Můj milý deníčku,
jsou věci, které nikdy nikomu neřeknu a nikdy je do tebe nenapíšu. – Ne, že bych nechtěl; ale nemohu, nejde to. Nejsou taková slova.
sator ● arepo ● tenet ● opera ● rotas
jsou věci, které nikdy nikomu neřeknu a nikdy je do tebe nenapíšu. – Ne, že bych nechtěl; ale nemohu, nejde to. Nejsou taková slova.
To bylo snad někdy v roce 1991, nebo možná 92. Děti ještě nechodily do školy a v domku, který jsme s obrovským štěstím lacino koupili na přelomu revolučních let, jsme – jako všichni tady na vsi – topili uhlím.
K čemu jsou mosty přes řeku? – aby měl člověk blíž k člověku. Tak praví Encyklopedie pro žáčky od Jiřího Žáčka.
Tohle samozřejmě zase bude o lásce. Ale s filmem, jemuž je povědomá píseň odsouzena dělat kulisu, nemá to společného vůbec nic. Miluju moře – a v té písni moře slyším.
Není to tak dlouho, co jsem pustil do světa článek Sezení. Většina čtenářů neomylně rozpoznala, že patří do pomyslné rubriky Vernisáž mých lásek. Ale ten text ve skutečnosti patří především do rubriky jiné: Reportáž.
Usedám na svůj kobereček, chystám se k meditaci; budu pozorovat své dýchání. Budu pozorovat i své myšlenky, jestli přijdou: jejich zrození, pobyt a zánik. A ony přijdou – dnes tedy určitě.
Vlnky dorážejí na vyhřáté pobřeží, tiše mlaskají v zákoutích mezi balvany a pod záděmi lodí. Poslední večer voní sýrem, olivami, pečení a silným vínem. Noc bude vlahá a klidná, to jen v objetích milenců se odehrají bouře.
Nejkrásnější sbírka je bílá zeď. – Tuhle pravdu jednou objeví mnohý z nás, a snad je lépe, dospěje-li k ní spíše později než dříve.
To se ti zdá, že najednou v trávě svítá – to na tvá víčka motýl přistává…
Vypráví se, že Starý mistr (Lao-C‘, 老子), znechucen mocenskými tahanicemi v říši, jednoho dne nasedl na buvola s úmyslem, který bychom dnes opsali slovy „ztratit se po anglicku“.