3. 12. 2024

Sirael

Prolog

„Jednou ti zdrhnu, počítej s tím,“ řekla Lucie a vyšla na terasu – tak, jak vstala z lůžka: neoblečená, rozcuchaná, voňavá.

Zvedl jsem se z poválené postele a vyšel za ní. Byla jasná a hvězdnatá letní noc, a přestože už bylo nad ránem, nebylo chladno.

Lucie se opírala o zábradlí a dívala se někam do dálky. Přistoupil jsem zezadu k ní, objal ji a přivoněl k vlasům:

„… ty někoho máš?“

Lucie mlčky zavrtěla hlavou.

„Tak v čem je problém…?“ zeptal jsem se a dodal: „Toronto už dneska přece není tak daleko. Lucie Sternová přijela do Čech, stejně tak Adam Erenberger může odcestovat do Kanady…“

Lucie mlčela, jenom se pohodlně uvelebila v mé náruči. Noc byla stále teplá a nebe na východě začínalo zvolna blednout.

„Budou padat hvězdy,“ řekla Lucie po chvíli. „Dívej se, ať to nepropásneš,“ a ukázala někam do oblohy.

A opravdu: za pár okamžiků na nebi zazářil meteorický roj. Hvězdy – meteory jakoby vylétaly z místa, kam ukázala Lucie. Objevovaly se v nepravidelných a krátkých intervalech. Občas svítily a padaly i dvě, možná i tři zároveň. Dívali jsme se tím směrem, a já jsem si uvědomil, že podle staré pověry bych si v této chvíli měl něco přát.

Ale než jsem stačil zformulovat a v duchu přání vyslovit, stalo se něco neobvyklého.

Okrajem zorného pole jsem zaznamenal, že jedna hvězda se rozzářila i v místech, kde hvězdy nemají co dělat: na úbočí protějšího kopce, zvaného Suchý vrch.

Celá moje pozornost byla zaměřená jinam – měl jsem v náruči Lucii a díval se s ní na padající hvězdy. Než mi došlo, že bych měl svůj pohled a pozornost přenést ke kamenité stráni Suchého vrchu, vlastně už bylo po všem. Periferním viděním jsem zaregistroval, že světlo, které se náhle zrodilo v temnotě holiny protějšího úbočí, zvedlo se a zamířilo k obloze – a potom, když nabralo rychlost pro padající hvězdu obvyklou, zmizelo mezi ostatními hvězdami v jasnícím se nebi.

Moje milostná nálada byla ta tam.

„Vidělas to…?“ zeptal jsem se Lucie, „co to bylo…?“

Lucie mé v náruči se otočila, prohrábla mi vlasy, a naprosto ignorujíc můj náhlý dotaz, reagovala – jak se mi v tu chvíli zdálo – na mou cestovatelskou poznámku o Kanadě:

„Adame… Lucie Sternová je dál, než si myslíš.“

„Nerozumím,“ vysoukal jsem ze sebe udiveně. Lucie mávla rukou:

„Pojďme balit,“ řekla věcně. „Je pondělí ráno a musíme do práce,“ a políbila mne na ústa.

—ﬡ—

Uroboros

Do práce jsme jeli spolu, protože pracujeme na stejném místě. Naše obory se dotýkají jenom velmi vzdáleně. Já jsem inženýr ve funkci stavbyvedoucího a doktorka Lucie Sternová je kanadská archeoložka z univerzity v Torontu. Seznámili jsme se pracovně a rozhodnutí o tom padlo někdy v šerém dávnověku, když se zdejší malebnou krajinou ještě proháněli mastodonti. Možná, že i dřív – nevím přesně, nejsem archeolog.

Všechno začalo tím, že při hloubení základové jámy pro mostní pilíř vyhrábl bagrista jakési střepy a pár kostí. Stavba byla zastavena, a jak to v takových případech bývá, nastoupil archeologický průzkum. V rámci spolupráce mezi univerzitami měl přijet i nějaký doktor Stern, prý z Toronta.

Onoho mlhavého rána jsem procházel staveništěm a čekal, kdy se objeví delegace bradatých vědátorů s kanadským spřáteleným odborníkem. Studenti, budoucí archeologické kapacity, pilně ignorovali pokyny, udílené pedagogickým dozorem. Lezou, kam nemají, pomyslel jsem si, jako třeba tamhleta studentka za výstražnou páskou: hlína je mokrá, uklouzne, a …

„Dobrý den. Mohu vás poprosit, abyste se zdržovala jen ve vyznačeném prostoru?“ oslovil jsem dívku, stojící na okraji stavební jámy. „Vám hrozí úraz a stavbě pak následné potíže,“ snažil jsem se usmívat a nevypadat jako ostraha areálu.

Dívka se otáčí, pružně se prosmekne pod hrazením, vykročí ke mně.

„Hledám pana Adama Erenbergera, nejste to náhodou vy?“ a podala mi ruku. „Já jsem Lucie Sternová, University of Toronto,“ dodala ne úplně bezvadnou češtinou.

—ﬡ—

Myslím, že jiskra přeskočila ještě dřív, než dr. Sternová podlezla výstražnou pásku. Archeologický tým dostal přiděleno několik nových stavebních buněk, a ta, kterou obsadila dr. Sternová, byla hned vedle buňky mojí. Netrvalo dlouho a z doktorky Sternové byla Lucie.

Lucie měla, jak sama řekla, české kořeny. Cizina na ní byla zpočátku trochu vidět i slyšet, ale poměrně rychle to přešlo; Lucie byla evidentně jazykový talent. Přes týden se věnovala studentům a spolu s nimi zkoumala okolí nálezu. Společně a velmi opatrně odkrývali horninu, ometali štětcem, fotili, zapisovali a do Luciiny buňky odnášeli nalezené harampádí. Odpoledne a taky o víkendech jsem Lucii bral na výlety po okolí – a vzal jsem ji i na chatu mých rodičů, která stála nedaleko v blízkých kopcích. Pak už jsme jinam než na chatu vlastně skoro nejezdili.

Lásku a šídlo v pytli neutajíš, tak nějak zní to staré české pořekadlo. Když nás Pavel, mistr naší party, pozval jako pár na oslavu svých narozenin, Lucii jsem to rčení připomněl. „Zajímavé pořekadlo,“ zamyslela se Lucie, a po krátké odmlce dodala: „… a obojí, láska i šídlo v pytli, má potenciál nečekaně zranit.“ – Což bylo opravdu zajímavé, protože do takové hloubky jsem to pořekadlo nikdy předtím nedomyslel.

—ﬡ—

Jsem samotář a nebýt Lucie, na žádnou oslavu narozenin bych do hospody nešel. Zato Lucie byla v hospodě ve svém živlu a do společnosti zapadla naprosto dokonale. Zábava byla v plném proudu, když do hospody vstoupil Eman.

Eman působil jako místní bezďák, bezdomovec – ačkoli de facto bezdomovcem nebyl. Přebýval na okraji vesnice v polorozpadlém statku, který zdědil po svém otci. Eman se nepotatil. Jeho otec, jak vyprávěli pamětníci, vybudoval grunt z ničeho, vlastníma rukama a tvrdou dřinou. Když zemřel, Eman majetek rozházel a propil. Jednou v zimě, jako vždy opilý, přitápěl si vařičem a stavení zapálil. To se sice podařilo uhasit, ale stavení chátralo a nikdo ho už potom neopravil. Eman v něm přežíval z útrpnosti a milodarů obce.

Když se v hospodě odehrávalo něco většího, Eman pravidelně přicházel, aby „uklidil“ ze stolu. Tak se stalo i dnes. Místní to samozřejmě znali a Emanův vstup na scénu je nepřekvapil.

„Tak co, Emane, co to bude dnes? Bílé myšky, nebo ti po zádech lezou chrousti?“

Eman se rozvážně usadil u stolu a chopil se sklenice, kterou mu soused-posměváček přisunul. Upil a setřel pěnu ze zarostlé tváře: „Vyvy – si – děděláte srandu, a-ale jajá sem je dneska dodo-do-doopravdy viděl,“ a znovu si ze sklenice přihnul.

„Bodejť,“ navázal soused na jeho slova, „bodejť bys je neviděl. Bílý myši sou vidět i potmě a v noci zvlášť, žejo…?“

Eman se opět chopil sklenice, a když ji odložil, byla prázdná. „Dede-depak myši, nenejsem blbej, vim co vidim,“ pravil Eman, a dokončil: „Dneska to byli mimi-mi-mimozemšťani. Měli tata-ta-talíř, “ dodal Eman, a sál propukl v hurónský řehot.

V tu chvíli mi bylo Emana líto. Asi to vycítil, protože se naklonil k nám: „O-o-oni se mně smějou, a-a-ale jajá sem je opravdu viděl. Vi-vi-víte, jak vypadali?“ podíval se nakonec tázavě na Lucii.

„No… Byli malí, hubení, měli velké hlavy a šedomodrou pleť,“ řekla Lucie.

Eman vytřeštil oči: „Vy-vy-vy ste je taky viděla?“

Lucie ani nehnula brvou: „Jasně – už mockrát.“

Eman se vítězoslavně rozhlédl po sále: „Vidíte? A-a a vy ste se mně ss-smáli, a-a ale měl sem pp-pravdu,“ dořekl a vypotácel se ze dveří.

Spolu s Emanem odešla ze sálu i lehkost zábavy. Ještě chvíli jsme seděli a pak jsme se, Lucie a já, s oslavencem rozloučili. Vyšli jsme do teplé noci pod oblohu plnou hvězd.

„Co s načatým večerem?“ zeptal jsem se.

„Záleží na tobě,“ řekla Lucie, „chtěl jsi zajet na chatu…“

Práskly dveře auta, motor zadrnčel a světlomety vytrhly ze tmy kus lesní asfaltky. Jeli jsme – bylo to nedaleko.

—ﬡ—

Odožil jsem kytaru a přihodil do hasnoucího krbu poleno.

„Už netop,“ usmála se Lucie, „i tak je horko.“ A vyšla na terasu.

Vyšel jsem za Lucií do noci: „Kdo ví, co Eman v deliriu viděl,“ prohodil jsem a pohybem hlavy ukázal k hvězdnaté obloze. „Zajímalo by mě, jestli někde tam opravdu jsou – hubení, velké hlavy a šedomodrá pleť.“

„A jestli jsou…?“ odvětila otázkou Lucie.

„Co si o tom myslí tvůj obor?“ otočil jsem otázku zpět.

„Můj obor si o tom nemyslí nic,“ pravila Lucie, „ale někteří archeologové připouštějí, že by na tom něco mohlo být.“

„Nemožné fosilie?“ pokračoval jsem v otázce, „to je ten důvod?“

„Dejme tomu,“ souhlasila váhavě Lucie. „Nemožných fosilií je spousta a pro většinu z nich zatím nemáte… zatím není uspokojivé vysvětlení.“

Zasmál jsem se, políbil Lucii do vlasů a vzal ji kolem ramen: „Ale to bylo přeřeknutí přímo freudovské – nemáte vysvětlení. Prozradila ses, víš to?“

Lucie se otočila ke mně a v očích jí zahrálo pobavení: „No fakt! Ale nemám velkou hlavu a šedomodrou pleť…!“

„Ještě že tak,“ řekl jsem, a dodal: „Takhle je to mnohem lepší.“

—ﬡ—

„Klidně můžeme tu myšlenku dál rozvíjet,“ pokračoval jsem v tématu, které nám v hospodě mimoděk podsunul Eman. „Všechny ty nemožné fosilie by se daly snadno vysvětlit, kdybychom připustili cestování v čase.“

„To zní zajímavě,“ odtušila Lucie, „a jak bys to teda vysvětlil?“

„Pokud je mi známo – nikdy se u žádné z těch fosilií nenašlo jiné než pozemské DNA. To by mohlo znamenat kromě jiného i to, že domnělí mimozemšťané ve skutečnosti jsou lidmi, kteří cestují v čase. – Ale pak by mně zase nesedělo to divné utváření těla… nemluvě o tom, že cestování časem zatím fyzika nepřipouští,“ dodal jsem nakonec.

„Zatím,“ řekla Lucie. „Je to jen otázka pokročilosti výzkumu a klíč už máte… máme,“ opravila se s úsměvem, “je to kvantová provázanost. Časem ke klíči přibude i zámek a způsob, jak ho použít. Tak už to ve vědě chodí.“

Díval jsem se na Lucii a uvědomoval jsem si, jak je krásná ve svém zaujetí. Jak je krásná vůbec, jak je krásná právě taková, jaká je. Zaujatá tím, co dělá, co říká, čím je.

„Ty máš doktorát z fyziky?“ řekl jsem s předstíraným údivem. Musel jsem to říct – abych Lucii popíchnul v naději, že trochu vzplane a bude ještě krásnější. Ten předpoklad mi vyšel dokonale.

„Ty…!“ blesklo Lucii v očích, a blesk se rozplynul do okouzlujícího úsměvu: „…a kdyby…?“ Zasmáli jsme se oba.

„A co kdyby to bylo takhle,“ navázala Lucie. „Křehká tělesná stavba, velká hlava a šedomodrá pleť jsou výsledkem záměrných genetických manipulací.“

„Ale jaký by to mělo důvod…?“

„Tak já to vezmu trochu obšírněji,“ řekla Lucie. „Dejme tomu, že se v relativně blízké době podaří uskutečnit cestování v čase, řekněme – řádově za sto let. Co bude pak?“

„No…“ zamyslel jsem se nahlas, „zaletíme se podívat na mamuty, Egypťany a Římany, jestli vaše vykopávky nelžou – tak nějak bych to viděl.“

„Ale to nebude jen tak,“ řekla Lucie. „Představ si, že sedíš ve vlaku, který jede stovkou po kolejích, a změníš jen svou časovou souřadnici. Je to jen kostrbaté podobenství, ale – vidíš, kde je problém?“

No jasně, uvědomil jsem si, Lucie má pravdu. Možná má opravdu doktorát z fyziky, a nahlas jsem jen řekl „…pokračuj!“

„Počáteční nadšení z průlomu ve vědě rychle vyprchá, na řadu přijdou technické problémy,“ rozpovídala se Lucie. „Ukáže se, že prostou změnou časové souřadnice je cestovatel vržen do neznámého místa mimo planetu, o němž neví vůbec nic. Bude potřeba alespoň orientačně zmapovat časoprostor a vyvinout technologie kosmického letu na opravdu velké vzdálenosti. Genetická úprava kosmonautů směrem k odolnosti vůči záření, minimální metabolické náročnosti a v neposlední řadě i psychické odolnosti povede… tedy – mohla by vést k vizáži, o které kromě Emana mluví i spousta jiných historek o mimozemšťanech.“

„Ano,“ musel jsem uznat, „to by spoustu věcí postavilo do jiného světla. – Třeba takový Epos o Gilgamešovi, jestli se nepletu, mluví o křížení bohů s lidmi, tedy vlastně o genetických experimentech. – Ale proč se všechny kontakty toho typu odehrávají v tak časově odlehlých dobách? Proč nás z budoucnosti nenavštíví někdo dnes?“

„A co když navštíví a pravidelně navštěvuje? Třeba Eman viděl dobře a… obecné povědomí vám, tedy – nám neumožňuje uvěřit tomu, co říká?“ Lucie se odmlčela, aby za okamžik pokračovala: „Třeba je to tak: poznání a vědecký pokrok se nezastavily a vesmír je osídlen geneticky totožným životem. Země je biologickou rezervací, kterou občas navštěvují mimozemšťané, aby s nasazením života zkoumali zajímavé exempláře Homo sapiens.“

Lucie se odmlčela a položila mi hlavu na rameno: „…a zrovna teď je prý zajímá nějaký stavbyvedoucí.“

—ﬡ—

V pondělí za mnou Lucie přišla dřív, než jsem čekal.

„Dva dny tady nebudu, musím do Prahy kvůli vízu.“

To vrhlo stín do mých romantických, sluncem a Lucií prozářených snů. – Byl jsem zrovna na cestě do své buňky a Lucie mne doprovázela. Nejspíš zahlédla ty stíny na mém čele. „Opravdu se vrátím, ještě nejedu,“ a vložila mi do dlaně malý balíček. Byl docela těžký, zabalený do kusu látky. „Tady máš za mě zástavu, pak mi to zase vrátíš,“ řekla, „dávej na to pozor – je to tajné! Něco z nálezu z tohoto místa.“

Políbili jsme se na rozloučenou – a Lucie odešla. Díval jsem se, jak nasedla do auta jednoho ze svých kolegů; auto se rozjelo a Lucie byla pryč.

Balíček jsem položil na stůl a rozbalil. Uvnitř byl náramek, zpracovaný do podoby, kterou jsem čirou náhodou znal: vypadal trochu jako stylizovaný had Uroboros.

Náramek vůbec nevypadal jako předmět z vykopávek. Vypadal čistě, nově a docela moderně. Dodělám administrativu, pomyslel jsem si, a pak se na něj podívám. A odsunul jsem náramek na kraj stolu. Přitom se ozval nečekaný skřípavý zvuk.

Stůl mám krytý skleněnou deskou, a na tom skle zůstala po náramku zřetelná rýha. Zarazil jsem se – uvědomil jsem si, že běžně dostupnou ocelí, jakou používáme tady na stavbě, do skla rýhu udělat nelze.

Co je to za materiál?

—ﬡ—

Papíry jsem odložil na jindy.

Udělal jsem s náramkem několik pokusů, ale nalézt něco tvrdšího, než byl malý stříbřitý Uroboros v mé ruce, se mi nepodařilo. Poslední z pokusů byl čiré zoufalství: vzal jsem náramek do dílny a přiložil k brusce. Jak jsem tušil, náramku se nestalo nic, a zdálo se, že orovnat kusem toho kovu brusný kotouč z karborundu vůbec by nebyl problém.

Vyzkoušel bych na něm i diamant, ale sklenáře na stavbě nemáme. Co je to za materiál? Je to vůbec kov?

Vzal jsem z nástěnky magnet a zkusil, jestli je náramek magnetický. Nebyl; ale když jsem držel oba předměty v ruce, uvědomil jsem si, jak je náramek těžký.

Tělo náramku bylo silné asi centimetr. Náramek jsem oměřil a v buňce s nářadím jsem vyhrabal kulatinu desítku odpovídající délky. Potěžkáním v ruce jsem své podezření potvrdil: není to železo, je to něco mnohem těžšího. Náramek mě začínal zajímat stále víc: běžně dostupných kovů, těžších než železo a zároveň tvrdších než korund nebude mnoho; jsou vůbec nějaké?

Z chemie jsem už skoro všechno zapomněl, ale uvědomil jsem si, že Lucie má v buňce laboratorní váhu – viděl jsem ji, jak váží drobnější nalezené předměty. A já mám od všech buněk klíče.

Vešel jsem tedy do její buňky. Váha stála na stole – laboratorní váha s přesností na tisícinu gramu, stačilo jen zapnout. Lucie má náramek určitě už zvážený, napadlo mě, tak ho zvážím znovu. A to jsem udělal. – Vážením a měřením objemu náramku jsem se dopracoval k těžko uvěřitelnému výsledku: náramek byl – s přesností na dvě desetinná místa – čtyřikrát těžší než železo.

Takový materiál v přírodě neexistuje, ale přesto leží přede mnou na stole. Je si Lucie vůbec vědoma toho, co mi svěřila do rukou?

—ﬡ—

„Samozřejmě jsem si toho vědoma,“ odpověděla druhý den Lucie na mou otázku. „Proto jsem ti ten… nález dala. Už tě trochu znám, víš? Předpokládala jsem, že si na něm uděláš nějaký základní výzkum. – Tak co jsi zjistil?“

Zmocnil se mne neodbytný pocit déjà vu: kde já jsem ten její zvláštní výraz už viděl, napadlo mne, když jsem se chystal k odpovědi a díval se Lucii do tváře. Ale paměť mne v tu chvíli zklamala.

„Ten náramek – pokud je homogenní – je vyroben z materiálu čtyřikrát těžšího než železo,“ řekl jsem a čekal, jak Lucie zareaguje. Jenže Lucie s kamennou tváří čekala a poslouchala, co přijde dál. Pokračoval jsem: „…takže litr toho materiálu váží neskutečných skoro jednatřicet a půl kila. Takový materiál by ani neměl existovat. Kromě toho je tvrdší než cokoli na téhle stavbě, včetně korundu. – Nezkoušel jsem jen diamant, ten tady nemáme.“

Lucie se konečně usmála:

„Vida – náramek! To mě nenapadlo. Opravdu,“ řekla a navlékla si ten předmět na zápěstí, „opravdu by to mohl být i náramek. Je tvrdší než diamant,“ ujistila mne a dodala: „Ale je těžký – kdo by se s takovým náramkem tahal. – Kolik přesně jsi mu naměřil?“ řekla tónem učitelky, která přesně ví, jak má zkoušený žák odpovědět.

Přisunul jsem Lucii své poznámky: „Tady jsem to počítal – několikrát, omyl je téměř vyloučen.“

Lucie vzala papír s výpočty, kde mojí rukou bylo napsáno 31,416 kg/dm3. Pak vzala tužku, škrtla poslední číslici, a úhledným rukopisem dopsala místo ní řadu několika čísel. Pak zase papír po stole přistrčila ke mně. Na papíře stálo: 31,41592654…

„Něco takového bys naměřil, kdybys měl přesnější aparaturu.“

V tu chvíli mi došlo, co vidím.

„Ale… to je deset…“ a Lucie přisvědčila: „Je to tak. Litr toho materiálu váží deset pí kilogramů. Naprosto přesně.“

Zíral jsem na papír, na náramek, a koneckonců i na Lucii jako na zjevení. V mé hlavě vládl dokonalý chaos, který zajímavě kontrastoval s klidem, jenž vyzařoval z Lucie. „Jasně, už mockrát,“ zazněla v mé mysli vzpomínka na setkání Lucie s Emanem. – Ano, to je přesně ten výraz, který Lucie má, když se teď baví se mnou. Začal se mne zmocňovat neklid.

„Můžeš mi, prosím tě, aspoň něco z toho vysvětlit?“zeptal jsem se tiše. „Ten předmět,“ ukázal jsem na náramek, ležící na stole, „vůbec jsi mi ho nemusela dávat. Nemusela jsi mi ho ani ukázat, vůbec jsem nevěděl, že existuje. Tak mi řekni, proč jsi chtěla, abych se tyhle věci dozvěděl.“

Lucie vstala, vzala náramek, obešla stůl a přistoupila ke mně: „Protože jinak bys mi nevěřil,“ řekla a náramek mi vložila do dlaně. „Nech si ho, je tvůj.“

„Blázníš?“ bránil jsem se. „Vždyť je to archeologický nález…!“

Lucie zavrtěla hlavou: „Uděláme si odpoledne výlet?“

„No jasně,“ řekl jsem, stále zmaten. „Ale…“

„Všechno si řekneme potom.“ Najednou to zase byla ta známá Lucie, která mě políbila na ústa a vystrčila z buňky.

Ranní rosa byla bohatá a těžká a skrápěla boty brigádníků, pomalu se šourajících na své pracoviště.

—ﬡ—

Lucie už byla na chatě jako doma. No právě, prolétlo mi v tu chvíli hlavou, proč si to nepřiznat: jako doma. Nemá smysl něco si nalhávat, vždyť na to už nějakou dobu myslím. Chtěl bych mít Lucii doma.

Lucie vzdychla, jako by mě slyšela. „Víš co? Uvař nám čaj… mám ráda, když vaříš čaj.“ A dodala: „…tolik otázek! Čím začneme?“

Příprava čaje je tak trochu rituál, i když se jedná jen o zalití čajového listu v konvici vroucí vodou. A teď jsem v té rituální všednosti nalézal oporu; ale dlužno uznat, že dnes jsem byl připraven nalézt oporu i v příslovečném stéble, jehož se tak rádi chytají tonoucí.

„Začněme tím náramkem, který podle všeho náramkem není,“ postavil jsem na stůl dva kouřící hrnky a přisedl k Lucii. „Co je to za materiál?“

Lucie vzala náramek do ruky. „Je to… umělá hmota.“

„Něco jako PVC nebo bakelit?“ napadlo mě a hned jsem to řekl nahlas. „Tomu mám věřit? Při té hustotě, kterou to má…?“

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla Lucie. „Jde o tentýž princip, ale posunutý o úroveň dál. – Démokritos předpověděl existenci atomů, ale nevím, jestli ho napadlo, že za pár století dokážou lidé pospojovat jím předvídané atomy způsobem, který se v přírodě nevyskytuje, a vytvořit z nich hmotu o vlastnostech, jaké si kdo vymyslí. A tohle,“ pohodila v ruce náramkem, „tohle je něco podobného. S tím rozdílem, že neskládáme atomy do molekul, ale skládáme… skládáme kvanta energie do – řekněme – umělých elementárních částic, které, ač se v přírodě běžně nevyskytují, jsou stabilní – a z nich pak atomy a materiál o vlastnostech… jaké si kdo vymyslí.“

Mlčel jsem a převracel v dlani náramek, který nebyl náramkem, nýbrž hmotou, v jejíž existenci bych se zdráhal uvěřit, kdybych neměl přímou zkušenost. A přemýšlel jsem, jakou roli v tom všem hraje Lucie.

„A tím se dostáváme k další otázce,“ navázala Lucie po chvíli mlčení. „Eman viděl dobře: byli tady, měli velké hlavy a šedomodrou pleť, a měli talíř. Přišli kvůli náramku, a koneckonců – kvůli náramku jsem tady i já. Aby si ho neodvezli s sebou.“

Měl jsem pocit neskutečna. Měl jsem pocit, že by se mi to všechno mělo jen zdát. Ale 10 π kilogramů na jeden litr materiálu, to byl argument, který nebylo lze odsunout, a ten argument mi ležel v dlani.

„A přesto mi tu věc dáváš? Oni se pro ten náramek nevrátí?“

„Ne, nevrátí,“ řekla Lucie a svou rukou mi zavřela náramek v dlani. „Měli jen jednu šanci, která trvala velmi krátce, a ta pominula. Nyní je náramek už bezvýznamný. – Není zdokumentován a klidně bych ho mohla pohodit zpátky do nánosů, odkud byl vyhrabán. Z tohoto pohledu je úplně jedno, co se s ním dál stane. Klidně si ho můžeš nechat.“

„Jestli tomu dobře rozumím… tys nějak způsobila, aby ti, co přiletěli v talíři, náramek nenašli? Proč?“

„Ano, způsobila. Schovala jsem ho. Proč…? Bylo by to… předčasné. Jejich civilizace by znalosti, získané studiem toho materiálu, nevyužila… prospěšným způsobem. Ještě budou muset počkat,“ usmála se Lucie.

„A my…? Co když, hypoteticky, odnesu ten předmět někam do laboratoře? Do NASA? Do Cernu, nebo kde mají ten velký urychlovač…?“

Lucie pokrčila rameny: „Nic se nestane – leda snad to, že si zkomplikuješ život. Materiál náramku stojí mimo vaše poznání a analytické postupy. A tebe zavřou do blázince – v tom lepším případě.“

Tohle poslouchat, a přitom mít Lucii vedle sebe a vnímat její dotek… takhle nějak se asi cítí kosmonaut, když ho na kusy trhají slapové síly při pádu do gravitační pasti černé díry, napadlo mě. „A nebylo by mi v tom blázinci třeba líp? Máš ze své nadgalakticky hypertemporální perspektivy pocit, že můj život teď je málo komplikovaný?“

„Málo asi ne,“ pronesla po chvíli Lucie, „ale ze všech možných variant nejméně – to je mimo jakoukoli pochybnost, Adame.“

„Myslíš?“ řekl jsem roztrpčeně. „Tím si vůbec nejsem jist. Kdyby sis nechala všechno pro sebe a odjela bys – a ty odjedeš, to vím …“

“ … jel bys mě hledat do Kanady a nenašel bys mne, a kdo ví, co by se ti mohlo stát. Takhle je to prostě lepší. Znáš pravdu a znáš věci, které nezná každý. To není málo.“

Jak si tím může být tak jistá? Ale ano, jel bych ji hledat do Kanady, vždyť… nestihl jsem domyslet, když Lucie dopověděla:

„… vždyť už ses dávno rozhodl, že to uděláš. Proto jsem ti dala ten… náramek, abys věděl, že hledat mě v Kanadě nemá smysl. Mám tě ráda, Adame. Nemůžu připustit, abys plýtval životem pro něco, co není pravda a je bez šance.“ A potom dodala: „Nebo bys chtěl… žít v iluzi? Tomu nevěřím.“

„A není to teď už jedno? – Ti Emanovi mimozemšťani měli aspoň šanci, kdežto já jsem, podle všeho, od začátku neměl ani tu,“ neskrýval jsem své roztrpčení a přitom jsem si položil Luciinu ruku na tvář. „Co je to vlastně za krám, když to není náramek?“ ukázal jsem pohledem na předmět, který byl, když se to tak vezme, vším vinen.

„Je to akumulátor. Ne elektrický,“ dodala Lucie, když zachytila můj udivený pohled. „Při poklesu energie pod kritickou mez se stočí do náramku, jinak je rovný.“

„A co ty,“ podíval jsem se na Lucii, „kdy odjíždíš? Nebo – odlétáš? Jestli pro tebe přiletí talíř, zamlouvám si jedno místo aspoň na podvozku. – Mohla bys mi teď o sobě něco málo říct, ne?“

„To bych mohla a vlastně i měla,“ souhlasila Lucie. „Je teplý večer, pojďme se projít.“

—ﬡ—

„Radši bych slyšel, že se mi to jen zdálo a že nic z toho není pravda, víš?“ Nic rozumnějšího mne poté, co jsem vyslechl Luciinu verzi našeho příběhu, nenapadlo.

Vesmír, nebo lépe řečeno – časoprostor, je osídlen geneticky v zásadě totožným životem v několika generacích civilizací, které spolu udržují sporadický a opatrný kontakt. To je dáno diametrálně rozdílnou úrovní rozvoje – technologického i psychologického. Přes všechny možné experimenty a výzkumy se – pro mne překvapivě – ukazuje, že fyzické utváření člověka tak, jak ho známe tady na Zemi, je ne-li ideální, tedy určitě dostatečně univerzální a výhodné, a proto stojí za to, aby bylo zachováno. Země je něco jako genetická banka, rezervoár, trezor, a v tomto smyslu je ostatními civilizacemi chráněna a opečovávána – i přes vzájemné výhrady a nesoulad, které mezi nimi panují. Ale časoprostor je štědrý a místa je v něm dost, a je tedy možné vzájemně si většinou nepřekážet.

Nějaké třecí plochy se ale občas najdou a tehdy je nutné včas možnému konfliktu předejít – třeba tak, že některé technologie se některým společenstvím neposkytují.

Náramek, který vypadá jako Uroboros, je ve skutečnosti akumulátor. Formu energie, kterou přechovává, neznáme a dlouho znát nebudeme. Jako vedlejší efekt vytváří energetické pole, které ti z létajících talířů už dovedou změřit a zaměřit. Na Zemi je to snadné, protože náramek je na celé Zeměkouli jeden jediný; dostal se sem při jakési nehodě v dávné minulosti. Civilizace geneticky modifikovaných temponautů by ho ráda získala jako vzorek ke zkoumání – a jiná civilizace, která už cestování v „talířích“ překonala, nemá v úmyslu to dopustit. K odstínění pole „náramku“ posloužilo zařízení, maskované jako laboratorní váha. Poté, co se temponautům časové okno uzavřelo, nemají už možnost vrátit se a v pátrání po náramku pokračovat.

Lucie splnila úkol a důvod pro její přítomnost na Zemi pominul.

—ﬡ—

„Ale Adame,“ řekla Lucie, a snažila se, aby její hlas zněl konejšivě. „Párů, kterým není dáno spolu žít a zestárnout, je přece tolik… co je na tom tak těžkého přijmout?“

„Kdybys byla člověk, pochopila bys to,“ vylétlo ze mne bez rozmyslu, a vzápětí jsem toho litoval. Lucie se odtáhla a viditelně zesmutněla:

„Ale já jsem člověk, Adame. Mám se píchnout do prstu a udělat z krve rozbor DNA?“

V té chvíli jsem se cítil strašně, protože na Lucii bylo vidět, jak ji má slova zasáhla. Sesunul jsem se na kolena, objal jí nohy a zabořil tvář Lucii do klína. Když mi Lucie rukou pročísla vlasy, vzhlédl jsem. Lucie mne přitáhla k sobě a políbila na ústa.

Stáli jsme tak spolu chvíli, snad vteřinu, snad patnáct minut, a během té neměřitelné chvíle jsem hledal slova a odvahu k otázce, která ve mně už nějakou dobu klíčila.

„Lucie, řekni mi…ty slyšíš, co si myslím?“

„Nejen, Adame. Já dokonce velmi přesně cítím, co ty cítíš. Je to pro mne nezbytná výbava na misi, jako je tahle. Proto šly věci hladce, tak, jak šly… ale umíš si představit, jaký by byl život s někým, kdo slyší, co si myslíš, a cítí, co cítíš? – Ale přesto, nebo snad právě proto – jsem člověk, Adame.“

„Promiň,“ řekl jsem a uvolnil objetí.

„To nic… a ten náramek, Adame, ten náramek…“ nedokončila Lucie a udělala pár kroků stranou. Suť, na kterou našlapovala, chřestila a skřípala jí pod botami a vydávala svědectví o tom, že Lucie je tady, a když udělám tři dlouhé kroky, mohu se jí zase dotknout.

A pak se to stalo.

Lucie se otočila, zamávala mi a zaplavilo ji světlo. To světlo vycházelo z ní, zalévalo okolní kamenitou stráň, obrysy Lucie se v tom světle vytrácely, až zůstal jenom zářící kokon, v němž se Lucie dočista rozpustila. Světelný kokon se protáhnul do paprsku, směřujícího k obloze, odpoutal se od země, nabral rychlost a zapadl do temného nebe, posetého hvězdami.

—ﬡ—

Epilog

Opustil jsem práci, kterou jsem dobře znal, a začal jsem se protloukat životem, jak se dalo. Měsíc jsem dělal skladníka v Amazonu, měsíc jezdil s kamionem napříč Evropou, půl roku jsem byl na ropné plošině a když jsem nenalezl klid duše ani tam, pochopil jsem, že před sebou neuteču a rozhodl se pro cestu do míst, kde všechno začalo. Vrátil jsem se.

Našel jsem si práci v oboru, z něhož jsem před osmi měsíci utekl. Jiná firma, jiní lidé – nový začátek. Kancelář ve výškové budově, ocel, sklo a beton. A jiná, podobná výšková budova ve výstavbě – moje nové pracoviště. Byl konec března a stavební práce byly zase na rozjezdu. Každé ráno na stole hromada pošty a papírů k vyřízení.

Nedlouho po mém nástupu jsem ve firemní poště našel obálku, nadepsanou mým jménem: Adam Erenberger, stavbyvedoucí. Obálku jsem otevřel a z ní mi do dlaně vypadl předmět, jehož smysl mi unikal. Vypadal – jak to popsat? – jako velké ořezávátko, z něhož někdo odmontoval břit. Na vnitřní kuželové ploše ovšem byly dva výstupky, které funkci ořezávátka rozhodně znemožňovaly. Celý předmět ve tvaru krabičky byl z tmavého, jakoby žíhaného kovu – a byl nápadně těžký. Byl tak nápadně těžký, že jsem neodolal a vytáhl z kapsy věc, která mi v loňském létě obrátila život naruby, a položil jsem ji vedle ořezávátka.

Bylo to neuvěřitelné: dutina ořezávátka vypadala jako doplněk hlavičky mého Urobora. Když nasadím ořezávátko na náramek, výstupky uvnitř dutiny přesně zapadnou do očních jamek stylizované hadí hlavy.

Uroboros ležel na stole vedle ořezávátka a vypadalo to, jako by se na mě díval a vyzývavě šklebil.

Vstal jsem, došel k oknu a z dvanáctého patra přehlédl březnovou krajinu. Pod oknem hřála žebra radiátoru, spočítal jsem je tedy:

„Mám – nemám – mám – nemám – … – mám!“ To byl samozřejmě z mé strany podvod – věděl jsem, že zrovna tenhle radiátor má lichý počet žeber.

Vrátil jsem se ke stolu a nasadil ořezávátko na náramek. Oba díly do sebe zapadly přesně tak, jak jsem předpokládal. Ale nestalo se nic. Stříbrný Uroboros dostal žíhanou čepici – ořezávátko, a aspoň nebylo vidět jeho vyzývavý škleb. Jak to, že jsem si toho šklebu dřív nevšimnul?

Odložil jsem Urobora s jeho novou čepicí do šuplíku a vyšel přes chodbu do kuchyňky uvařit si vodu na čaj. Většina obyvatel kanceláří popíjí kafe nebo pytlíkový čaj a kuchyňka podle toho byla vybavená. Musím si přinést své čajové nádobíčko, pomyslel jsem si, a vydal jsem se s hrníčkem zpět ke své kanceláři. Na chodbě se někde v dálce ozvaly kroky – ohédl jsem se a zahlédl, jak za rohem mizí ženská postava s charakteristickým pohybem: ta půjde brzy na mateřskou, usmál jsem se v duchu, a vzal za kliku své kanceláře.

Když jsem dveře zavřel a vykročil ke stolu, ozvala se rána jako z děla. Jenže nebyla z děla, nýbrž ze šuplete, do kterého jsem odložil náramek. Otevřel jsem stůl.

Zásuvka, do níž jsem odložil Urobora, byla rozbitá a rozbitá byla i zásuvka nad ní. V zásuvce pod ní, také poškozené, ležel můj Uroboros – ovšem nebyl to už náramek. Byl zcela rovný.

—ﬡ—

Dopil jsem čaj, ale v té chvíli bych si daleko raději nalil panáka něčeho silného. Ale kde by se v kanceláři stavbyvedoucího, který minulý týden nastoupil, vzala láhev alkoholu?

Zavřel jsem za sebou kancelář a vyšel na terasu. Březnový vítr byl studený a výtečně chladil mou rozbouřenou krev. Přistoupil jsem k zábradlí a z výšky pohlédl na hemžení tam dole – a v tom za mnou někdo promluvil:

„Dobrý den. Mohu vás poprosit, abyste se zdržoval jen ve vyznačeném prostoru? Vám hrozí úraz a stavbě pak následné potíže.“

Ten hlas jsem samozřejmě poznal dřív, než dozněl, a dokud jsem nedokončil bleskovou otočku, byl jsem si jist, že vím, koho spatřím. Ale má jistota mne zradila.

Přede mnou sice stála Lucie, ale byla to jiná Lucie, než kterou jsem znal. Byla to ona žena v pokročilém stupni těhotenství, kterou jsem zahlédl, jak mizí za rohem chodby.

—ﬡ—

Odožil jsem kytaru a přihodil do hasnoucího krbu poleno.

„Už netop,“ usmála se Lucie, „i tak je horko.“ A vyšla na terasu.

Vyšel jsem za Lucií do noci. Noc byla studená a větrná. Přehodil jsem Lucii přes ramena deku:

„Mám tolik otázek… kterou začneme?“

Lucie se opřela o mne: „Tou nejjednodušší. Je nezbytné, aby život, který na Zemi začal, na Zemi pokračoval.“ Zvážněla a dodala: „Ale má to jednu… podmínku.“

„A to…?“

„Pojďme dovnitř, je zima,“ řekla Lucie. Zašmátrala ve svém zavazadle a vytáhla knihu:

„Až trochu vyroste – budeš jí číst pohádky?“

Takže to bude holka, pomyslel jsem si, a nahlas řekl: „No jasně…!“

„Vlastně… vlastně bys mohl už teď,“ řekla Lucie a podala mi České pohádky od Erbena. „Třeba tuhle…?“

Kniha byla rozevřena na pohádce O studánce Litoše.

Tu pohádku náhodou znám; znám ji od dětství. Vypráví příběh sedláka, který se zamiloval do divoženky a unesl ji na svůj statek. Divoženka byla jeho ženou a vymínila si, že jí muž nikdy nebude její původ vyčítat. Což sedlák jednou v náporu emocí nedodržel a divoženka Linda mu utekla a nikdy se už nevrátila. Ale že si ji chce Linda… tedy, chci říct Lucie – nechat právě teď ode mne přečíst, to náhoda nejspíš nebude.

Pochopil jsem.

Lucie se natáhla, jak jí to jenom rostoucí bříško dovolilo, a knihu zaklapla, aniž bych z ní stačil přečíst byť jen řádek.

„Věděla jsem, že ji znáš. A nejsem Linda, Adame. Jen potřebuju, abys mi rozuměl.“

Lásku a šídlo v pytli neutajíš. A obojí má potenciál nečekaně zranit, vzpomněl jsem si. Jak dlouho tu s námi může zůstat, napadlo mne.

Lucie mi prohrábla vlasy rukou, usmála se a řekla: „No přece… celý život. Stačí…?“

—ﬡ—

Doplněno 21.10. 2023:

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

32 thoughts on “Sirael

  1. Tužka napíše,…..četla jsem si,…

    Byl to sen,….

    Mlčet a snít,…
    S otevřenýma očima.
    Psát o lásce,
    která končí, začíná,…
    Psát a snít s hlavou v oblacích,…
    O lásce, co se z dálek navrací.
    Žít a taky snít,
    jít zase klidně spát,…
    Kam,….s láskou napořád.

    Tužka,…dnes terestrická s terigenním pohledem .

  2. Po čtení technických zpráv jsem se ocitl v jiném světě. Po delší úvaze si myslím, že v realitě.

  3. Trvalo mi pár dní, než jsem se do toho pustil. Dobře jsem udělal, na takové čtení musí mít člověk náladu.
    Máš fantazii, ale především jsi nenapravitelný romantik.

      1. Znám na to/podobné téma (romantik) jednu krátkou pasáž z Monsaratova „Krutého moře“. Až ji najdu, pošlu ti ji…
        🙂

  4. Tužka napíše,….Welwetalba.

    Svítání, zelenavý proužek na východě,
    drobné kapky rosy přitulí se k sobě,
    pták vydechne první sladce tichý trylek,
    srpek měsíce se slunečního světla zalek,
    svítá,….svítání.

    Svítání, zlatý proužek růžového jasu,
    chlapec polapen do milenčiných vlasů,
    touží zůstat s vůní jejího těla,
    Jitřenka sklopila oči sluncem uzardělá,
    svítá,…svítání.

    Dnes, stejně jako včera,
    v květu zabzučela včela,
    i poslední milenecké líbání.
    Svítá.
    Jsem romantik celou svou duší,
    píšu básně jak se patří a sluší,
    tajím to, však okolí to tuší,…

    To přichází welwetalba, sametové svítání,… jójó,…bude poledne….a bude večer, a bude soumrak,….a pak tma vůkol.
    Tužka.

  5. Romantická erekcia Urobora.
    Had v strúhadle dodá energiu…
    V kostole a v rozprávkach až pokiaľ nepomreli.
    Háďa hľadá strúhadlo a ono zase koho ostrúha 🙂
    Dobre sa to čítalo.

  6. „Kruté moře“ je britský válečný příběh z II.WW na moři. Autor Nicholas Monsarrat to podle mého názoru napsal moc pěkně. Mám české II. vydání z roku 1969 (vydal Svaz protifašistických bojovníků v Našem vojsku), koupil jsem kdysi v šerém dávnověku v antikvariátu za 18,- Kčs.
    Kniha spíše dost/velmi drsná, která ale obsahuje i veselé/vtipné momenty. Britská posádka odpočívá dva měsíce v New Yorku, kde opravují v brooklynských loděnicích jejich loď. Rozdíl v britské a americké mentalitě dává autorovi šanci k několika krátkým úsměvným historkám. Toto je jedna z nich, váže se na toho zde zmíněného romantika, kterého má v sobě alespoň kousek asi každý z nás. Str. 414 :

    „Samo,“ houkl muž u baru, „proti vám máme my Američani celkem jiné názory na ženy.“
    „To souhlasí, pokud vím,“ řekl navigátor Raikes, který prodléval u baru déle, než většina přítomných.
    „Jo, tak je to,“ souhlasil ten druhý, co se zdržoval u baru skoro stejně dlouho. „Vysadili jsme je vysoko.“
    „Velmi moudré,“ řekl Raikes. „Nejlepší způsob, jak vidět nohy.“
    „A potom, “ pokračoval muž podle vlastní osnovy, „nosíme jim kytky a cukroví a ctíme je.“
    „Tak by to mohlo vyjít,“ řekl Raikes.
    „Proto,“ řekl muž, „je Amerika jedinou zemí na světě, která zaručuje ženám stoprocentní bezpečnost. Americká děvčata,“ s potěšení rozumoval dál, „jsou čistá a slušná, žádné špatné nápady v hlavě – nejvíc tam u nás ve státě Missouri, odkud pocházím. Naše americké domovy jsou posvátné, naše matky ctěny po celé zemi a naše americké ženství má pověst nejčistšho na světě.“
    „To si nechám líbit,“ řekl Raikes.
    „Vy jste říkal něco o nohách, kapitáne?“ otázal se muž po chvilce.
    „Ano,“ řekl Raikes.
    „Já jsem zase na kozy.“

            1. A jinak, abychom se vrátili ke stěžejnímu tématu: Lucie měla nanejvýš dvojky, ale spíš menší, poněvadž větší koz…, ech, ňadra chtěl jsem říci, prostě – větší by čouhaly z toho světelného kokonu a mohly by se odřít o nějaké příliš tvrdé záření, kterého bylo cestou přes několik galaxií jistě dost.

              1. Pro mne se Sirael asociuje jen s Natašou Gollovou z Pekařova císaře a ta tam byla plnoštíhlá, takže o dvojkách nemůže být pro mne ani řeči.

  7. Tužka napíše,…jóó,…horňáci,…dolňáci,…přidám taky něco.
    Z doby mé povinné školní docházky.
    Jsem všímavá, ráda sleduji cvrkot kolem,…a tak jsem si všimla, že parta kluků ve třídě řeší něco, co se týká nás, holek.
    Měli kus papíru, stále tam něco psali, škrtali, přepisovali,…papír trhali, začali zas znovu,…a zírají pořád a imrvére na holky,…teda na ty, které už bylo možno označit za slečny. Na mne ne,…protože/bývalo tehdá zvykem děti ve škole na začátku roku, v pololetí, na konci roku, měřit a vážit a zapisovat to do výkazu./ Tak na mne ne proto, že jsem byla nejmenší, nejlehčí na váhu, a vypadala jsem,…jakože patřím ještě na národní školu. Komplexem jsem netrpěla, vyšplhala jsem na tyči i laně bez přírazu nejrychleji ze všech, výmyku jsem uděla deset za sebou bez dotyku podlahy jako veletoč,…
    Ale ten papír, co šel z ruky do ruky u kluků mě zajímal.
    Připravila jsem si plán, jak ho získat, šlo jen o správnou volbu okamžiku.
    Matematika,…náš matikář byl přísný pán, vstupoval do třídy se zvoněním, kdo nebyl na místě, nebo neměl připravené pomůcky na lavici, šup k tabuli, a dostal pěkně mastný příklad. Toho se kluci báli, nikdo nebyl v matice geniální,….
    Takže, těsně před matikou seděl už hlavní pořadatel a zapisovatel tajemství na papír v lavici, a ještě něco tam psal. Přistoupila jsem k němu a říkám, u zdi je pravítko, není to tvoje? /Bylo to moje tam nastrčené, pravítka většinou navlas stejná/…rychle zastrčil papír do učebnice, běžel ke zdi,…já sebrala papír z učebnice a šla ke svému místu v první lavici. A v tom přišel učitel,…dotyčný nestihl doklusnout na místo,…byl vyvolán, neuměl,…na papírek s poznámkami došlo až o přestávce,…jo, a to zjišťoval, kdo z kluků mu papír sebral,….byla jsem zcela mimo podezření.
    Jistěže si založili nový papír a nové zápisy.
    Nemohla jsem se dočkat, až si budu moci papír v klidu přečíst.
    Tak ten papír,…nadpis,…jaký maj holky dudy.
    Seznam dívek z naší třidy,…moje jméno tam chybělo,…jako jediné. A u jmen čísla, 1,…2,…3,…
    Já naiva, jsem si myslela, že to je známkování jako ve škole. Až časem jsem objevila, že to jsou čísla podle velikosti podprsenek. Halt, venkovský balík, tyto věci mě ještě nezajímaly.

    Přesto ten papír mě ovlivnil,…rozhodla jsem se, že si taky koupím podprsenku. Čekala jsem, až bude pouť ve vedlejší vesnici,….ta byla o hodně větší a poutě tam byly onačejší než u nás.
    O pouti jsem se osmělila a stoupla si mezi dospělé ženy, které si tam u stánku s podprsenkami nakupovaly.
    Prodavač je stále přerovnával, ukazoval,…vykřikoval,…jedničky, dvojky, trojky mám, i větší čísla mám,…a tak furt dokola.
    Když zrovna žádnou paní neoodbavolval, otázala jsem se nesměle,…a nulky taky máte?
    Prodavač nereagoval,…a dál lákal k nákupu,…jedničky, dvojky, trojky,…
    Ptala jsem se znovu, …a nulky máte?
    Nic.
    Nedala jsem se odradit,…zeptala jsem se zas,…A nulky taky máte,?….Odpověď byla jednoznačná,….Hele, pulci, vodprejskni, s tou vyrážkou si běž k doktorovi.

    Pouťovou náladu mi to nepokazilo,
    Ale pamatuji si to,…to ano. Patří to mezi takové malé životní lekce. Jsou ,…ty lekce v dětství a mládí potřeba,/….Těžko na cvičišti, lehko v boji.

    A že to někdy byl boj,…Tužka.

  8. Trošku mě překvapuje, když už je to tady u Alefa o čtení a psaní, že nikdo nereagoval na N. Monsarrata. Fakt ho nikdo neznáte?

    1. Neznám. Resp. vím o jeho existenci, ale nic jsem od něj nečetl.

      Já jsem nejvíc knih přečetl na střední škole, pak už to s mým čtenářstvím šlo z kopce. Na VŠ hlavně odbornou literaturu, pak též cizojazyčnou – zájmovou. Po nástupu do práce… hanba mluvit, po přechodu na obživu podnikáním už jen technické zprávy, protokoly a faktury. A smlouvy o dílo, to především. – Ovšemže trochu přeháním, ale na četbu krásné literatury nemám už dost dlouho to správné vnitřní nastavení, vnitřní klid a především chuť vstupovat do cizích příběhů.
      Třeba se to ještě změní, nevím.

      1. K tomu vstupování do cizích příběhů: malé Daniele Fischerové prý babička (obě byly velké čtenářky) jednou řekla: „Já už nemám čas číst o tom, že on miluje ji a že ona má ráda jeho. Chci se ještě něco dozvědět.“
        A skutečně tehdy už četla jen dost náročnou naučnou literaturu.

        1. Tomu rozumím.

          Je pravda, že právě tato zápletka má na obsahu krásné literatury ne zrovna malý podíl (trochu zjednodušuju, vím, a budu v tom ještě chvíli pokračovat). Jakmile to člověk prokoukne, stane se příběh do značné míry předvídatelným – a pak už vlastně není důvod číst dál. Tak, jako můžeme mezi lidmi nalézt nějaké základní archetypy – s tím, že málokdo je archetypálně vyhraněný, většinou jsme nějakou směsí archetypů – také v příbězích jsou takové archetypální charakteristiky k nalezení (jak by ne – vždyť jsou o lidech). Řekl bych, že něčím takovým se (kromě jiného) dozajista zabývá literární věda; to jsem ale trochu odbočil…

          Tak, jako ve formální logice na základě nějakého zobecnění přecházíme od výroku k výrokové formě, tak snad i v četbě a subjektivním vnímání literatury s načteným kvantem přecházíme k nějakému obecnějšímu pohledu a díla určité kategorie nahlížíme jakoby „všechna naráz“. To samozřejmě neplatí úplně všude a stoprocentně, nicméně faktem asi je, že člověka, který má něco načteno (někdy i napsáno) a odžito, nemusí být snadné nějakou četbou zaujmout a příjemně překvapit. Možná i proto lidé časem méně čtou, a snad i dávají přednost literatuře naučné před beletrií.

          1. Vystihl jste to dokonale.

            Když mne před lety přestala zajímat beletrie (až na nepatrné výjimky), nejdřív mne to dost překvapilo – jak se to mohlo stát mně, odjakživa takové čtenářce??!!
            Pak jsem si uvědomila přesně to, o čem píšete. Jen jsem si to pro sebe neformulovala tak precizně a elegantně.

  9. Mně se to čtení o Adamovi a holce z ((vesmíru) nebo (budoucnosti)), která se vlastně jmenuje Zářivá Hvězda, moc líbilo.

    Jenom jsem si po přečtení příběhu kladl otázku, kolik že násobků pí * kg/m^3 byla hustota Urobora po jeho nabití…

    1. To nevím 🙂
      Nedá se ovšem vyloučit, že se to někdy dozvíme. Hrdinové toho příběhu budou teď alespoň nějakou dobu žít docela obyčejný, všední život, a budou si toho nesmírně považovat – protože žít obyčejný, všední život, to vůbec není obyčejné a všední. Ale k takové pravdě ne každý dospěje.

      My teď změníme souřadnice, časové i prostorové – a čeho budeme dále svědky…?

      Nevíme.

      Mimochodem – i jméno pana stavbyvedoucího by se při troše fantazie dalo přeložit 😉

      A abych nezapomněl: Sirael je příběh druhý v pořadí; Fermiho paradox jsme jednou už nakousli v povídce Nibiru

  10. Ťuky, ťuk… smím tu pobýt?

    Vplížila jsem se sem zadními vrátky a rovnou hupsla do Vaší povídky, Alefe. Líbí se mi, nechávám si ji doznít ( „…ten krásný dlouhý tón…“). Prožitků uvnitř moc (nejen z této povídky, ale tak nějak celkově v životě), ale „zpívat o nich nedovedu“… A tak jen s pokorou čtu ty, kteří to umí (a bez pokory závidím). Bůh mi nenadělil. Snad nejvíc, úplně nejvíc, jsem vždycky chtěla umět kreslit. Nebo alespoň zpívat či na něco hrát (bohužel, jsem podědila po tatínkovi hluch a nikoliv sluch po mamince, která uměla krásně na housle). A když ne zpívat, tak alespoň psát. No, ani tady mi nebyly sudičky nakloněny.

    Inu, nedá se nic dělat, musím si tedy nějak vystačit s tím, co mám…

    1. Jste vítána 🙂

      Já nevím… neřekl bych, že Vám, pokud jde o psaní, Bůh nenadělil. Nějaká hřivna tam bude, mám ten pocit.

      Sirael mi trvala docela dlouho, několik let. Nibiru vznikla za pár dní. Neumím tomu poručit, neumím to řídit. Postavy, které vyvolám do literárního života, jednají autonomně bez ohledu na to, co by se líbilo mně. Někdy je s nimi těžké pořízení 😁

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top