by Občas mívám nespavou noc. Většinou když mě následného dne nečekají žádné povinnosti (z čehož je zřejmé, že to nebývá často) a mohu si tudíž pospat kdy chci.
To pak třeba brouzdám po internetu (když nemám rozečtenou nějakou echt zajímavou knížku) a na ledacos narazím. Někdy. Třeba zrovna teď. Na webu iDNES je rubrika „Blogy“, kde si autoři píší co jim slina na klávesnici přinese, tak třeba tohle:
Vstávejme a vzpamatujme se ze snu materialismu – Blog iDNES.cz
Textem se prolínají výrazy jako:
- promrhávat životy
- kousky čistého nebe
- vše prolínající láska Boží
- směřovat člověka k výšinám ducha
A tak všelijak jinak.
Když pak jsem došel na závěr textu, objevila se mi na monitoru reklama na „Santa Fé téměř bez čekání“, „Agent s povolením srovnávat“ a „Levné solární panely“.
Podlehl jsem bujarému veselí, nalil jsem si panáka slivovice a něco krátce po páté ranní jsem šel na kutě. Předpokládám, že usnu okamžitě s nějakým snem o své mysli, kterak srovnala nesrovnatelné, nabila benzínový Santa Fé ze solárních panelů a vyrazila vzhůru k nějakým těm výšinám.
Kapky na nespavost
Čtete příbalový leták!
Podáváno v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství!
Asfaltový holub mi na takové noční veselí doporučoval melatonin. Prý hormon není návykový. Moc jsem ho nepojedl… včera večer jsem vyjímečně jeden polknul a nezabral. Jestli to nebude Měsícem nebo Dračími dny (copyright p. Tužka).
Flaška je moc pěkná, k dokonalosti jí chybí 2%.
Já zatím s nespavostí problém nemám. Chodím spát, když se mi chce (někdy i po obědě – „dvacet“, někdy v osm večer, někdy ve tři ráno), a vstávám taky, když se mi chce (někdy ve čtyři ráno – většinou v létě, někdy v deset dopoledne).
Člověk není stroj a myslet, že celý život musí usínat a vstávat pořád stejně, je podle mého názoru chyba.
Spánek dokáže odstranit např. kortikoid Prednison, kterého jsem bral koňské dávky na hrobníkově lopatě. I hodina spánku denně je úspěch, po dobu několika měsíců. Nyní je ta doba vzdálena cca 2 roky a myslím, že účinky léčby doznívají (získal jsem léčbou rovněž hlubokou žilní trombozu a oboustrannou plicní embolku). Tipnul bych si, že takové fajn léky zanechají otisky i na psychice – člověk se stane rezistentní k problémům, na které by dříve reagoval a řeší věci, kterých by si kdysi nevšiml.
Mě teď bere spánek po jídle. Už se mi stalo, že „20“ po o se protáhlo do 19:00. A nemělo to vliv na noční spánek. Monitoruji už 2 roky variabilitu srdečního tepu “ VST“( anglicky HRV – heart rate variability) – to je dobrá hračka, doporučuji…. https://www.zivotsgarminem.cz/variabilita-srdecniho-tepu-nove-jako-soucast-pripravenosti-k-treninku-stavu-treninku
Třeba dnes:
https://imgway.cz/4Teg/50FC5FF2-9818-4276-B745-3FDFDC5EC89F.png
Já zrovna teď pociťuji jistou nevyváženost v oblasti žaludku. Intuice mi napovídá, že bych měl zajít na obhlídku spíže, abych se dovyvážil. Včera převažovala strava rostlinného charakteru, vidím to na nějaká vajíčka na špeku, ombolo a kozí sýr (rychle mizející vzpomínka na HR) či něco podobného…
Godot asi ještě vyspává.
Prokristapána! Nejsou tahle chytrá (?) udělátka, která člověčí tělo a jeho provoz aktuální i nedávný detailně zaznamenají a možná i komentují, víc ke škodě (stresu) než k užitku? Nechtěla bych to u sebe mít, ani kdyby mi za to někdo platil.
Sympatická je mi naopak intuice zmíněná Alefem 🙂
Běhal jsem podle intuice 8 let a najednou jsem doběhal. Myslel jsem, že všechno rozběhám a „ne, není tomu tak“ (jak pravíval soudruh Alois Indra); postupně jsem zjišťoval, kde jsem udělal chybu. Začínat s během v 55 je něco jiného, než v 15. I teď běhám na pocit, ale – přidal jsem zpětnou vazbu.
Rozumím. Dokud člověk nemusí, o informace / zpětnou vazbu se nestará. A naopak.
Ty chytré hodinky apod. ale vidím i u mladých, i u jednoho ze synů. Tam si opravdu myslím, že je to špatně, že to nemá být. Avšak – jak tady nedávno řečeno – pokrok nezastavíš…
Vzbudil jsem se v devět a zašel za roh na náměstí Republiky na trh.
Koupil hezké brambory, svazek červené cibule, petrželku a šnitlík (do karbanátků, co budou zítra) a čtyři klobásy u Dvořáka (excelentní) – dvě pro švagra „za zásluhy o výstavbu“ a dvě sobě jako železnou zásobu.
Můj houbař šumavský Šándor (poválečná náplava, jak je zřejmé ze jména) bez hub, zato s borůvkami (koupil jsem krabičku pro Labuť). Já u něj houby nekupuji, ale je pro mě semaforem rostou/nerostou. Teď nerostou – sucho, to dá rozum.
Švagr za odměnu, protože za ním jedu ve středu a ve čtvrtek vyrazíme na každoroční privátní Cadillac tour, tentokrát do Tábora, kde má jeho kamarád jakési soukromé Fiatmuzeum – odpočívá tam i maluch mých prvních tchánovic. (Cadillac Eldorádo 1974, V8, 8,2 litru, kabriolet /střecha dolů/, šest metrů délky….stejné klobouky atd.)
Ládiku, vaše běhání vám závidím, pro mě už to není (váha), ale nikdy ani nebylo za štíhlých časů v hloubi minulého století. Ale zato je ze mě vytrvalý plavec. Můj oblíbený bazén je přes prázdniny zavřený, ale zato je otevřená široká venkovní padesátka v městském bazénu na Slovanech. Ráno voda velmi svěží (proto tam skoro nikdo neleze) a když se přijde na půl osmou, prakticky prázdný (1 – 2 lidé). Dva kilometry do deváté a když se začne plnit, pryč. Cena pro důchodce 55,- Kč na dvě hodiny – dobrý, ne?
Cestou ke švagrovi (a setře, jasně – ta dostane proseko) přibrzdit na Otavě v Katovicích na jezu. Nostalgicky, v roce 1960 mě tam strejda Mirek naučil plavat. Mnohé prázdniny na tom krásném místě (babi s dědou). A zajet na kafe vedle do Novosedel (lesy), kde jiné prázdniny (druhá babi s dědou) a moje láska z časů, kdy nám bylo šestnáct let. Vídáme se jednou za rok a jakési podivné už dávno neerotické souznění stále trvá.
To je jak fejzbůk, kde každý blbec (já taky) vypisuje co měl k snídani a co nakoupil a kam půjde do kina.
Pokud by byl zájem o „cadillac cestopis“, mohu dodat i s fotografiemi.
Hodil jsem to do gůglu, to bude asi on: https://supa.blog.idnes.cz/
Plodný autor.
Váš „fejsbůkový“ příspěvek, Godote, a Vaše nostalgická vzpomínka na jez, kde jste se učil plavat, mě přenesla do mých prázdninových dní a k jednomu jezu na řece Jihlavce. Každé léto jsem tam trávila u babi a dědy báječné dny v jedné malé vesničce blízko Ivančic. Spolu s bratraňaty (a sestřeňaty) jsme blbli ve vodě tak dlouho, až jsme byli promodralí zimou a drkotaly nám zuby. A pane, jak nám pak, hladovým vlčatům, po takové koupeli chutnal chleba se sádlem a jablka „Letňáky“! Vidím odlesky slunce, slyším vítr v korunách topolů (rostly tam takové neobvyklé – s úplně bílou kůrou) a hučení jezu, cítím tu vůni vody, kterou neumím popsat…
Děkuji Vám, Godote, za ten výlet do „kdysi“..
Asi si půjdu namazat chleba ze sádlem. Sice nejsem promodralý zimou, máme tady na dvorku příjemných večerních 28°C, ale vzpomínka je vzpomínka.
Já jsem do svých čtrnácti let byl prakticky neplavcem. Ve čtrnácti letech jsem získal spolužačku, do které jsem se bláznivě zamiloval; ona byla závodní plavkyně a všechny celoškolské závody s přehledem vyhrávala.
A tehdy se ve mně s nevídanou silou probudila ješitnost, pravděpodobně mužská (jinou asi fakt nemám). Styděl jsem se: když spadneš do vody, ona tebe bude zachraňovat? – Vyloučeno!
Motivace, skutečná motivace, je úžasná věc. Za rok jsem se naučil plavat, hlavně kraula (moje milá byla kraulařka), trenoval jsem denně a dvoufázově, a vpředvečer celoškolských závodů jsem dostal angínu. Tu jsem pečlivě zatajil – a závody (všechny disciplíny v kraulu) jsem vyhrál. Pak jsem čtrnáct dní domarodil tu angínu.
Do svých 17 let jsem pak plaval v RH Brno, a zářnou kariéru budoucího Marka Spitze naštěstí přervala opět angína; tentokrát taková, že mně na půl roku chtěli zakázat i chodit do školy (ledviny) – což jsem neuposlechl.
Mladý organismus regeneruje rychle – v závodním plavání mně ujel vlak a to mě postrčilo úplně jiným směrem. Ale plavání jako koníček mně zůstalo v podobě toulek mořem mezi chorvatskými ostrovy.
Nebýt mé tehdejší první lásky, kdo ví, kam by mě život zavedl. Asi jiná láska by mně ukázala jinou cestu – já to mám totiž tak, že když mě pánbůh chce něčemu naučit, pošle na mě ženskou. – Kdo z vás to má?
😊milé…
Mmch, a co slečna plavkyně? Zůstala u toho, nebo ji angína (či jiný zásah osudu) také zavál k něčemu jinému?
———
PS – dodatečně oprava – „zuby drkotaly“ – (fuj, fuj, fuj, tetko, vrať se zpátky do základky a zopakuj si shodu přísudku s podmětem 😓)
—
🙂 Opraveno, Alef Nula
a znova: „zpátky“ –
a to si to fakt po sobě čtu, než to pustím do prostoru… no, jo, no – potvrzuje se, že člověk sám po sobě chyby nevidí, proto ti korektoři..
Ad: Teta Karla
Chybicka sa stane kazdemu. Je rozdiel, ak sem tam nieco ujde a ak su to opakovane hrubky. Ja (na inom portali) sem tam opravujem chyby (ak mi uz z toho drkotaju protezy), ale je tam jeden prispievatel, ktoreho chyby prehliadam, lebo len v jednom prispevku je ich niekolko.
Chcem tym povedat, ze prilisna gramaticka sebakontrola brani zasa rozletu mysle a moze zabrzdit i peknu myslienku…
Tak, víte jak to chodí… nějakou dobu jsme spolu chodili, a pak jsme zamířili každý jiným směrem. Ona se na střední škole už plavání nevěnovala (školu jsme studovali každý jinou).
—
Jestli chcete, mohu Vám ty překlepy opravit. – Autorská slepota, dobře to znám.
Jóó, prosím, buďte tak hodný a opravte 🙏. Takové hrubé hrubky jsou fakt pro ostudu…
Přeji hezký večer.
Hotovo, 🙂
Já to mám podobně.
kvůli jedné jsem se naučil hrát na housle.
Tedy hrál jsem stejně jako ona z dnešního pohledu nic moc, ale na vesnickou country to stačilo.
Já jsem se kvůli jedné lásce naučila obchodovat na amerických akciových trzích.
Měla jsem v portfoliu čínské výrobce solárních panelů a řecké zaoceánské tankery s LNG, LPG…
S těmi akciemi a firmami se pořád něco dělo, tak jsem si na to troufla jen s česky mluvícím brokerem a i tak to bylo náročné. Když ten broker u nás ukončil činnost, tak jsem skončila také. Byla jsem na ty lidi na telefon zvyklá. Obchodování jsem naštěstí ukončila v polotučném plusu.
Vždycky, když mám jít do banky, dělá se mi šoufl … takže z toho usuzuju, že to musela bejt láska jak hrom, Maneco.
Ale aspoň, že ste to uhrála na ten Váš „polotučnej plus“ (i když fakt netuším jak to asi tak může vypadat), přesto si dovoluju tvrdit, že mnohdy to končívá mnohem hůř … tedy ta láska.
Jo, to teda byla láska jako hrom.
Polotučný zisk byl cca 20% nad vložený kapitál.
Ale ta láska samotná nakonec skončila s plnotučným mínusem. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat.
… od toho lásky taky sou, aby se z nich lidi nevzpamatovávali, né?
Plavu si, ani nevím, jak,
vždyť nemám prsa, nemám znak,
mám jen hlavu plnou ideálů
A šťasten jsem, když do ucha
mně chladná voda šplo-uchá
a cááká, a cááká
—
A kousek vedle, na břehu, zrovna třešně zrály.
🙂
Myšleno jako poděkování Godotovi a tetě Karle za připomínku časů „kdysi“. Jen se to zařadilo (správně, ale) moc daleko od jejich příspěvků.
Ad: veverka
Pridavam sa k podakovaniu.
OT: běhací chodníček ve Švajcu:
https://imgway.cz/4Teo/B66FA5A6-69A3-4B89-BFF5-AB46FEED4391.jpeg
Pěkná fotka.
Tamtéž dveře pro Milku
https://imgway.cz/4Tex/4B89F345-8322-4928-B8E9-5B6319253257.jpeg
Dobrý, ale radši nenechávejte někde poblíž ležet rohlíky.
Na žádost autora komentáře vymazáno.
Prázdnou skořápku tady musíme nechat, aby nezmizely i návazné komentáře.
Alef Nula
… teď po sobě čtu na velkým monitoru to, co sem napsal na maličkým monitoru v garáži, tohle ani moje slepost neomlouvá, tohle se prostě nedá ani číst. Proto prosím Alefa o úplný smazání, dík.
Ta pěšina je focena schválně, protože je zvláštní a k Alpě vůbec nepatří. Normální je krpál. Nahoru tak, že běžet mnohdy nejde (ruce opřené o kolena a jazyk na vestě), dolů to ale letí. Namáhání kolen závisí na došlapu a tlumení. S tím nemám problém. Převážně běhám potmě a ohrožuju vazy a úpony. Potmě není v permanenci zrak a mozek zaostří jiné smysly, zejména sluch a čich. Stávám se zvěří. Vnímám pohyb vysoké i bez vizuálního kontaktu a rozeznám různé vůně lip – nevoní všechny stejně. Denní běh není to pravé… ale dá se fotit. Pomalu přesedlávám na Doxtor, někdy popíšu pocity. Zatím je to nádhera.
Ano. Podle pachu – srnec, jelen, prase, liška, kuna.
Potok. Mladá smrčina. Buky. Mýtina, ještě je tu cítit traktor. Lesní cesta. Lesní asfaltka. Blíží se ves. Soused vypouští do potoka prasečák- myslí, že potmě to nesmrdí. Někdo vystoupil z auta, které zastavilo. Je to nafťak, je to řidička, je tu cizí – tenhle
deodorant je tu nový.Les je v noci jako živý
Vítr učí mluvit dříví
Měsíc houby cvičí v tanci
a na zádech svatojánci hvězdy z nebe snášejí…
znovu, Alefe, prosím o smazání, dík
a chci se ještě zeptat na ty Vaše tady hodiny, do reakce mi to napsalo čas 11:08 hod. a ve skutečnosti bylo 13:10 hod.?
Někde v administraci to musím najít a nastavit…
Až budu na PC, smažu. Z mobilu se mi to dělá špatně, prosím o trpělivost.
dík
Tak už by měl být správně i čas…
Takhle vypadá terén na části hřebenu Rychlebek, kde jsem zaběhl svůj první horský maraton „BKB“ (běh k blázinci).
http://imgway.cz/s/95oI
(start: Ramzová, cíl: 50.4393256N, 16.8921047E)
Ad: Ladik!!!
U nas by bol s takym nocnym behanim problem. Medvede sa stahuju pomaly uz na juh Slovenska…
https://www.facebook.com/photo/?fbid=6266320513421417&set=gm.809678957417664&idorvanity=347605220291709
Výběrová káva SANTA FE z české pražírny Respect Elephant je charakteristická tóny blum, pekanových ořechů a kakaového másla.
🤔
Blumy by tam byly , ale po slivovici se spí asi líp.
Tužka napíše,…četla jsem si,… pane Godote,…cadillac cestopis, to zní dobře. Už jsem v nedávné minulosti i tady hlásala, že mám cestopisy ráda. I ty krátké,…třeba jednodenní , co byly pořízeny někde blízko zahumny. To pak pátrám v paměti, zda jsem se tam taky pohybovala,…a porovnávám se svými zážitky a poznatky.
Na obrázky nezapomenete že,….Tužka.
Godot poslal obrázky:
Tužka napíše,….díky, … to jsou krásné obrázky,…a ten naleštěný bílý kočkolap, ten musel,…doufám, že stále musí budit zájem. Červené polstrování,…je to pohádkové auto. A pan Godot,…poznala jsem, reklama na spokojený den.
I když mojí srdeční záležitostí je moto, i stará auta budí můj zájem. Navíc si na nich můžete udělat lecos sám,….nemusí se s každým autoprdem a motoprdem do servisu.
Ovšem,…stejně krásný je obrázek hor a cesty od pana Ládíka. Moc pěkné foto, vyvážená kompozice a perspektiva. Jako velká tapeta by se jistě dobře vyjímal.
Tužka.
Ještě na téma voda, léto, plavání.
Plavat mne naučili v mých asi sedmi letech, v řece, metodou už dávno opuštěnou: plovoucí dřevěná plovárna s ohraničeným bazénkem uprostřed, plavčík měl dlouhé bidlo na konci s provazem a popruhem. Popruh se upevnil dítěti kolem trupu a plavčík dítko více či méně nořil do vody v bazénku. Přitom vykřikoval, co má dítě ve vodě dělat – předcházel krátký nácvik na souši.
Dodnes si vybavuju pocit paniky, když plavčík bidlo víc sklonil a mně připadalo, že se na hladině neudržím.
Podél téže řeky teď v červnu – srpnu jezdím na kole do „biorybníka“ – jmenuje se to biotop a ryby tam nejsou, jen kachny. Vodu čistí biologicky, takže žádný zápach chemie. Voda je čistá, s přírodním zakalením i vůní. Nádhera.
Od sedmi do devíti ráno je tam vstup na permanentku; žádný personál, žádné služby, jen slunce, voda, vzduch a pár lidí – víc než pět šest současně nás tam nebývá, spíš je člověk ve vodě sám.
Naprostá idyla. Kolem zeleň, z vody je vidět víc stromů než domů. Klid, ticho, třpytící se hladina, kachní rodinka. Žádné tobogany, reklamy, bilboardy. Jen sprchy, WC, kabinky na převlečení a hodiny. Spokojeně si tam plavu a mám báječný pocit, že celý svět je v pořádku – stejně jako tady.
Obvykle jsem ve vodě hodinu, vyjde to přesně na deset okruhů po obvodu biorybníka. Pak zase na kole domů; v řece jedna dvě volavky, tu a tam rybář. Zběsilí cyklisti ještě nevyrazili, jízda vedle řeky je příjemná.
Doma pak za odměnu dobrá snídaně.
S dovolením jsem se sem vetřela, plavat jsem se učila ležíc na štokrleti. A pak ve vodě( spíš pod vodou) bylo pokračovaní. U nás jsou jezera po těžbě štěrkopísku ( říkáme jim dombas) nádherně čistá a po ránu liduprázdná. Nejlepší čas v prázdniny je kolem osmé ráno, to je tam klid.
Vidím, že nejlepší výuku plavání jsem měl já 😀
A co teprve motivaci! 🙂
Joj, Veverko, popsala jste to dokonale. Úplně to vidím a cítím. Jak vzdálené (až neexistující) jsou v takové chvíli všechny šílenosti světa!
Beskydy z kolobky:
https://imgway.cz/95oZ/CC070E11-F7EE-4C03-B728-060761EE08EC.jpeg
Ad: autor
Tie kapky na nespavost mate zo zahranicia?😉
Ač pod titulkem Bujaré veselí, nyní zpráva neveselá: zemřel Milan Kundera, 94 let.
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-milan-kundera-40437472
vodbočka s Kunderou nesouvisící:
ach ty zápory „nyní zpráva neveselá“
odpřísáhl bych, že sem několikrát za sebou četl, samozřejmě že blbě: = není zpráva neveselá a furt né a né přijít na to, jaká že ta zpráva pro Vás byla, omlouvám se!
V pohodě, stane se. „nyní“ a „není“, to se lehko zamění, zvlášť, jestli čtete na mobilu…
… žádnej mobil, Alefe, já to Vaše „nyní“ fakt četl na velilikánským 32″monitoru několikrát po sobě za sebou jako není“ a nestačil sem se divit = až takhle už blbě vidím!!!
P.S.
a to sem za mlada viděl jak ostříž co jiný vůbec né. Třeba na zastávce na Karláku sem viděl čísla autobusů sjíždějící kopec od I.P.Pavlova, když jiní viděli kulovaný, tedy sotva ty autobusy = až takhle sem si tím čáráním (nejdřív na prknech, potom na monitorech) oddělal zrak … kurva a zase kurva se k tomu dá už jenom dodat!
Ke Kunderovi:
nevím co říci, asi to nebude nejvhodnější v den jeho úmrtí, ale pokud někomu nadzvednu mandle, omlouvám se předem.
Úmyslně sem ho míjel, neb mi obecně vždycky vadili a furt vadí lidi, co si dokážou/dokázali (i když obdivuhodně), na všelijakých absurditách vybudovat jméno/kariéru, když já nad takovýma věcma dokázal leda tak mávnout rukou.
Schválně sem se šel teď podívat do bedny na Bočanovu režii povídky „Nikdo se nebude smát“ ze „Směšných lásek“, protože jsem ji nikdy neviděl. Musím uznat, že tam všichni zúčastnění herci přesně tu Kunderovsky neskutečně až obdivuhodně vyšponovanou absurditu bejvalýho režimu zahráli dokonale, takhle sem si to coby ještě životem nepolíbenej jinoch představoval, když sem tehdy „Směšný lásky“ četl. Celej život sem se těm bolševickým absurditám uměl vyhejbat a mávat nad nima rukou, protože sem byl a stále sem přesvědčenej, že uměleckejma prostředkama či formama se absurdity čehokoliv nedaj řešit, leda se jim vysmívat, ale to zase není šálek mýho čaje. Zabejvat se jimi umělecky mi vždycky přišlo mrhání životem, prostě takový věci šly mimo mě.
Nu což, není všechno pro všechny. Někdo holky, někdo vdolky, jiný oboje a další nic z toho. To je asi v pořádku, svět je barevný.
Mně se Kundera jako autor líbí. Mnozí rozebírají jeho životní a občanské postoje, různá osobní selhání – o tom já nic nevím, a abych byl upřímný, jako čtenáře mě to ani moc nezajímá. Alespoň zatím ne.
Když sem třeba četl “Nesnesitelnou lehkost bytí“, Alefe, to bylo myslím někdy po plyšáku, hodně nerad sem shledal, že v Kunderovi je ten bolševik jak v koze a netušil sem proč ho musí cpát do každý knížky. Každej sme se v reálu s bolševikem museli naučit nějak žít, fakt sem to nechápal = byl sem mladej! Podle mě tím dobře rozehraný děje mezi milenci doslova deklasoval = asi byl tím bolševikem nějak prorostlej/nesmířenej/posedlej/poznamenanej = vím já = nezajímal sem se vo to! Myslel sem ale něco jinýho. Pokusím se Vám to přiblížit, na milencích Tomáše s Terezou, co třeba mně na Kunderovi vadilo.
Já mu ty jeho hrdiny prostě nevěřil, a to už je jiná kategorie, než Kundera & politika, kterou tady naznačujete. Prožil sem spolu s nimi 68 rok ve stavu taky už „zapálených lýtek“, takže jistá synchronizace či ztotožnění by tu s hrdiny mohly bejt. Já to měl/mám vždycky těžký, asi to bude tím, že sem narozenej v bejku a tam nějaká „lehkost bytí“ natož „nesnesitelná“ opravdu NEnaráží jak jazyk na vykotlanej zub, co Vám mám povídat.
Copak vo to, mileneckej vztah mezi Tomášem a Terezou Kundera trefil skvěle, na první dobrou, dobře se to četlo, ale jen do chvíle, než Kundera zase do děje zatáhl toho jeho proklatýho bolševika a já k svý nelibosti zase zjistil, že to hodlá zase šponovat podobně jako u docenta Klímy v Směšných láskách. Prostě dobře rozjetej mileneckej vztah mezi Tomášem a Terezou zase odsunul jaksi na druhou kolej a zase si začal přes milence s bolševikem vyřizovat ty jeho soukromý účty. A to mě samozřejmě jako mladýho sr@lo. Prostě mě Kundera nutil uvěřit, že po sobě doslova prahnoucí milenci si pustí do jejich vztahu „pro jeho krásný voči“ něco tak neskutečnýho a nepochopitelnýho jako je blbá politika (!!!). Dokonce až ták, že se jako exulanti ocitnou (tuším že) až ve Švajcu, z kterýho nakonec Tereza dostala takovou depku, že z něho vycouvala zpátky domů, aby ji vzápětí následoval po ní furt toužící Tomáš (se všemi však důsledky takovýho kroku).
Netuším jak to máte Vy, Alefe, se čtením, ale já se se čteným vždycky nějak chtě/nechtě ztotožňuju. Proto taky nevím, jestli sem osobně kdy prožil Kunderou líčenej posedlej mileneckej vztah! Ale myslím, že maličko asi jó, abych mohl tvrdit, co tvrdím. Zkrátka Kunderovi nevěřím, že po sobě takhle toužící milenci jsou schopni mezi sebe pustit ještě něco navíc, natož politiku … jestliže jó, nejde dle mě o posedlej mileneckej vztah (to mimochodem platí obecně pro téměř všechno, co člověk činí! Mnohým lidem je naprosto cizí bejčí zásada = když něco dělám, dělám to pořádně, proto mi na nic jinýho už prostě nezbejvá čas!).
Ale naopak sem zase Kundrovi jako bejk rozuměl a uvěřil od srdce Tomášem Tereze sdělovaný, že po tom všem, co spolu prožili, Tomáš našel na venkově klid a že je tam šťastnej, když si Tereza před ním furt kladla za vinu, že Tomášovi podělala svou rozkolísaností (nevím jak to jinak napsat!) jeho profesionální život, a tak ho odstavila od nadějnýho „operačního stolu“ na pozici „pouhýho“ venkovskýho felčara! Byla totiž přesvědčena, že každej doktor musí brát svoje povolání něco jako bůhvíjaký poslání, což evidentně nebyl případ Tomáše.
Už si nevzpomínám, jestli mu to Tereza uvěřila, protože – jednak je to už dávno (nechce se mi jít do knihovny = nemám knihovnu) a za druhý se vzápětí oba zabili při autonehodě a … a pak už to bylo stejnak jedno.
Taky se přiznám. Jsem kulturní barbar a Kunderu jsem jednoduše minul, četl jsem a dělal něco jiného. A v budoucnu ho vůbec nevezmu do ruky, bo mě včera nasral doktor s diagnozou. Mortalita 50%
Mně od Kundery nejvíc sednou Směšné lásky. Jsou to povídky; povídka je literární útvar, který mně asi sedne nejvíc, jako čtenáři i jako autorovi.
Kdybych měl napsat na Směšné lásky recenzi, napsal bych do ní, že autor ve Směšných láskách poslepu a v kontextu doby osahává krajinu, ve které svět muže protíná svět ženy – sběžiště, úžlabí a ostrá nároží, propasti, vrcholy i stoky – mám na mysli stoky jako soutok řek, i stoky splaškové. Není to veselé čtení; já jako notorický romanik (© Godot, © jedna z bezpočtu mých lásek) takového pohledu nejsem schopen. Ale život je i takový.
Berte to trochu s humorem, Ládiku, vona ta Vaše padesátiprocentní Mortalita bude něco podobnýho, co Moribundus:
https://www.youtube.com/watch?v=fBkWwvV6OSM&ab_channel=Vzh%C5%AFrudoGr%C3%BCnbachu
nevhodně smějící se smajlík
OT, ale přijde mi to důležité: „Český rozhlas nechal umělou inteligenci načist hlasem Karla Gotta části jeho autobiografie. Tu zpěvák napsal, ale nestihl načíst. Vznikla tak četba na pokračování, kterou začne Český rozhlas Dvojka vysílat už tento týden.“
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/technologie/karel-gott-gott-navzdy-umela-inteligence-bares-pravidla_2307111520_pj
Trčím doma (ve vedru nefunguju a naštěstí nemám venku žádné neodkladné povinnosti), mám puštěnou Vltavu na ČRo a nevěřím svým uším – jakási parta z plzeňské univerzity nadšeně vykládá, jak se jim podařilo „oživit“ Karla Gotta a nechat ho „načíst“ vlastní životopis.
Poslouchám ty mládence a jde mi mráz po zádech. Jsem nevěřící ďaur, pohan, ale tohle se mi vůbec nelíbí. Jednak to pokládám za mimořádně neuctivé k člověku, který už nežije, jednak tu myslím překračujeme hranici, za kterou bychom nikdy vejít neměli. Pověrčivá jsem snad jen nepatrně, ale práci na něčem takovém bych nikdy nepřijala: a/ viz výše, b/ ze strachu, že mne osud / příroda / Něco za to potrestá.
S určitými věcmi bychom si zahrávat neměli, řekla bych.
Asi jim k tomu dala souhlas Ivanka, což taky o něčem vypovídá, ale třeba se ta umělá inteligence trefila do jejího Karla, co my můžeme vědět, veverko!
Posloucháním Hajaji se k nám večer co večer prodírala plejáda bardů čtenýho slova a do dnešjka si vzpomínám na jejich přednes a krásnou čečtinu. Byl to zážitek, kterej na mně zanechal nesmazatelnou stopu. Je to totiž velice těžká uměleská disciplína, pamatuju si namátkou třeba na Rodovana Lukavskýho, ten když otevřel ústa, tak to byl pro mě zkrátka zážitek. Takhle nějak si představuju, že by se měly oživovt texty živých i mrtvých psáčů.
P.S.
ani autorská čtení nejsou pro mě ořechový, ten amatérismus některých autorů se někdy nedá ani poslouchat, jak to tahá za uši.
Mluvíme každý o něčem jiném, ale nevadí.
V tom, co mám na mysli, Ivančin ne-/souhlas vůbec nehraje roli, ani to, zda a nakolik se UI trefila.
Myslíte?
… proto sem psal o Hajajovi a myslel sem si, že jsem dostatečně naznačil hranici, co ještě JO a co už NÉ.
Stejnak si ale myslím, že to s tou hranicí v budoucnu bude hodně elastický, bude ji určovat technickej vývoj, s tím nic nenaděláme!!! Nebude na to nahlíženo, abych tak řekl, ortodoxně, jak ste tady předvedla. Bude to jen další z rizik, kterýma sme už nyní obklopeni a jiná zcela jistě budou následovat. Čas ukáže, jestli se umělý inteligenci naučíme čelit a budeme-li to mít pod kontrolou, já věřím, že JO.
Dodatek k textu o umělém hlasu Karla Gotta 13.7., 15.38 h.
Celá ta věc je nejen neuctivá k zemřelému, ale z principu neetická.
Pokud vím, k případnému využití tělesných orgánů musí dotyčný dát souhlas ještě za svého života – naproti tomu jeho hlas je teď volně k dispozici komukoli a k jakémukoli použití, stačí mít příslušné know-how a dostatečné množství nahrávek.
Ono i kdyby pro použití hlasu zemřelého zákon stanovil pravidla nebo je zakázal, výsledek by byl stejný, džin už je z láhve venku.
Některé znalosti se lidem nikdy neměly dostat do rukou.
Souhlasím i nesouhlasím.
Že použití hlasu zemřelého, aniž by k tomu dal za svého života souhlas, je neetické – s tím souzním. Paní vdova ten souhlas jistě neučinila zadarmo. – Tady narážíme na téma, které je stejně rozsáhlé, jako je nechutné; takže je opustím, alespoň pro tuto chvíli.
Že se některé znalosti neměly dostat lidem do rukou – s tím souhlasit nemohu, leda bych rezignoval na poznání jako takové. I toto je široké téma, snad – na rozdíl od předchozího – méně problematické…
Ad „Některé znalosti se lidem nikdy neměly dostat do rukou.“
Ano, Alefe, máte samozřejmě pravdu. Byl to jen spontánní povzdech, iracionální a úplně zbytečný, bezvýznamný. I klacek / kámen / pěstní klín / oštěp / luk a šípy atd. šlo použít jak k obstarání potravy, tak k účelům nekalým.
Lidskou zvídavost a poznání zastavit nelze. Tedy – doufejme.
—
Teď právě řešíme (to slovo se mi poslední dobou zprotivilo, ale sem patří) problém důležitější a naléhavý: kam s cibulí.
Z pouhého půlkilového pytlíku sazečky se urodila spousta nádherné cibule, přesně podle úsloví „nejhloupější sedlák má největší brambory“.
Jenže vznikl problém, kde ji usušit a potom uskladnit. Je to vždycky totéž, mraky krásných eko bio jablek a brambor (jsme líní, nehnojíme, nestříkáme), jenže chybí krecht, sklep s předepsanou teplotou (chladnotou ?).
Cibuli máme zatím na podlaze v obytném prostoru, cestou k oknu a do koupelny to báječné nadělení přeskakujeme, a horečně hledáme jiný způsob uložení, smyslný i nesmyslný 🙂
Asi napíšu příručku „Bydlíme s cibulí“.
Vidíte to.
Jeden z mých mladických snů (manželka se mu dodnes s láskou směje a ve vhodné chvíli mně ho občas připomene) byl srub o třech místnostech, někde v horách. V jedné místnosti by od stropu visely salámy a slanina, druhá by byla plná cibule a ve třetí bych přebýval zálesák-já a obsahem zbylých dvou místností bych se živil.
Ke splnění onoho snu jsem se nikdy nedostal tak blízko, jako nyní Vy…!
Úžasná představa. Nám tu chybí už jen drobnost – ona místnost se salámem a slaninou. Avšak co není, může být.
P.S.
Co chleba?
Místní rčení: „Na chleba se těžko robí.“
Než odpovím, zeptám se – znáte medvídka Pú (mmch. krásně namluvil Marek Eben)? Určitě znáte 🙂
Jasně, znám, a mám tu knížku moc ráda. Jenže od posledního přečtení uplynuly roky – nejmíň deset – takže zatím nevím, kam míříte.
To je jednoduché. – Tážete se, co chleba. Pú na takovou otázku odpovídá: S chlebem se neobtěžuj, prosím 🙂
—
Ale reálně – pro chleba by se chodilo do doliny k pekařovi. Jednou za pár dní s krosnou. Já sním půl pecnu denně, někdy i víc.
Ano, ovšem 🙂
Mně zase utkvěla Púova odpověď, když ho myslím Prasátko vybídlo, aby si vybral jednu ze dvou lahůdek: „Vezmu si oboje, děkuji.“
—-
Máte asi zdroj dobrého chleba. My si už deset let pečeme svůj, poctivý kváskový.
Opravdu dobrý chléb je pochoutka, i samotný – zejména čerstvý, voňavý.
Alefe, přišel ti včera ode mne mail s přílohou?
Mail přišel, poštu jsem otevřel teprve teď.
Odpoledne/večer to vydám.
Ládiku!!!
Zrovna tu pojídám tatarák s topinkama a tak jsem si na Vás vzpomněla.
Nejradši bych Vám jednu porci poslala emailem, ale nemám Vaši emailovou adresu.
Pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, co se stalo s Asfaltovým holubem.
Hodně mi chybí a jsem z toho nervózní, že už dlouho nikam nic nenapsal.
Myslíte, že když umělá inteligence dokázala vyrobit pokračování Karla Gotta, že by dokázala vyrobit i pokračování Asfalťáka?
Dnes byl u mě Targus, vzpomněli jsme na něj. Tatarák bych si dal, ale ani nemám náladu na jídlo. Čtvrtka ve špitále, tep 40, tk 210/90, operace.
Ojoj… to je mi líto. Čtvrtku ode mne pozdravujte, ať to dobře dopadne.
Díky.
Občas mívám spavou noc.
Když už bylo toho moc.
Když už psýché, tělo klekne
jednoduše sebou sekne,
nohy těžknou vodorovně
zdá se i o Fjodorovně
nebo průlet nad krajinou
vlní dúškou materinou.
Kdybych měl dost kurvinek
smál bych se, jak Hurvínek,
který vyhrál válku,
oddal bych se alku.
Leukocyty kamsi mizí
všecko se mi jeví cizí
jako bych už ani nebyl
připadám si jako debil.
Ježiši… to je zase nádherná práce s českým jazykem.
V pětidemoličních kusech asi proudí už jen žluté a modré kurvinky.
“Oprav dům po babičce” je nový dotační program. Po dědečkovi ne. … nechce si Fiallah změnit pohlaví, aby jeho označení bylo přiléhavější?
… sem si řek, Ládiku, že taky opravím barák, jenže po sobě (!!!), protože sem na něj minimálně 20 let kašlal a nic sem nedělal, jak sem byl (a stále furt sem) línej! Vona ta kovářovic kobyla má něco do sebe.
Proto sem si pro tento účel založil v kompu soubor s názvem „NUTNÝ PRÁCE.xlsx“, který sou fakt už akutní. No, a když sem sepisoval asi tak padesátej bod, tak sem doslova ztrudomyslněl, neboť sem byl teprve u vokapů, když seznam začínal komínama a práce sem započal chytře sepisovat (=abych něco nevynechal) systémem odshora dolů, a to ještě pouze z exteriérový strany! A jak mě ta trudomyslnost zachvátila, napadlo mě, že bych se tomu mohl zase elegantně vyhnout, že bych se na to jaksi zase vykašlal (= vím já, jakou dobu mi ještě Bůh vyměřil, žejo?). A nevěřil byste, hned se mi ulevilo a já cejtil, jak mě trudomyslnost zase opouští. Jenže to netrvalo dlouho, protože pohled spočinul na celkem už vzrostlý a bujně košatý břízce v jednom z okapů a já si uvědomil, že to moje předsevzatý vykašlání se povede už jen a pouze k havarijním stavům a … a tak sem ztrudomyslněl podruhý!
No, a teď tu sedí zcela trudomyslnej, vochromenej, zaskočenej, zoufalej a parnem dalšího letního dne udolanej stařec, kterej kouká ze země na rozpadající se betonový hlavy dvou komínů ve vejšce asi tak 12 m nad zemí a dumá, jak na ně vyleze. A jak tak přemejšlím, jak to zase vožulit, očkem zavadím vo manželku a … a to sem neměl dělat, protože ta si to samozřejmě nenechala ujít a se zadostiučiněním řkouc:
„Přišla bída na kozáky, viď, tak si to teď užij … jo a … a ta tráva se mi taky nezdá bůhvíjak posekaná!“
… no nezabil byste ji?