by Už několikrát jsme se ve zdejší diskusi dotkli roztomilého jazykového jevu: když se totiž dvě po sobě jdoucí slova anebo jejich části v uchu posluchače spojí a v jeho mysli pak vytvoří slovo nové. Text náhle nabude nového, často překvapivého významu a objeví se neotřelé souvislosti.
Bylo by, myslím, škoda, nechat tyto skvosty rozeseté tu, tam i onde. Proto tento pokus o jejich soustředění.
—ooo—
Začnu textem téměř posvátným:
„Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách.“
Stačí malinký posun a hle, máme tu zdatného horolezce nebo aspoň vysokohorského turistu.
Navíc i mnemotechnickou pomůcku pro ty, kteří si nejsou jisti umístěním aktivity vod a borů.
—ooo—
„Políbila lem roucha jeho.“
Vedle Boryše asi nejpopulárnější ukázka popisovaného jevu. Z jakého textu je věta vytržena, nevím.
—ooo—
„Vstávaj, milá, hore, už se rozednívá…“
Láhor a lemrouch jedno jest.
Z písně Chodíme, chodíme.
—ooo—
Jako absolventka první třídy jsem se na celé dlouhé dva měsíce octla v dětské ozdravovně uprostřed šumavských hvozdů. Často se tam zpívalo, hlavně lidové písničky; i slovenská o poľovníkovi.
Bylo to přibližně takhle:
„Vstával poľovník v čas rána
a uberal sa do hája,
zbohom, zbohom, ja sa lúčim,
že už ťa viac neuvidím.“
Co je poľovník, jsem kupodivu věděla, ale co to prokristapána dělá, když salučí, to jsem nechápala.
—ooo—
Za mého raného dětství byla velmi populární písnička Plují lodi do Triany. Z rádia zněla každou chvíli.
„Plují lodi do Triany
plují lodi do Malagy
plují lodi na vše strany
a nenese mne žádná z nich.“
Všestrany? Dlouho jsem usilovně přemýšlela, kam že to ty lodě vlastně plují…
—ooo—
O mnoho let později se z rádia stejně často ozývalo Žbirkovo „… darujem ti biely kvet.“ Bůhví proč jsem to vždycky slyšela jako „… darujem ti bielizeň“, tedy prádlo. To už by skoro svědčilo o vadě sluchu, kterou jsem ale naštěstí nikdy netrpěla.
Snad napoprvé špatné poslechové podmínky, „bielizeň“ se mi zafixovala a v uších už zůstala.
—ooo—
Tolik jen jako ochutnávka, podnět, inspirace. Laskaví čtenáři Alefovy literární kovárny jistě přispějí dalšími lahůdkami.
Hned přidám, a rovnou dvě. První je – nepochybuji – notoricky známá věc:
Už troubějí, už troubějí,
na horách je Lenin.
—
Druhá lahůdka je poněkud komornější.
Můj kamarád Svatopluk vyprávěl, jak byl jednou pozván na mysliveckou žranici (zdravím Godota!). Vybranou krmi, vesměs zvěřinového původu, bylo nutno spláchnout něčím ostřejším, k čemuž se můj kamarád ochotně připojil. Jen mu bylo divné, jaký že to před vyprázdněním sklenky zazníval popěvek: „…potkal lišku, potkal lišku…!“ Nu, ale pití bylo dobré, a koneckonců – kdo jiný by měl potkat lišku než myslivec, že? I zpíval odhodlaně s nimi.
Nakonec mu to ale přece jenom nedalo, a jednoho z myslivců se na tu lišku zeptal. A dostal odpověď:
„…tos kámo blbě slyšel! Zpívalo se – po kalíšku, po kalíšku…!“
Ovšem, nakonec u té lišky tak trochu zůstalo. Když se my dva sejdeme a vzpomínáme na krásné časy, kdy ještě fungoval náš spolek PORTHOS, což je zcela jiná kapitola, o tom snad jindy – a nevzpomínáme na sucho, samozřejmě – vždycky u toho nějakou tu lišku potkáme.
Moji vnuci, ještě malí (cca před patnácti lety) poprvé na Slovensku (Tatry). Udivené výrazy:
„Počůvaj ma“ (Proč mě chce počůrat?).
„Ako sa ponášajů na dedka“ (Jen vyděšený výraz, co mi to snad neúmyslně provedli)
V električke milovali hlášení: „Vyšné Háky“.
Trochu z ciziny. Martin, přecpaný v Budapešti si dodnes pamatuje maďarské slovo“hášmenéš“.
Na Krétě, trochu učžpoučeni matematikou, rychle pochopili co to znamená „To logariasmó, parakaló“.
(Něco jako české „zaplatím, prosím“). Zpravidla (které nemělo výjimky) jsem tak personál oslovoval já, kluci ovšem „dědo, zlogaritmuj to“.
Nejlepší jsou stejně tetřevi honzlovci. Mají i heslo na Necyklopedii. A zeť se mě kdysi ptal -„ty umíš slovensky, co jsou to naftuláci?“ Po troše zmatků, kdy jsem nevěděla, která bije z něj vylezlo, že to zpívá Mirožbiro: naftuláky držia stráž….. Je krajinný inženýr, podotýkám. Zeť, ne Mirožbiro.
Miro Žbirka, Balada o poľných vtákoch, text:
Ľakajú sa klietky rúk, pasce krásnych slov
Ľakajú sa zradnej siete sľubov
Nad konármi hliadkujú v modrom území
Kde sa končí revír vrán a supov
Nad tulákmi držia stráž, niet tam víťazov
Tak leť aj keď nevyhráš
Nad zemskou príťažou
Kalendáre návratov každý v krídlach má
V javoroch si tiché hniezda hnetú
Polia sú ich záhradou, strechou čierna tma
Nad ľudskými vtáčie cesty vedú
Nad tulákmi držia stráž, niet tam víťazov
Tak leť aj keď nevyhráš
Nad zemskou príťažou
Nad tulákmi držia stráž, niet tam víťazov
Tak leť aj keď nevyhráš
Nad zemskou príťažou
S nimi môžeš ísť tam, kde hviezdy spať
Žiadne tiene zrád tam nie sú
S nimi môžeš ísť
Nežobrú, že chcú mať viac ako dáva klas
Nemučí ich závisť, údel Kainov
Neženie ich blázon čas, neženie ich čas
Zem ich ľúbi svojou láskou tajnou
Nad tulákmi držia stráž…
…musím si to pustit.
Já to znám z písničky:
„Strělal na lišku, trefil Maryšku,
Maryška už leží na bríšku…“. 🦋
Stůj noho posvátná, místa jsou kamkoliv kráčíš…
Jak lvové bijem o mříže ….
Soudruhu učiteli, co jsou ti omříži ?
Ano, do tohoto soudku patří i obligátní vyrazit Prudce. Chudák Prudec; žije vůbec ještě?
A ještě jsem si vzpomněl, že s těmito legráckami občas pracoval i pan Suchý:
…když tě vidím nahou…. ….sle hráti…
ona: Sen lásky sním…
on: Jen si ho sněz
(Jiří Suchý)
Děkuji všem za hezké příspěvky!
—-
Dostalo se mi poučení, že ono líbání lemu roucha se odehrálo mezi Oldřichem (majitel roucha) a Boženou (líbající); zdroj = Staré pověsti české.
Mezera ve vzdělání odstraněna.
Budiž mi aspoň částečnou omluvou, že jsem knihu četla s chutí, ale už někdy ve čtvrté třídě, tedy coby dítko způsobné a nevinné. Políbení textilu mne tehdy nijak nezaujalo a v paměti neutkvělo.
Ještě že jsme se tehdy neznali. Ve čtvrté třídě dívky způsobné a nevinné na nás rošťáky žalovaly soudružce učitelce. V deníčku jsem měl samou poznámku. Červeně!
Protože mám nyní trochu volnější režim, vzpomněl jsem si na jeden nesplněný, ale jinak velmi příjemný úkol. Velmi těsně to souvisí s tématem veverčího článku.
Náš oblíbený rodinný hrdina, medvídek Pú, se svými přáteli bydlel ve stokorcovém lese. Mnoho let, až do dospělosti mých prvních dětí (!!!), kterým je dnes pětatřicet, jsem žil v blaženém omylu, že stokorcový les je lesním porostem, v němž dominuje strom stokorec. Měl jsem za to, že jde o jakýsi pohádkový strom, vytvořený pro Púovu potřebu, a mnoho let mi nedošlo, že tato mystická rostlina vypučela jen v úrodné půdě mé původně dětské fantazie, vydatně zalitá nepochopením a připoutaností k soustavě SI.
Jaký je tedy vlastně strom stokorec?
Stokorec (jistě to bude zajímat především Jana z Helvajzu, on je lesník) je stálezelený, neopadavý jehličnatý strom. Dožívá se zcela běžně věku kolem 500 let a dorůstá výšky kolem 108 m. Obvod kmene vzrostlých exemplářů bývá až 3,14159 m (tak metr nad zemí). Vzrůstem připomíná cedr, jehlice ve dvou řadách, velikosti podobné, jako mívá např. pajehličník. Borka je hrubě členitá a lze ji používat jako alternativu skořice. Veliké šišky jsou nerozpadavé, semena velikosti mandlí chutnají jako pendrekové bonbóny. Jde tedy o hospodářsky významnou rostlinu.
—
Z omylu jsem procitl až jako otec tří dětí, když jsem si povšimnul, že korec je středověká plošná i objemová jednotka (asi 100 litrů / asi 0,28 ha). Stokorcový les měl tedy cca 28 hektarů, což je, hanácky řečeno, „korva lán“ (Luis Alberto). Zabloudit v něm nebylo tedy zase až tak těžké.
Chválím Alefa za lesnickou osvětu.
Stokorec – jen pro doplnění:
-kmen nemá kulatý, samec má šestihranný a samice čtyřhranný
– vyskytuje se nejčastěji na planetě Zeta 344
– pokud nemusí, roste celý život na jednom místě, v případě ztráty partnera se dokáže přemisťovat rychlostí jeden Zeta 344 metr za den (den trvá 16,58 pozemského dne)
– skorcové šišky jsou hlavní potravou pro Zetaverky skákavé, zelenoocasé
Výskyt na jiných planetách nebyl potvrzen, ani vyvrácen.
Jene a prosím nevíte kde žije a čím se živí „stoovec“?
Dodnes mi leží v hlavě písnička, kterou zpívávaly mamka s babičkou. Dokonce dvojhlasně:
„Kdybys měla má panenko stoovec,
a já jenom za kloboučkem jalovec,
nebudeš má, nejni možná,
ani ti to má panenko Pánbůh nedá.“…
Tak se stalo, že se mi ona lidová písnička hned rozezněla v hlavě. Čili tam musela být, jenom byla potichu. A to lidovky moc nemusím. Ale ony někde v té šedé hmotě čekají, aby se mohly uplatnit.
Stejně někteří tvrdí, že lidský mozek se běžně používá na 5-10%. Čeho je tam těch zbylých 90%?
P.S.: Jak vypadá stoklasa?
Člověk „oblbující“ třeba dívku by se mohl zváti sto – mato – logem. Stovky matoucích slov….
🙃))) A co stomatolik…? Stokrát matoucí politik.
Co se týče Stoklasy, tak poslední dobou je to největší e-shop typu textilní galanterie u nás. Párkrát jsem u nich nakoupila a bylo na ně docela spoleh. Pokud to však znamená zcela mimořádně spolehlivý člověk, tak takoví už skoro neexistují. Škoda…
jen jestli stožár bude vskutku velký jako
dva padesátižáry
🙂
Můj manžel rozvodný tvrdil že stožár je vlastně hrdina, neboť nosí někdy i statisíce žárů.
A není stoovec nějaká nemoc? Třeba jako božec?
Ani toho pána neznám…
Jiný výraz pro věřícího? [;>))
Ne, ne. Božec je synonymem psotníku, o této nemoci jsi jistě slyšel/četl a stoprocentně jsi ji neměl:
https://www.denik.cz/miminka-rady-tipy/psotnik-konvulse-bozec.html
…ještě i moje babička, dokud její pravnoučata byla malá, v kojeneckém věku, říkávala v obavách, když děti měly teplotu: „… jen aby nedostaly božec!“
Bacha na to!
Božec je infekční a může ho chytit leckdo.
Za husitů chytili Božec třeba Adamité, chronický Božec mívají Jehovisti, individuální Božec měl Abrahám když chtěl obětovat Izáka.
I v dnešní době je Božec aktuální.
Tak přece souvislost: Božec > žrec
[;>))
Zbylých 90%?
Možná se už barbarizujeme, jako v Opičáku Tomovi.
Samozřejmě sami na sobě to nevidíme.
Stoklasa je bájná odrůda pšenice.
Z jednoho zasazeného zrnka odnoží mnoho odnoží a výsledkem je sto klásků.
To jsi mimochodem nastolil zajímavý mluvnický rébus: odnoží mnoho odnoží.
Které „odnoží“ je přísudek a které podmět?
Jsem jen prostý lesník.
Ta cizí slova jako podmět a přísudek neznám.
Znám předmět a předsudek.
Je to ale na dobré cestě. Stoklasa, aby dala úrodu, které vděčí za své jméno, potřebuje náležitě pohnojit. A Stohoven už v naší drahé vlasti máme!
Alespoň některé předpoklady jsou již splněny.
Tak to nevím.
Já měl kdysi maximálně sorokovec (+jehňata)
Byl jsem teď dva dny v Č. Krumlově na slavnostech pětilisté růže a něco tam na mě šeptalo: Krumlov zdraví Jiřičku.
Ani nevíte Jene,jako mě to pozdravení těší… Krumlovsko je moje srdeční krajinka. Zvlášť v tomhle, pro mě nelehkém období. Díky vřele…
Snažím se, snažím, ale jak zříti vidno, nemám mozkovou kapacitu.
Tužka napíše,….že si vzpomenula na ruštinu,….a pan Jan z Helvajzu měl pěkné stádečko,….teda, už stádo ovcí,…. a jehňat možná taky sórok. Naše ovce mívaly běžně tři jehňata.
A skólko u vas býlo baránov,….?
Tužka.
Měl jsem jednoho berana na cca 10 ovcí.
Ten sórokovec jsem měl jen jednou, běžně jsem měl polovinu.
Ovce mívaly 1-2 jehňata, vyjimečně 3.
Protože ovce má jen dva struky, uživí normálně dvě jehňata.
Třetí jsem po pár dnech odebíral a krmil flaškou.
I když přežilo, tak nikdy nedorostlo do normální velikosti.
Nejméně dvakrát měly ovce paterčata. To není výhra, ale neštěstí, protože byla malá a slabá, někerá se rodila už mrtvá a většinou přežilo jedno.
Taková ovce šla po pár měsících do Světla. (nikdy nezabíjím, vždy posílám do světla)
Navíc moje ovce by v přírodě něpřežily. Rodily vždy když, většinou v únoru, panovaly největší mrazy. Takže někdy jsem měl průměr na ovci třeba 0,5 jehněte.
Ovce už dlouho nemám.
Teď naře nakoupím 4-5 jehňat a na zimu jdou do Světla 🙂
Jeden beran, deset ovcí
lovili je bezdomovci.
Podaj, Dežo, laso!
Budeme mať mäso.
Tužka napíše pro pana Jana z Helvajzu,….díky.
O zvířatech, co jsme měli, bych psala dlouhá pojednání.
O chov ovcí různých plemen se zasloužila i Marie Terezie. Jistě, potřebovala kvalitní rouno pro tkaní látek na vojenská sukna. Zavedla pro označení ovčáků název „polní mistr“. Města měla povinnost mít ovčí stáda a prodávat rouna armádě. Kdo chtěl být ovčákem, musel složit určitou zkoušku ze znalostí chovatelských, musel umět číst, psát a počítat a skládal i přísahu polního mistra.
Ovčáci=polní mistři, měli své cechovní domy a být městským ovčákem bylo velice dobře placené zaměstnání, protože po vlně byla poptávka.
Chov ovcí a jejich šlechtění je na území Čech a Moravy velice dopodrobna zmapovano.
Takže se ví, že první ovce merino byly do Čech dovezeny v roce 1775 a jejich chovatel a šlechtitel měl za povinnost vést podrobnou kroniku své práce,….ta se dochovala.
Měli jsme merinky,…..beránci byli bezrohů. Pak plemeno české selské ovce a německá plemena. Zejména německá bělohubka,/ má skutečně v oblasti hlavy krásně bílou vlnu,/ byla zajímavou ovečkou,….díky té hlavě byla hned rozeznatelná.
Když se na ně díváte z dálky, vypadají všechny stejně,….ale nejsou, jsou výrazem a tvarem hlavy každá jiná..
Ovečky měly svá jména, slyšely na ně, beránci rovněž….. no,….a už bych o nich psala.
Už se na domácí zvířata jezdím jen dívat na výstavy do Lysé nad Labem,….a nejen na zvířata, i na květiny.
Tužka.
….ovčie stáda …. https://www.youtube.com/watch?v=Fbx5lIG9Ir4
Trochu mimo mísu, ale ne úplně:
Ví někdo zdejší, jak vzniklo slovo „zpackat“ t.j. pokazit vlastní vinou?
Možná by se to dalo najít na wiki – ale co to zkusit bez ní?
Mimo jiné, wiki je už poněkud „poplatná“ momentální politické situaci. Některá hesla se mění a některá dost brutálně.
Wikina se stává děvkou.
Zajímavá otázka. Ale nevím. Tipoval bych postupný přesun přes několik významů.
—
Taky OT: příští týden asi vyjde článek o dálkové meziostrovní plavbě. Loni jsem zanedbal, včera dohnal a předehnal. I jsem něco nafotil.
Packama pošlapat, zablácenýma… bezbranné kotě za to nikdo nepotrestá. Možná je to „zapackat“, ale vypadá to příbuzně (ne při buzně).
Použiju-li logiku a osobní zkušenosti, pak mi vychází:
Z-packat.
Packat, tedy dělat něco packou, packama.
Náš mladý kocour (8 měsíců), pořád něco packá.
Tu klubíčko, tu záclonu a nikdy nezpackal nic (z člověčího pohledu) dobrého.
Vždy je po něm potřeba uklidit, opravit.
A mockrátt jsem mu říkal aby nepackal. Tváří se raději že nerozumí, jen aby nemusel pracovat.
Tedy zpackat = zkazit packama.
Taky je firma HP – Hevlett Packard, kdoví, co packají.
Nemůže mít slovo “packat” spojitost se slovem “pako”? Třeba se tam to “c” dostalo dosud neobjeveným češtinářským způsobem.
pakoš = pako
pacoš = pacient (mezi lékaři)
Co by znamenala kombinace „packoš“ = člověk co pořád něco packá?
Napadlo mě něco, bo jsem ujetý cyklisticky:
Pujde dom (půjde domů) =
Puy de Dome…… https://cs.wikipedia.org/wiki/Puy_de_D%C3%B4me_(hora)
Tužka napíše,….nejprve pro pana Ládíka,….díky za odkaz.
Taky k dotazu …zpackat.
Němčina zná,…der Patzer…packal. ….patzen….dělat kaňky.
A já znám rodinu Patzerových,…nééé natolik, abych jim, třeba v legraci řekla že jsou packalové.
Tužka.
Kul pikle.
Zde:
Francouzi zatkli ruského kuchaře. Kul pikle na zahájení olympiády.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/francie-olympiada-rusky-kuchar-zatceni-zahajeni.A240724_153627_zahranicni_aha
Znám (kdesi jswm četl) hezčí českou větu:
Kuli kuli kuli. Kuliové kovali kouli
Jak se tam mohl dostat ? Kujme pikle to je jak z pohádky.
Každý Rus kuje pikle, to jinak nejde.
Třeba takový Mendělejev nebo Lebeděv, ti kují pikle proti studentům dodnes.
Připadá mi, že pikle kují všichni. Jen u některých to nevadí.
To se nedivte. Kutí piklí je podstatou reálpolitiky a všelidové manipulace. Správná pikle lidi zvikle, o tom to je.
To bude určitě nějaké nedorozumění.
Tak jako se železo kuje v kovárně, tak pikle se kují v piklárně.
V kuchyni se pikle kujou blbě, tam je neprověřený personál, ten by to hned prásknul.
V kuchyni by to šlo docela dobře, přidat do jídla co tam nepatří a je vymalováno( pro strávníky)
“Vypuknou olympijské hry” – právě teď hlásili na Nově.
To nejsou žádné olympijské hry. To je celosvětový politický aktiv, uvidíte. Nezájem…
Prý potečou potoky krve. Inu, člověk!
Mě tam zajímá Maty…
Dnes tady, pracovně…
https://postimg.cc/RJMdtpf2
Kocur to pozná.
https://postimg.cc/wys2qjMw
Není to nakonec ten „Plešatý kopec“ (1323 m.n.m.) na který se koukám z okna kuchyně, když snídám a není mlha?
Samozřejmě, včera autem… a kafe zdarma. Topení v Kameňáku.
Něco pro Alefa:
https://www.radiouniversum.cz/fiala-daniel-1d-drevokazne-houby-se-v-cine-pouzivaji-k-leceni-nemocnych-4-000-let-a-vyuzivaly-se-i-v-evrope/
Mohl by o tom něco vědět.
To je na smeč paní Tužce, na celý samostatný díl.
Vzpomněla jsem si na další zvukovou hříčku:
Tam kde zem duní
pod kopyty stád
znám plno vůní
co dejchám je tak rád
čpí tam pot koní
a voní tymián
kouř obzor cloní
jak dolinou je hnán
rád žiju na ní
tý pláni zelený.
—-
podkoní?
Ano, je tam podkoní!
https://www.youtube.com/watch?v=nAhCuFZcJVY
Zkoušel jste někdy zpívat? A soustředit se kromě melodie, rytmu a výrazu taky na srozumitelnost textu? A na dýchání? Já ne, ale natáčel jsem to. Nezávidím jim.
Zkoušel jako terapii.
Kdysi, když jsem měl milou tam, kde mlejn s pilou (na Berounce) proud řeky hnal…
Jsem ji zpíval s kytarou.
Pak přišlo psaní ať na ni nečekám – a nějakou dobu jsem ji zpívat přestal.
Pak jsem ji (písničku) vzal na milost.
Co je to španělsky puta, bych věděl… ale v češtině? U Wabika Ryvoly.
——
3.Na světě je spousta hezkejch holek
bez nich by byl život jako troud
teď mně ale vzala puta vdolek
už jsem zkrátka zrezivělej bloud
R: To mi povídej…
Tak to není hříčka, to je rébus…
To ten vdolek ukradla slípka, když se chvilku nedíval…🤗🤚
Jasně, podkoní. Takový podkoní, zvlášť, když se nemyje, čpí. – Co, čpí; přímo smrdí jak rasův pytel.
A ještě jsem si vzpomněl:
Víte-li pak, co je to za divné tvory, taková tustračka a tutáci? Já tu vědomost mám z jedné dětské říkanky:
Tu stračka zobala,
tu taky, tu taky –
zatočila ocáskem a frnk!
– odletěla do Paky.
Že je tustračka pták, to jsem tak-nějak matně vydedukoval z kontextu, ale co jsou ti tutáci… nějací brouci snad?
Tustračka zobala tutáky…
🙂
Při takových zkomoleninách vždycky vzpomenu na svého dědu, jediného Slezana v naší promíchané familii. On těmihle hříčkami rozčiloval celou rodinu. Třeba místo šachty Pokrok zásadně říkal Posrok. Mě tím jen lehce popuzel („on už je takový“) až do své smrti. Když zrovna neprznil slova, patrně nebyl ve své kůži.
===
Pár dnů po jeho pohřbu mě cosi začalo nutit podobně křivit slova. Tohle mi nějak děda Rudolf předal. Většinou to naštěstí probíhá jen v mé hlavě – neobtěžuji tím okolí. Jednou jsem tím naprosto zničil Honzu Vlasáka. V jedné hře měl větu „Toto rozhodne ekumenický koncil!“ Při každé repríze jsme mu se ženou říkali „Honzo, zase jste to řekl špatně! EKONOMICKÝ koncil!“
Až to jednou řekl. A schytal to od režiséra Kovala tak, že jsem se musel přiznat. Že jsem mu to slovo dlouhé týdny podhazoval. Koval se nakonec zasmál, ale pak přece jen zasmušil:
„Nikdo si toho nevšiml! Nikdo!“
🙂
Pěkné. Ale taky trochu smutné.
Úmyslné zkomoleniny jsou taky naším domácím hobby. V 85. jsme letěli na Dombaj a říkali jsme tomu Bombaj. Nepochopil to nikdo, ale že jsme byli za blbce, nám nevadilo.
Hamala Karis. Uřvaný Doník.
Dořvaný Uník.
Klamala Hamásová.
On i ten Čehona je Boryšův příbuzný.
Rakouská císařská hymna „Zachovej nám, Hospodine“, český překlad, třetí sloka:
Čeho nabyl občan pilný,
Vojín zbraní zastávej:
Uměním a vědou silný
Duch se zmáhej, jasně skvěj
Bože! slávy rač popříti,
Žehnej vlasti milené:
Slunce Tvé nechť v míru svítí
Na Rakousko blažené!
https://cs.m.wikisource.org/wiki/Zachovej_n%C3%A1m,_Hospodine
A ještě V + W, píseň o Čehonovi:
https://m.youtube.com/watch?v=k66nvSezJOQ
Musí to být krásné, škoda že nahrávce místy není rozumět. Jen občas útržek:
Čehona v ruce třímá veslo a v hubě heslo – zas mu to vyneslo!
V&W by zase měli být zakázáni.
Zakázáni nejsou. Dejme tomu, že „nejsou preferováni“. Mají texty, které mají smysl.
A přežijí i několik režimů.
Ano!
I dnes máme své Kotr…, eh, Čehony jsem chtěl napsat.
Na pomezí moravsko-slovenském jsem se jen dvakrát setkat s národnostní řevnivostí a jednou na jihu Slovenska. Takže správný výraz asi bude Čehúni.
Ale oblíbený postoj to asi není. Když mi, Čehúňovi, ve vesnických Potravinách prodavačka odmítla prodat chleba, že ho má pro vlastní, tak ji ty Slovenky, které stály za mnou ve frontě seřvaly do kulata. A půl chleba bylo.
A jednou, kdy jsem si chtěl koupit něco v lékárně kolem Komárna (tuším Acylpyrin) a magistra se mi vysmívala, že takový název nezná, to zase byl starý bělovlasý pán, asi doktor na penzi, a ten ji něco polohlasem řekl maďarsky. Asi to nebylo nic pěkného, protože zrudla a ten Acylpyrin přinesla se slovy „Nech sa páči!“ a dokonce se pokusila o úsměv.
A jednou nás jedna „roduverná Slovenka“ někde v okolí Trenčína odmítla nechat přespat na seně, tak jsme pokrčili rameny a jali se nasedat na motorky, že to zkusíme ve vedlejší vesnici, když tu se najednou odkudsi objevil její muž a poslal nás jen o dva domy dál ke svému bráchovi, který nás prý určitě nechá na seně přespat. Myslím ale, že si to tím polepil u své ženušky. Brácha nás přespat nechal a na cestu nám dal velký pytlík skvělých okurek, které jsme další dny chroupali jen tak, bez soli. Byly skvělé.
Pořád opakuji to samé: „S kloboukem v ruce projdeš celý svět!“
Neboli – lidstvo stojí za houno, ale lidi jsou většinou prima.
Kotrba je nepříliš frekventovaný, nelichotivý nářeční výraz pro hlavu.
OT pro veverku: ptáček se chytil a potvrdil, co jsme tušili: prázdný sud nejvíc duní (pod Ďáblovým advokátem).
Mimochodem, doufám, že oceníte moje maskování! Dal jsem si záležet a jistě pochopíte, jak jsem u toho trpěl!
Ano, zaduněl pořádně.
Ad maskování: oceňuji a chápu. Ale stálo to za to, ne? Výsledek potěšil.
Dovolím si přidat sem příspěvek paní Petry z diskuse na spřáteleném webu:
Jak se bedá?
Aby nás Pán Bůh miloval, miloval,
hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal…
A další – Letí šíp za vanou…
https://web.litterate.cz/povodnova-situace/comment-page-1/#comment-337119
Veverko 🤗))) chtěla bych aspoň jednou v životě vidět letět šíp za vanou.. :))) U nás v rodině některé výrazy zcela vytlačily ty spisovné. Např. už celá léta jsme nepoužili nikdo výraz „směrodatný“, ale směroplatné je kde co. Jistě si vybavujete kouzelnou paní Ježkovou v Kulovém blesku. Také Světáci jsou studnice podobných perel. Např. „feduální, anebo rádijo úplně v tekutém stavu. Jiřina Bohdalová co další Jiřce věřila, že se znala s Hynaisem osobně. 🤗☺️🙃