Andrej

Jak si možná pamatuješ, můj milý deníčku, kdysi jsem slíbil, že napíšu, jak to mám s Andrejem. Jako vždy, bude to osobní. I když si spolu povídáme, můj milý dezinformační deníčku, ty nejsi osoba; jsi jen cár papíru, nota bene cár papíru virtuálního. Zatímco já skutečná a nefalšovaná osoba jsem, se vším, co k tomu patří.

Budiž řečeno, že jsem osoba velmi sebestředná. Daleko sebestřednější, než dejme tomu pan Hrušínský, z božího dopuštění principál divadla, o němž jsem slyšel před několika dny poprvé, a jak doufám, snad i naposledy. Něco mi našeptává, že poslední kus, který tam hráli, byl Idiot od Hrušínského (nepleť si to s Fjodorem Michailovičem Dostojevským, je to jen shoda jmen), a věřme, že to byla derniéra.  

Sebestřednost má špatnou pověst neprávem. Kde jinde by měl člověk hledat svůj střed, ne-li v sobě? Tuzemská politická scéna je plná lidí, kterým zdravá sebestřednost zcela chybí: hledají svůj střed ve Washingtonu (Vondra), v Berlíně (Herman), v Bruselu (Pekarová-Adamová); předtím ho měli v Moskvě (rodina Šabatova), a teď na ni plivou. Je to snad vina Moskvy, když si někdo umane, že jeho střed leží na Krásnoj plóščadi?

Nikdo mi nevymluví, můj milý deníčku, že člověk má mít svůj střed v sobě. Jsem-li sebestředný, nemusím odvozovat sebehodnocení od toho, co si o mně myslí někdo jiný. Můžu to vzít v úvahu, když se mi zachce, ale nemusím se tím řídit.

—ﬡ—

Jo, ten Andrej. Andrej si to u mě rozlil skoro hned na začátku, a pak ještě několikrát.

Když Andrej v politice začínal, potřeboval se ze všeho nejdřív zalíbit. Na svém webu měl kontaktní formulář a vyzýval čtenáře – prý, ptejte se mě, na všechno vám odpovím. A opravdu! Pod formulářem měl otázky a odpovědi; a byly to otázky nesmírně komplexní a rafinované, něco jako „Když ANO vyhraje volby, bude líp?“ a podobně. A odpovědi byly adekvátně a náležitě nesmírně sofistikované, něco jako „ANO, když vyhrajeme volby, bude líp. Jsme totiž šikovný národ, jen nás řídí nemehla,“ a podobně.

Jinde na tomtéž webu se psalo, že ANO je proevropské. Napsal jsem tedy Andrejovi otázku, co se tou proevropskostí v provedení ANO konkrétně myslí, a co si pod tím řadový občan malopodnikatel má představit.

Odpovědí bylo mlčení, a zatím na webu naskakovaly jiné rafinované otázky a sofistikované odpovědi, daleko mladší, než byl dotaz můj. Hm, řekl jsem si, asi se jim v té plejádě otázek můj dotaz ztratil, i zeptal jsem se znovu.

Co myslíš, můj milý deníčku, že se stalo? To bys neuhodl. Stalo se úplné hov…, ehm. Chtěl jsem říct, že nestalo se nic. Andrej se na můj dotaz buď rovnou vysral a ani si ho nepřečetl, a nebo se mu nehodilo do krámu na něco tak choulostivého odpovídat. Tehdy jsem ještě, pokud jde o příčinu, váhal; v každém případě jsem ale zpozorněl.

Když začal Andrej vyhlašovat, že bude stát řídit jako firmu, samozřejmě jsem mu naletěl, a nebyl jsem sám. Je veliká chyba, můj milý deníčku, soudíme-li jiné podle sebe. Andrej nás, malé podnikatele, mazaně obmanul. Naštěstí jsem na to přišel dřív, než nastaly volby.

My, drobní a trochu větší podnikatelé, jsme totiž měli za to, že Andrej hodlá řídit stát účelně a hospodárně, podobně jako každý z nás řídí svou firmu. Uvěřili jsme, že Andrej přenese podnikatelskou účelnost a hospodárnost do řízení státu.

Kdybychom své firmy neřídili účelně a hospodárně, kdybychom neobrátili v dlani každou korunu, než ji za něco vydáme, kdybychom své smlouvy o dílo nečetli velepozorně a nekonzultovali s právníky, kdybychom stokrát znovu za bezesných nocí nepromýšleli ten či onen riskantní krok (protože kdo v této zemi podniká, je jednou nohou v průseru a druhou v kriminále), naše firmy by dávno vyšly na buben a naše rodiny by nocovaly pod mostem. Na něco takového musel slyšet skoro každý, kdo to s podnikáním i touhle zemí myslel vážně.

Jenže já jsem svou ostražitost neodložil a Andreje jsem z povzdálí pečlivě sledoval. A hele: Andrej se jednou uřekl a dal se slyšet (volně cituji), že „malé podniky jsou na hovno a my potřebujeme především velké korporace“.

Tím u mě Andrej – jsem majitelem malého, ale opravdu malého podniku – ztratil skoro všechny body. Pak už to jelo hodně rychle, namátkou:

• Čapí hnízdo. Padesát mega není ve státním měřítku žádná závratná suma (že, pane Vondro? Jsou i řádově větší záseky. Takové ProMoPro by mohlo vyprávět; škoda, že nevyprávělo). Ale byla to taková malá domů, a toho kličkování kolem! Byl to můj nejlepší nápad – Agrofert s tím nemá nic společného – nic o tom nevím – patřilo to nějakým lidem, ale já je neznám – no dobře, je to moje rodina, ale chránil jsem rodinu, to každý pochopí. Tady mně Andrej ukázal, že jsme si všichni rovni, ale někteří jsme si rovnější. Jednak to bylo obcházení zákona, jako když vyšije, a pak: kdybych takhle mlžil ohledně dotací já nebo kterýkoli jiný řadový podnikatel, nikdo by se s námi nepáral, do smrti bychom ze sankcí nevylezli. Andrejovi to prošlo jako nic.
• EET a korunové dluhopisy. Když Andy a jeho otylá surikata zaváděli EET, slibovali, kolik se vybere miliard a kolik za to bude mateřských školek. Vybralo se kulové (protože Lafferova křivka), což se tušilo tak nějak předem, ale když Andrej odrážel kritiku EET, pravil: „Kdo odmítá EET? Kdo odmítá EET? Jenom ten, kdo nechce platit daně!“ 

Ruku na srdce: ty znáš, můj milý deníčku, někoho, kdo chce platit daně? Já ne, a to chodím po světě přes šedesát let. Nevím, jestli tomu budeš věřit, ale dokonce ani velmi disciplinovaní Číňané nechtějí platit daně. Takže – co nám ten Andrej věší za bulíky na nos? 

Anderjova ochota platit daně je ostatně příkladná, a příkladem jsou právě ty korunové dluhopisy. A pozor: není to o tom, že by nakoupit korunové dluhopisy za miliardu bylo nezákonné. Je to naprosto v souladu s literou zákona. Ale demonstruje to Babišovu ochotu platit daně. Zákonodárce chtěl ušetřit daňové výdaje drobným střadatelům, ne miliardářům.

Mimo jiné i v tom se projevuje Andrejovo křiváctví: on si může ošéfovat výklad zákonů sobě na míru tak, aby když on vydělá balík, daně platit nemusel. Ty si výklad zákonů sobě na míru ošéfovat nemůžeš, a když vyděláš balíček, holt daně odvedeš, a běda jak ne!

A pak ti ještě nějaká svině vmete do ksichtu, že když nechceš EET, tak nechceš platit daně.

Tohle jsou důvody – zdaleka ovšem ne všechny – proč říkám, že Andrej v mých očích nikdy milost nenalezne. Ještě to zvážím; ale jestli někdy udělám puč a prohlásím se Žlutým císařem, Andrej by mohl být mezi prvními popravenými.

Andrej není hloupý, naopak. Je vychcaný jak díra do sněhu a jedná jako pravý byznysman, jímž nikdy nepřestal být. Sleduje výhradně svůj vlastní prospěch – a v tom vidím jeho nebezpečnost pro tento stát. Dokud jsou státní a Andrejovy zájmy rovnoběžné, vše je OK: Andrej si hlídá, aby stát prosperoval alespoň natolik, aby on ho mohl dojit. Aby mohl Andrej stát dojit, musí držet významnou pozici, třeba premiérské křeslo. Aby si Andrej udržel premiérské křeslo, udělá cokoli: nasliní prst a postaví se na tu stranu, odkud vítr vane. Když vítr zavane proti Evropské unii (unie je momentálně slabá), Andrej se postaví v čelo zástupů, Angele ukáže fakáč a půjde bourat europarlament, aby se zalíbil lidu. Když vítr od Bruselu zaduje mocně (unie bude silná), Andrej ukáže fakáč nám a bude první, kdo bude utahovat eurošrouby, aby se zalíbil eurokomisařům. Když zavane blizzard od Cařihradu, Andrej bude stavět mešity, Agrofert začne pěstovat halal řepku a tkát modlitební koberce a Erdogan bude nejlepším Babišovým přítelem.

Bude-li to pro něj výhodné, Andrej bude hájit národní a státní zájem jako o život. Stejně tak, bude-li to pro něj výhodné, Andrej kdykoli národní a státní zájem vymění za svůj prospěch a zbytek národa hodí přes palubu, aniž by na vteřinu zaváhal. Místo člověka, obdařeného takovým druhem morálky, snad je v byznysu, ale nikdy v čele státu. Andrej v čele státu, to je střet zájmů, jaký tady zatím nebyl.

Ještě dodám, že „střet zájmů“ v Andrejově případě je velmi laskavý eufemismus. Já bych to nazval „strategickým ohrožením státu“. A to, jak víme, Žlutý císař nepromíjí.

—ﬡ—

Otočme se, můj milý deníčku, pro tuto chvíli k Andrejovi zády a vyhlédněme z okna. Můžeme si to bez rizika dovolit, protože Andreje pořád jedním okem vidíme v odrazu skla jako v zrcadle – a sledujme druhým okem dění venku.

Venku se srocuje dav, vzývá pravdu a lásku a skanduje protibabišovská hesla. Podpoříme je? Než rozhodneme, zkusme se do těch hesel trochu zaposlouchat. – Já to zkrátím: možná se mýlím, ale zdá se mi, že esencí té záplavy hesel je: „Cokoli zlomí Babišovi vaz, je dobré.“

A to je problém. Úplně cokoli, co zlomí Babišovi vaz, dobré být nemusí. Víš, můj milý deníčku, kdesi jsem četl velice moudrou myšlenku: je naivní při volbě mezi dvěma zly zvolit to neznámé v naději, že bude menší.

Pravdoláska Babiše nenávidí; a nenávidí ho tak hystericky, že ztrácí soudnost. Je připravena proti Andrejovi použít cokoli bez ohledu na to, jaké vedlejší škody způsobí. Vidíme to třeba zrovna teď:

Babišovým zájmem je, aby národ při epidemii nevymřel a aby stát zůstal jakž-takž funkční. O jeho skutečných motivech netřeba spekulovat, ale v této chvíli Babišovy zájmy svým směřováním souhlasí se zájmem národním a státním. Je tedy účelné nechat Babiše, aby konal; házet mu v této chvíli klacky pod nohy je vpravdě protinárodní a protistátní. Jako velitel možná není nejlepší, ale nemáme jiného – či snad ano? Kdo by to mohl být? Minář? Halík? Němcová? Hřib? Fiala, Novotný nebo Trautenberk? To jsou žvanilové, to jsou žalobníčci, kteří si na své vlastní chodí stěžovat cizím; jsou to slaboši, velitel mezi nimi není žádný. Lepší velení špatné než žádné, to si pamatuj, můj milý deníčku.

—ﬡ—

Babiš jako politik je zlo; ale jeho mediálně profláknutí antagonisté nejsou zlem o nic menším, naopak – v současné době mají potenciál nadělat ve svatém protibabišovském tažení více nevratných škod než Andrej sám. Těžká volba, viď, můj milý deníčku?

Když jsem byl o něco mladší, koketoval jsem trochu s jachtingem. Plachetnice na moři, plavba mezi ostrovy, to byl můj sen. Ten sen jsem pak časem pustil po vodě a nahradil snem jiným, ale od plachetnic jsem si přece jenom něco nechal: totiž poznání, že z bodu A do bodu B jen málokdy vede cesta přímo. Musíš křižovat, někdy i proti větru, a vyhýbat se mělčinám a zrádným útesům. Někdy se od cíle i vzdaluješ, aby ses mohl k němu vrátil z nového, bezpečnějšího směru. 

U voleb si na to vždycky vzpomenu – tak je to, můj milý deníčku. 

—ﬡ—

Když jsem byl na vojně – poslyš, aspoň tuhle historku bys mě mohl nechat doříct, jo? – představoval jsem jednočlenný oddíl zvláštního určení. Byl jsem osobní stráží velitele naší roty.

Náš velitel se rád napil, ale to je zase takové nepřesné tvrzení; on ve skutečnosti chlastal jak duha a úkolem osobní stráže bylo dostat ho po nočním tahu celého a nepoškozeného na ubikaci, nejlépe pak uložit na kavalec do stabilizované polohy. Nebylo to právě snadné, já teď vážím dvaasedmdesát a tehdy jsem měl ještě o pět kilo míň, zatímco můj nadporučík měl bezmála kilogramů devadesát. 

Byl se mnou ohromě spokojen a měl mě rád. Když jsem ho, ožralého jak zákon káže, vytahoval nad ránem ze škarpy, takto ke mně promlouval, a byl ztělesněná vděčnost:

„Alef, ty si taký dobrý chalan! Ale si taký kokot! Keby si ty vedel lepšie veleť tým chlapom, to by bolo všetko také iné…!“

Měl pravdu: všetko by bolo iné. Rotě bych velel já, a on by mohl ležet v lihu celý den. Cha! To tak! A kromě toho – ty mě přece znáš, můj milý deníčku, a víš, s jakým sebezapřením já říkám jiným, co mají dělat. Proto taky mám firmu, jakou mám, a ne tak velkou, jak má Andrej. Natož abych byl Žlutým císařem.

No řekni sám – nemá ten Andrej štěstí? Popravit ho nechá někdo jiný!

—ﬡ—

Dovětek:

Ty si možná myslíš, můj milý dezinformační deníčku, že jsem ve svém spravedlivém rozhořčení zapomněl na multikulturně-miliónový chlívek. – Ne, nezapomněl. Tyhle hochy nechá popravit Andrej Babiš, a když ne, sami naběhnou si na vidle, které po práci někdo neuklidil a nedopatřením (to zdůrazňuji!) nechal ležet v trávě. 

Tak proč si za Andreje špinit ruce, ehm, že.

—ﬡ—

Psáno a poprvé publikováno 25.3. 2020 na webu Vidlákovy kydy