Chordějova žena

Zahrálo moře, zašumělo a rozezpívalo se příbojem jako horská bystřina. Když Chorděj pohlédl na břeh, na oblázcích se třpytila jen pěna a jinak nic. Chorděj viděl, že je to dobré znamení – i zaradoval se a zůstal žít na ostrově Malého moře.

—ﬡ—

Už tři roky žil Chorděj na ostrově Olchon, a žilo se mu dobře. Moře ho živilo dosyta a tajga ho oblékala. Ale v samotě se mu začalo stýskat a pomyslel si, že by se rád oženil. Seděl tak jednou na břehu jezera, obíral se v myšlenkách smutkem nad svým osamělým životem, a pozoroval racky a kormorány, kteří s veselým křikem kroužili nad vodou. „Hle, ti ptáci jsou šťastnější než já – mají rodinu,“ toužebně pomyslel a smutně vzdychnul. A pak náhle v šumících vodách jezera zaslechl tichý hlas:

„Netrap se, Chorději. Poslední tři penízky, které jsi mi věnoval, nevyšly nadarmo. Kdysi dávno jsem se tě ujal a teď ti pomohu najít si ženu.“ Chorděj nevěřil svým uším, ale hlas pokračoval:

„Dobře mě poslouchej! Před svítáním se schováš mezi kameny a budeš čekat. S východem slunce přiletí hejno labutí. Když přistanou, shodí labutě své peří jako šat a promění se v urostlé a krásné dívky. Ty si vybereš, která ti bude nejmilejší; a až se dívky budou koupat, ty půjdeš a schováš její labutí oděv. Ona se pak stane tvojí ženou. Bude na tebe velmi naléhat, abys jí labutí šaty vrátil, ty však nesmíš jejím prosbám povolit! A později, až budete spolu žít, stále se toho drž. – Zapomeneš-li, co jsem ti radil, ztratíš svou ženu…“

Po chvíli si ale vzpomněl, co mu radil Bajkal. Vyplížil se z úkrytu a vzal šaty, které patřily jeho vyhlédnuté krasavici. Uložil je do malé jeskyně a vstup zatarasil kameny.

Když vyšlo slunce a dívky se nabažily koupele, vyšly na na břeh a začaly se strojit do labutích šatů. Jedna z nich však svůj labutí oděv nenalezla. Polekala se a naříkala:

„Ach, kdepak jste, má něžná, lehoučká pírka? Kdepak jste, má rychlá křídla? Kam jste se mi ztratila? – Ach, já nešťastná Chong!“

A tehdy Chong spatřila Chorděje a pochopila, že je to dílo jeho rukou. Přiběhla k němu, padla před ním na kolena, a se slzami v očích ho prosila:

„Buď ke mně dobrý, statečný mládenče! Vrať mi mé šaty! Budu ti za to na věky vděčná! Žádej, co chceš – bohatství, moc, všechno ti dám!“

Ale Chorděj tvrdě odmítl:

„Ne, překrásná Chong! Nepotřebuji nikoho a nic, kromě tebe samotné. Chci, aby ses stala mou ženou.“

Dívka-labuť se rozplakala a ještě úpěnlivěji prosila Chorděje, aby se smiloval a aby ji propustil. Ale Chorděj byl neústupný a trval na svém.

Šťastný Chorděj ji vzal za ruku – a šli.

—ﬡ—

Od toho dne žil Chorděj na Olchonu se svou ženou Chong. Žili dobře a šťastně a narodilo se jim jedenáct synů, kteří vyrostli a stali se dobrými pomocníky svých rodičů. A když se synové oženili a založili rodiny, byl Chorděj mezi vnoučaty ještě šťastnější a veselejší. Při pohledu na své potomstvo se radovala i krásná Chong, která nestárnula a roky se jí nijak nedotýkaly. I ona si hrála s vnoučaty, vyprávěla jim pohádky, dávala jim moudré hádanky a učila je všemu dobrému. Napomínala je:

„Buďte v životě jako labutě, věrné svým druhům. Zapamatujte si to – až vyrostete, sami pochopíte, co je to věrnost.“

Jednou, když přivedla Chong všechna vnoučata do své jurty, obrátila se k nim s těmito slovy:

„Moje milé děti! Žila jsem jen pro vás a nyní mohu klidně umřít. A já umřu brzy, cítím to, ačkoli mé tělo nestárne. Zestárnu v jiné své podobě, které musím zůstat věrná, protože jsem kdysi dávno od ní byla odtržena. Věřím, že mne neodsoudíte.“

„Tolik let jsme spolu prožili, Chorději…! A nikdy jsme se nehádali. Porodila jsem ti jedenáct synů, kteří zachovají a rozmnoží náš rod. Cožpak si na sklonku svých dní od tebe nezasloužím aspoň malou útěchu? Řekni – proč přede mnou pořád ukrýváš mé staré šaty?“

„A k čemu ti ty šaty budou?“ zeptal se Chorděj.

„Ještě jednou bych se chtěla stát labutí a zavzpomínat na své mládí. Dovol mi, prosím, chvíli pobýt ve své dřívější podobě!“

Dlouho, dlouho Chorděj své ženě to přání rozmlouval. Nakonec se ale nad svou ženou slitoval a dlouho skrývané labutí šaty jí vrátil. – Ach, jakou radost měla Chong! Když je vzala do rukou, jako by ještě omládla, ožila, a tvář se jí rozjasnila. Rukou pečlivě uhladila peří a začala se do nich oblékat.

Chorděj se za ní díval a hořce si vyčítal: „Proč jsem jen poslechl Chong a vrátil jí ty šaty? Proč…?“

Dlouho se Chorděj nemohl uklidnit. Ale když smutek pominul a jeho mysl se vyjasnila, uvědomil si, že ačkoli to pro něj bylo těžké – cožpak měl právo připravit svou ženu o poslední radost? Kdo se jako labuť narodí, jako labuť také umírá – a co jsme lstí získali, lstí také ztrácíme.

Říká se, že sdělený smutek je poloviční, a Chorděj už nebyl osamělý. Byl obklopen svými syny, svými snachami a mnoha, mnoha vnoučaty – a v nich ve svém stáří nalezl útěchu.

—ﬡ—

---

Z knihy Байкала-озера сказки, Жена Хордея. Бурятская сказка. Přeložil Alef Nula