Čtení v dětství a v mládí

To je tedy nádherné téma, díky! Okamžitě se mi v hlavě vyrojily názvy, ilustrace, situace, autoři, dojmy.

Kuřátko a obilí, O jabloňce. Knížka rovněž tvaru leporela plná obrázků Jiřího Trnky a s říkankou Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku. A pod hrušku talíř, sláva, ty jsi malíř! Modré nebe Josefa Čapka.

Pohádky, samozřejmě hlavně ty naše, klasické, vyprávěné Boženou Němcovou a K. J. Erbenem. Pak i Andersenovy, kterých jsem se bála (i ilustrací Cyrila Boudy). Vadilo mi, že v nich nevítězí dobro a nenapravitelně se tu dějí hodně smutné věci.

Neználek! Málem bych na něj zapomněla. Milovaná knížka, velký (největší?) podíl na tom měly ilustrace – Jaromíra Zápala?

Honzíkova cesta, Kluci z Ořeší, Myška Šedka (se smutným koncem). Ruské byliny s bohatýry a kyji o váze mnoha pudů. Milovaný Plevův Robinson ilustrovaný Zdeňkem Burianem, přečtený nejmíň stokrát. Lovci mamutů a další „Štorchové“. Odvážná školačka, Timur a jeho parta, Pavlík Morozov – to vše česky a dobrovolně. Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, krásně ilustrovala asi Helena Zmatlíková. Selma Lagerlöfová a její Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona, taky pravidelně z knihovny půjčovaná.

Úžasně zajímavé knížky encyklopedické – někdy ve druhé třídě jsem dostala Dětskou encyklopedii; pamatuju si černé omyvatelné desky. Text snad Bohumil Říha, jméno ilustrátora už nevím, ale obrázky si vybavuji. První informace o atomech, molekulách, přehradách a spoustě dalších zajímavých věcí. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Později edice OKO a Kukátko, velká kniha o železnici Zelená, nasedat! a mnohé další.

Vybavuji si i srozumitelně napsané praktické návody k rukodělným pracím, byly to útlé podlouhlé knížky s mnoha užitečnými a motivujícími ilustracemi. Koupila jsem si tu o práci s dřevem.

Atlasy! Měli jsme doma jeden dost tlustý z protektorátních časů; škoda, že někam zmizel. Nevím, jak dnes vypadají školní atlasy – pokud vůbec existují. My jsme je dostali na začátku školního roku a na rozdíl od učebnic nám zůstaly po několik ročníků. Mapy lákaly, hlavně v souvislosti s přečtenými dobrodružnými knížkami, ale nejen ty: na začátku byly strašně zajímavé informace o sluneční soustavě, zeměkouli, podnebných pásech, proč a jak se střídají roční období. Názorné obrázky.

Báječná edice KOD – knihy odvahy a dobrodružství. Charakteristická vazba, v naší obvodní knihovně jsem vždycky nejdřív hledala tu – stačilo regály rychle obhlédnout a hned bylo jasné, zda tam zařadili něco nového.

Verneovky s klasickými ilustracemi. „Ransomovky“ s obrázky Kamila Lhotáka, taky čtené pořád dokola, hlavně Boj o ostrov. Johan Fabricius a jeho Plavčíci kapitána Bontekoa. (Od téhož autora mnohem později Pamatuješ, Joši? a trilogie Jeli tudy komedianti, Melodie dálek a Tanec kolem šibenice.) To byl PAN vypravěč!

Robert L. Stevenson, člověk ani nedýchal. Jack London. Náš František Běhounek. Kožíkův Přemožitel neviditelných dravců o Louisi Pasteurovi a později Největší z pierotů. Vandrovali vandrovníci Adolfa Branalda. Thor Heyerdahl, Kon-Tiki a Aku-Aku.

Karel May, hlavně příběhy Kara-ben-Nemsího, ty jsem měla raději než ty z Ameriky. U spolužačky měli doma mayovek asi metr, předválečné vydání, plátěná vazba, kvalitní papír a nádherné obrázky podobné fotografiím.

Sci-fi: bratři Strugačtí, Jefremov, Ray Bradbury, Arthur C. Clarke – jeho povídky jsem jako omámená taky četla znovu a znovu a nepřestávala žasnout.

Mnohokrát přečtené povídky Boženy Němcové, zato Babička mi k srdci nepřirostla – a to jsme doma měli krásné velké vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara.

Mladá garda, Tichý Don. V prvně jmenované knize mne děsily strašné válečné scény, v druhé té krutosti bylo taky až přiliš; navíc jsem mnohému nerozuměla. Tichý Don jsem četla moc brzo, asi v sedmé osmé třídě, vlastně nevím, proč. Ale dočetla jsem ho až do konce.

Zamarovský, Ceram, Schliemann. Encyklopedie antiky. Fascinovalo mne starověké Řecko, Řím, Egypt. Odyssea – tu jsem poprvé četla snad v deseti letech, měli jsme ji doma. Ledačemu jsem nerozuměla, ale příběhu jsem úplně propadla. A ten zvláštní jazyk a rytmus! Nejspíš to byl překlad Otmara Vaňorného.

Ze Saturnina Zdeňka Jirotky jsem uměla celé pasáže nazpaměť; s kamarádkou jsme se citacemi dokázaly báječně bavit. Taky jedna z velmi oblíbených knih, proto jsem film nikdy neviděla a vidět nechci.

Páralovi Milenci a vrazi se mnou někdy na střední škole dost zamávaly, byl to poměrně syrový obraz reálného života.

Miroslav Holub, jeho prózy i verše. Saint-Exupèry, hlavně Citadela; ta mne uchvátila. Jacques Prévert, básník asi vůbec nejmilovanější. Christian Morgenstern v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové – Šibeniční písně, Beránek měsíc.

***

Tož tak. Krásný námět, moc ráda jsem si zavzpomínala. Pan vyhlašovatel semináře snad odpustí, že jsem se poněkud odchýlila od tématu, daného textem Pavla Šruta.

---