by Článek o češtině https://www.litterator.cz/ach-ten-cestin/ původně neměl mít pokračování. Avšak šedá je teorie, zelený strom života; materiál se shromažďuje sám, přímo se vnucuje. Stačí pár dní poslouchat lidi kolem a sledovat i tzv. seriózní sdělovadla – bohužel včetně ČRo Vltava, kde ještě poměrně nedávno byla kultura jazykového projevu na vysoké úrovni. Podnětů by bylo na nekonečný seriál…
- drahá cena, zdražit vstupné.
Tohle čtu a slyším často. Fuj. Stačilo by malinko logiky: drahé je přece zboží, věc, kterou si kupuji – koupí si snad někdo cenu?! Drahý je dejme tomu květák nebo vstupenka do divadla; cena může být nízká, vysoká nebo přiměřená, ale nikdy drahá.
Podobné je to se vstupným. Kdo mluví o „zdražení vstupného“, zřejmě zapomněl, co vstupné vlastně je: poplatek, peníze zaplacené za možnost někam vstoupit, zúčastnit se. Mohu zdražit poplatek? Nemohu. Jedině zvýšit.
Z týchž důvodů je nesmyslná levná cena a zlevnit vstupné.
Mimochodem, před časem jsem si přečetla tuto zprávu:
„Energetická společnost ČEZ od poloviny září zlevní ceníky energií s fixací.“
Výborně. Energie zůstane drahá, ale ceník si pořídím levněji.
- zlevnit, sleva
A když už jsme u peněz, ještě toto:
Poslední dobou často čtu, že zboží bylo slevněno. Dvakrát fuj! Sloveso zlevnit není odvozeno od podstatného jména sleva. Platí pro něj staré dobré pravidlo – jde-li o změnu stavu, začíná příslušné sloveso na „z“.
- dobít x dobýt
Baterie potřebuje dobít, město či hrad lze dobýt. Například i z diskuse na spřízněném litterate je zřejmé, že mnozí si časováním obou sloves nejsou jisti; v horším případě je zamění. Mobil dobiji / dobiju, hrad při troše válečnického štěstí dobudu / (nověji i) dobydu.
- hluboký x hlubinný
Obecně je rozdíl mezi oběma adjektivy zřejmý, mám ale teď na mysli jeden konkrétní výraz: tzv. „deep state“ se běžně překládá jako „hluboký stát“. Výstižnější a správnější by ale myslím bylo mluvit o státu „hlubinném“.
To, co se tím míní, není samo o sobě hluboké, nýbrž sídlí to někde hluboko, v neprůhledných hlubinách systému.
- výzva x problém
Milé děti, před dávnými a dávnými časy žilo bylo slovo problém. Vím, ještě nikdy jste o něm neslyšely, nuže…
Nechám babičku vyprávět a vzpomenu si, kdy poprvé mne použití výzvy namísto problému zarazilo. Před nejméně deseti lety, v letadle SAS, na vnitrostátním letu v Norsku. Během naloďování se nedařilo umístit všechna kabinová zavazadla do schránek nad sedadly a jedna letuška si povzdechla, tak to máme trochu problém. Okamžitě se ale opravila, jako kdyby měla přijít o prémie, NE! Teď máme jen výzvy, že.
Bylo to nesmyslné, směšné, nechápala jsem – cožpak se použitím mírnějšího a navíc nepřesného výrazu změní realita? Pak jsem si vzpomněla na Orwella. Dnes už i my jsme bez problémů, všimli jste si? Krásný nový svět.
- letní čas, SEČ
Ač nejsem astronom, povyletuji z kůže, kdykoli čtu nebo slyším zimní čas. Není žádný „zimní“ čas! Máme u nás přece buď SEČ, středoevropský čas, nebo LSEČ, letní středoevropský čas.
- Teď jedna lahůdka speciálně pro ty, které minule mimořádně znechutil Ípák, hodně ošklivé označení nám. I.P. Pavlova v Praze. Nepříliš daleko leží jiné náměstí, Palackého, neboli Palačák. Také pěkné, že?
- V předešlém článku jsem Ústavu pro jazyk český vyhrožovala zrušením mimo jiné za to, že uzákonil hranolku. Nákaza se šíří, čím dál častěji se u vystaveného exponátu vyskytuje popiska. Znám popis něčeho, zdrobnělina by tedy měla být popisek. Je-li ale mládě popiska, kdo je matkou? Popisa? Asi příbuzná hranoly…
Do téže rodiny zřejmě patří i narozky a hoďka. Oba výrazy mi způsobují husí kůži – i když vlastně nedokážu vysvětlit, proč jsou mi tak protivné.
- Mám dojem hraničící s jistotou, že autoři psaných sdělení často vyjádří něco jiného, než vlastně chtěli:
„Muž spadl do nádrže s louhem, poleptal mu půlku těla.“ Chudák louh…
„A na závěr pozval zpěvák XY publikum na jeho příští koncert.“ (Pozval pochopitelně na koncert svůj.)
- směrovat co kam x směřovat kam„Nasměruji své úsilí k dosažení cíle“, ale „Mé úsilí směřuje k dosažení cíle.“Často se obě slovesa zaměňují.
Dost bylo kritiky, pojďme si hrát. S přídavnými jmény neboli adjektivy.
V anotaci nové četby na ČRo Vltava stálo:“Jolanta Trojak: Svatava (01/15). Novopacká spiritistka obdařená mimořádnou médiumní schopností způsobí poprask v Praze…“
V jiné rubrice se uvádělo totéž, jen adjektivum bylo jiné:“Novopacká spiritistka obdařená mimořádnou medijní schopností způsobí poprask v Praze…“
Kniha patrně pojednává o ženě, která při spiritistických seancích vystupuje jako médium. Jakou má ale schopnost? Médiumní určitě ne, to je strašné slovo. Medijní? To se mi taky nezdá, ale podle internetové jazykové příručky ÚJČ je to ono: medijní vlohy, medijní schopnosti.
—-
Máme dům, máme domov. Adjektivum domovní ale kupodivu patří k domu, nikoli k domovu.Domovní dveře, zvonek, znamení, schůze. Existuje domovní střecha? Asi bych spíš řekla střecha domu.
K domovu má blíž domácí, domácký. A aby to nebylo tak jednoduché, existuje i pojem domovské právo. Příbuzný je i podomní obchod, tam je to snadné – obchodník chodí po domech.
—-
Nebo voda – vodní je hladina, kámen, ptactvo; barvy už jsou ale vodové. O slovo se hlásí i vodnatý kraj, vodnatá louka, v malinko jiném významu i vodnaté mléko.
—-
Štědré je dřevo – pohleďte: dřevěná hračka, dřevný plyn, dřevitá vlna, dřevnatá kedlubna, dřevní doba. A to jsem možná ještě něco vynechala.
—-
Ze skla je skleněný pohár, tak trochu i skelný papír; skelný pohled už ale ne. Příbuzný je sklovitý vzhled.
—-
Sladíme kostkovým cukrem, košile je ale kostkovaná a papír čtverečkový (případně milimetrový jako speciální odrůda).
—-
Srdce také není skoupé: srdeční slabost, srdcové eso, srdečný pozdrav, srdčitý tvar.Když má člověk něco rád, je to jeho srdeční nebo srdcová záležitost? Slýchám obojí a ani jeden z výrazů se mi nijak zvlášť nelíbí. Když už, tak snad spíš záležitost srdeční.
—-
Masný průmysl zpracuje maso, výsledkem bude například masová konzerva – ne však masové hnutí.
—-
Není vlna jako vlna; nelze mít vlnový oblek, nehovoříme o vlněné délce.
—-
Hráli jsme stolní hru, za oknem se tyčila stolová hora.
À propos stůl: kdysi dávno jsem si v rámci jakési družby se školou v NDR dopisovala s Němkou, která se bůhvíproč učila česky a občas mi do dopisu pár jednoduchých vět napsala. Jednou popisovala svůj pokoj a stálo tam: „Na stůlě jsou květiny.“
Přišlo mi to legrační – než jsem si uvědomila, že je to tvar vytvořený zcela logicky.
—-
Proč je žloutek vaječný, ale tvar vejčitý? Mošt jablečný, ale závin jablkový? Školský zákon, ale školní třída.
—-
Čím se provinil vinný střik? Obsahoval málo vína…? Mimochodem, moc se mi líbí rozlišení hrozna a vína ve slovenštině.
—-
Zvykli jsme si na mobilní telefon /mobil, a už skoro zapomněli původní význam slova: pohyblivý, přemístitelný. Říkáme mobilní číslo, mobilní síť apod., ale přesnější by možná bylo adjektivum mobilový.
—-
Mistrovským dílem naší mateřštiny je české chemické názvosloví kysličníků (oxidů), kde se podle přípony přídavného jména pozná oxidační číslo atomu prvku, vážícího se s kyslíkem (chemici, opravte mne).
Tohle, pokud vím, dokáže jenom čeština.
-ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný / -ečný, -ový, -istý, -ičelý
Kupodivu je dokážu vyjmenovat ještě dnes. Z poslední kategorie mi utkvěl kysličník osmičelý.
Přestávám chápat, že se někteří cizinci dokážou naučit dobře česky.
Píšete:
„Čím se provinil vinný střik? Obsahoval málo vína…? Mimochodem, moc se mi líbí rozlišení hrozna a vína ve slovenštině.“
Slováci mají ještě pododrůdu – „strapec vína“. Tím se rozumí kousek hroznu. Slovenština je v mnoha ohledech roztomilá.
Přivlastňovací zájmena v médiích a veřejném prostoru vůbec jsou pro mne a Labuť setrvalým zdrojem bujarého veselí, dnes a denně.
Nechci hnidopišit, ale není slovenský strapec = český (celý) hrozen?
Strapec hrozna = hrozen vína?
Mimochodem, „hrozen“ je vlastně krásné slovo, když si ho řeknu / pomyslím párkrát za sebou, úplně vidím Velkomoravskou říši.
“Hrozen” mi připomíná malou hospůdku U Bielasa, v uličce z rohu Náměstí Lidových milicí, kam jsem 10 let chodil obědvat červené víno a kuřecí játýrka…
To mně připomíná jednu historku ze života, ale potřebuju k tomu nutně vokáň, tak až z PC…
Moji maminku iritoval Dýzldorf celý její život. Byla z generace, která musela umět německy už od školy a zažila válku. Rodilí Němci nikdy nepatlali takto výslovnost. Vždycky říkali „Dysldorf“. Krátce a se „s“. S dieslovým motorem ani naftou to nemá nic společného. Mozart vždy s „c“, německy se z většinou vyslovuje jako „c“, zrovna tak jako von před jménem bylo vždycky vyslovováno „fón“. Kdo měl dobrého učitele, toho tyto paskvily tahají za uši.
„fon“ krátce. To mi tam zase vlezl automat přes gramatiku. Promiňte…
Ne, není.
Možná je to krajové/regionální?
Možná. Já to znám z oblasti mezi Nitrou a NZ.
Myslím, že zájem o vyjadřovací logiku slov v dnešní době zcela přebil marasmus ve stavbě celých vět a nakonec celých sdělení. Je to tím, že přicházející, debilizovaná generace nahrazuje to starou, klasicky vzdělanou odcházející generaci.
Viděl jsem v TV několik dílů vědomostní soutěže “Na lovu”. Mladá generace zná americké herce a jejich bulvární život, nezná českou historii a neorientuje se zeměpisně a technicky. Je smutný pohled na sebevědomí blbce.
Nejděsivějším paradoxem naší doby je to, že máme generaci idiotů s inteligentními telefony.
Jazyková kultura je v úpadku, současně s úpadkem celé kultury i kulturnosti a zejména s úpadkem morálky. Podle mě je to způsobeno společenským zřízením a internetem. Je záměrně rozbíjeno národní povědomí, mizí význam pojmů čest a odpovědnost. Podvod a zrada již nejsou zavrženíhodné způsoby jednání, ale stávají se normou. Spisovná mluva by měla být stmelujícím prostředkem, základním kamenem národní sounáležitosti a měla by zaznívat především ze sdělovacích prostředků. Jestliže jsou však tyto vlastněny cizáky, je něco špatně a devastace bude úspěšně pokračovat.
Psát inkoustem po papíře
pustit rozhlas v dobré víře
to se už dneska nenosí.
Dnes ani kosa nekosí.
Udělat něco nezištně
může se stát jen jevištně
ani to kuře nehrabe,
okno se zevnitř neškrábe.
Nastala moderní doba.
Potkáváš Massa Boba –
černoch se pyšní kravatou
a ty svou kůži krabatou
nelákáš ani komára.
Leda tak s nožem Omara.
Massa Bob ho naučit zdvořilosti.
Další materiál: vyvarovat se čemu.
Ano.
On se tomu vyvaroval a ona pak za to byla ráda.
—-
Všimla jsem si, že Pupena dnes hledí na opačnou stranu.
Vidím tedy prostor pro další dva články. 🙂
Máte impozantní fantazii 🤣
Vy byste jistě uměla napsat z takových a podobných paskvilů celý článek.
Pro některé novináře by se posléze (ba možná i před slézou) mohl stát normopotvorným textem.
Děkuji.
Smýšlím stejně o Vás. Jako tým bychom neměli konkurenci.
Jste jazykoví puristé! (Já taky, ale já to mám v popisu práce.)
„Enemže“ jazyk je veličina živá. Mění se nezastavitelně a používá se z něj hlavně to, čemu ostatní rozumí. Takže změnám nezabráníme.
Horší je změna významu slov. Někdy zcela absolutní. Pokrokový, demokratický, lidový… Doplňte si sami.
Třeba kdo je to transka- transgender osoba? Je to ten, kdo se jinak cítí než vypadá nebo ten, který potlačí projevy svoje pohlaví pomocí léků nebo ten, kdo se nechá chirurgicky upravit? Někde jsem četl, že víc než 80% z nich má ještě další vážné psychické problémy. (Nemohu si pomoci, mě se upřímně hnusí. S gayi i lesbami dokážu spolupracovat i jen tak promluvit, s transkami ne.)
…svého…
Mezi transkou a troskou je menší rozdíl, než se na první pohled zdá.
Proč ten podmiňovací způsob?
🤗
Máte pravdu.
Proč to nepřiznat: už teď jsme nejlepší!
🙂
Gratuluji a tichounce zalézám do kouta.
To je chytré Kocoure… Nenapadlo by mě to. Mám žabiček plný barák. Záclony i závěsy. Mám to vymyšlené jinak. Žabička – přiložím dlaň a tam co je palec, udělám záhyb a dám žabičku. Tak jedu až na konec. Vychází to. 😏 Asi to duchovno u mně převažuje. Anebo mám počtů z práce dost… ☺️
To víte Jiřičko, chlapi jsou děsně líní, tak vymýšlejí, jak si to zjednodušit při různých počtech žabek a různých délkách záclonových tyčí.
===
Ale – stejně si myslím, že veškerý pokrok mají na svědomí lenoši. Jinak bychom možná ještě žvýkali syrové maso…
Mám vypozorováno, že lenost je dvojí.
Někdo z lenosti tahat klády na zádech vymyslí kolo.
Někdo z lenosti myslet tahá klády na zádech.
Existuje ještě třetí typ. Líný myslet i tahat klády. A teprve tehdy pokrok stojí…🙃
Ten druhý model lenosti je myslím horší.
Ale je k tomu ještě Kocourův dodatek: „Pokud se dá k něčemu použít páka jednozvratná, použij ji! Pokud se použít nedá, použij páku dvojzvratnou nebo něco jiného!“
Jednodušší verze dodatku: „V jednoduchosti je síla!“
Děkuji Veverko za krásné přání a ještě hezčí článek. Ač i s diskusí vyznívá jako hromada stížností, dost jsem se s vámi zasmála. Přeji krásné svátky, plné pěkné češtiny. Aby tady zaznělo také pozitivum, znám šestiletého kluka, syna vědeckých rodičů, který mluví jejich jazykem. Od mala. Když takový špunt prohlásí namísto: „Nekecáš?“ „Musím si to ověřit.“ je to skvost. Chlapeček se jmenuje Jáchym. Krása… Tak šťastné a láskyplné vánoce Vám i ostatním čtenářům… 🧑🎄
Další osvědčená perla: dárek zdarma.
Ano. To je formulace, která mě vždycky nadzdvihne. Dárek za peníze přece není dárek.
To, že si každý dárek zaplatíme v ceně výrobku je jiná.
Nebo 8 sušenek a +2 zdarma. Ne, to je cena za 10 sušenek. Není nic zdarma! Ani oběd.
A ty devítky na konci („baťovská cena“ ) už asi taky nefungují. Myslím, že když někdo začne uvádět cenu v obvyklých částkách bude mít nakonec úspěch, protože zákazník bude mít po nákupu příjemný pocit, že účtovaná cena byla shodná s nabízenou, nikdo nic nemusel zaokrouhlovat.
Např. inzerovaná cena 15.- Kč, člověk automaticky přidává 0,99 Kč a očekává tedy téměř 16.- Kč a je příjemně překvapen, je je to opravdu 15.- Kč.
Dalším jevem je, že hodně lidí už neumí číst nápisy typu „AKCE“, „SLEVA“, „POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOST“ nebo „VÝPRODEJ“. Protože je to na všech regálech, přestává to být vidět. Devalvace slov.
Myslím si, že ta devalvace slov (a taky vzdělání a vzdělanosti, což těsně souvisí) je důsledkem bezhlavého otevření se západu.
Ale nechtěl bych být za bručouna víc, než je nezbytné.
—
Ježíšek přinesl pěkné čtení – 3 x Borges, 1 x Cortázar a – překvapení! – od Pavla Koláře Řeku pod povrchem. Pavel Kolář je špičkový, Bohem obdařený fyzioterapeut, a pár takto zaměřených publikací od něj doma máme. Beletrii ne, tak jsem zvědav.
Alefe, když už tu tak dumáme o slovech „západ“ a „východ“:
Naše kultura je povětšinou „západní“, německá a římská“, ale taky „východní“ – hudba, obrazy i literatura. Jsme na pomezí. A povaha, ta hlubší část, je většinou slovanská. Nevím, jestli je to dobře, ale vnímám to tak. Jediné, co moc nefunguje se taková ta „ruská“ vzájemnost. Rusové se nemusí vyzývat k semknutosti, mají ji v povaze a právě ona jim umožňuje přežít i takové životní podmínky, které by pro nás byly nepředstavitelné. Přežívat dloué roky ve vlhkých sklepích, vařit na ohníčku před panelákem, když se zrovna neostřeluje. Vzít si bez jakéhokoliv váhání osiřelé děti do rodiny. Nebo cizího staříka, který zůstal sám a už nemá sílu na to, aby si obstaral potřebné. Moc se o tom nemluví, možná proto, že to Rusové považují za samozřejmost. Jistě, mají i své zločince, zloděje a oligarchy různého formátu, ale ten způsob života není zdaleka převládající. Jenom té samohonky ke tam víc, než u nás.
Zdálo se mi to kdysi přehnané – Timur a jeho parta, Meresjev, Matrosov a podobně, ale jak se tam tak virtuálně (soukromě) pohybuji zjišťuji, že je to tam běžné. A závidím. I když moje babča taky několik let ze své ubohé penze podporovala mého strýce, který se stal pro tehdejší režim nepohodlným jenom proto, že přišel na to, jak se podvádí v pojišťovnictví a řekl to nahlas. Považovala to za naprosto samozřejmé. Obojí, vinu i „trest“.
Tož takové myšlenky se mi dneska honí hlavou. Ale mám tu od včerejška dvě pěkné knihy, tak zkusím utéct k nim.
Tak si tu povídejte, mi to pomáhá. Kromě práce, bez té bych byl 3D, ne Digitální záznam, Digitální zpracování a Digitální výsledek, ale Dokonale Depresivní Dědek.
Pohodový Boží hod vánoční všem, kteří to přečetli až sem.
Mně se s Vámi povídá dobře; doufám, že je to oboustranné (kdyby nebylo, neurazím se).
Já si myslím, že jak nejsme ani Západ, ani Východ, nýbrž Střed, celkem logicky se u nás mísí vlivy z obou stran a z té směsi vyrůstá něco osobitého. Zdejší území je jako pláž, jako pobřežní čára: chvíli voda, chvíli souš, ani jedno z toho natrvalo.
Soudobý příklon k Západu přičítám tomu, že v uplynulých desetiletích se tady na Východ tlačilo až moc. I naše geografie má nemalý vliv: z hlediska kontinentu Eurasie je Evropa malý poloostrov kdesi na Západě. Kulturní poměry takového místa nemohou nebýt turbulentní.
Tak to je. Tlačilo se moc a aby si člověk zachoval aspoň základní rozhled, musel se snažit. Rozdělit si pojmy „ruský“ a „sovětský“. Mně se to povedlo.
Dneska je to stejné, jen s opačným znaménkem. Ježe my starci už víme, že není vhodné se postavit jednoznačně na jednu stranu jakéhokoliv sporu, dívat se z jednoho úhlu. Řídí se jednou větičkou Tovjeho, židovského mlíkaře z muzikálu Šumař na střeše: „Ovšem na druhé straně…“
Tak, jak jsem se nebyl ochotný se přidat k antirevanšistům, protože jsem ty „sudeťáky“ osobně poznal nebyl jsem ochoten se připojit k nenávisti k Rusku. Znal jsem totiž jejich kulturu a pak tady přišli první utečenci Rusové, Bělorusové a Ukrajinci z bývalého SSSR.
Byli mezi nimi nafoukanci i hlupáci. Většina z nich ale byli dobře připravení a pracovití profesionálové, kteří se chtěli lépe uplatnit „na západě“. V Jelcinově Rusku to chtělo moc známostí. Zjistili, že tady je to už pro ně „dost západní“, hodně starších lidí jim rozumí a tak zůstali. Oženili se (ženy se vdaly), založili většinou smíšené rodiny, koupili si domy (na hypotéku) a předplatili místo na hřbitově. Jsou už vlastně NAŠI. Zůstaly jim ruské pasy (kterých se nevzdají) a slyšitelný přízvuk. Jejich děti už mají jenom zvláštní příjmení. To bylo na začátku „devadesátek“ a před „Majdanem“ a válkou na Ukrajině
A poslední dobou tady dorazili i „Ukrajinci“, většinou rusky mluvící. Ti kteří používají výlučně krajinskou „movu“ jsou na tom hůř. Čekali, že tady budou vítání jako hrdinové a zatím dostávají jen „základní opateru“ a čeká se, že se „zapojí“. Rusky mluvící jsou už z valné části „zapojeni“ a to svým vlastním přičiněním. Takže tady utekli různí lidé s různým očekáváním.
P.S.: Kdybych si s Vámi Alefe pokecat nechtěl, tak se jednoduše odmlčím. Jít do sporu je nesmyslné neboli kontraproduktivní.
Vy ani nevíte, jak jemného přediva mého srdce se mimoděk dotýkáte, a na kolika místech. Na téměř každém řádku Vašeho příspěvku ty doteky nacházím 🙂 Podotýkám, že to není výčitka, to je překvapené konstatování.
Asi to není náhoda, v tomto vánočním čase.
Pěkný článek, p. Veverko. Upřímně, občas si některé gramatické věci musím při psaní komentářů, ať už tady nebo sousedním sesterském webu, ověřit u strýčka Gůgla, abych si „netrhla“ moc velkou ostudu. Ale ani tak se chybám (nebo překlepům z autorské slepoty) nevyhnu. Ale zase jsem tomu ráda, protože si alespoň zopakuji vzory, skloňování, zájmena atd…
Čtverečkový papír už se asi nikdy říkat nenaučím. Zůstanu u toho čtverečkovaného. Ve smyslu „potištěný čtverečky“. Označení „zimní čas“ nesmírně irituje mého muže, naučila jsem se říkat „normální čas“.
Příběh letušky s „výzvou“ mě rozesmál. No, alespoň, že to řekla česky. Také mohla říct: „Máme tady čelenž“. Což je vůbec na vyskočení z kůže. Stejně jako: „Mějte hezký den“. 🙄
Mně osobně velmi vadí, když slyším z rozhlasového vysílání „pozvánku na konzert“ s jasně vysloveným „z“ ve slově „koncert“. Tohle mi jde velmi proti srsti. Koncert není od slova „konzerva“. … A takových lahůdek by se našlo…
„Zveme vás na konzert z Dýzldorfu.“
Přesně jak píšete, podobných lahůdek je hodně.
—-
Papír potištěný čtverečky: ano, slýchám obojí. Co je správně, nevím. Možná obě verze.
Nesnáším renezanci, ale to už se prý smí. Režizér taky?
Já bych vás před mikrofonem s obojím zastavil. Ale argumenty, že „poloviční Polák nemá co kecat do výslovnosti češtiny“ nepřijímám. Jsemť jen staromilec.
Proč tomu tak je? Do čtyř let jsem mluvil „po našimu“ a polsky. Babička, která mě vychovávala byla Polka. Pak si mě vzala maminka do Ostravy a rok mě cepovala, abych mluvil česky. Povedlo se, ale byl jsem ve škole ostatním jen pro smích.
Ten smích je přešel, když jsme začali psát diktáty. Neměl jsem problémy, ostatní ano. Opakovalo se to s mým synem. Toho učitelka napomínala, ať nemluví jako Jirásek. Aletaky nemá problém se „s“ a „z“, “ je“ a „ě“ a podobně.
„Ať nemluví jako Jirásek.“
To je dost strašné, ale nedosti na tom. Jedna z mých ratolestí měla (na ZŠ) pedagoga, který kompletně převzal slovník a komunikační protokol mládeže, v naději, že tak budou mít mládežníci více pochopení a respektu k učiteli.
Dopadlo to strašlivě.
A co je na Dýzldorfu špatně?
Já sice jazyk toho kmene neznám, ale na svých cestách do HR jezdím přes A, kde se píše (a zřejmě i mluví) totožně. Vypozoroval jsem, že názvy obcí dost často končí na -dorf; pamatuju si za ta léta Poysdorf, Wetzelsdorf, Ketzelsdorf, Wienersdorf,… Řekl bych, že přípona -dorf je obdobou českého -ice (Vedrovice), -ín (Prasetín), -ov (Pravlov).
Takže Dýzldorf bude něco jako Naftice, Naftín, Naftov. To by se mně líbilo, tam bych tankoval s celou svou firemní flotilou.
—
Pán dobíhá autobus, chystající se k odjezdu ze zastávky:
– Jedete na Prahu?
Řidič:
– Ne, já jedu na naftu!
A taky Mozart…
„Mějte hezký den!“
„To je příkaz?“
Starý kocour:
No, jo, skoro se tomu tak dá rozumět, že? (Ještě by k tomu mohl být podtext: „A běda vám, jestli hezký den mít nebudete!“ 😉)
Ještě trochu doplním k předchozímu…. Ne, ne, to nebyl příkaz, to byl jen příklad další hrůzy, kterou občas kolem sebe slýchám.
A taky Mozart…
Někdy to neodešlu vůbec, někdy dvakrát. Pardon!
Dnes po D1, jen levý pruh, 90km/h
https://ibb.co/0Mg5DVm
Také na zimu zakrývám chladič.
Ale kusem kartonu a tak, aby značka byla čitelná.
🙂
Takhle začínal článek komentující situaci na D1 v sobotu 23/12:
„Některá osobní auta v koloně stála až sedm hodin, což vedlo k jejich špatnému psychickému stavu. Některým řidičům došlo jídlo, pití i pohonné hmoty.“
Zdroj: https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/d1-dalnice-kamion-nehoda-kalamita-uzavrena-praha.A231223_080446_praha-zpravy_svm
Fakt, na mú dušu, na psí kušu, na kočičí svědomí. Autor – doufejme – čtenáře zkoušel nebo si z nich utahoval.
Teď už zní článek jinak a diskusní příspěvky se nabízejí jen ´doporučované´ a ´od nejnovějších´. Ty nejstarší musely být šťavnaté… 🙂
Stálo to na druhé straně. Problém měl JEDeN kamion nad Melikanou, kolem nej bylo 3 m místa a to byl špunt na cestě od Prahy. Neuvěřitelná neschpnost. Proč nemají třeba 2m řetězový naviják 5t, aby se sám přitáhl ke stromu? Neuvěřitelné.
Další materiál pro Vás:
Podle některých odborníků by bylo nejlepší, kdyby se covidové vakcíny inhalovaly do plic. Studie napovídají, že tento způsob je více účinný.
(zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tech-covid-zase-sili-pomohou-nam-nove-vakciny-ve-spreji-242207)
—
Vlak je více rychlý než koňský povoz. Železo je více těžké než peří. Ještě více blbé, než jsme čekali.
Děkuji.
Jak si tak čtu ty Vaše příklady, skoro se mi to začíná líbit – je to více jednoduché než doposud užívané a zřejmě už zastaralé stupňování.
Na tom je nejvíce špatné, že dotyčný pán, který to do článku napsal, snad by to ani nepochopil.
Já vám přátelé nevím. Má cenu se zabývat takovými fauly v češtině? Ti, kteří píší podobné formulace dokonce do nadpisů i papírových médií přece nečtou „LitKov“.
(Toho si nevšímejte, to mám z poslechu ruského rozhlasu, musel jsem se naučit spoustu zkratek, přičemž některé neznal nejen překladač, ale ani Rusové u nás žijící. Tak jsem přispěl…)
My to taky nepíšeme pro ně.
Hrajeme si, abychom se nevztekali / nezoufali si / nešli vyčinit ministru školství.
Veverko nemusely, hodně lidí už nevnímá ani stavbu věty jednoduché.
A víte, že jsme museli hledat v složitých souvětích, co je vlastně podmět a co předmět i ve filosofických textech, když jsme je natáčeli? Filosofové (nebo překladatelé jejich textů) by česky umět měli, ne?
Souvětí v mém oblíbeném Marcelovi Proustovi (Hledání ztraceného času) se mnohdy musí číst na etapy. Třeba vícekrát. Zkusil jsem si je číst nahlas – pomáhá to.
Vsunuté věty ve vsunutých větách a tak. Občas jsem to kontroloval, ale překladatel nešvindloval, vždycky to „geometricky“ sedělo přesně.
Rozhlas mě poznamenal, a ačkoliv to médium vyžaduje spíše věty krátké, modulací hlasu lze i složitá souvětí učinit srozumitelnými.
Mám složitá souvětí rád, navádějí k trpělivosti (při jejich příjmu) a soustředění (při podání).
Mám rád i prvočísla, nevím ani proč. Může to nějak souviset? Je obojí nějak liché jako podmínka nutná, nikoliv však postačující?
Čeština je v tomto obdivuhodně srozumitelná, na rozdíl, myslím, od třeba němčiny, když sa na konci věty najednou objeví nějaké to „ab“, teprve určující skutečný smysl sdělení. (Vzpomníky na střední školu).
Jako lichý počet květin v kytici. Většinou je počet prvočíslo – a kytice vypadá skvěle…🌾
Magické číslo je sedm. [;>))
Zkuste si to se stejně velkými mincemi na stole – uspořádat je do nějakého obrazce.
Pro Kocoura: Mám ráda buď osové souměrný ornament (šest+sedmý střed), anebo rozházený mix. 😏 To se ve mně pere účetní s poetičnem. 🙃)).
Já, i když nejsem účtař, tak preferuji ten kruh s vyplněným středem. A hádanka pro hospodyňky – kdy požijete následnou číselnou řadu:
3 – 5 – 9 – 17 – 33 …atd.?
Nápověda: 2^n + 1
—
Zatím se žádná nehlásí, můžu to prozradit?
2n-1?
Ad souvětí a rádio:
Ano, musí se to tak dělat, aby to herec (ve smlouvách zvaný interpret) věděl, jak má pracovat s hlasem. Proto mám na audioknihy nasmlouváno jen několik herců. Oni si ten text musí vzít domů a na každou frekvenci se připravit – ale i tak často zjistíme, že něco nesedí a snažíme se to opravit. I když to napsané vypadá stejně. A zjistit si výslovnost – ona je pro každý jazyk jiná i když slovo je stejné. Takže vzít v potaz i toto.
A právě přitom občas zjišťujeme, že věta nemá logickou stavbu, že autor neví o čem (v ten ráz) mluví. A jak to má potom vědět posluchač nebo ještě hůř, student filosofie, pro kterého je to učební pomůcka.
===
(Je až legrační, jak si kdo představuje audioknihu. Krátce a lidově řečeno – jak Hurvínek válku.) To se vezme kniha, sedne se před mikrofon (kdekoliv, zvuky domácnosti „čteče“ asi neruší a akustika jako na WC taky ne), čtení se kdykoliv přeruší a pokračuje se třeba druhý den nebo po obědě. Že je to v záznamu poznat v temporytmu i na barvě hlasu se nehledí. A menší „šumlíky“ se taky pominou.
===
Poctivě dělá čtení z knih rozhlas, ale tam je to dost drahé, protože rádio musí živit spoustu pomocných profesí jak u studia, tak hlavně v kancelářích.
P.S.: Třeba Karel Čapek má svoje knihy už předem pro rozhlas připravené – i když se v té době nedělaly. [;>))
Vůbec by neškodilo, kdybyste něco že svých znalostí a zkušeností utrousil pro nás, laiky, do nějakého článku. Já bych to úplně hltal, je to pro mě neznámý svět.
Ad čtení nahlas: když píšu, text si po sobě v duchu přečtu jakoby nahlas. Když se to hladce čte nahlas, čte se to příjemně a samo. Když ne, nelíbí se mi to a musím to předělat.
Alef ad číselná řada:
V praxi – počet žabek na zácloně nebo závěsu, tak aby se to dobře věšelo. Půlení intervalu – když jsou tři, jsou mezi nimi dvě mezery, kterou snadno rozpůlíme. Atd. Můj vzorec je n+(n-1). Ale jsou vlastně stejné. Ta zákonitost vznikla, když jsem byl pověřen věšet závěsy.
Ad článek – myslím, že by to zajímalo tak nanejvýš Godota.
…které…
To je tak, když zkracuji mnohoslovný textík.
Pro Kocoura: ta moje odpověď „spadla“o něco výše. (To je taky obrat…).😏 Ona fakt spadla, uprostřed psaní když jsem si obrátila mobil,aby se mi líp psalo. Promiňte… Netušila jsem co tento Word Press všechno „umí“.
U nás je to tak: podle vzorců věším záclony já, podle Jiřičky do dělá manželka.
—
Ad článek: zajímalo by to Godota a mne, to už je publikum.
Možná, že krávy stračeny, sukni zelenou. Erben by měl radost.🤗👍
Spadla z koně … trójského?
https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/vysocina-jihlava-marie-nahodilova.A231221_105318_jihlava-zpravy_epsal?zdroj=sph_hp
Jako dyslektik, který nikdy nenapsal správně diktát s k tématu nebudu vyjadřovat. Tiše budu šoupat nohama a diskuzi o pravopise poslouchat z podvíka od kanálu.
Někdy jsem zděšen, jakou hrubici jsem schopen v textu seknout. Hluboce se pak stydím.
Nejhorší je, že chyby v textu při kontrole těsně po napsání neobjevím.
Když píšu nějaký text, na kterém mi opravdu záleží, musím ho nechat odležet a teprve pak zkontrolovat. Čtu ho, jako by to byl cizí text, jsem schopen opravit gramatiku, vylepšit sloh, dát textu spád, Často zmizí, obměnní se i větší část textu.
Pak zase musím počkat, abych zkontroloval znovu.
Přeji všem k Vánocům, aby je nepotkalo to co mne a psaly lehce, svyžně bez chib a překlepů.
Kromě toho, všem klidné strávené Štědrého dne, hodně krásných dárků a úsměvy bližních.
Přeji klidné svátky ve společnosti blízkých.
Též se připojuji k přání klidných svátků vánočních.
Spokojené vánoce!/b>
“Nasadit si klobouk na hlavu” rovněž není nejlepší nápad. Přece si tam nedám ortézu.
To je fakt. Nasadit si klobouk na hlavu, to je něco jako vepřová půlka prasete (to jsem si nevymyslel, to bylo jednou u řezníka na reklamní tabuli opravdu napsáno).
—
Naraž si bouřku ještě více do čela
Aby ti vráska z čela zcela zmizela…
A co tak nasadit si klobouk třeba na koleno? Vsedě, pochopitelně. Nebo na takovou tu dřevěnou kadeřnickou hlavu, na které je našívají paruky? Nebo na „umělou stereofonní hlavu“ z polystyrénu, když se experimentovalo (blblo) s nejvěrnějším přenosem zvuku do sluchátek?
Jistě, tam by nemuselo být zvratné zájmeno „si“.
Počítám, že veverka buď sepisuje Ach, ten češtin III, a nebo umývá nádobí po štědrovečerní žra…, ehm, hostině.
Nesepisuje, ani neumývá 🙂
To jen o vánocích se u nás mobily i internety téměř až zcela ignorují, vypínají, zahazují.
Projel jsem republiku o východu na západ a zase zpátky. I když k rodině, tak po 23 letech od emigrace ze Slezka do Čech je znát odrodilectví v cizí zemi. Anebo jsme na Lašsku a v Gorolii takoví exoti.
Dnes byl Boží hod
den bez nevýhod;
mohlo se jíst, co se chtělo
ať si třeba tloustne tělo.
Nepřikládám metr k pasu
potom bude spousta času
dát si hmotu do pořádku
sem tam malou čokoládku
i švarkama proložit,
na pelech se položit.
Salát
ryba
žádná chyba
Polívka se jenom vsákne
U dřeva se trochu mákne
Aby v kamnech zlatě plálo
A přitom se dobře spalo
Prázdný talíř napoví:
tady bylo cukroví
K tomu ještě přidám vysvětlení: od své nejstarší dcery jsem dostal keramický talíř, na jehož dně je onen nápis ozdobným písmem vyveden:
Cukroví jsem sežral 21.12….. máme čerstvé.
To jste dobře udělal, co kdyby se zkazilo!
Na Štěpána nadělení:
kapr není, salát není!
Musím najít substituci,
kde jsou stejní cukři, tuci.
Rohlíček je jenom na chuť,
musím najít masa pachuť.
Napadá mě uheráček
v tom nebude žádný háček,
Pick má maso z oslíka,
to není jak z mopslíka,
to jsou řádné proteiny…
jenom Pick a žádný jiný.
Myška mi žrala z pasti špek. Past sklapla a myška se mi celou noc smála z půdy. A ne jednou, ale 3 noci po sobě. Možná už ani nebyla sama a přivedla si na hostinu kamarádky, protože jsem přidal druhou past. Tak jsem zapojil přirozenou inteligenci a špek jsem přitáhl k pasti nití a zajistil 2 uzly:
https://ibb.co/2770j5z
No a teď si Ladiku představte (nemusíte), že na nás, na lidstvu i na jednotlivcích podobné experimenty provádí někdo, jehož existenci třeba některé myši… zpět ….lidi něco tuší, ale nemohou ji dokázat.
Třeba takový TOKAMAK. Přes půl století je levný a prakticky nevyčerpatelný zdroj energie (asi jako pro myši špek) takříkajíc „na dosah“. A pořád nic. A to ta past ještě nespustila. Ale až spustí…
No nic, nemusíte pološílené staříky brát na vědomí. To byl jenom takový záblesk mé ne zcela zdravé mysli. Jdu si raději dál číst ve Vašíčkovi o záhadách minulosti.
Být na vině (be to blame) je mnohem horší, než být vinen. Může se tomu rozumět “být na víně” nebo “byt na víně” a všechno je rázem jinak. Nebo naráz? Jinač? Čert aby se v češtině vyznal.
O fotbalistovi: “je silný na míči”… to vypínám tv.
…já tv vypnout nemůžu.
To o hodně přicházíte!
Jsem skromný. Mně k nasrání stačí internet.
Dnes jsem tahal klády na zádech:
https://ibb.co/D5hrHng
https://ibb.co/SXMrKrv
Bo do kopca kolo je ještě horší.
Právě v TV Nova, s. Honsová: “Úterní den”. Proč ne úterý???
Je to delší, vyfutrujete tím víc prostoru v relaci. Taky – možná – jde o rytmus promluvy. Neslyšel jsem, jen se dohaduji…
V úterní den si koupím dřevěné prkénko (to měli na cenovce v Domácích potřebách).
Dřevěné krájecí prkénko ze dřeva?
Ano.
Tak dneska máme ten včera předpovězený úterní den!
Hledím z okna – a co nevidím? Tydlidum!
—
(Veverka je znalkyně medvídka Pú, ona ví; pro případné neznalce: tydlidum je citoslovce sněžení)
V jedné písničce zesnulé Hany Zagorové se zpívá „…pan Tydlitýt a pan Tydlitát…“
Má to nějakou souvislost?
Ne, s Hankou Zagorovou to nesouvisí.
—
Pú jde cestou a zpívá si:
Čím dál sněží
(tydlidum)
Tím víc sněží
(tydlidum)
A sníh leží všude
Žádný neví
(tydlidum)
Jak mi zima
(tydlidum)
Na pacičky bude!
—
Medvídka Pú v podání Marka Ebena poslouchaly všechny naše děti (my s nimi), a vzhledem k tomu, že máme čtyři… takže když se u nás doma řekne „tydlidum“, je vše jasné. Prostě sněží a bude nám zima na pacičky. To všechno a ještě mnohem více je v tom citoslovci obsaženo.
Ta básnička/písnička má krásný (zvukomalebný) rytmus slov. Tohle nepřekládal „běžný překladatel“!
Přiznám se, že překladatele neznám, a na počkání ani nevyhledám. – Mě dřív medvěd Pú ani nijak neoslovoval, to až geniální přednes Marka Ebena z dříve (pro mne) nezáživého textu udělal zázrak.
Myslím, že překlad je až umělecká disciplina.
Je a není. Někteří překladatelé by udělali lépe, kdyby místo textu překládali cement z vagónu na vagón.
Překladatelství – hezký námět na glosu.
Kdo se toho ujme?
To nic není. U našeho řezníka na na reklamní ceduli jednou stálo:
DNES VEPŘOVÉ PŮLKY PRASETE
Mrzí mě, že jsem to tenkrát nevyfotil.
Fakt je, že vepřová půlka prasete by se na dřevěném krájecím prkénku ze dřeva krájela moc dobře.
Vy se přátelé smějete, ale nevěřili byste, kolik podobných formulací dokáže zplodit i hlava akademicky vzdělaná – a nezáleží na oboru. Může to být hutní inženýr nebo PhDr., učitel filosofie na VŠ. Je „to“ slyšet, až se to přečte nahlas tak.
S Tomáškem Jirmanem nebo Aničkou Cónovou to musíme zachytit včas, abychom nemuseli opravovat hotové dílo. I mnozí spisovatelé – třeba i M. Kechlibar občas zaperlí. Musím ale uznat, že se nehádá, že to chtěl jinak. A krom neobratné češtiny tam i občas najdeme i logickou chybu. Ve filosofickém textu je to zvlášť pikantní. V Psychologii davu od Gustava Le Bona např. je to ve dvou vydáních, ve třetím to už to opravili.
O.T.: Doporučuji přečíst, je to čtivé a možná se k tomu budete vracet stejně jako já.
To znám, nikdo není imunní. Překvapivě – ani já ne!
—
Klasická konstrukce: Dneska není zrovna teplo, to nemohu říci.
Dvojí český zápor“ je kouzelný sport. Pro cizince ovšem asi poněkud sebevražedný.
Jinak: „židovská synagoga“
Kdyby jen dvojí…
„Nikdy nic nikdo nemá míti (za definitivní)“
(V + W)
Na Radiožurnálu, tuším v sobotu, moderátorka uváděla nějakou reportáž z litoměřičska 😉 nejdříve jsem si myslela, že se přeřekla, ale zopakovala to ještě asi 2x
Měří tam kameny?
Nevíte někdo, proč se všude v médiích (TV, rádiu atd.) začalo zdravit
„hezký dobrý den“
„pěkný dobrý večer“…
Já to nechápu… to se místo základu „den“ nebo „večer“ stal základem „dobrý den“ nebo „dobrý večer“, který by měl být ještě navíc hezký nebo pěkný… proč??
Přeji nám a snaží se to udělat neotřele. Adjektiva lze přece řadit vícenásobně. Myslím, že to není nic proti ničemu. Krásný slunný nebo ponurý deštivý den.
Nebo lze vystupňovat: Přeji vám nejkrásnější odpoledne!
S tím začal už pan Nepil:
https://www.databazeknih.cz/knihy/dobre-a-jeste-lepsi-jitro-19917
Nepila já rád – právě na něj jsem pomyslel.
Když to vezmu kolem a kolem – určitě je lepší, když mně někdo popřeje krásný dobrý den, než když na mě někdo na ulici broukne na půl huby: „…dobrý…!“
Nejdřív mě to hrozně vytáčelo, ale pak jsem nalezl obranu. Nyní na tento pozdrav-nepozdrav odpovídám také jedním slovem: „Výtečný!“
A je to.
Ano, to znám.
Co dělají v případě takové odpovědi? Jaký mají výraz v obličeji?
Já odpovídám zřetelně: „Myslíte?“ Nebo indiánsky: „Vidím Tě!“
Takže u mnoha lidí vím, jak vypadá jejich výraz překvapení.
Ono to není moc důležité, třeba si přitom myslí něco o prdeli, ale přece jenom je to rituál a ty se mají dodržovat.
Jsou překvapeni.
Ale těžko říct, co si myslí. – Říct „Vidím tě“, to je krásný pozdrav.
Možná zkusím 😉
Hezký zbytek dnešního dne.
I-dnes dnes:
“Při střetu dvou aut na přechodu v Holešovicích se vážně zranilo dítě v kočárku”
Je informace v pořádku? Je srážka aut příčinou zranění dítěte?
Všem přeji hezké dobré dnešní chladné lednové ráno. Hned ze startu při startu auta startér auto nenastartoval, palubní hlášení low battery značí, že battery bude asi v prdelli. Přátelé v nouzi chrápou, nechápou, nemůžou, nechtějí a nestíhají, takže do fachy jedu zeleně, vidím rudě a účast na poradě zase černě.
Ale den je to pro mě i tak hezký, neb jsem v tramce konečně dodělal ten zasraný čtverec a dneska můžu klidně spát:
D U M A T
U B A R U
M A D A M
A R A B A
T U M A M
👍
Pěkně vítám!
Předpokládám, že ten fekáliemi znečištěný čtverec necháte vedle rohožky na chodbě – jinak by se vám asi moc dobře nespalo…
Dnes ČT1: “Došlo k dešti”.
Podle mě: Pršelo.
U nás večer došlo nejen k dešti, ale dokonce došlo i k poklesu venkovní teploty pod 0°C. Takže ve výsledku došlo ke vzniku náledí a dokonce došlo i ke klouzání. Což bylo nepříjemné, protože mezitím došlo i k západu slunce, následkem čehož došlo k setmění.
A aby toho nebylo dost, došla mně i fantazie.
Došlo k zblbnutí někoho v redakci ČT 1.
Kdysi dávno za socíku jsme našim tehdy malým dětem koupili dřevěný trakářek (ze dřeva :-)). Na visačce byl vedle údajů o výrobci, ČSN apod. i název předmětu: KOTOUČ.
Dlouho jsem nechápala, nakonec mi to ale došlo: věc je samozřejmě staré dobré KOLEČKO. Jenže někomu se takový název asi zdál příliš lidový, zvolil tedy vznešenějI se tvářící, avšak v daném případě úplně nesmyslné slovo KOTOUČ.
Děti si minikolečko oblíbily a velmi se s ním vyřádily 🙂
Kotouč, to bude nějaký krajový název. Myslím, že zrovna na v okolí Vidlákova se to tak říkalo (moje babička + prateta). – Tedy, přísně a přesně vzato, naše prabába říkávala „kotóč“.
Kotouč je vápencový vrch u Štramberka, ukousnutý lomem.
🤗👍👍👍
U nás na Rakovnicku se kolečku říkalo radvanec. A dost mých přátel nevědělo, co to je.
U nás, „v kraju razovitem“ to vždycky byly „tački“.
===
Legrační je, že to moje první vzpomínka na dětství. Dostal jsem takovou jejich zmenšeninu a na boku byl nakreslený nebo snad vypálený ptáček.
===
Svítí ostré slunko, tački jsou na mě přece jen malé, takže je spíš nosím než s nimi jezdím po chodníčku u vily pratety na kopci v Doubravě.
Pak se babča se sestrou nějak nepohodly a stěhovali jsme se „pod haldu“ do baráku od šachty. Nájem i s elektrikou a deputátním uhlím stál tehdy 60 Kčs. Platilo se na poště. Voda byla asi třicet metrů daleko, veřejný vodovod, jenom taková ohnutá železná trubka s výstupkem na „amper“ a mosazný kohout, který vedl do vybetonované šachty v zemi, aby voda nemohla v zimě zamrznout, pro tři domy po dvě rodiny a domů se nosila v kýblech, kterým se říkalo „ampery“. Musela to dělat „babča“, protože děda měl neohebnou nohu po závalu v šachtě a vodovod byl na kopečku. Neubrzdil by to, hlavně v zimě.
Někdy jsem chodil já, ale mohl jsem nosit jenom asi polovinu kýble, víc mi nedovolili. Ampery se nosily vždycky dva, aby to bylo vyvážené. Nosilo se na všechno, na vaření, mytí, praní i koupání. Uložené pak byly v síni a přikryté deklem, aby do nich nic nečistého nespadlo. V zimě v nich voda někdy i trochu zamrzla.
Záchod za barákem byl „suchý“, respektive nad žumpou, suchý byl jenom když v zimě fest mrzlo. Jinak by „žbuňkavý“. V zimě člověk hodně zvažoval, jestli se mu opravdu chce.
Tož tolik k těm „kolečkám“.
===
Jak to tak po sobě čtu, tak jsem vlastně jasný proletář z chudé rodiny. Proč jsem nepřilnul ke komunistům sám nevím. Možná proto, že právě komunisté ožebračili jednu středostavovskou rodinu báňského úředníka, mého „ďadka“ a ti se museli přestěhovat z Ostravy na Kopaniny, aby vyšli s penězi.
To jsem se ale dozvěděl až později. Nábytek z jejich původního bytu dostala jejich dcera, moje máti, a pianino, které děda koupil těsně před měnovou reformou, taky. Potřebovala ho, protože byla učitelka zpěvu. A zpívala až do své smrti v opeře. Strejda, její bratr se musel o sebe postarat sám. Zvládl to, dokonce si i vlastní dům postavil, v Opavě.
Chtělo by to asi přepsat, je tam spousta chyb. Ale si spíš zavzpomínal, než abych psal nějaký elaborát. (Není špatné si zavzpomínat téměř 3/4 století zpátky.)
A tački prosím neplést trakařem – ten je na trávu a tak. Tomu se říkalo „kary“.
My máme tačky s tvrdým y. Stojí opřené před barákem, zánovní, cca 40 let, koupené na Ostravici. Těm předchozím jsem urval korrbu při neustálém vození hlíny (jílu). Teď jsou určeny do lesa pro těžké kusy, které nedám na rameno, t. j. nad 120 kilo. Jenom nesmí být měkko nebo sníh.
Pro Ládik!!!a: Kolečko je mé oblíbené nářadí. Máloco uspoří tolik dřiny, jako dobrý radvanec, s kvalitní gumou a pěkně pevným rámem (železo nebo ocel, to nevím z čeho je). Bez něj bychom umřeli zimou, dodnes skládáme uhlí a vozíme na radvanci přes celý dvůr do kůlny. Barák bohužel není podsklepený. Mám k radvanci velkou úctu.
Pěkné zavzpomínání… Trakař byl opravdu na trávu. I u nás na jihu Čech a já si z nejvzdálenějšího dětství pamatuji jen, jak jsem si užívala, když mě na něm vozili. Ale už nevím zaboha kdo. Taky jste mi připomenul zimy v Hůrkách u Lišova. Prvním rokem jsme tam bydleli ve starém jihočeském, téměř se rozpadajícím, statku. Obyvatelná byla celkem slušně jen kuchyně s velkou pecí, před kterou ovšem stály kamna Club – klubky byly tehdy skvělé, vytápěly nejen kuchyni, ale když se otevřelo do „obýváku“, který nám sloužil i jako ložnice, tak i tam. Byl tam komín, ale sahal vyzděný jen ke stropu. Přišli jsme na to až, když jsme prvně zatopili a babička přiběhla od slepic, že hoříme. No, slepice měly divocha kohouta. V zimě se chodilo na WC do budky na hnojišti, a pro vodu ke studni , obloženou balíky slámy, aby nezamrzla. Ten rok bylo sněhu hafo. Bydlely jsme tam tři ženské – babi, mami a já (9 let) a pokaždé, když se vyšlo ven, tak se smetákem, nebo nějakou holí – na toho kohouta. Tak to šlo asi 3 týdny, až jednou došla babičce trpělivost, bafla ho za krk, odnesla ho na špalek a usekla mu hlavu sekerou. To jsem poprvé zažila, jak vypadá afekt. Ale on to byl poděs, vždycky když jsme se nekoukaly, vletěl nám na hlavu a kloval a kloval a kloval… Bylo to i na tehdejší dobu dost hororové bydlení. Když se šlo do obýváku spát a nechaly se otevřené dveře, tak ráno jsem měla na duchně před pusou občas jinovatku. Ale nejhorší byli od jara do zimy pavouci. Já mám na ně celoživotní fobii, ale co jsem zažila tam… Maminka kvůli mě vstávala o 10 minut dřív a likvidovala je, potichounku, abych se nevzbudila, a neviděla, co jich tam za noc zvenku nalezlo. A byly to kusy… Od té doby jsem takovou koncentraci nezažila nikde. V tom statku 5 let před námi nikdo nebydlel, všude kolem tráva a pole, a tak byli zvyklí. No sousedi se museli bavit, protože chvíli trvalo, než jsme se naučily sekat trávu kosou. Taky jsem s mamkou podnikla výlet do Budějic a koupil se srp. Až doma jsme ale zjistily, že je na levou ruku – všichni jsme praváci. Pravé požehnání byl až list na rámovou pilu z pravé švédské oceli. Do té doby jsme polena řezaly něčím tak rezatým, že pilu to připomínaly jen zuby. Ale poté: „České děvče a švédská ocel vydrží všechno!“ 😊 Než se tyto zázraky techniky objevily a my se naučily sekat kosou, tak nerovnosti v trávě maminka zastřihovala jako pravý intelektuál velkými kancelářskými nůžkami. Jednou ji načapala sousedka a zase bylo ve vsi veselo… 🤶Taky jsem si ráda zavzpomínala. Píšu pro vnoučky takové kapitolky o tom „jaké to bylo, když byla babička mladá“ a tak už si pomalu vzpomínám opět i na to, nač jsem na celá léta zapomněla. Doporučuji vřele, baví se celá rodina. Zdravím pane Kocoure, bylo to moc milé.✋
Moc pěkné vzpomínání, hned jsem se vrátila do dětských let. My jsme bydleli od mých dvou let v bytě , kde dříve bydleli zámečtí zaměstnanci. byt byl velký prostorný, ale těžce vytopitelný. Topilo se tam v piliňácích a v kuchyni v kamnech. Ráno se z pod vyhřáté peřiny moc nechtělo. Nedávno jsem se tam byla podívat a byt mi připadal malý. Tenkrát se mi hrozně líbily výklenky u okna se sedátky a pak dlouhá veranda, na které se dálo hrát skoro za každého počasí.
Pro Helenu:
Piliňáky měli doma dědeček s babičkou. A občas bouchly. Vyletěl tálek a pro mě to bylo jako dělová rána. Když později zpíval zlatý Karel „Dám dělovou ránu…“, já si vždycky vzpomněla na své nejútlejší dětství a piliňáky. 🙃))
Jiřičko, tak nám naštěstí nebouchly. Ale byly spojené s druhými ve vedlejší místnosti , v těch se netopilo. Ale hřály a když jsem si na ně odložila halenku z česaného silonu, tak po chvíli byl pokoj plný kouře. Halenka se seškvařila a čoudila pěkně. Pochvaly jsem se nedočkala. %))
Heleno, kdysi mi můj děda tvrdil, že bouchly když byly málo napěchované. Děda byl milující a dodnes mu věřím. Fšecko. ❤️
Jiřičko, já Vám věřím. Také ráda a často vzpomínám na svého dědu, který byl dobrý vypravěč . Díky jeho vyprávění mám ráda historii i místní pohádky a pověsti.
Ano, radvanec nebo trakař.
Mezi Ostravou a Havířovem máme Radvanice. Myslel jsem, že starosta tam má rád vánice.