by I read the news today, oh boy
About a lucky man who made the grade
And though the news was rather sad…
Tak nějak malebně by možná vypadala perníková chaloupka – kdyby to ovšem nebyla jen pohádka. Ale tenhle dům s velikou zahradou není perníková chaloupka. Je to školka, a já sem chodím od podzima.
Vzhled klame. Zvenku vypadá pohádkově – čekal jsem něco pohádkového i uvnitř, ale je to otrava. Jenže maminka teď musí do práce, a tak já chodím do školky. Za rok to prý bude jiné, to už budu chodit do školy. Maminka říká, že ve škole mě to bude bavit víc, a tatínek se směje a říká – uvidíme. Rok, to je věčnost.
Když jsem byl malý, chodil jsem i do jeslí. To bylo o dost horší než školka. Děcka se tam rvaly o hračky, sestřičky pořád ječely a nutily nás, abychom spali. Pak mě maminka z jeslí zase vzala zpátky a byli jsme spolu doma, to bylo mnohem lepší.
Ve školce nemáme sestřičky. Je tady učitelka, řiditelka a ještě jedna paní – uklízí, nadává na nepořádek a s učitelkou taky chystají jídlo. Řiditelka je většinou zalezlá v kabinetu a ukáže se jen občas. To je dobře, protože vypadá jak čarodějnice, jen koště jí schází, a děcka se jí bojí. Učitelka občas i ujde – jen kdyby na mě nebyla protivná při oblíkání. Když jdu odpoledne domů, tak mně s oblíkáním pomůže maminka. Ale když se jde na vycházku nebo do zahrady, musíme se oblíkat sami. Ježíšmarjá, to mě nebaví!
Mě baví vymýšlet, malovat a číst. A nebo lítat s klukama před domem, ale nic z toho ve školce nejde, proto je tady taková otrava. Číst můžu jen doma, tady žádné pořádné knihy nejsou, jen s obrázkama. Doma máme knih…! Než večer usnu, nebo ráno, než vstanu, dívám se právě na knihovnu. Před očima mám tlusté hřbety: Zločin pátera Amara. Nebo: Victor Hugo Ubožáci. Zrovna tyhle jsem zkoušel otevřít a číst, ale pořád to vlastně o ničem nebylo – tak jsem je zase do knihovny vrátil. Babička říká, že se mně možná přece budou líbit, až budu větší. – No nevím. Mám lepší!
Pavel Klušancev, K jiným planetám. To je, panečku, něco. Tam se člověk doví, jak funguje opravdická raketa! A nejen jak, ale taky – proč. Myslím, že bych podle té knihy uměl raketu i udělat. Možná to někdy zkusím, ale taťkovi to neřeknu, on by se zlobil. A meziplanetární stanice, a v nich kosmonauti. Kosmonauti jsou něco jako piloti a zároveň vědci, třeba jako tatínek – jenomže taťka pracuje v laboratoři, kdežto kosmonaut má laboratoř v raketě nebo v meziplanetární stanici. To bych chtěl, být kosmonautem, a třeba přistát na Měsíci. Nebo na Marsu. Až budeme mít kreslení, namaluju nějakou raketu, jak letí do vesmíru.
Minule jsem maloval tátovu laboratoř.
Taťka je voják a když jsme spolu šli k němu do práce, strážní u bran se stavěli do pozoru a salutovali. A v laboratoři – ach! V regálech kolem stěn knihy, krabice s přístroji a lahve s chemikáliemi. A přístroje, přístroje, přístroje všude kolem, voní to tam tak chemicky a elektricky. A v koutě na stole to nejhlavnější: vypadá to jako stavebnice z kostek, ale nejsou to kostky, jsou to olověné cihly. A za nimi je schováno radioaktivní záření, a taťka s ním dělá pokusy, jak ho měřit.
Za cihly se nesmí člověk dívat, protože radioaktivní záření je strašně nebezpečné – taky s ním nemůže pracovat jen tak někdo. Když je taťka doma a má čas, tak mně o takových věcech vypráví: o vesmíru, o atomech, a o tom, že se to jednou budu ve škole taky učit.
Když jsem namaloval tu stavebnici z olověných cihel a přístroje kolem, učitelce se to vůbec nelíbilo. Asi je blbá.
—ﬡ—
Napadl sníh a děcka lítají po zahradě. Učitelka s řiditelkou chodí sem a tam a občas někoho napomenou. Ony pořád musí někoho napomínat.
Když se jde na procházku nebo do zahrady, musí se jít spořádaně. To znamená jít po dvojicích a držet se za ruce. Kulhánek, Pernica i Hemzal jsou nemocní a žádný kluk na mě nezbyl – tak mi dala úča do dvojice holku. Ale náhodou to nevadilo, protože ta holka se jmenuje Jana Růžičková a opravdu je krásná jako růžička. Je o hlavu větší než já.
Když ostatní děcka viděly, jak se musíme držet za ruce, smály se: „…hé-hé, oni se milujou…!“ Bylo vidět, že to Růžičce vadí. Jsou to pitomci, já bych ji za ruku držel docela rád. Tak jí aspoň u besídky postavím sněhuláka. – Jenže Růžička o sněhuláka nestála. Když jsem jí řekl, že ten sněhulák je pro ni, tvářila se kysele. No jo, holka. – Maminka by byla ráda, kdybych jí sněhuláka postavil – ale zase by měla starost, jestli nejsem mokrý a abych se neuhřál. Ach jo.
Když nejsem s tatínkem u něho na vojně v laboratoři, je dobrá zábava s babičkou. Moje babička je totiž pravá klukovská babička, a dokud neležel sníh, půjčoval jsem jí svůj starý samopal a za šera chodili jsme ke hřbitovu hrát si na partyzány. Babičku, která se umí plížit křovím, lézt přes hřbitovní zeď a házet dýmovnice z Dymogamu, to nikdo nemá, jen já. Však jsem ji to taky naučil.
—ﬡ—
Je po obědě, a některá děcka se mají: rodiče si je vyzvednou a jdou ze školky domů. My ostatní musíme jít po obědě spát. Samozřejmě nikdo spát nechce a učitelka se zlobí.
„Tak, a mám toho dost. Jdu pro paní ředitelku!“ – a za učitelkou zapadnou dveře. Slabší povahy polekaně zmlknou, pro zkušené rošťáky je to podnět k veselí. Tymeš poslouchá u dveří, jestli už jdou – učitelka s řiditelkou. Kluci se honí po lehárně, holky se mračí.
Jura Tymeš vykřikne: „Už jdou!“ – a dupot, jak kluci dobíhají každý ke svému lehátku. Když se rozletí dveře – v nich řiditelka – všechny páry očí zavřeny, usilovné funění vytváří málo věrohodnou iluzi spánku. Řiditelka prochází mezi lehátky a kontroluje. Vtom se z druhého konce lehárny ozve:
„Dobrý den, dobrý den – bába leze komínem!“
Řiditelka se bleskově otočí – ale nikde nikdo, všichni pod peřinou.
„Kdo to byl? – Povídám, kdo-to-byl?!?!“
Nejdřív ticho, pak se ozve dívčí hlas: „Prosím, to byl Pepík Koutník!“
Pepíček Koutník je známý průšvihář, já to vím a vědí to všichni. Ale musela to ta Růžičková, ta káča užalovaná, řiditelce takhle propálit? Užalovaná, blbá a nafoukaná, že prý – oni se milujou! S takovou kozou užalovanou? Ani náhodou, ani ve snu!
No, ale nic. Za chvilku spaní stejně končí, přijde maminka a půjdeme domů. Ještě je světlo, půjdu ven a postavím mamince sněhuláka. Ještě většího.
Maminka je stejně ze všech holek nejlepší.
—ﬡ—
Dobrý návrat! Taky jsem zavzpomínal… “Učitelka občas i ujde” je super, je mi to úplně jasné!
Moc hezké.
Ale vlastně smutné. Když vzpomenu na své dětství musím konstatovat, že moje myšlenky se zabývají jen mrtvými. Už se jich nikdy na nic nezeptám. Jsou „definitivní“.
Mění se to jenom tím, že zapomínám. A možná si vzpomínky idealizuji. Ti moji mrtví mě ale navštěvují ve snu, můžu se s nimi poradit i když jsou i v tom snu mladší, než já – i ve skutečnosti.
Mám skvělé sny.
Nic hrozného že by mě někdo honil nebo tak. Je to celý propojený svět snů, které si pamatuji a když se mi pak opět něco zdá tak vím, kde co je. Prostě druhý a možná i třetí svět. To když se mi zdá, že spím a v tom snu na zdá.
Byl jsem už i na začátku, v centru vesmíru. Je to velká, těžká planeta, je tam málo světla, velká přitažlivost a zima. Cestuje se tam ponorkou, na kterou se nasedá v hluboké šachtě…
Už třeba vím, jak bude vypadat Ostrava po útoku atomovou zbraní mimozemšťanů. Nic hezkého. Červeně zářící průhledná těla. Svítí i ti dávno mrtví pod zemí a je to vidět i přes asfalt, dlažbu i přes stěny domů, když jsou uvnitř. Ale většina mých snů hezkých je.
===
Kdybych uměl psát, seznámil bych s tím svým druhým světem i vás. Je tam docela fajn. Moje milovaná babča je tam jako hezká mladá holka, s dědou se ještě neznají a když jí říkám, co bude, tak se jenom směje „O jakich bzdurach mówisz?“
Tak občas přemýšlím, jestli se po smrti dostanu do toho svého světa snů.
Bylo by to fajn.
Vy jste člověk od kumštu a ledacos z toho okruhu znáte. Možná tedy znáte i film „What dreams may come“, v českém nepochopitelně stupidním překladu – „Jak přicházejí sny“
https://en.wikipedia.org/wiki/What_Dreams_May_Come_(film)
—
Ze soudku, který stojí vlastně hned vedle:
Pan Miloslav Nevrlý, mj. autor knihy Karpatské hry (což je svého druhu čundrácká Bible), říká, že nejkrásnější sbírka je bílá zeď: sedíte před ní a před očima Vám defilují obrazy všeho, co jste zažil.
Navnadil jste mě, Alefe. Ten film chci vidět – a už si ho stahuji.
Základní schéma je přece podle báje Orfeus a Eurydika a to je jedno ze zcela základních témat jakýchkoliv příběhů. Někteří říkají, že těch témat je dvacet sedm, jiní, že je jich trochu míň nebo víc. Ale je pravda, že příběhů není nekonečné množství. U odvozených příběhů se mění vlastně jenom rekvizity a scény. Někdy se implantuje konec z jiného.
Kromě „normálních knih“ sbírám SF romány a raději sbírky povídek. Ale zjistil jsem, že skoro všechny dobré jsem nasbíral do roku 1989. A většinou ze slovanského okruhu spisovatelů.
Po „velvetu“ se začaly vydávat všechny knížky, které nebyly do té doby dostupné. Kupoval jsem si je, přečetl, někdy nedočetl – a daroval, zapomněl ve vlaku nebo v parku. Kvalita těch „story“ totiž nesmírně poklesla. Myslím, že to bylo tou „probírkou“ textů (překladů) před „revolucí“ a jen ty nejlepší se pak dostaly do edičních plánů a opravdu vyšly. O jazykovém „opracování“ ani nemluvě a to neberu v úvahu chybějící korektury. A taky „seriálovost“. Setkání s Rámou byl skvělý román, ale měl zůstat o první knihy. Další díly už „vařily z vody“ a ten poslední, který psal Arthur Clark s někým jsem raději nechal ležet na sedadle ve vlaku do Prahy. Dtto Den Trifidů“ Zvláštní polici mají romány dystopické, přesněji řečeno postkatastrofické. Téma, jak se začne organizovat skupina lidí po nějaké katastrofě, havárii, válce, epidemii nebo podobných událostech považuji za velmi zajímavé. Protože jich mám hodně a nějaký průměr dění je shodný třeba s tím, co jsem vypozoroval u lidoopů tak bych, kdyby mě vzbudili za sto let (to bude po další válce, protože když Homo Sapiens má k dispozici prostředky ničení, tak je použije) nebyl překvapený, jak se budou zbylí lidé organizovat. Kdo se stane alfa samcem, kdo šamanem, kdo mudrcem. Boj, organizace – víra a ideologie – věda a technika. Jestli budou ženy a děti společné (budou) a jak dlouho bude trvat než se opět rozdělí svět do párů. (To podle mě závisí na množství nashromážděného majetku.)
Ty moje sny ale nemají nějaký jednotící děj. Jsou to vzájemně nesouvisející „krátké filmy“ které jen výjimečně na sebe volně navazují. Spíše prostředím než dějem.
A dosti již, myslím, že to nikoho nezajímá.
Píšete: „Kromě „normálních knih“ sbírám SF romány a raději sbírky povídek. Ale zjistil jsem, že skoro všechny dobré jsem nasbíral do roku 1989.“
Mám to obdobně s westerny. Vždycky jsem je měl rád, většinou příběhy spíše jednoduché. Jak píše Jerzy Witlin ve svém „poprvé na merickém filmu“ : „Je-li krajina plná rozervaných skal, začíná se střílet ihned.“
Po převratu jsme s překvapením zjistil, že skoro všechny dobré kovbojky jsem už viděl, ty nově dovezené byly většinou II.kategorie a horší.
Čtu od svých čtyř let (je mi 81) mimo SF a ženské romány naprosto vše. Je pravda, že po „sametu“ hodně autorů musí mít s nakladatelem velice těsné vztahy-buď osobní,nebo společenské či ekonomické-protože jinak by jim na celém světě ten škvár nikdo nevydal ani kdyby mu zlatem platili.
Já v kapíku nečtu. Každá stránka je na jednom kindle a knížka potom zabírá moc místa.
To je roztomilé povídání, Alefe. Tak se přenést do myšlení prcka.
My jsme ve druhé třídě ZDŠ (na školku si vůbec nevzpomínám) měli strašně hodnou soudružku učitelku Slunéčkovou. Byla těsně po studiích a velmi nadšená do výchovy. A tak v té věčně zablácené vesnici, obklopené lány cukrovky (Kačice) chodila do rodin, aby se podívala, zda mají děti místo, kde si mohou psát úkoly, a knihovničku a tak vůbec. Mnozí z rodičů ji proto neměli rádi.
Přišla i k nám domů, táta ji srdečně přivítal, byl na ní hodný….. a tak strašně ji ožral, že u nás musela přespat.
Jak to snášela maminka si nevzpomínám.
Já si pamatuju na školku. Kreslil jsem od mala ve 3D realistické obrazy a tu nástěnku vidím dodnes. Tužkou, kráva s vemenem vpředu, za předníma nohama. A potom chození v tvaru na vycházce (bylo to v Opavě) – chodil jsem na konci a četl přitom noviny. To se tradovalo z vyprávění rodičů, já si už ty noviny nepamatuji.
Pak si dobře pamatuji první třídu v Ostravě – to mi učitelka Holzmannová zabavila Brehmův Život zvířat, který jsem četl pod lavicí. A už nevrátila, ani na konci roku. Zkrátka to ukradla a to mě poznamenalo – vztah ke škole a tím k celé vrchnosti jsem měl už navždy pod bodem mrazu.
Svým způsobem Vás pomstila jedna z mých dcer (ta prostřední). Ona četla plynule už ve 4 letech (!!!) a ze všeho nejraději ležela v přírodopisných atlasech (ano, i Brémův Život zvířat). Takže když šla do školy, měla toho z přírodopisu nastudováno celkem dost.
Přírodopis v její třídě probíhal pak následovně:
Paní učitelka: „Děti, toto je sýkorka.“
Moje ratolest: „To je sýkora parukářka, žije v Evropě i v Asii, výborně šplhá. Hnízdí dvakrát ročně, živí se hmyzem a v zimě semeny stromů…“ (zbytek si vyhledejte na wiki) Paní učitelka prostě nebyla štonc říct o ptácích něco, co by moje dítě nevědělo lépe a podrobněji.
V botanice to bylo ještě horší, protože kromě botanických atlasů měla dcerka seštudovaného i Zentricha a podobné autory.
To samozřejmě mělo i stinné stránky: děcko, které vědomostmi předběhne školu, se nemusí do školy učit a proto se nenaučí učit se; to se dost podceňuje. Já jsem v 1. třídě gymnázia téměř propadal. – Ale nikdy jsem neměl to srdce děcku, když se ptá na něco, na cokoli, místo vysvětlení říct – tomu ještě nemůžeš rozumět. Takže moje dítě se učilo učit se celou vysokou školu.
Tentýž případ byl se mnou a pak s mým synem. Nudil jsem se v první a druhé třídě, protože jsem už toho měl hodně načteno. S tátou jsem stavěl dvoulampovky (rádia), z papírové rouru od koberců jsme postavili docela výkonný dalekohled atd. Takže jsem dopadl podobně jako Alefova dcera. Ale ve fyzice. Paní učitelka to vyřešila geniálně: Vyvolala mě z látky, která se teprve měla probírat a nechala mě žvanit a kreslit na tabuli. A bylo vymalováno.
Ve škole jsem měl tři nepřátele: Slovní a větný rozbor a dějepis. Dokázal jsem o událostech vyprávět docela plasticky, ale letopočty jsem neznal. Chyby při diktátech jsem sice nedělal, ale proč se to píše tak ne jinak jsem nevěděl.
Mým nepřítelem ve škole byl dějepis a počty. Mechanickou paměť mám na úrovni debila (není nadsázka, to mně vyšlo v testu), počty – do úmoru dělit sedmimístná čísla třímístnymi, koho by to bavilo? Zachránila mě algebra na 2. stupni. Zaměření na počítače na gymnáziu bylo toho důsledkem (nevím, kolik je 2×2, ale můžu vám to naprogramovat). Když jsem ve 4. ročníku vyškrtal obory, do kterých se mi nechtělo, zbyla mně matika. To byly bezva roky. Do školy jsem moc nechodil, čas naplněn vandry, tělocvičnou a stavbou RD, učil jsem se jen před zkouškami, co se dalo, bylo v předtermínech. Práva dospělých, povinnosti dítěte, zlaté časy. Asi bych neměnil.
Z obdobných důvodů mě neměl rád dějepisář.
Tohle to je nádherná historka Godote! Mám bujnou představivost. A hlavně pak to ráno…
Námět na krátký rozhlasový skeč. Nic to nepředstírá.
Můj vlastní pohled na život je jen mozaika takových příhod, scén, skečů.
(A teď nevím: Ta nebo ten skeč?) [;>/
Kdo tady máte humanitní vzdělání a dobrou paměť? – Já nevím, jak se to správně odborně nazývá, ale za starých časů příznivci umění a národa mívali takové všestranně zaměřené spolky… my bysme to tady taky dali dohromady. Nastartujem Národní obrození V.2.0. Paní profesorka Koudelková nám to na gymplu tloukla do hlav, už si z toho nepamatuju ani předložky – jen citoslovce a to její vytržení a pološílený pohled.
—
Myslím, že ten skeč.
Alefe, to je nádhera!
Málokdy se při čtení nahlas směju, tady hned několikrát.
Chlapeček je sympaťák 🙂
Godot to vystihl, roztomilé povídání.
Já ovšem ležel v atlasech a četl jsem mapy. Od malička. Zemák byl až v šestce a když učitel Halška (ZDŠ Ostrčilova, Ostrava) dal vyplnit slepou mapu něčím (řekama, horama..), dostal celý atlas. Doteď mi nic nezmizelo, otisk v hlavě je dokonalý.
Dávali mi jenom jedničky. Abych věděl, jaké to je dostat pětku, napsal jsem v páté třídě diktát opačně – co se dalo, tak blbě. Chyba za chybou. Učitelka to pojala jako útok a máma musela do školy.
Učit jsem se nemusel nikdy. Ale na VŠ jsem zažil mnohem chytřejší lidi. Já chodil na přednesy a to stačilo. Někteří nechodili a řešili diferenciální rovnice z hlavy. Ti byli ale z gymplu, kde měli matiku furt. Na strojní průmce jsme ji měli v třeťáku hodinu týdně a ve čtvrťáku vůbec. Na technice jsem měl 5letý obor a tam jsem poslední 3 roky měl naprostý veget, bo průmka to s přehledem překryla..
Téma diplomky jsem si našel sám podle telefonního seznamu a škola to uznala, tak jsem se vydal vlastní cestou… předmět se jmenoval Projektování výrobních systémů (na Technologické fakultě). Nechtěl jsem do Vítkovic nebo enháčka, neviděl jsem v tom v roce 81 perspektivu. Tu jsem viděl ve žrádle. V tlf seznamu jsem objevil Potravinoprojekt – požádal jsem tam osobně o téma diplomky. Dostal jsem výrobu rostlinných olejů v Milu Olomouc, výměnou za to, že v PP po škole nastoupím… což jsem učinil. Volné místo měli v profesi topení, tak jsem dělal teplo. Pro lihovary, pivovary, tabačky, masokombináty, mlékárny, po celé republice (tehdy i po Slovensku). Taky zelárny a žampionárny. Samé špeky, pára, individuální výrobní procesy. Od roku cca 85-6 jsem už dělal vedoucího skupiny a obstarával práci. Čili přechod ke kapíku jsem nijak nepocítil, jen jsem si otevřel vlastní účet…
Tvl, já tu vydatloval kurikulum!
No vida, nejsem v tom sám. Já jsem ve 2. třídě ve škole ukradl svazek špejlí, abych věděl, jaké to je.
Dneska jsou nějaké protuberance či co, ani kamarádi nespí. Paní Tužko, nejsou Dny dračích děr?
Pestrý život je správný život. Ale pro každého asi s jinou mírou. A už dětství napoví, jak život jedince bude vypadat, pokud do toho nehodí vidle nějaká katastrofa. Asi každý by mohl napsat román, ale nikdo by ho nečetl. Jenom ti spisovatelé mě se*ou, ti píšou romány, jak na běžícím pásu. Třeba zrovna ten z té montovny, ten Lermontov. A to ho zabili ve 26 letech. A nepsal žádné kraviny, jako technické zprávy.
Píšete: „Asi každý by mohl napsat román, ale nikdo by ho nečetl. “
Přesně tak to je. Mých 2000 výtisků bylo rozebráno za pár dnů, ale myslím, že víc by se jich neprodalo. A navíc to nebyl román…..
A zbyl někde nějaký vzorový výtisk? Třeba by to ještě někdo přečíst chtěl…!
Lermontov měl pech, že nevyrůstal v dobře fungující rodině. Ta by ho v jeho divokých letech podržela, směrovala, tlumila, ochránila. Události bohužel měly stejnou frekvenci jako jeho vlastní kmitočet, a materiál života to nevydržel.
No vidíte Alefe, já si myslel, že resonance je něco, co má stěžejní význam nejen v hudbě ale i v lidských vztazích. A přitom vím, že tady v „ocelovém srdci republiky“ se zřítil řetězový most, když po něm procházeli vojáci a nezrušili krok.
Mimo jiné: Šlo nás v roce 1969 přes lanovou lávku v Liptovskom Petru jenom pár, ale zkusili jsme jít pochodovým krokem. Za pár sekund jsme toho nechali – ono se to opravdu dá snadno silně rozkmitat.
Rezonance je docela určitě jev obecný, univerzální (od slova universum), s působností daleko širší, než se na první pohled může zdát…
Minipovídky předškolní:
Moje první ryba.
Jdu si s mladší sestrou hrát na dvůr u domu a jako mnohokrát předtím i potom, odcházíme otevřenými vraty dál na cestu a rovnou k nedalekému Rakovnickému potoku.
Táta je v práci, máma doma něco vaří a asi ví, že se neutopíme, ani neztratíme.
Voda v potoce vesele teče a v malé tůňce u břehu je ryba. Nehýbe se, jen trochu mrská ocáskem.
Je obrovská, ale do mojeho kýblíku se kterým si hrajeme na dvoře na písku by se vešla.
Dávám proto pokyn sestře, aby rybu hlídala, ať nikam neuplave a jdu pro kýblíček.
Když se vrátím zpátky, ryba nikde, sestra jí neuhlídala.
Škoda, jinak bych ji jistě chytil.
Helvajzova tvrdá hlava.
Ta tříkolka, co jsem ji dostal je úžasná.
Musím ji ukázat dědovi a babi. A třeba teď hned.
Jedeme k dědovi, povídám sestře. (tedy jedu já, ona cupitá pěšky)
Vyrážíme otevřenými vraty a místo k potoku jedeme na druhou stranu.
Děda bydlí na druhém konci Rakovníka.
Na křižovatce u telefonní budky mají auta přednost, to přece vím a tak pokračujeme ulicí k náměstí, tam skoro nic nejezdí a pak přes náměsí okolo morového sloupu dále.
Průchod z náměsí k letnímu kinu bezpečně poznám. Za průchodem je stoupání, to tříkolka nevyjede, takže pěšky a tlačit.
Ale ouha. Další průchod u domu se Samsonem je neprůjezdný, stojí tam lešení a něco opravují.
Nevadí, objedeme to přes náměsí a pak ulicí okolo holiče.
Pustím tříkolku z kopce, to jede úplně sama, však mě sestra pod kopcem doběhne.
Ale co to? Hrbatá silnice a nepřiměřená rychlost mě směruje do roubeného domu, co stojí hned pod letním kinem.
Bác, hlavou rovnou do domu.
Nějaká ta slza teče, vracíme se k náměstí a po cestě potkáváme skupinu starších dětí, které máma vyslala aby nás hledali.
Takže ne k dědovi, ale domů.
Náraz hlavou do domu měl samozřejmě následky.
Hlavou jsem narušil statiku, toho zlobivého domu a museli ho pak zbourat.
Už tam místo něj jiný za trest nepostavili.
Kolik nám bylo?
Z Rakovníka jsme se stěhovali když mě bylo 5 a sestře 4.
Takže stalo se někdy před tím.
Milé příběhy. Hlavně, že hlava náraz vydržela a neskončil jste v nemocnici s otřesem mozku.
S tou tříkolkou jste mi také připomněl jeden příběh. Mohlo mně v něm být tak cca jako Vám. Konaly se nějaké dětské dny. V rámci nich závody na tříkolkách. Děti kolem měly tříkolky kupované, mně ji vyrobil tatínek. Ze svařovaných trubek, kolečka přepychová, velká, ze starého kočárku. Sedátko z dospěláckého kola, takž velké a pohodlné. Byla celá natřená na tmavě modro. Dodnes si tu barvu pamatuji. Šla jsem také závodit.
Startovní čára namalovaná křídou na silnici, povel „ke startu připravit… pozóóór… teď!“. Šlapu jako divá. Rychleji, rychleji! Panečku, to to svištím! Už ani nestíhám nohama tak rychle kmitat a udržet je na točících se šlapátkách. Rozjařeně a z euforie z rychlé jízdy, natahuji nohy před sebe a šlapátka nechávám otáčet dle setrvačnosti roztočeného ozubeného kola. Ale ouha! Kolo tím přišlo o zdroj svého pohonu a tříkolka začala zpomalovat. Všechny ostatní děti mně předjíždějí. Celá udýchaná zastavuji. Závod jsem ani nakonec málem nedojela. Ne, že bych to vzdala, ale nevěděla jsem, kde je namalovaná čára „CÍL“, a tak jsem zmateně zastavila předčasně. Někdo z laskavých přihlížejících mě ale do toho cíle milosrdně dostrkal, takže jsem nakonec přeci jen drobnou odměnu „za účast“, kterou měli pořadatelé přichystanou, aby žádné dítě neodcházelo smutné, dostala.
(Teď mě napadá, že by se dalo z toho vyvodit i poučení: „Je třeba vědět nejen, kde je start, ale kde je i cíl“. Nebo třeba: „Chceš-li dojet do cíle, nesmíš v půlce polevit a myslet si, že už to máš v kapse“. A nebo – a to by se mně asi líbilo nejvíc: „I když už nemůžeš nebo uděláš chybu, najdou se lidé, kteří ti pomohou do toho cíle dojet“)
Pěkné povídání, p. Alefe.
Střípky vzpomínek. Na dobu, kdy si člověk kolikrát není jistý, zda se ty obrazy a děje uchované v hlavě opravdu staly. Ale staly. A mnohdy člověka formovaly víc, než by předpokládal.
Do jeslí jsem nechodila. Maminka se mnou byla doma. Nevím, jestli k tomu přispělo i to, že jsme bydleli přímo naproti jeslí a každé ráno jsme tak z kuchyňského okna sledovali matky, kterak za sebou vlečou řvoucí a vzpouzející se děti… Ale zkrátka, jesle mě minuly. Dlouho i školka – do ní jsem nastoupila až poslední rok před školou. Dlužno říct, že polovinu té doby jsem promarodila, protože jsem tam pochytala všechny možné dětské nemoci (proti zarděnkám, spalničkám, planým neštovicím se tehdy ještě neočkovalo).
Školku jsem neměla ráda. Měli jsme tam dvě učitelky. Jednu postarší paní – ta byla vcelku hodná a laskavá. Taková trochu teta. Ta druhá byla podstatně mladší a nebyla ani hodná ani laskavá. Byla to… hmm… jak ji nejlépe jednoslovně a výstižně popsat… nechci narušit úroveň tohoto webu, ale když ono se fakt na ni nejvíc hodí všeříkající označení „čůza“ (promiňte mi to). Nejen, že jsem ji neměla ráda, já se jí dokonce bála. Učitelky se střídaly, a tak, když jsem ráno zjistila, že má službu zrovna ona, stáhla jsem se do sebe, nekomunikovala, držela se stranou. Největší hrůzu jsem zažila, když jsem si u okýnka pro výdej obědů vzala talíř s rajskou omáčkou, otočila se a protože jsem si nevšimla, že tahle učitelka stojí těsně za mnou, vrazila jsem do ní a podstatnou část té rajské jsem na ni nechtěně vylila… (no, dneska už se tomu s jistou škodolibostí a zadostiučiněním směji, ale tehdy jsem pak ze strachu několik dní odmítala do školky chodit)
Ve školce jsem se dost nudila. Obvyklých holčičích her s ostatními dětmi („na obchod, „na vaření“, na maminky“, „na princezny“, na módní přehlídku“…..) jsem se moc nezúčastňovala – nejčastěji jsem si stranou něco četla (už ve školce jsem číst uměla, ani nevím, kdy a jak jsem se to postupně naučila). Pokud tedy bylo co. Ale mám dojem, že jsme tam měli časopisy pro děti (Sluníčko) a pohádkové knížky, ze kterých paní učitelky četly dětem před spaním. Já tam naštěstí spávat nemusela, maminka si mě „po-o“ vyzvedávala. Venku na školkové zahradě, která byla naštěstí dost velká a dost zaplněná zelení, jsem se pak většinou potulovala mezi vzrostlými keři a snila si své vlastní příběhy… Školku jsem ten rok nakonec ani nedochodila. Ne, že bych propadla 😉, ale kvůli častým a opakovaným onemocněním doktor doporučil mamince, aby mě na nějakou dobu do dětského kolektivu nedávala. Ale to už se blížilo léto a prázdniny, takže jsem zbylý čas strávila u dědy a babi a pak nastoupila do školy.
(Omlouvám se za délku, ale snad jsem svým povídáním nenudila. Nebo alespoň ne moc).
To teta Karla:
„Je třeba vědět nejen, kde je start, ale kde je i cíl“. To za prvé – a neradovat se předčasně – internet je plný oslav vítězství těsně před cílem, které se právě pro ty oslavy nestalo vítězstvím.
Jak ří kala moje babča: „Nieprav „hop”, dopóki nie skoczysz!“
P.S.: Máte nick stejný, jako moje žena jméno. Vždycky se trochu leknu.
😀
Vaše „babča“ byla moudrá žena…
PS – vyřiďte, prosím, uctivé pozdravení Vaší paní. Bez svých blízkých by nám bylo na světě smutno.
Tužka napíše,….díky všem,….moc milé čtení.
Nic z toho, co jste popsali, jsem neprožila,….moje první roky života byly roky venkovského balíka.
Viděla jsem z té doby jediné foto,…které potvzovalo to, co mi pěstouni,….moje nevlastní babička a nevlastní dědeček, vyprávěli.
Nějaká návštěva vyfotila, jak spím na boku v e veliké postýlce, vedle mne na boku spí ještě větší králík než já,…český strakáč. Měl tam otvor, aby si mohl odskočit na bobkárnu ve starém umyvadle u dveří. Zahříval mne,…byl má živá hračka.
Tenhle králík se dožil úctyhodného věku, pamatuji si, jak mě doprovázel každé ráno kus cesty k vlaku, když jsem dojížděla do okresního města do základky.
Dětství se zvířaty,…králík, psi, kočky, ochočené slepice, ochočený bílý kačer, ovce, kozy, koně, krávy,…
Kačer se dožil 27 let,…měla jsem ho u vzdálené mevlastní příbuzné společně se psem,…když mě osud v šestnácti a půl ze dne na den předhodil svým zkouškám.
Pěstouni zemřeli,….nebyla jsem vlastní, dohodiny jsem musela opustit usedlost a postarat se o sebe.
Jistě, mohla jsem zaklepat na sociálce a požádat o pomoc,….dali by mne do dětského domova.
Mým cílem té doby bylo, se do osmnácti děcáku vyhnout,……nikdo nevěděl, že nemám rodinné zázemí ani střechu nad hlavou…..podařilo se….tohle období, to by byl psychoanalytický román, co lze vydržet…né, že bych nešla dokolen,….taky parkrát,….áláále, zvedla jsem se.
Pane Ládíku,…jak píšete,…DDD nebyly,…ale na barometru dělala ručička tanec,….nahoru, dolu,….byl vítr. Při nákupu jsem se šla podívat do vývěsky pohřebního ústavu. Dvanáct parte se stejným datem toho problémového dne,…s oslabenými jedinci to veliké kolísání atmosferického tlaku udělalo poslední looping.
Vzpomínky na dětství,…fajn,….jen pište dál,….Tužka.
Pro Tužka:
Vážená a milá p. Tužko,
byť je to zcela off-topic (pan Alef, prosím, snad odpustí), dovolím si sem dát pro Vás odkaz na jeden YT kanál. Objevila jsem ho nedávno. Má ho nějaká paní s nickem „Víla Makověnka“. Jsou to videjka zachycená zřejmě na fotopast nebo něco takového (technicky se v těchto zařízeních vůbec neorientuji a nevyznám). Na odkazu, co Vám posílám níže, je noční videozáznam ježka, jak si nastýlá domeček pro své zimní nocování včetně instalace závory, aby bylo jasné, že „Tady je ježkovo“. Třeba Vám to udělá radost. Ten batolící se bodlinatý váleček na tenkých křivých nožkách prostě vyvolá úsměv…
https://www.youtube.com/watch?v=vizbRCUW-vM
Kloboučkem si boty ometám!
V takovém věku se dokázat vyhnout úřednímu šimlu je čin hodný obdivu.
K barometru: Bohužel taky vím, co bude za pár hodin ukazovat.
Co je horší, podle zpráv od „mudrců z východu“ nás čekají magnetické bouře začátkem týdne – a pak ještě větší za další týden.
Moje klouby se už na to snad těší! Já už míň.
Začátkem týdne kromě bouří magnetických čekají nás i bouře lidové. Podle toho by mohl být bouřlivý celý týden.
Co ukazuje barometr, to snad nějak projde. Kdyby něco ukazoval dozimetr, bylo by to horší.
Dřevometr mi ukazuje, že v sobotu jsem odvezl z lesa poslední koupenou samovýrobu a tak zima může začít.
Může. Já mám od středy nazuté zimní gumy, zimní kapalinu do ostřikovačů a v kufru smeták, škrabku a lopatu. – Můj SNB už několik zim neviděl sníh; dočká se?
Před více než třiačtyřiceti roky jsem měl příležitost jako učitel výtvarného oboru LŠU relativně krátce (rok a půl) tvořit s pětiletými dětmi v jedné městské mateřské škole. Nebylo třeba, abych děti učil malovat, kreslit i modelovat v hlíně, protože vím, že takové dovednosti děti přirozeně v sobě mají – každé dítě se zhruba od jednoho a půl roku věku samo učí ze svých vlastních grafických stop, obrazců a jejich kombinací. Malým výtvarníkům jsem přinášel témata a povídal si s nimi o nich a pak je vyzval k tomu, aby mi ukázali, jak se co dělá. Například, chtěl jsem, aby děti zobrazily figury v pohybu, aby výsledkem nebyli obvyklí strnulí panáci a grafická schémata, zvolil jsem téma tanec: Děti, zatančíme si…jak se vzájemně drží tanečníci? Jak jsou oblečeni? Co dělají rukama, nohama? Děti pak začaly tvořit, já si k nim sedl a sledoval zázrak zrodu zobrazení. Občas jsem se na něco zeptal, abych rozvinul obrazotvornost malých výtvarníků. Vznikaly originální výtvory. Napsal jsem o naší tvorbě krátký článek a s obrázky jej poslal do celostátního odborného časopisu Predškolská výchova (vycházelo na Slovensku). Moje zásilka byla se zájmem přijata a publikována. Vedlo to k pokračování spolupráce.
Přípiskem si připomínám, jaký skrytý tvůrčí (např. výtvarný i hudební potenciál) dříme v každém dítěti a že mateřská škola by neměla být prostá opatrovna, nýbrž dílna, kde se tříbí smysly, city i rozum lidské bytosti.
Jako dospělák jsem se od předškoláků leccos užitečného naučil… v dětství jsem do mateřské školy nevstupoval.
O výtvarné tvořivosti dětí bych se mohl rozepsat více, ale nepředpokládám čtenářský zájem.
Já bych zájem měl. Byli jsme včera navštívit mou imobilní tetu a vzpomínalo se na mé výtvarné předškolní dětství, chodili se prý na mě dívat i jacísi ředitelé škol. Dávno před přistáním na Měsíci jsem nakreslil (tužkou) lunární modul s kosmonauty v měsíční krajině, ze Zemí na obloze. Dílko se objevilo v černobílé televizi a to si dobře pamatuji… talent jsem nerozvíjel, primář mi zakázal LŠU.
Se Zemí… jím závin a píšu na mobilu…
Dobře udělal.
Mě vybrali v první třídě jako potenciálního houslového virtuosa, taky LŠU. Po půlroce mi to naše dětská lékařka nedoporučila, a naopak doporučila rodičům, ať mě nechají s ostatníma klukama lítat venku. Dodnes k ní pociťuju hluboký vděk. Lékařka na svém místě.
Pro Zdeňka: Je to mimořádně zajímavé téma. Mám syna. Dnes už je mu přes 40, ale když si jako odrůstající batole začal hrát s pastelkami a vnímat pohádky, docela jsme s manželem žasli. Vymýšlel si rád postavy – rytíře a šašky, později různé zajímavé mašiny. Ale hlavně rytíře a postavy vůbec. A malovat je začínal vždycky stejně. Od špičky levé nohy – obrysy nohy, těla, ruky, prostě nahoru, a pak doprava přes rameno, helmici na hlavě zase přes rameno, pak dolů, ruku, tělo nohu, pak se vracel doleva rozkročenou nohu a končil opět u špičky levé nohy. Pak si začal teprve doplňovat detaily uvnitř a vybarvovat. Nikdo ho to takto neučil, používal tuhle „metodu“ vždy a všude, dokonce i u rytířů na koni – pak byl obrys základní stejným stylem vč. koně. Stejně později začínal i bagr, nakladač, traktor, prostě co ho zajímalo. Trvalo to až do školní docházky, kde ho, zdá se převedli na standardní techniky. Ale stejně to bylo škoda. Byla zábava ho pozorovat. Byl normální pravák, ale jako dítě si DĚSNĚ RÁD vymýšlel. Možná by někdo řekl, že lhal až se prášilo, ale já dodnes vím, že to byla fantazie. Celý život pak byl ajťák a do výtvarna nikdy nefušoval. Kde se to ale v něm vzalo, Bůh suď…
Alefe: úžasně zpracovaný pohled na svět dítěte a jeho vnímání. U nás doma, od doby, co má paměť sahá, to vonělo laboratoří. Líh, klovatina, různé roztoky, podložní a krycí sklíčka, kádinky a petriho misky. Maminka byla odborník na výrobu papíru a většinu života se pohybovala v papírenském prostředí. Sice byla kancelářská síla (cenový referent), ale chemické rozbory vč. pálení vzorků kvůli gramáži, si uměla dělat sama. V podnikové laboratoři Jihočeských papíren jí technici často vycházeli vstříc. Tak se stalo, že jí na začátku 60. let dovolili občas přinést domů překrásný mikroskop. Binokulár s objektivem a revolverovým otočným mechanismem, už nevím jaké měl parametry zvětšení, ale na tu dobu skvost. Ten přístroj, kdyby ho poškodila, by stál celý její měsíční plat jen za opravu. Ale ona to riskla. A pak jsme chodily obě s bandaskou a naběračkou do nejvíc žabincových rybníčků za Větřním, přes ty tekly potoky z hlubokých lesů a voda v nich na chvilku stála. Tam jsme nabíraly vzorky vody, a pak jsme doma žasly nad vodním světem, co není okem běžně vidět. Posléze jsem doma mívala sklenice od okurek plné nezmarů, trepek a měňavek, které mi různě hynuly a občas taky ne… Taky sklenice s žabkami, které jsem si napřed dobře prohlídla a pak pouštěla zpátky do těch žabinců. Dodnes mám slabost pro ropuchy. Jsou příliš ošklivé a mají skutečně nejvíc nepřátel ze svého okolí. Dokonce i mezi dětmi. Trpělivost našim došla, když jsem do zašupovacího malého skleníku v sekretáři zavřela nějak vadného konipáska, který tam našim rozbil nějaké sklo, protože byl z toho prostředí úplně vyděšený. Hned jsme ho pustili, ale jestli se vada ještě zhoršila nevím dodnes, nevrátil se chudáček. Bylo to krásné dětství, plné objevů barev, tvarů a malých drobných příběhů. Jen jsem neměla moc kamarádek. Holkám tohle moc nevonělo. Ale nějak jsme si s maminkou a tou žouželí vystačily – a vlastně celý život. Naše dvorní ropucha, bydlící na našem dvorečku už asi v 5. generaci má stále krásné jméno Karolínka. Aspoň jméno musí mít krásné. Proto dobře rozumím úplně odlišnému pohledu na svět kolem nás v dětství. Díky za něj Alefe.
Pěkně psáno. Jak v Mikolášových patáliích.
Óóó vraťte se vy doby dětských střevíců.
Dnes sleduji vnoučata. Poslouchám vyprávění o jejich patáliích. Asi se nic nezměnilo.
Tužka napíše pro Teta Karla,…..je to od Vás moc milé, co jste napsala. Radost mi to udělalo,…. Na zahradě mám ježky,….vždycky několik. Pro ně jsou tam poléhavé jehličňany, je to jejich areál. Bývá je tam slyšet, mlaskají a funí,….v těchto dnech už asi zalehli do svých bejváčků. Dávám jim ke keřům seno z pevných stébel, aby si mohli udělat kompaktní postýlku na zimu.
Tak před deseti roky byly na zahradě tři ježčí samičky,….měly mláďátka, chodily stále společně,….zástup,…samička, tři ježčata, druhá samička, dvě ježčata, třetí samička, tři ježčata.
Letos byli na zahradě najednou k vidění tři ježci,.. pěkně vypasení cvalíci, ježčata nebyla, tak asi samečkové.
Díky, Tužka.
Tužka napíše pro St. Kocoura,….trochu podrobností.
V mé osudové cestě hrála významnou roli nádražní restaurace,….tedy především její velice milý , vlídný a pracovitý vedoucí.
Seznamila jsem se s ním tak,…že, prvního září, když jsem první den byla ve městě v základní škole, šestá třída B. /Ačko byly děti z města, Béčko děti, co dojížděly vlakem, Céčko, co dojížděly autobusy, Déčko, de*****é, jak je nazýval jeden vyučující, totiž propadlíci a problémoví jedinci./
Na nádraží, na perónu, čekála jsem na vlak. Byl teplý den,….u laviček poházené pulitry. Vycepovaná z domova, že věci se musí dávat na své místo,….jsem začala sbírat pulitry a nosit do restaurace na stůl u dveří. Vedoucí si toho všiml,….nazval mě hodnou a pořádnou holčičkou,…a já jsem mu za tu pochvalu šla sezbírat i pulitry do malého parčiku vedle nádraží. Dostalo se mi další pochvaly, a navrhl mi,….co by sis za to vybrala,…trubičku, nebo korunu,….odpověděla jsem, že nic, že to nebyla žádná práce,….ale odklopil poklop u zákusků, a znovu mi je nabídl. Tu trubičku jsem nikdy neměla, rozhodla jsem se pro ni.
Místo popocházení po perónu a čekání na vlak, jsem v restauraci dělala různé drobné práce, později i brigádničila o prázdninách.
Důležitou součástí mého přežití bylo, že mi dával vydělané peníze každý den,….na skříni v jeho kanceláří jsem měla krabici, do které mi dával vzkazy, když nebyl přítomen,…no a pak jsem ho požádala, zda bych si nemohla nechávat posílat poštu na adresu nádražní restourace,….řekl,…klidně,…na nic se nevyptával. Tak mi dopisy dával do krabice,….
Protože jsem sama sobě byla zákonným zástupcem, protože se nikdo o mne nestaral,….tak jsem se do těch míst na úředních dokumentech podepisovala,…..levou rukou s opačným sklonem písma.
SNB jsem se úspěšně vyhýbala,….přežila jsem to bez kolize se zákonem.
Těžko na cvičišti, lehko v boji.
Tužka,….mějte se fajn,….a v létě si kolena mažte rozdrcenými jitrocelovými listy,….dělají zázraky,….nechat zelený nátěr několik hodin.
Život píše romány… Tužko.
To všechno mohlo být. Ale jsem realistický člověk. Mladá slečna přece musí někde spát. A jakým řízením osudu oba její opatrovníci zemřeli najednou?
Nemusíte odpovídat, to není výslech. Jenom zvědavost racionálně uvažujícího staříka, který nic podobného neprožil i když toho zažil dost hodně.
Tužka napíše pro St. Kocoura,….jen malou poznámku,….napsala jsem,….Pěstouni zemřeli,….myšlenka, že zemřeli najednou se nabízí,….nebylo tomu tak. Mezi jejich úmrtím byl interval šest měsíců.
Popíšu Vám podrobně nádražní restauraci,…svou záchranu.
Jidelna byla veliká,….restaurace současně sloužila jako kantýna pro zaměstnance dráhy.Čtvercové stoly, kolem čtyři židle,….dost místa na procházení kolem stolu.
Vstup z perónu,…dva schody, veliké prosklené dveře ze dřeva s ozdobným kováním.
Vpravo ode dveří dvě vysoká okna, opět s kováním, umístěná tak, aby cestující v sedě viděli na vlaky. Vlevo jedno okno.
Když bych sál jídelny nazvala čtvercem,….tak popisem doprava následovala stěna pokrytá dřevem a věšáky na odkládání oděvů, pod tím lavice ze dřeva na odložení zavazaděl.
Protilehlá stěna proti hlavnímu vchodu měla uprostřed druhý vchod/východ, dveře o něco menší, vedly na chodbu. Na této stěně byly vpravo ode dveří příborníky s porcelánem a příbory.
Vlevo vchod do kuchyně, a kolem další police na odkládání nádobí.
Čtvrtá stěna,…ta nalevo od stěny s hlavním vchodem z perónu, měla příborník na sklenice a puliitry, před ním velký dlouhý nálevní pult. Židle na sezení u nálevního pultu nebyly. Na této stěně byly dveře do tří oddělených místností..
První dveře ántréséparé,….místost pro asi dvacet hostů na soukromá posezení.
Druhé dveře do místnosti, kam hosté chodili hrát šachy, karty, společenské hry,….krabic s tímto tam bylo dost,….i pro děti.
Třetí místnost ,….kulečník,…jedna stěna držáky na tága, další měla počítadla, … věšáky, čtyři stolky a židle.
Druhý vchod/východ do chodby, měl hned naproti východ ven na chodník a do ulice. Přinášelo se tudy zboží do restaurace, vynášely se ven odpadky.
Kdybyste stál ve dveřích toho východu, tak po pravé ruce byl vchod do malé kanceláře vedoucího. Ten v ní mě okno s pohledem do sálu, které se dalo posuvnými dvířky z jeho kanceláře zastínit.
Další dveře na této straně byly do kumbálu s skříňkami na převlékání oděvů, nářadí na úklid a karma na plyn.
Na konci chodby byly schody do prvního patra, kde byla veliká půda,….plná starého i nového nábytku a dalších věcí.
V chodbě pod schody byl vchod do sklepa …..zásoby,…pivo, alkohol,….
Po levé straně byl vchod do kuchyně,….a hned vedle dveří uzavíratelný otvor na vydávání jídla do sálu.
Při první prázdinové brigádě v nádražní restauraci jsem dostala klíče od zadního vchodu a od kumbálu na převlékání.
Jinak, vedoucí, nebo kuchař, zamykali po ukončení pracovní doby všechny dveře,….jen půda se nezamykala.
A….jak to bylo dál,…..určitě si do tohotu plánu dosadíte i má rozhodnutí,…..
Zdraví Vás Tužka.