by Číst za každou cenu. Někdy s větší vervou, než s jakou bylo dílo, které čteš, napsáno. Číst nábožně, vášnivě, pozorně a neúprosně (Sándor Márai: Herbář, 1943).
Stránka z paměti vášnivého čtenáře
Život žijeme dopředu, ale pochopen může být jen zpětně (parafráze výroku Sӧrena Kierkegaarda). Objev existence knih a procesů čtení se mi v ohlédnutí zpět ke svému dětství a dospívání jeví být trvalým partnerstvím. Nesepíši svůj čtenářský seznam. Životnější je pro mne zpřítomnění původních prožitků, tedy: Jak jsem četl.
Doma jsme knihovnu neměli. Malý pátrač našel tři kusy odborné zdravotnické literatury (matka dětská zdravotní sestra) a zemědělské technické a hospodářské brožurky (otec hospodářský adjunkt). Čtyřčlenná rodina žila z jednoho platu. Nemocná matka s polovičním invalidním důchodem. Otec po těžším úrazu páteře zaměstnán jako pomocný dělník s měsíční mzdou 400 korun. O nouzi se doma nemluvilo. U nás bylo přednější muzikální vzdělávání; rodiče nejméně čtyři roky platili dvěma malým školákům hudební školu. U prarodičů z mateřské větve rodu jsem jako věčně hladový čtenář nacházel leccos: „Rocambolo kníže katakomb“ a sešitová vydání na pokračování „Cirkusová příšera“ (na přední obálce pádící kůň s divoce rozevlátým jezdcem v jehož náručí se vznášela krasavice; na zadní straně návody vaření francouzské kuchyně). Názvy lákající literatura byla ukrytá v šuplíku prádelníku v neobývané kovářské sednici. Sotva jsem se tam začetl, už mne vyrušili dospěláci a slibné vzrůšo zkonfiskovali. Našel jsem i dva sešity dobového čtiva, rodokapsů. Zmíněné písemnosti nejspíše kupoval a četl strýc (matčin mladší bratr), který byl náturou dobrodruh; ve dvaceti letech roku 1948 emigroval přes Bavorsko do Holandska a později skončil ve Spojených státech amerických. Dosud uchovávám u prarodičů nalezený cestopis „Cesta bílým tichem, 18 000 kilometrů eskymáckým severem; část z trojsvazkového díla polárního badatele Knuta Rasmussena s fotografiemi a kresbami, 3. vydání v Orbisu 1942. Hojněji jsem četl další cestopisy proslulých autorů: J. Hanzelka a M. Zikmund, F. A. Elstner, J. Baum, R. Haliburton, T. Heyrdahl a d. Útěšné pro mne byly knihy o zvířatech a o přírodě (jedná se o antropologicky i psychologicky vysvětlovaný projev animismu, kdy je dítě blíže pólu přírody, poněkud vzdáleno pólu civilizace; ve zvířeti hledá spojence a promítá do něj své touhy). Jako bytostný samotář jsem snil o tom, že budu v dospělosti lesníkem, a když ne, tak truhlářem. Nové knihy mi rodiče darovali 2x do roka, k narozeninám a na Vánoce. Sám jsem si je kupoval od patnácti let z výdělků pravidelných letních brigád.
Od školního roku 1956/57 jsem si knihy půjčoval v obecní lidové knihovně. Pečovala o ni naše starostlivá paní učitelka češtiny. Půjčoval jsem si 3 – 5 kusů na týden. Knihy jsem vybíral metodou „žhaves,“ živelně jsem je i četl. Neporozuměním svému stupni mentální a čtenářské úrovně jsem občas zbloudil. S knihami to mám v životě podobně, jako s lidmi. Záleží na načasování – ve kterém věku a v přiměřeném časovém rozpětí se potkáme s pro nás určujícím/inspirujícím člověkem, autorem, knihou, hudbou, místem atp. Je-li to předčasně, anebo opožděně, míjíme se.
Horečnatým čtením jsem se (nynějším věděním) dostával do pro mne neznámých hypnotických stavů, provázených odpoutáváním se od fyzické existence. Byly to vlídné chvíle úniku z reálného světa, v němž jsem se cítil být omylem, nejistý a ztracený. Stavy mi dnes připamatovávají snění o jiných světech a dějích. V devíti až deseti letech jsem rozvažoval, jak z žitého nepřívětivého světa navždy zmizet … (o pohnutkách veřejně pomlčím). Spisovatelům, knihám a četbě děkuji a vděčím za setrvání v očistci, na cestě očišťování se od tíživosti žití.
Moje zdivočelé čtenářství přecházelo do období zklidňování. Poznáváno zpětně, cvičená vizuální paměť spolu s uvědomělejším čtenářstvím se prokázala otiskem. Skromným způsobem jsem se naučil gramaticko-pravopisným pravidlům češtiny, že až na výjimky, jsem se je nepotřeboval učit podle školních pravidel. Je praxí ověřeno, že četba s porozuměním přivádí vyspělejšího čtenáře k hlubšímu pochopení jazyka mateřského a bohatší slovní zásobě.
Pokračovalo období čtenářské prospěšnosti. Od počátku studia na střední škole jsem pro zdokonalování v cizích jazycích četl klasickou ruskou poezii v originále a souběžně s tím anglickou komentovanou četbu vydávanou v SSSR, prodávanou v knihkupectví Sovětská kniha v krajském městě; četl jsem např. Stories About Dogs / J. London; The Canterville Ghost and Other Tales / O. Wilde. Je zpovědním tajemstvím, že jsem tenkrát občas louskal noviny britských komunistů – Morning Star, ty v počátku 60. let 20. století bývaly ve městech ke koupi. Jako student dvanáctiletky, oficiálně střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ), zařazený v matematicko-fyzikální třídě, jsem si k závěrečné maturitní písemné práci z češtiny ze čtyř vypsaných témat vybral úvahu „Čím nám může být pro život užitečná umělecká literatura.“ Tímto aktem se uzavřela výchozí etapa mého čtenářství žákovského a středoškolského.
„Číst na život a na smrt, protože to je ten největší dar, lidský dar. Považ, že jedině člověk čte“ (Sándor Márai: O čtení; in Herbář 1943, v převodu Dany Gálové vydala Academia r. 2017).
Máte dar vyjádřit se. Tohle mi bytostně chybí. Ale zjistil jsem, že s některým člověkem můžete jen “být”, nic si nemusíte říkat a rozumíte si. Na dálku.
Ládiku, dar literárního vyjádření Vy též máte. Důkazem jsou Vaše průběžné verše v diskusích Litterate i v Litteratoru. To, co já napíši třeba jako esej osmi sty slovy (moje přibližná blogová norma k výslednému čtení asi 4 minuty), Vy trefíte zkráceně. Samozřejmě, že různé literární formy sotva můžeme porovnávat.
Ládiku, díky.
Pane z daleka, můžeme si rozumět mlčením.
Můj oblíbený básník Jan Skácel, říkával přibližně toto: Pojďme spolu na víno, tam můžeme nádherně mlčet.
Já si na literaturu jen hraju.
Vy k ní máte blíž.
No vidíte Godote,
já si na literaturu raději ani nehraji. Aby se nepřišlo na to, že nemám žádný talent. Jenom popisuji věci tak, jak je vidím. Invence veškerá žádná…
Tužka napíše,…díky.
Hned na začátek se přiznám, že jsem čtenářskou vášní asi netrpěla. Četla jsem, to ano,….ááále,…nikdy jsem neměla problém knihu odložit a …..jo, odložit a hlavně jít splnit zadané povinnosti.
Větší vášeň jsem měla pro míčové hry,….tam mi bylo líto, že nemohu na trénink, nebo se nemohu nechat zapsat na soupisku pro utkání, protože, …. protože jsem si musela jit vydělat na chleba, na nové zimní boty, protože ty staré už v opravně odmítli opravit, že se jim pod rukama rozpadnou,…četla jsem v časových prostojích. Někdy víc, někdy málo nebo nic.
Dovolím si napsat, kde se Váše čtenářství potkalo s mým,…..
Rodokapsy,…objevila jsem na půdě nádražní restaurace celou bednu brakové literatury. No nejen brakové, i některé cestopisy, které jste vypsal.
Rocambolo, kníže katakomb,….to jsem nedočetla, protože mi na koleji, kde nás v jeden čas bylo na pokoji šest, a stal se průchoďákem,…tak si ho někdo bez dovolení půjčil, a nevrátil. Po něm jsem pátrala, bylo třeba ho vrátit do bedny na půdě,….ale v té době nikdo o něm nevěděl. Ostatně, tam se mi i dalším ztratilo věcí. Víc jsem želela ukradený velký sešit vypočítaných příkladů ze statistiky,….to si taky někdo pomohl. Nemusel počítat,….a mohl si třeba číst zábavnou literaturu.
V Praze byla také prodejna Sovětské literatury, měli tam i čítárnu,….pár cestopisů v ruštině jsem si tam na pokračování přečetla. Hlavně deníky cestovatelů při mapování Severní mořské cesty, a o oblastech střední Asie.
Ještě jednou dík,…..bylo to inspirativní pro mé vzpomínky.
Tužka.
Tužko, děkuji Vám za delší osobní vyznání.
Moje dětská čtenářská vášeň bývávala spíše chvilková, nepřesně napíši – jako krátká, přerušovaná milostná vzplanutí.
Náš dědoušek Václav, venkovský kovář, nevstoupil do JZD, zůstal soukromým zemědělcem. Naše rodina mu celou dobu, dokdy zdravotně mohl, pomáhala. Od šesti let do 18 let jsem byl zapojen do sezónních zemědělských prací. Dospělí mne naučili nutné hospodářské dovednosti: okšírovat kravský pár, zapřáhnout do vozu a dojet na vzdálené pole (jako devítiletý); ve stáji pravidelně vykydat hnůj, podestýlat, krmit dobytek, sekat kosou trávu, vázat snopy, dělat mandlíky, rovnovážně vystavět fůru sena a snopů, aby při svážení z louky a pole na svahu náklad nepadl (taky se stalo a bylo to nepěkné) atd. Může to vypadat, že jsem změkčilec, když napíši, že to byla léta zemědělské otročiny, jen v zimě byl trochu klid.
Víte, dnes se podivuji, kde jsem mezi tím vším robotováním dokázal najít čas na čtení…(třeba v noci s baterkou pod peřinou).
Multitasking není dodnes mají silnou stránkou.
Zabývám se nejraději jednou věci naplno a až do konce.
Do nějakého logického konce. Mít rozečtené třeba dvě knihy – to umí moje žena. Já to nerad.
A přitom v práci jsem musel multitasking provádět profesionálně. Dvě až tři rozezkoušené inscenace, nějaké to natáčení atd.
Takže kniha ano, jedna, dočíst (třeba až do rána) a jak jsem říkal, „ustálit“ obsah. To mi trvalo někdy i celý den. Potom jsem měl knihu v hlavě a už jsem se k ní nemusel vracet – jedině z nostalgie. S prací to bylo stejné. Po premiéře se inscenace stala něčím, co už má pevný tar a není vhodné s tím už nic dělat.
V životě se děláním několika věcí současně stejně neubráníte. A změnám plánů už vůbec ne.
Jsem těžkopádný člověk…
Možná proto jsem nikdy neměl víc než jednu ženskou současně. 😸
Ale co, žádný smutek. Žijeme jen jednou!
Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic.
(Není to z mé hlavy, Giovanni Boccaccio někdy v hlubokém středověku)
A já si do teďka myslel, že ,,mít“ jen jednu ženskou současně je normální.
Ale knih jsem míval rozečtených současně vícero.
Jsou i horší věci, než že jeden chlap „má“ více žen. Slyšel jsem dokonce o případech, kdy více žen mělo jednoho chlapa!
To musí být strašné, to si vůbec neumím představit.
[;>))
Tužka napíše,…tento životní příběh, dokonce v krásných verších, popsal Puškin.
Bachčisarajskij fontan.
Seděl dnes Girej, oči kloně, jen dýmku v ústech rozdmýchal. Bez hlesu čekal odevzdaně, stísněný dvůr, co řekne chán….
jóójo,….
……Do strže vrhly Zarému, mlčící stráže harému,…..
Jestlipak není poškozena Fontána slz.
Na jižní Moravě, v jedné keramické dílně, jsem viděla její kopii. Nebyla v provozu,….tenkrát jsem se ptala autora,….zda opravdu vzlyká, když jí protéká voda.
Nezkoušel to,….ono to bude velké umění, dát hmotě a vodě správný tvar a energii,….aby zpívaly, nebo plakaly.
Tužka.
Zpívat ani plakat jsem vodu neslyšel.
Vím jen, že řeka hučí v klínu rozervaných skal…
Pamatuji, jak Berounka hučela v r. 2002.
Vůbec se mi to nelíbilo.
Naopak moje první návštěva u moře na Kanárech. Vydržel bych celou věčnost sedět u moře a poslouchat a dívat se, jak 5ti metrové vlny útočily na pevninu.
Vlna za vlnou,
každých pár vteřin jiná a nová,
den za dnem.
Rok za rokem.
Milion let za milionem.
Miliardy let.
(miliardy let bych to asi nevydržel)
🙂
Tužka napíše,…a taky jste si zpíval….???
….Kdo z vás, když se dívá upoután mořem, hrou,….kdo ví, kolik lásek pohřbilo písní svou. Kdo ví,….kolik lodí nesly už vlny v dál,….
Až ji najdu, npíšu Vám ukolébavku malého námořníka.
Na břehu moře mám vždycky pocit, …. jaký jsem bezvýznamný zemský červ.
Mám k němu veliký respekt.
Můj nevlastní dědeček říkal,….byl kovář,….kovárny bývaly na potocích a řekách, společně s mlýnem.
Než se semlelo obilí, nechávali si koňáci prohlédnout svým koňům a kobylám od kováře kopyta a podkovy, a popřípadě něco opravit,…
Tak říkal,…..s ohněm lze bojovat,….před vodou jen utíkat.
Pár povodní taky zažil.
Při potocích a řekách byly cesty, tak široké, aby tam projel jezdec na koni.
Byl nepsaný zákopn mezi mlynáři a kováři, dát vědět, že je bouře a mohla by jít velká voda. Sednout na koně a trap oznámit nebezpečí.
Nad mlýnem a kovárnou, v bezpečné výšce ve svahu, bývaly přístřešky na záchranu zvířat, věcí, lidí, při záplavách.
Vzpomínám na jeho vyprávění,….Tužka.
Vida, vzpomínky se řadí do zástupu. Jedná se mi vybavuje s tou ukolébavkou malého námořníka. Je z období, kdy jsem byla moc zamilovaná do kluka, co krásně hrál na kytaru samé trampské a folkové písničky. Ten mě jí naučil a dokonce i hrát:
https://www.google.com/url?sa=t&source=web&rct=j&opi=89978449&url=https://pisnicky-akordy.cz/taborove-pisne/namornicka-ukolebavka&ved=2ahUKEwjzwPH_4J6KAxVGwAIHHfMWAZYQFnoECCgQAQ&usg=AOvVaw3OUGmkpI-6nfPiOfQzcax_ .
Tužka napíše,…..ano, ukolébavka malého námořníka je skoro stejná jako text, co jsem si napsala do zápisků z cest.
Hodně jsem cestovala vlakem,…a vlakem jezdili i party mladých na čundry. Často hráli a zpívali,…několik písní mě zaujalo, a obratem jsem si je poznamenala,….jen slova,….hudební vzdělání mám jen to, co mi poskytla devítiletka.
Pamatuji si, že ve vlacích se zpívalo,….kolektivně,…nebo se našel sólista,….školní výlety,…zájezdy za kulturou do Prahy.
V jídním řádu byly zařazeny i divadelní noční vlaky.
To všechno vodnééés čas, …..jo Waldemare,…jojo.
Díky za přeposlání,….Tužka.
Pro Tužku: není třeba děkovat, a je to přesné, ještě si pamatuji na trase Č.Budějovice-Kájov vagony celé vyložené dřevěnými palubkami, okno na kožený pásek vytahovací a cítím vůni kouře a jisker z parní mašinky. Později odpadla, když zavedli motoráky, ale i ty měly ještě sedadla z dřevěných palubek. Z té své zamilovanosti mi zbyly ještě plné dva zpěvníky, vlastnoručně psané i s akordy, když jsem si ničila prsty, abych se naučila hrát jako můj idol. Až mnohem později jsem pozorujíc profesora Milana Zelenku, pochopila, jak obtížný nástroj kytara je. I toto všechno vodnééés čas…
Paní Tužko Aatuto ukolébavku, tulení, od Erica Whitacreho znáte…?:
https://www.youtube.com/watch?v=TL7HkwnzENo
Mimochodem text k této ukolébavce je od Rudyarda Kiplinga a já jsem se odvážila si ji sama pro sebe přebásnit. Zkuste si ji paní Tužko zazpívat a zjistíte, že to opravdu není snadná melodie:
Přebásnila Jiřička 18.9.2021:
„Hou, hajej můj malý, Noc dýchá tu s námi,
a temné jsou vody, jichž zeleň se chví.
To Luna tě houpá, uprostřed vln táhlých,
kde chaluhy hladí a ševelí: „Spi…“
Tu vlna za vlnou, za ruku jdou s Lunou,
kde polštářek měkký je v tvém objetí.
Tam nemůže bouře, ostrý zub nekouše,
jen sladce spi malý, už zlo pryč letí.
…Jen sladce spi malý, teď už zlo pryč letí…“
The white seal baby – autor: Ville Miettinen (Finsko), photo license: Creative Commons 2.0 Generic: http://6b.cz/50eQ , součástí souboru Baby fur seal. South Georgia.
A jsme zase u Kiplinga a jeho kouzelného příběhu o Bílém tuleni.
Tužka napíše,….Díky.
Zpěv je má slabá, velice slabá stránka. Neumím zpívat,….zpívám si jen tehdy, když mě nikdo neslyší,….a protože jsou často v mé blízkosti psi, kteří mají moc dobrý sluch,…. a zpěv slyšÍ přes několikery zavřené dveře,…..víte co udělají, ….lehnou si tak, že si packami přitisknou uši a začnou zívat. Zíváním sníží množství zvuku, které vnímají,….
Knihy džunglí,….“….jsme jedné krve, ty a já,….“….díky za připomenutí….Tužka.
Moře je nádhera.
Vzpomínám na jedno místo někde na Istrii: Veruda? Verudela?
Bývalá pevnost, přeměněná v rekreační areál snad už v Titových časech. Břehy jsou převážně z ostrých, černých skal, strmých, hluboká voda začíná okamžitě.
Voda je naprosto čirá a sladce modrá. Příboj u těch skal zdvihá vodu snad s rozdílem pěti metrů: přijde vlna, voda ti dosahuje k podrážkám bot, jak stojíš na okraji skály. Odejde vlna – pod tebou se otevře pětimetová jáma, kerá nemá dno, jen dole sladce modrá voda a dno někde hluboko pod tím.
Když vlna přinese vodu na okraj skály, můžeš „nastoupit do zdviže“ – skočit do ní, a nechat se odvézt o několik pater níž. A zpátky nahoru, chytit se skály, a až vlna zase ustoupí, vylézt na břeh.
A voda je neskutečně čistá a sladce modrá.
Pro Zdeňka i paní Tužku: oba jste mi oživili vzpomínky. Nezmínila jsem se také o „brakové“ literatuře. S tou se většinou potkáváme brzo. Já hrozně ráda vzpomínám na maličké veršované sešitky reklam z 1. republiky. Byly to poklady z babiččiny půdy. Nejvíc mě bavily ty na Francovku Alpu s kocourem Felixem. Zajímalo by mě, zda jeho pokračovatelem je značka kapsiček pro dnešní kočičky Felix. Mám dojem, že jsem někde zaslechla, že jejich autor (jméno už si nevybavují) emigroval ještě před anšlusem do USA. Taky reklama na maggi tuším Kuchaříček nebo tak nějak, vypadal jako kašpárek. O to jsem přišla, když babička umřela. Ale dodnes opatruji časopisy Punťa s párem bílých ušatých pejsků Punťou a Kiki. Po nich pak samozřejmě rodokapsy, ale těch jsem moc nepodědila. Vynahrazovala jsem to nakupováním edice Karavana, kde bylo dosti různých žánrů. Od Boba Hurikána až k Ludvíku Součkovi . Díky Vám oběma za připomínku. Možná až teď si uvědomují, jaké jsem měla štěstí na rodinu. Knihy se nikdy nevyhazovaly ani neprodávaly, ale trpělivě stěhovaly. A probirky kvůli nedostatku místa pamatuji jen dvě, a to se pak ty vytříděné „horší“ odvezly do nejbližší knihovny jako úlevný dárek.
Když už připomínáte prvorepublikové tiskoviny – co takhle Srdíčko s čertíkem Marbulínkem?
Bez knížek bych nebyla; čtu vše (mimo tzv. červenou knihovnu a sci-fi) od svých necelých pěti let. J.
Ty reklamy to bylo vše, co pro nás špunty babička zachránila ve své krabičce. Marbulínek – znám, ale to už jsem nebyla malá holka paní Jano. Bohužel. Zdravím srdečně…
Zdeněk zvolil výborné téma.
Velmi se mi líbí, jak každý přispěvatel pojal seminář po svém. Tak to má jistě být – v náhledu na otázku čtení se lišíme a tím také vzájemně doplňujeme.
Zdeňkovi děkuji o to víc, protože vyhlášením semináře „udržuje provoz“. Já sám v poslední době Kovárnu zanedbávám, abych nezanedbal jiné záležitosti.
Děkuji všem za podporu a součinnost při budování příjemného místa, kterým Literární kovárna, alespoň podle mého pohledu, bezesporu je.
Jenom já jsem zklamal.
Budeš to muset odčinit nějakým pěkným epigramem 😀
Je, nejen podle pohledu Vašeho.
Alefe, já Tobě děkuji za stručné a výstižné shrnutí našeho společného díla – Literárního semináře.
Mne překvapilo, že téma „Co a jak jsem četl/a v dětství a v dospívání “ v Literární kovárně už dříve někdo nenavrhnul… Vivat čtenářství.
Jak pročítám příspěvky, vzpomínám si díky vám všem na další a další knihy, co jsem četl.
Děkuji.
Já mám za hlavou rozečtené knihy, které mi doporučil Asfaltový holub. Poslední z nich je Encyklopedie středověku. Ta se naštěstí dá číst na přeskáčku.
Dnes vychází jen bezcelery. Zatím jsem bezceler neměl v ruce, jakou mám k tomuto výrazu averzi.
Bezceler, to prostě není ono. Já jsem dnes požádal krbová kamna, aby uvařila slepičí polívku, a celer jsem tak rozhodně dal. Kromě jiného.