tři desítky let do minulosti, vybaví se mi, kterak jsem mediálně vybavil svého tehdejšího bosse v plzeňské Škodovce, Lubomíra Soudka, vlastnostmi takřka nadpozemskými. To ovšem s upozorněním, že trvanlivost takového obrazu je závislá na dosažení nějakých pozitivních výsledků, což ovšem nenastávalo – Lubomír Soudek sám příliš uvěřil mnou mediálně vytvořené vlastní podobě.
V roce 1997 už přízeň médií začínala ochabovat, a co hůře, nervózní začínali být i bankéři a spol. (pěkná sebranka, ale to je na jiné povídání). A tak se stávala aktuální leninská otázka: Co dělat?
Nejsou-li k dispozici viditelné a reálné pozitivní výsledky, je třeba jednak označovat viníka neúspěchů mimo sebe, a jednak se chlubit cizím peřím.
V roce 1997 ještě ovládala Škoda Plzeň kopřivnickou Tatru a Karel Loprais se chystal na další ročník Dakaru, tehdy ještě skutečného, nikoliv té současné napodobeniny. I doporučil jsem (a přesvědčil) svého šéfa, že by bylo mediálně velmi účinné na jeho případném vítězství, v něž jsme doufali, nějak se přiživit, ačkoliv jsme k jeho úspěchu nemohli ničím přispět.
Vypravil jsem tedy na pařížský start hned 1.ledna 1998 skupinku novinářů, aby česká veřejnost vnímala soutěž ještě intenzivněji než v předcházejících letech.
Zde budiž přiznáno, že soutěž kamionů na Dakaru, jak jsem si ověřil nejen na místě, ale též na mediálních výstupech především francouzských médií, byla věcí celkem vedlejší, nikoliv tak ovšem v ČR. Celá věc byla tehdy čistě frankofonní a zbytek světa až tak moc nezajímala. Dva české novináře jsem vypravil na celou soutěž (za což mě mají rádi dodnes), aby česká veřejnost byla masírována po celou dobu asi tří týdnů, po které závod trval.
Nakonec se můj šéf vypravil do Dakaru, v jeho doprovodu já s jedním frankofonním zaměstnancem, a dále k cíli u Růžového jezera i s naším tamějším chargé d affaires, jehož jméno jsem dávno zapomněl, a který plnil roli velvyslance v Senegalu a několika okolních státech.
Očekávané se stalo skutkem, Karel Loprais závod kamionů skutečně vyhrál, a česká média byla zaplavena chvalozpěvy a hlavně fotografiemi Loprais + Tatra + Soudek + česká vlajka. Soudek Lopraisovi nasadil na hlavu korunu jako „Králi Dakaru“. Korunu pro „Krále Dakaru“ obstaral jsem já, a to v půjčovně rekvizit plzeňského divadla.
Také se naplnil můj předpoklad, že tato událost alespoň na nějakou dobu, pár týdnů či měsíců, trochu napraví Soudkovu reputaci. Ta ovšem stejně za rok vzala zcela za své, protože realita ho doběhla.
Proč jsem si na to vzpomněl? Protože domněnka, že současný prezident, známý pod kódem PePa 107, si na současném saudskoarabském dakaru jen plní své sny, je chybná.
PePa 107 vyhledává (a dál bude vyhledávat) podobné příležitosti, aby se přiživil na alespoň nějakých českých úspěších, které sice nemají pro naše životy naprosto žádný praktický význam, leč dobře mediálně vypadají, a to proto jen, že naše současná fialová vláda, a s ní ani PePa, ničím reálným se pochlubit nemohou.
Epilog
Škoda Plzeň je jako koncern v nenávratnu (konkurs). Karel Loprais zemřel před třemi lety. Osudy Lubomíra Soudka jsou mi od ledna roku 1999 (kdy jsme se ve zlém rozešli) neznámé. Dakar už není skutečný Dakar, a jenom Tatra naštěstí stále existuje, poněvadž jsme ji zatím nestihli dorazit.
Mně zbyly vzpomínky starého zbrojnoše a dívám se při nich na domorodý dřevěný buben, potažený kozí kůží, který jsem si ze Senegalu/Dakaru přivezl. Lepší fotografie už jsem nenašel, ostatní také odvál čas, nejspíš při stěhování.
Kdo to dočetl až sem, zasloužil by panáka.
