Něžná píseň kolejí
Toto je text, kterému dlužím nesmírně mnoho, a zdá se mi, že přišla chvíle literární dluhy srovnat. – Ale po pořádku.
sator ● arepo ● tenet ● opera ● rotas
Toto je text, kterému dlužím nesmírně mnoho, a zdá se mi, že přišla chvíle literární dluhy srovnat. – Ale po pořádku.
Každá katastrofa má svou specifickou předzvěst, svou bílou vlaštovku, svou černou labuť.
Bylo – nebylo: chodíval na litterate.cz diskutovat občas jeden návštěvník, a ten jednou otevřel stavidla své řeči velmi mocně…
Starý Morcos si nervózně promnul tlusté prsty: už by tu měli být, ti Angličané. Objednali si na dnešní večer celou tavernu pro sebe, bude tu oslava narozenin.
Stíny byly ostré a tvrdé, jako vyřezané z černého papíru. Bílé ploché balvany odrážely záplavu světla. To světlo je rozpalovalo, tančilo v odrazech a projasňovalo koruny borovic i ze spodní strany.
Jedu večerem, auto hltá okresku mezi loukami a lesnatými vrchy. Na okraji mého zorného pole se krajina rozpíjí do rychlé šmouhy. Stmívá se.
S ukrajinskou krizí končím a víc ji rozebírat nebudu. Celou věc jsem si pro sám sebe vyřešil už dávno. Jediné, co jsem k tomu dlužen, je diskuse nad otázkou, zda hranice systému může mít stejnou dimenzi jako systém sám.
Můj milý dezinformační deníčku! Máme tady nový, zatím ještě nepopsaný společenský jev: zástupné stydlínství. Kdo ví: třeba ze mě bude na stará kolena sociolog. Samozvaný sociolog, samozřejmě.
Vyslovená pochvala samozřejmě velmi těší. Lhal bych, kdybych se tvářil, jako že jsem nad věcí.
Zastesklo se mi a oprášil jsem jeden starý text.