Rubrika: Vernisáž mých lásek

jsou věci, které nikdy nikomu neřeknu a nikdy je do tebe nenapíšu. – Ne, že bych nechtěl; ale nemohu, nejde to. Nejsou taková slova.

Usedám na svůj kobereček, chystám se k meditaci; budu pozorovat své dýchání. Budu pozorovat i své myšlenky, jestli přijdou: jejich zrození, pobyt a zánik. A ony přijdou – dnes tedy určitě.

Vlnky dorážejí na vyhřáté pobřeží, tiše mlaskají v zákoutích mezi balvany a pod záděmi lodí. Poslední večer voní sýrem, olivami, pečení a silným vínem. Noc bude vlahá a klidná, to jen v objetích milenců se odehrají bouře.

Nejkrásnější sbírka je bílá zeď. – Tuhle pravdu jednou objeví mnohý z nás, a snad je lépe, dospěje-li k ní spíše později než dříve.

Toto je text, kterému dlužím nesmírně mnoho, a zdá se mi, že přišla chvíle literární dluhy srovnat. – Ale po pořádku.

Každá katastrofa má svou specifickou předzvěst, svou bílou vlaštovku, svou černou labuť.

Starý Morcos si nervózně promnul tlusté prsty: už by tu měli být, ti Angličané. Objednali si na dnešní večer celou tavernu pro sebe, bude tu oslava narozenin.

Stíny byly ostré a tvrdé, jako vyřezané z černého papíru. Bílé ploché balvany odrážely záplavu světla. To světlo je rozpalovalo, tančilo v odrazech a projasňovalo koruny borovic i ze spodní strany.

Jedu večerem, auto hltá okresku mezi loukami a lesnatými vrchy. Na okraji mého zorného pole se krajina rozpíjí do rychlé šmouhy. Stmívá se.