by Býval jsem veliký čtenář, hltal jsem všechno, co mi přišlo do ruky. Postupně jsem poněkud/dost zanevřel na beletrii, zejména na tu moderní, současnou.
Leč několik desetiletí jsem se těšil, až budu mít v penzi čas přečíst si v klidu Proustovo Hledání ztraceného času.
Nastalo to před dvěma lety a zjistil jsem, že je to sice hezké přání, ale obtížné čtení. Moje okolí se mě dotazovalo, proč se s tím Proustem tak trápím, a já jim neuměl odpovědět. Až mě jeden internetový kamarád s nickem Slim upozornil na esej na toto téma v Lidových novinách. Obsahem jsem byl oslněn a od té doby místo vlastní odpovědi předávám toto publicistické dílko, které není jen o Proustovi, ale o čtení vůbec a vlastně i o stavu společnosti. Navíc je to napsané elegantně a vtipně.
Nabízím tedy i těm, kdo se mě neptají, protože možná i oni pak najdou sílu se do Prousta pustit a budou vědět proč.
Následující esej vyšla 2. ledna 2021 v Lidových novinách a autorem je Radim Seltenreich.
Čtenářský Mount Everest
„Už není žádné omluvy,“ sdělil mi na jaře telefonicky přítel z Německa. Mínil tím, že právě pod tímto heslem byli zdejší čtenáři vyzváni k tomu, aby využili ztišení života vyvolané koronavirovou krizí a konečně si přečetli Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. A mně se až zatajil dech před velikostí té výzvy.
Není divu, nejen knihomolové totiž vědí, že se v tomto případě jedná o cosi obrovského a i v rámci vrcholů světové literatury výjimečného, což je dáno jak nebývalým rozsahem díla, tak i způsobem, jakým je napsáno.
Leckdo se tak rád blýskne svým povědomím o tomto monumentu, kdo jej však skutečně přečetl?!
Marcel Proust představuje pro mnohé literární nadšence jejich čtenářský vrchol
Paradoxně mezi tím, kdo si jen prolétl informace o ději tohoto románu (který vlastně žádný příběh v klasickém smyslu nemá) a udělal si z několika přečtených stran představu o jeho stylu, a tím, kdo opravdu pomalu stoupal sledem dlouhých a komplikovaných souvětí, aby o dílu na závěr vydal obdobně triviálně krátkou zprávu, nebude na prvý pohled žádný rozdíl. Oba mohou zkrátka ukazovat „vrcholové fotografie“a nikdo nepozná, že jedny jsou naprostý falzifikát.
Proč číst Prousta
Tuto „horolezeckou metaforu“jsem přitom zvolil záměrně. Mnohé totiž při takové četbě Prousta na stoupání k horským vrcholkům upomíná. Skutečně se domnívám, že světová literatura má v souladu s tvrzením literárního kritika Harolda Blooma svůj nepokrytě „elitářský kánon“, do něhož jistě můžeme řadit i nesmrtelné básně či útlé novely, kde však zvláštní místo náleží obrům, sahajícím svými mraky zahalenými vrcholy až k nebesům, a představujícím tedy pro čtenáře tu největší výzvu. To jsou ony legendami opředené osmitisícovky, při jejichž zdolávání je čtenář vystaven nejen fascinujícím výhledům, ale i všemu myslitelnému nepohodlí, jež takový výstup provází. Na rozdíl od exaktně změřených štítů velehor zde není úplné jednoty, kam přesně tyto osmitisícovky situovat. Přesto však asi existuje základní shoda na dílech, kterým pro souhrnné navršení síly a krásy sdělení, rozsahu napsaného a náročnosti na čtenáře tento status osmitisícovky jednoduše neupřete. To platí jak pro Mount Everest, nejvyšší z hor, již také můžete ve světové literatuře situovat různě…
Pro mě osobně touto „horou všech hor“vždy bylo Proustovo Hledání ztraceného času, jehož šest svazků jsem ve své knihovně obcházel vždy jen s tím největším respektem. Už proto, že jsem při svém prvovýstupu kdysi ztroskotal: dotáhl jsem to jen za prvý díl a už při pochodu do druhého tábora jsem svůj výstup musel přerušit. Ne že by mě dobytí a z definice prchavé podmanění si vší té krásy (o jejíž nespornosti jsem se již stačil přesvědčit) nadále nelákalo, ale předčasně dorazil monzun v podobě přílišného zaneprázdnění a já musel svůj výstup s lítostí a trpkým vědomím porážky ukončit.
Nyní tedy panovalo na hoře dle už zmiňované německé předpovědi ideální „koronavirové bezčasí“(včetně přerušené fotbalové Ligy mistrů), nic tedy nebránilo novému pokusu. Natrénováno jsem měl, v mezidobí jsem totiž zdolal i jiné nesporné osmitisícovky, jako Mannův román Josef a bratří jeho či Goethova Viléma Mistra, byl jsem tedy na úpatí své hory všech hor pln sebedůvěry.
Jenže už brzy jsem si připomněl, jak nesmírnou dřinu Proustův román představuje. Jako byste povětšinou stoupali prudkou skalní stěnou, kde se už podle grafické podoby stránek nelze vůbec ničeho zachytit – jednolité strany textu nepřerušovaného často vůbec odstavci, složité věty, k jejichž začátkům se při sebemenší nepozornosti musíte ve vysilující námaze znovu vracet v pokusech o jejich nové překonání. Zkrátka musíte napnout a úplně na doraz využít veškeré své čtenářské zkušenosti a dovednosti, abyste se přes neustálou hrozbu vzdání celého výstupu přenesli dál. Není pochyb – netrénovaný nováček by „v Proustovi“brzy zašel a i zkušený a ostřílený borec zde může brzy vysílením zkolabovat.
Pokud se však ve stěně s vypětím všech sil udržíte a rozhlédnete se, jaká je to jen všude vůkol krása! A nejen vůkol, ale i ve vás. Najednou z těch výšin jasně přehlížíte svůj život, vaše životní zkušenost a spisovatelovo mistrovství se slévají v něco kvalitativně zcela nového, co vás v tom řídkém horském vzduchu neskutečným způsobem obohacuje. Proto to vše děláte, proto tak dřete, proto čtete Prousta.
Políček okolí
Ale jen proto čteme Prousta? Jistě ho také můžeme číst i pro jakýsi falešný pocit vnitřní nadřazenosti, s kterým budeme pohrdavě shlížet na okolní plebejský svět, jenž našeho výkonu není schopen, asi tak jako se trénovaný horolezec ušklíbne při pohledu na ty, kdo se zadýchávají při cestě do schodů (sám jsem v tomto ohledu došel nejvýše jen do základního tábora Annapurny, kde „opravdoví frajeři“teprve začínají). Nebudu popírat, to pokušení tu jistě je…
Možná ale ještě více než to váží touha vlepit četbou Hledání ztraceného času políček celému tomu okolnímu infantilnímu světu, který se už tak beznadějně propadl do nekonečného mlácení prázdné slámy na sociálních sítích a absence dlouhého klidného soustředění vyvolaného ustavičným dychtěním po „novinkách-cukrovinkách“na neustále kontrolovaných chytrých telefonech spolehlivě přivádějících lidstvo do stavu naprostého zblbnutí.
Protože – a tady už naše horolezecká metafora začíná výrazně pokulhávat – na tento Proustův Mount Everest s „nejmodernějším vybavením“nikdy nevylezete. Právě naopak, naprostá zdrženlivost od „digitálního světa“je pro úspěch podniku podmínkou zcela neodmyslitelnou. A i tak si sebekriticky uvědomuji, že u mého nakonec úspěšného a zhruba půl roku trvajícího výstupu úskalími jen těžce přístupných tří tisíců stránek textu musím uvádět „dosaženo s nedovolenou podporou koronaviru v zádech“. Bez tohoto požehnání blahodárně umrtvujícího i pokušení divadel, kin a galerií (o sledování Ligy mistrů nemluvě) by se mi můj výstup nejspíše ani na podruhé nezdařil. A jedině tak jsem se ale zároveň prokletí „roku koronaviru“zbavil a přeměnil jej pro sebe osobně v „rok Prousta“.
Je to ostatně zadostiučinění o to větší, že takto mohu pomyslně na dálku nahlásit svému panu prezidentovi: „Hle, zde zase jeden rádoby příslušník pražské smetánky, který v předstihu vyšel vstříc vašim moudrým radám a využil současné doby k doplnění svého mezerovitého vzdělání.“A i proto (a možná zejména proto) čteme Prousta.
Další zásadní rozdíl v naší horolezecké metafoře je pak ten, že zatímco na Mount Everestu v poslední době lezců zásadně přibylo, počty těch, kdo pracně dobývají úskalí textu Marcela Prousta, z již naznačených důvodů nepochybně poklesl. Až člověka napadá, neplahočí-li se v té sněžné prázdnotě někdy třeba i dvou set stran věnovaných jednomu večírku u nějaké vévodkyně zcela a zoufale sám.
Možná tak už nebude ani trvat dlouho, a bude-li někdo další dočítat šestý díl Hledání ztraceného času, budou pod jeho okny v očekávání takto prvořadé senzace a mimořádného lidského výkonu vrčet kamery televizních štábů a reportéři se prát o rozhovory. Ne, nebudeme si nic nalhávat, tohle zůstane vždy vyhrazeno pro hochy, kteří vyrazili někam na druhý konec světa v trabantu, či pro ty, kdo objeli svět na koloběžce.
Čtenáři, vrať se
A přesto by měli být dnes „velcí čtenáři“uctíváni a měly by se právě jim jako inspirativním vzorům (a nikoli spisovatelům, s nimiž by šlo už pomalu dláždit silnice) stavět sochy. Jednoduše proto, že se čtením je zle, a tak je zle i se vzdělaností a potažmo i s demokracií a lidskou civilizací vůbec. Přesněji řečeno – s „hlubokým čtením“je zle, jak o tom i píše americká neuroložka Maryanne Wolfová ve své nanejvýše zajímavé a zoufalým názvem Čtenáři, vrať se (s podtitulem Mozek a čtení v digitálním světě) opatřené knize.
Tato odbornice na proces čtení (a mimo jiné i autorka další knihy k této problematice nazvané Proust a oliheň) říká, že „schopnost mozku číst je náš kanárek v hlavě“, čímž zjevně odkazuje k dřívější úloze těchto tvorů varovat před smrtelným nebezpečím v dolech. A v této souvislosti ze své neurologické specializace i dokládá, že lidem se začínají fatálně měnit tzv. „čtecí dráhy“, kdy už nejsou pod vlivem neschopnosti se trvale soustředit schopni jednoduše číst: text řádek po řádku pročtou jen na počátku a potom jej už jen prolétnou, přičemž uplatňují tzv. skimming, kdy zachycují klíčová slova důležitá pro možné základní pochopení sdělovaného.
Jinými slovy: dnešní děti jako nejsmutnější oběti vládnoucí „digitální demence“ už složitější texty jednoduše přečíst (a hlavně prožít a vychutnat!) nedokážou, musí se jim z toho něco přístupně vybrat a ideálně přežvýkat formou nějaké zábavné hry, protože samy o sobě by příval „novinek-cukrkandlů“z digitálních „vynálezů zkázy“ve prospěch „námahy“číst nějakou tlustou knihu nikdy neopustily. A nejen děti! Už ani vysokoškolští studenti literatury ty románové tlustospisy, jež by měli zákonitě už z vlastní aktivity „zhltnout“, dle jejich učitelů přečíst nedokážou.
A vůbec se pak už nelze divit „obyčejným lidem“, kteří v situaci všech informací na dosah při absenci „hlubokého čtení“a z něj plynoucího kritického myšlení s nimi vůbec nedokážou pracovat, ochotně věří i největším ptákovinám a volí největší idioty. Což dělá velkou radost cynikům pracujícím na lidském blbnutí. Jednoho z nich Wolfová cituje: „Upřímně, lidé jsou rozhodně hloupější. Všechno jen tak míjejí. Nikdo už si neověřuje fakta.“
A zmiňme k tomu i Wolfovou citovaného Davida Ulina, který naprosto přesně říká: „Není to rozjímání, po čem toužíme, ale zvláštní druh rozptylování, něco, co se tváří, že nás vede k poznání, ale je to jen vyrušování. V takovém prostředí nemohou znalosti jinak než propadnout iluzi, i když velice svůdné, která slibuje, že rychlost nás dovede k osvícení a že rychle reagovat je důležitější než se hluboce zamyslet… Čtení je projev odolnosti v krajině plné rozptylování. Znovu při něm počítáme s časem.“
Loňský, koronavirem poznamenaný rok naše možnosti v mnohém omezil, v jednom ale nabídl jistou výhodu: za určitých podmínek nabídl mnohem víc času na čtení. Zdánlivě jde o banalitu, ve skutečnosti se ale za tím skrývá mnohem víc.
Knihy jako styl a dekorace
I proto jsem četl Prousta: abych si dokázal, že na mě si současný svět se svými kýčovitě lacinými pouťovými lákadly nepřijde. Že jsem dost odolný, abych mu s gustem a pohrdáním svými hodinami a hodinami hlubokého a nelehkého čtení s gustem plivl do tváře.
Zrada však dnes číhá všude, a to i v knižním světě. Časopis Host ve svém nedávném čísle přinesl téma „Kniha jako životní styl“, v jehož rámci také informuje o lidech, kteří ve skupinách na sociálních sítích sice o knihách horlivě diskutují, zároveň si však ze svého čtení neodnesli „ani umění gramatiky či interpunkce“, a představuje i „knižní influencery“(samo o sobě příšerný termín!), které baví fotit knihy na jakýsi Instagram spolu s kávou či koláčem. Inu, stěží si představit větší směs infantility a triviality tolik odporující Proustovu výroku o tom, že knihy jsou stvořeny pro naše „plodné a zázračné zásnuby s lůny samot“.
Právě tahle stylovost, jak opět dokládá Wolfová, vede ke „zvýšené stimulaci smyslů“, při němž své bažení po vzruchu už jednoduše nedokážeme zastavit. Cituje též filozofa Waltera Benjamina, který už kdysi napsal, že se pochybným způsobem zaobíráme přítomností obsahující informace, „jež nepřežijí okamžik, ve kterém jsou nové“. Wolfová se táže, co kdyby se při tomto přístupu lidí i nevyhnutelně „začal zmenšovat repertoár sdílených kulturních odkazů, jako jsou biblické metafory, mýty a legendy, citované verše z básní, postavy z příběhů, a postupně zmizel úplně?“. To mě upomíná na situaci, že kdosi nedávno i u nás zcela vážně obhajoval neznalost přídomku „Iškariotský“pro Jidáše u studentů tím, že jejich učitelé zase nevědí, co je „hoax“. Vůbec už ani netušil, že takto zcela nepřiměřeně srovnává pěnu dní s čímsi, co jde na dřeň naší civilizace, jak se po staletí utvářela.
Přitom je strach z absence vzruchu a samoty při čtení tak klamný. Vždyť při čtení se pořád něco děje, a to nejen v lidské mysli srovnávající cizí napsané s vlastním prožitým, ale i „reálně“. Jak jinak označit situaci, kdy si uvědomíte, že hrdina Proustova díla se dlouho marně touží dostat do Benátek a že také vám letos už dvakrát kvůli koronaviru zrušili let do „královny Adrie“? Nebo že se v románu významně hovoří o Dreyfusově aféře, aby náhle jako znenadání vstoupil do kin Polanského film o této aféře? Je třeba jen být otevřený a vnímavý.
Nic si nenamlouvejme, ctnosti trpělivosti, soustředění a kritického myšlení, tolik potřebné pro naši demokracii a civilizaci, s jeho absencí následně značně oslabí a posléze zmizí. Ač nerad, uzavírám svůj estétsky povznesený text konstatováním, že bez „hlubokého čtení“půjdeme brzy všichni do háje, kam už teď s gustem a v předstihu posílám všechny, kdo četli tento můj text skimmingem!
Tužka napíše….přiznám,…Prousta jsem nečetla,….ztracený čas často hledám,…jakto, že nestíhám, bývá má nevyřčená otázka, když nejsou odškrtány všechny povinnosti a úkoly co jsem si zadala.
A mám takové tušení, hraničící s jistotou, že Prousta už číst nebudu,…do knihy jsem, už dost pátků zpět, nahlédla,…tak asi deset minut,…a….a nic.
Tikot,…jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet,…..
Jsi nulový okamžik v hlubinách času.
Kradedeš se z neznáma, přicházíš jako lhář.
Zpíváš svou píseň nekonečnem hlasů.
Podpálíš přítomnost, jsi neúplatný žhář.
Minulost nám připomíná, jak byls zmarněný.
Vteřina za vteřinou padla na věčnost.
Za zády plazily se stíny ozvěny.
Na hřbetě tě odnášela čísi netečnost.
Budoucnost je plná nových přání.
Čas slibů, lásek, nadějí,
že přinese je s jarem v čase tání,
a nové dny se štěstím odějí.
Nakonec sám vyneseš autodafé pro svůj čas.
Ztratil ses kamsi, vzplál, nezastavil,….
…..vzal tě ďas…..
Jójó,….jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet,……Tak nějak,….Tužka.
Everestů je nekonečně a jsou pořád nižší.
Možná konvergují k nějaké zajímavé limitě… k nule?
Čím blíže k nule, tím více Čomolungem.
„Postupně jsem poněkud /dost zanevřel na beletrii, zejména na tu moderní, současnou.“
Já taky. Jako dítě a ještě dlouho potom zřejmě stejně náruživý čtenář jako Godot – v naší obvodní knihovně mne mimořádně brzo vzali do dospěláckého oddělení, protože v tom pro děti a mládež do 18 let jsem si už neměla co půjčit.
Nevím přesně kdy, v jakém věku, ale najednou mne beletrie přestala zajímat. Naprosto. Nic mi už nemohla dát. Snad s výjimkou radosti z krásné češtiny, ale i tak stačilo jen pár stránek.
Už tedy převážně jen literaturu faktu, i tu nepříliš často.
Nedávno jsem si ale s chutí přečetla Raisovy Zapadlé vlastence a Pantátu Bezouška. Asi útěk před dnešním světem a nutná obrana organismu (duše?).
Na Prousta jsem ovšem nikdy neměla.
A současná / moderní beletrie? Ne, děkuji. Úplně mi stačí to, co o ní / z ní zaslechnu v rádiu, zejména na Vltavě. Proboha, jak tohle někdo může číst… a vlastně i psát…?
Čtenářský Mount Everest je bezesporu krásný text; Godot mi udělal radost, že ho poslal a napsal k němu něco jako předmluvu.
Předmluva je, když se to tak vezme, parazitický literární žánr. – To, prosím, není odsudek, není to směrem k předmluvě nic pejorativního.
Parazitismus v biologii je forma soužití dvou organismů, z nichž jeden organismus, označovaný jako parazit (česky: cizopasník), využívá druhý organismus hostitelský. Některé parazity úporně vyháníme, jiné si radostně nosíme domů (o vánocích, jmelí). Vtip je v tom, že hostitel je schopen zcela samostatné existence a parazita k ní nepotřebuje, zatímco parazit je na svém hostiteli životně závislý, a to doslova.
Přesně tak se to má i se vztahem předmluvy a dotčeného textu: zkuste napsat předmluvu jako samostatný text!
Předmluva předmětný text předchází (pojem je do jisté míry sebevysvětlující, zejména zásluhou předpony před-), čtenáře psychicky připraví na to, co přijde, a v neposlední řadě poskytne i návod, co si o následné stati myslet, kdyby člověk po přečtení nevěděl.
Literárním žánrem k předmluvě duálním je doslov, ačkoli mému analyticko-syntetickému vkusu lépe by vyhověl termín pomluva; hle: předmluva – mluva – pomluva, což to není logicky postavený systém?
Podobně jako předmluva, i pomluva (konvenčně – doslov) čtenáři vysvětlí, o čem vlastně četl a co si o tom má nakonec myslet. Jediný rozdíl vlastně tkví v časovém hledisku:
– v předmluvě se čtenář dozví, co dostane,
– v pomluvě (doslovu) se čtenář dozví, co dostal
Někdy to bývá zajímavé srovnání.
To jsem ale odběhl od jádra věci, od čtenářské Čomolungmy. – K textu samému (ne k předmluvě od Godota) mám vztah poněkud ambivalentní: velmi se mi líbí (jinak bych ho sem nedal) a pokud jde o jeho apel, částečně s autorem souzním. Zároveň bych ovšem s některými jeho postoji polemizoval. – To udělám, ale dám si k tomu nějaký časový odstup.
Godotovi patří dík a urgence ve věci doplnění informace O autorovi, do medailonu autora. – Leda že by si Godot vysloveně přál být jako autor charakterizován slovy Lorem ipsum dolor sit amet…
Dodatek – k parazitismu:
Kdysi dávno jsem na MGF pásce měl kromě jiných nahranou i tuto píseň – Jmelí:
Vlezeme-li mezi jmelí
vrátíme se sotva celí
neboť jmelí, věc to jasná,
rostlina je cizopasná
Pro člověka je to klika
řemeslo mít botanika
Ať si jmelí cizopasí –
na něj bude krátký asi
Pamatuju si i melodii, ale interpreta (nějaká folková skupina) jsem už zapomněl. Vzpomene si někdo?
https://imgway.cz/deJZ/EE2B258F-5632-4D75-8F01-E862D95F5DC7.jpeg
https://imgway.cz/deK0/703F0E0A-B01B-4169-B94D-2FD6DEEA4B29.jpeg
Nevzpomněla- pouze našla…
https://www.youtube.com/watch?v=wHvJIynEmy4
Moc děkuji!
Já nevím, jak to všichni děláte, že na internetu nacházíte. Já se prostě neumím správně zeptat. Hledal jsem to na trubce i na gůglu, a nic. V tomhle jsem stoprocentní kopyto, když chci něco najít, musím požádat manželku, ta to najde hned. Jenže u této písně jsem ji nebyl schopen vysvětlit, že jsme ji společně za mlada poslouchali z magneťáku.
Teď jí to můžu pustit.
Rádo se stalo.
Rozdávat radost, co si více může nálezce přát.
Autora jsem vůbec neznala,
ale bylo to příjemné „setkání“ i jeho šanson je prima.
Já třeba hledám intuitivně – jako děti,
zde stačilo gůglu zadat „písnička o jmelí“
a Vaše info „folková skupina“ určilo,
že chlap s kloboukem bude to pravé…a bylo.
Dodatek č. 2
Kdo chce Prousta,
kdo chce Prousta,
kdo chce Prousta louskati,
musí nejdřív
musí nejdřív
na Prousta chuť dostati.
Takových by bylo spousta
co by chtěli chroustat Prousta
literárně tučná sousta obdivovati
—
(parafráze na píseň, kterou Kateřina zpívá ještěrce – z knihy Neplač, muchomůrko od Daisy Mrázkové)
K problematice „čtení“ jsem narazil na zajímavou pasáž nedávného rozhovoru s Bělohradským.
On je zajímavý celý rozhovor, ale nás se, v „naší“ souvislosti, týká interval od 7:20 min do 11:23 min.
Kdo má čas, chuť a náladu …. dopodručuji.
https://www.youtube.com/watch?v=AKCe9Cm3-Uw
Godot
Konečně jsem se dostal k pc a dohnal jsem spánkový deficit, tak se vyzpovídám. Moje juvenilní čtení bylo velmi intenzivní, začlo v předškolním věku (noviny ve školce na procházce apod.). V 1. třídě mi učitelka zabavila Život zvířat od Brehma, četl jsem pod lavicí (nikdy nevrátila, svině). Od 2. stupně ZDŠ jsem četl cca 1 knihu denně, delší věci 2 dny – všechno to byly dobrodružné knihy, romány jen povinné k maturitě. Jenže jsem dělal strojní průmku a začaly mě zajímat i technické věci, takže jsem četl např.: Remta, Kupka: Jeřáby 1, Jeřáby 2 a jiný brak – na Prousta se nedostalo. Po VŠ dostal život pracovní spád, který končí v současné životní etapě, kdy odchází oči a je nutno dodělat barák, protože kovářova kobyla chodí bosa. Knihy nemám kám dávat, nad polštářem mám cca 20 knih, nahoře úpí Červená kniha od C.G.Junga – „nemám čas“. Kdybych vyloučil internetové čtení, asi bych zvládl i Prousta. Podíval jsem se na recenze, do obchodů (1782Kč za všechny díly), ale … nevím, nevím…
Koupil jsem v antikvariátu celou sadu za 300,- Kč, jako nové, skoro jako Leninovy spisy, stáhl z webu e-verzi, ale bohužel. Asi zůstane nepřečten.
V mládí jsem taky hodně četl, díky tomu mám špatný rukopis, neb jsem si od první třídy četl nejen v hodinách čtení, ale i psaní. Dneska už jednak špatně vidím a druhak na mne jdou při čtení divné myšlenky. Vyhýbám se horrorům a násilí, jsem takový chcimírek, no a v poslední době nad těmi knihami o životě středních a vyšších vrstev vidím ty zástupy těch, co za jejich blahobyt zaplatili zdravím či životy a o cosi menší zástupy těch, co jim rádi a ochotně po celé generace slouží a ještě jsou na to hrdí. Můj výběr je tedy zejména co se týká beletrie značně zúžen. Holt nemusím mít všechno.
Kdo jiný by se měl scházet v literární kovárně, než čtenáři?
Pořád lepší než literáti, protože jedenáct z deseti jsou grafomani.
Vím o čem mluvím/píšu….. sám mám jedno veledílo na triku.
To se asi úplně oddělit nedá… dobrý psáč by měl být i dobrý čtenář – už jen proto, aby si své produkty nejdříve po sobě přečetl sám.
Přiznejme si poctivě, že lidé, kteří se motají kolem blogů a píšou do nich, nějakou formu grafomanie vykazují. – Moc bych tomu nebránil, vždyť co bychom tady potom četli…?
Začátky mého čtenářství jsou hodně podobné. – Díky tomu, co jste přiznal, jsem si uvědomil, že až na řídké výjimky většina beletrie, kterou jsem kdy přečetl, nebyla současná. Je to tím, že ze staré beletrie do dnešních dnů přežilo jen to kvalitní? Ze součané beletrie – snad jen někteří autoři sci-fi; ale i ti jsou narození o dost dříve přede mnou.
Mimochodem, ke čtení Prousta: co píše v článku pan Seltenreich, má jeden háček, ba hák, že bys na něm Jánošíka oběsil – totiž překlad. – Následující sdělení v žádném případě není srovnáním mezi žánry a autory, jde jen o to překladatelství.
Když se v 89 převrátil režim, náš knižní trh byl zaplaven mimo jiné knihami Karla Maye, které před revolucí nikdy nevyšly. My máme doma snad všechny mayovky, co za bolševika vyšly, o to se postarala moje babička, která věděla, co bude kluky bavit; hlídala a vždy včas koupila a pak se o Vánocích pod stromečkem četlo, četlo a četlo… Já jsem si po převratu pár těch neznámých mayovek koupil a byl jsem nesmírně zklamán; pochopil jsem, že – zřejmě – kvalita mayovek, za bolšána vyšlých, byla z velké části i zásluhou překladatele. – Mé znalosti cizích jazyků nejsou takové, abych dokázal ocenit autora v jeho nativním jazyce, není-li to Čech nebo Slovák; čtu rusky a anglicky, „slabikuju“ trochu čínsky, ale umění od braku v těch jazycích nerozpoznám.
A teď k Proustovi: můžu ho číst jen v češtině; to ale čtu dva autory zároveň! Prousta a také jeho překladatele, ale nevím, kde je mezi nimi rozhraní. – Možná to bude úplně jiný Proust než ve francouzštině. Bude to úplně jiný Everest, protože ten francouzský, originální, je mi nedostupný.
Dvě poznámky.
První k máyovkám. Mám to podobně s westerny, které jsem měl vždycky rád. Po převratu jsem konstatoval, že skoro všechny kvalitní jsem už viděl za předcházejícího režimu.
Druhá k překladu. Souhlasím s tebou. Já moc jazyky neovládám. Nikdy jsem nenarazil na Švejka ve slovenštině- naštěstí.
Umím trochu číst polsky (spíš faktografii). Poské vydání Švejka mám. Je to jiná kniha, zde ale na vině možná moje nedokonalá znalost polštiny.
Překlad Prousta – to musí být také životní dílo, vůbec si to neumím představit.
Ano, originál je vrchol pro nás už nedosažitelný. Tak alespoň K2.
Jo. S těmi westerny – úplně přesně.
Švejk ve slovenštině, cha! To musí být prdel :-DDD
Ono je to tak (vycházím jen ze znalosti češtiny a slovenštiny – po meči jsem Slovák), že každý z těch jazyků se hodí tak trochu k něčemu jinému. Například – už jsme zase u těch mayovek – Vinnetou I.-III. je ve slovenštině daleko lepší než v českém překladu (můj soukromý názor).
Není důvod, aby u dalších jazyků tomu bylo jinak.
Abych tak úplně nemachroval – přečetl jsem (zatím) tři díly. První jsem protrpěl, druhý mě začal bavit a po třetím jsem musel četbu přerušit, neb nové úkoly, nedopřávající klidu (příprava stěhování).
Mám v úmyslu, až nastane klid (pokud) začít znovu od prvního dílu, který si teprve teď hodlám užít.
Literární mezičas zaplňuji faktorgrafií, ovšem opět nelehkého rázu.
Aniž bych se snad měl za Sókrata (jehož malou bustičku jsem si kdysi přivezl z Řecka), stále znovu a znovu odhaluji hloubku svých neznalostí (copyright Krampol).
Mám dost načtené husity a věk poděbradský, třicetiletou válku a snad i modernější dějiny,i pustil jsem se do Přemyslovců. Nejde mi o to, pamatovat si jejich poslounost jako knížat a králů, jejíž počátky se ztrácejí v šerém dávnověku, ale seznámit se s reáliemi jejich životů (jsou-li známy) a s „duchem doby“. Byl jsem vážně překvapený, že o nich vlastně nic nevím.
K čemu mi alespoň základní poznání těch časů bude?
K ničemu, jako ten Proust, to dá rozum.
A tak to mám v životě skoro se vším….
Grafománie:
Jsem požírač tataráku
z Točníka jdu do Žebráku
ubývá mi valem zraku.
Knihovnu mám plnou braku.
Knížek tam je spousta
nenajdeš tam Prousta
marně bys tam hledal
kontrolního chrousta.
S jazykem na vestě
pořád jsem Na cestě
už mě píchá v jednom boku
jsem na Everestě.
Dotaz na jiné, vážnější téma: máte nějaké info o Asfalťákovi?
Nemám čerstvé zprávy, zavolám mu zítra dopoledne.
V druhej triede som sa zapísal v knižnici nášho mestečka, onedlho som smel chodiť aj do dospeláckeho oddelenia akože si požičiavať knihy pre otca. Verne ma bavil, Remarque, obdivoval som populárnovedecké encyklopédie, Dva divoši od Setona, Arthur Hailey, rôzne „hity“ 80-tych rokov ako Däniken, Láska je len slovo, Erik, Posledný kabriolet, Egypťan Sinuhet, Potopa, sucho, hlad a pod. Po revolúcii vytiahlu krabicu s nedoporučenými knihami, kde bolo pár Mňačkov. Vo fázi hľadania beatnici, Hesse, budhizmus, Bohumil Hrabal, Freud, Castaneda, Bach, Dušek…
Počas plandémie som pozrel na Dialógy Platóna (Plata?) v nemčine, Štát ma ešte čaká. Skoro stále konzumujem online, ale v poslednej dobe som stihol a potešil ma Stanislaw Lem, Jarmila Glazarová: Roky v kruhu (nádhera), či Jean-Henry Fabre: Paměti hmyzovědce (1. časť v nemčine), ktorú som našiel aj ako audioknihu v češtine k stiahnutiu https://gozofinder.com/cse/ulozto/cz?query=Jean-Henry+Fabre%3A+Pam%C4%9Bti+hmyzov%C4%9Bdce
Čerstvo som na YT objavil Duškom načítané Hawkinsove Úrovne vedomia, 11 hodín, hmmm. https://www.youtube.com/watch?v=J2yoppSDtAk
A hršel, či přehršel som zabudol, či neuviedol.
Úplně OT: slovo „přehršel“ se mně strašně líbí; je úžasně zvukomalebné a skvěle by fungovalo i jako sloveso:
Stařičký rachotící autobus přehršel kolem zastávky, aniž by zastavil.
Nepatří tam spíše přehrčel od slova hrčet? Přehršel bych překládal jako o dost více než hrst.
Ne, v mých představách nepatří. Já slovo „přehršel“, jestliže je interpretuji jako sloveso, vnímám jako „hlučně a rychle projel kolem“. Ten hluk sice obsahuje mechanické hrčení, linoucí se z útrob autobusu (od toho je tam to „hr-„), ale nejen to. Patří k tomu i hlučné šumy, vyvolané valivým pohybem pneunatik po nevalném povrchu zanedbané vozovky, a rovněž aerodynamický hluk – proto tam musím mít i ono mezilehlé -š-.
Já si tak někdy prostě hraju. Nenosím maketu tanku v kabelce, ale vymýšlím koniny jiného druhu.
Polehčující okolností mi je, že nejsem ministr a nejsem za to placen.
alebo kacíř přehřešil 🙂
… kolem zastávky autobus přehršel a tramvaj přehršla.
No jo! To úplně mění scénu!
😀
uf, z toho ma napadlo morbídne Olga náklaďákem přehršla přehršel na tramvajové zastávce. Odvolávám, co jem odvolal …
… ale tam by asi viac pasovalo „přehrčela“ :O)
práve čítam Chucka Palahniuka, tož prestrelím ešte raz.
„Přehrčela“ by bol v mojom pojatí už čechoslovakizmus, lebo „hrča“ je v češtine „boule, suk, hrb“, aj keď som teraz pri gúglení zistil, že stará hrča môže byť aj „kraksna, rachotina (staré auto)“, čo by zase nebolo tak scestné
https://slovniky.lingea.cz/slovensko-cesky/hr%C4%8Da
prepáčte za 2 nedoklepy a nekontrolu vyššie (přehršela, jsem)
Stará hrča – tipoval bych dámu, která už není nejmladší a pokouší se imitovat nezletileho diblíka.
Já se širokým obloukem zase vrátím k Proustovi. – Hledím na jeho fotografii, sálá z ní tvůrčí rozlet a oduševnělost esejisty. To vše podtrženo jemnou elegancí spisovatele, nenuceně dlícího v uvolněně harmonické pozici, polosedě ve společenském oděvu na pohovce.
Zajímalo by mě, zda existuje schopný fotograf, který by v pozici, slušící velikánu, zachytil třeba mne. Hledím na fotografii svou, kterak sedím s Godotem v kavárně, a sobě sám připomínám spíše přístavního dělníka. – Proto mně jde psaní tak ztěžka.
Obloukem od esejisty k soutěži o větší parohy. Nejen čtením se dá uhasit žízeň dezoláta.
https://imgway.cz/4Qso/7E8AB972-83F4-4903-8DCD-729A6BC8813C.jpeg
Ten obrázek doby a prostoru lépe než parohy (jistě míněné jako nadsázka) charakterizuje ten radegast na stole a hlavně sada léků na komódě.
Sada léků na komodě
to je dneska hrozně v módě.
Za správného užívání
pomáhají v přežívání.
No tedy nevím, ale zdá se mi, že po chvíli takového nenuceného dlení musela velikána pekelně bolet záda – všimněte si úhlu, který trup svírá s vodorovnou částí pohovky. Levý loket se opěradla jen lehce dotýká a polosed jistí pouze pravá ruka.
Za skutečně uvolněnou harmonickou pozici – a mnohem pohodlnější – pokládám s dovolením naopak tu Vaši, na kavárenské lavici.
Zeptám se vnuka fyzioterapeuta.
Mluvil jsem s AH. V pondělí je ve špitále cvrkot. Mám vyřídit, “že zatím žije”. Má trochu černé myšlenky, spí vsedě, chodí po chodbě. Doktoři dělají, co mohou. Má nenadálé křeče, které mu trhají operační rány. Hořčík si bere sám svůj, nutí mu kodein proti kašli – k tomu má pochopitelně averzi. Nevím, abych neporušil GDPR… orientovaný, lucidní… hlavně všechny zdraví a nejraději by byl doma, jako každý.
Nic moc…..
Příště ho, prosím, pozdravujte.
Moc pozdravuju, ať se drží náš asfaltový holoubek.
Že ho zdravím a přeju rychlé zotavení. Pokusím se mu sem něco pěkného napsat (článek), k čemuž vyzývám i ostatní.
Po srandičkách s přehršlí a bolavými zády slavného literáta zase trochu vážně – na téma (ženské a) filosofie.
Napsala jsem sem nedávno, že ač zamlada vášnivý čtenář, na Prousta jsem neměla. Vlastně nevím, možná bych se jím byla tehdy prokousala, ale nikdy jsem neměla potřebu ho číst. Ani Junga, ani učence 18. a 19. století. Ani Joyceho Odyssea.
Na SVVŠ jsme v maturitním ročníku měli filosofii a kliku na jejího učitele – mladého kluka těsně po škole, který nás pro ten nesnadný obor uměl získat. Měli jsme tehdy dojem, že perfektně chápeme nejen filosofy starověké, ale i ty novodobé.
Na VŠ už to byla jen propaganda, naštěstí jen předmět vedlejší a doplňkový.
Jde mi teď ale o něco jiného: Alefe, Godote, Ládiku a další, znáte ženské, které by četly Prousta, Junga, Rousseaua? Marxe (dobrovolně)? Já ne. Tím vůbec nechci říct, že ženy jsou hloupější. Jen možná uvažujeme jinak, snad praktičtěji? Opravdu nevím.
Ani si už moc nepamatuju, jak jsem přemýšlela ve svých dvaceti – pětadvaceti. Rozhodně velký idealista, otevřený různým krásně znějícím a dokonale zkonstruovaným teoriím. Přesto jsem ale nikdy nešla opravdu do hloubky, ku prameni.
Dnes, na stará kolena, už jsem úplně jinde. Veškerá filosofie mi přijde naprosto k ničemu, protože lidi jsou lidi a chovají se pořád stejně. Žádný učenec a žádná teorie nedokázal/-a lidstvo odradit od válek, od podrazů a svinstev všeho druhu.
Filosofy pokládám pro společnost za úplně zbytečné. Na rozdíl od přístavních dělníků, instalatérů, kominíků, techniků, inženýrů-stavařů a topenářů a dalších užitečných a velmi důležitých profesí.
Proč mám číst Prousta, Junga, Nietzscheho? Není lepší využít čas jinak – například zrýt půdu a zasadit brambory, naštípat dříví, přečíst dětem pohádku?
Ono je to těžké. Je asi třeba nějak udat směr, kterým se má společnost zdravě vyvíjet a to musí někdo vymyslet a popsat. Já to chápu tak, že ta „pro Vás zbytečná“ filosofie je takovým rostoucím výhonkem na stromu života a může to být užitečná zdravá větev, suchý a nepotřebný kus, hnijící část, cizopasník nebo i rakovina. Posouzení každého z filozofů bude záležet asi na každém individuálně.
Já nevím. Já jsem, pokud jde o filosofii, zejména tu západní, v těžké nevýhodě, protože v době, kdy je člověk k těmto věcem čerstvě vnímavý, jsem byl infikován filosofiemi východními. A jak známo, co do sudu prvně dáš, tím je provždy cítit. Takže já stojím na pozicích taoismu, jsa přitom jemně říznutý (zen) buddhismem. – Připomínám, že jde o filosofický postoj, nikoli víru. Píšu to proto, abych upozornil, že chca-nechca vždycky budu mít tendenci dívat se na západní filosofy trochu z Východu.
Vždycky se mi zdálo, že západní filosof se utápí v přemíře slov a jádro pudla obchází širokým obloukem.
K Proustovi nemohu napsat nic – ještě jsem ho ani nevzal do ruky.
Maršal… Malinovskij!
https://imgway.cz/4Qtz/907291BD-E186-4557-ADE0-4538FB2590AE.jpeg
Východní filosofie neznám vůbec. Asi chyba a škoda. Možná bych tam našla to, co mi filosofie západní nedaly.
Však není ještě všem dnům konec, ne? Hned mám pro Vás jedno východně-filosofické povzbuzení:
(…)
Strom o objemu dvou sáhů vyrůstá ze stebélka tenkého jako vlásek.
Věž o devíti patrech vyrůstá z hromádky země.
Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krůčkem.
Ano. Děkuji.
Stručné, jasné, povzbuzující. Vydá za tlustou knihu.
Alefe, chtěl byste někdy napsat článek o čínské knize I-ťing, Knize proměn? Stručnou informaci lze najít na wikipedii, nic víc o knize nevím.
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/I-%C5%A5ing
To je dobrý tip a velká výzva.
Ale nebude to hned, já mám teď před sebou – jak to napsat… Tak jako známý brouk hrdobec před sebou kutálí pověstnou kuličku, i já před sebou valím hromadu úkolů, a ony se na sebe nalepují… Počítám, že někdy v červnu budu mít už volněji. Napsat něco o I-ťingu jen tak „od boku“ si netroufám, to by bylo přímo proti jeho smyslu, jak ho chápu já.
Děkuju.
Můj popud vyzněl poněkud jednoduše, asi jako kdybyste měl napsat něco o knedlíku.
Měla jsem na mysli nikoli (pokus o) výklad systému, ale Váš vztah ke Knize proměn, případně Vaši zkušenost s ní – pokud ta ovšem nemá zůstat výhradně Vaše.
V pořádku, rozumíme tomu stejně. Rád to napíšu, ale potřebuji k tomu čas a volné ruce, což teď nemám. Budu rád, pokud mi toto téma někdo v červnu připomene 🙂
Alefe, smím připomenout?
A ještě:
Díval jsem se na ten odkaz do Wiki. Autor viditelně a převážně čerpal z Králova překladu (mám ho doma, jen nevím, které vydání – musel bych se jít podívat).
Článek ve Wikipedii není špatný, ale nutně je povrchní. Čtenáři, který nemá s Knihou proměn předběžnou zkušenost, mnoho neřekne: věru: vyjmenuj všechny součásti vozu – a stále jsi neřekl, co je vůz.
Poslední řádek zase vydá za objemný spis.
Impulsem k návrhu, abyste o Knize proměn napsal, bylo pár vět Daniely Fischerové o její zkušenosti s Knihou.
Máte nějaký odkaz?
https://www.mujrozhlas.cz/knizni-pol/ze-sve-knihovny-vybira-dramaticka-spisovatelka-daniela-fischerova
O Knize mluví až někde na konci. Celá půlhodina je ale zajímavá.
Obecně raději čtu než poslouchám, u paní DF činím výjimku, ráda si ji i poslechnu. Má mně blízký druh smyslu pro humor a sebeironii, skvěle si umí hrát s češtinou a vůbec – pokládám ji za spřízněnou duši.
A jak říkával Miroslav Horníček, její čtenář / posluchač si vždycky musí „bonbón sám vybalit“, nedostane ho zadarmo naservírovaný.
A ještě:
Já taky neznám ženy, které by dobrovolně četly autory, jež jste jmenovala. A nebo možná i znám, ale nepovídali jsme si spolu o tom, takže to o nich třeba jen nevím.
A pak je otázka, jestli, jak píšete, ženy takové věci nečtou. Třeba nečtou, protože to nepotřebují. To by mohlo naznačovat, že nejsou hloupější, ale právě naopak: hloupější nejsou že, naznačovat mohlo by to.
Ba.
🙂
Nejtlustší vážná kniha, kterou jsem přečetl, byla Proti všem. A ještě tlustší, jenom ne román, byla Život lesa. Tu pro velký úspěch 2x.
Brzy přestanem pít, bo bych musel jít čepovat (slivku na půdu). Hovor plyne v ruštině. Mistr světa, t.č. v Cirque du Soleil, týden na dovolené mezi štacemi.
Můj kamarád Ivan vlastní velmi a obrovsky tlustou knihu. Autora nevím, název – Samota ve stepi. Používá ji místo meditační stoličky.
Tohle? https://www.databazeknih.cz/knihy/samota-v-stepi-114326
Od něj mám Syn pluku.
Přijde mi pitomé diskutovat tady sám se sebou, ale – světe, div se!
Na původním litterate dnes pod Vidlákovým článkem v diskusi cituje nick Zpátečník (ve 23:00) obsáhlý odstavec z Proustova „Hledání….“.
Hle….. je nás víc, nemusíme se bát vlka nic!
Hned se jdu podívat 🙂
Bylo to výborné!
Mimochodem, neudělal „Zpátečník“ svou relativně krátkou citací záslužnější práci než pan Seltenreich svým obsáhlým článkem?
A vážně: dodatečně bych řekl, že toto je jediný nedostatek článku Seltenreichova: měl si vybrat nějakou pěknou pasáž z Hledání a tu ocitovat.
Bože můj! Takhle bych chtěl umět psát!
(Aspoň občas 🙂 )
Měl bych pochybnost, zda překladatel přeložil originál tak, jak měl. Já bych třeba polovinu zkomolil a polovina by měla jiný smysl. Při zpětném překladu do originálního jazyka by vzniklo nové dílo.
Kunderův problém francoužština – čeština
OT – Nic o Proustovi, ale jiné téma z jiného světa:
Znáte tvorbu AI nebo AI ve spolupráci s živým spisovatelem? Poslouchal jsem výsledky (povídky v podcastech) v Čro a jsem jaksi na rozpacích. Chtěl jsem tu dát odkaz, ale už jsem celou debatu a ukázky nenašel. Jenom tohle: https://www.mujrozhlas.cz/digitalni-spisovatel
Pokud bude mít někdo náladu si pár povídek poslechnout a napsat, co si o tom všem myslí…?
Kocuří je vidět z Mituří, někdy pošlu fotku – teď tam je sníh.
Tužka napíše,…pan Godot přišel,…a trošku odhalil svou identitu.
Zvláštní, mne zážitky jiných zajímají. Jsou pro mne poučením, ….některé, od různých jedinců vyprávěné přiběhy se opakují, jsou si podobné,…něco v růžovém, něco v bleděmodrém. A taky, jsou i takové, které jsou tak zvláštní, a neopakovatelné. Vždycky to je pro mne poučné,….matematicky vyjádřeno,…vypráví, jak byly různé příklady řešeny,…a když budu v budoucnosti stát před řešením pro mne neznámého příkladu, třeba se z podvědomí vynoří impuls, varování, doplněk informací,…
Vstupuji do literární kovárny s očekáváním,…Tužka.
Zážitky jiných?
To jste statečná.
Parabola a parabella
(Něco k těm zmateným myšlenkám)
Slíbil jsem něco napsat o zmatených myšlenkách, ale jak nějak srozumitelně popsat vlastní zmatené myšlenky, když i ty vlastní myšlenky o vlastních zmatených myšlenkách jsou zmatené?
Zmatení na kvadrát.
Někde jsem kdysi četl, že myšlenka se může stát myšlenkou teprve tehdy, je-li (pokud možno srozumitelně) vyslovena či ještě lépe napsána. Aby měla „podmět a přísudek“. Do té doby je to jen těkající změť pocitů bez nějaké zřejmé vnitřní struktury a vypovídací hodnoty.
Třeba hledím na údolí Za horama, které znám přes šedesát let, vine se jím nevelký potok, na okolních stráních lesy, bez osídlení, většinou bez lidské přítomnosti. Co mi tak přitom těká hlavou v poměrně rychlém sledu?‘
Vzpomínka na dědu, který mě sem bral na houby jako první. Nezmoknu dneska, nad Tažovicemi se to nějak mračí? Málo jsem si utáhl pravou botu. Kůrovec to tady taky pořádně sežral, ještěže na mukárovské straně jsou hlavně borovice. Když najdu dost lišek, udělám bramboračku. Musím Labuti poslat obvyklou SMS „na samotě u lesa“, že jsem dojel v pořádku.
To všechno za pár vteřin. Jak z toho udělat myšlenku, kterou bych chtěl sdělit? Že to tu mám rád, ale že to tu jde pomalu do hajzlu jako všechno ostatní? A hlavně – proč…?
Pokud jedinec něco ví a ještě tak úplně nezapomíná, s věkem obvykle masa „vědění“ bobtná, ač možnost jejího praktického využití se zmenšuje. Jak srozumitelně popsat „výsledný vektor“ vzájemných vazeb jednotlivých prvků oné masy, které se navzájem prolínají a početné průniky jejich množin se navíc mění v čase?
Místní matematici mě zase podrobí kritice, nejspíš oprávněné. Nicméně připadám si jak na parabolické dráze. Takhle nějak zmateně jsem „přemýšlel“ jako kluk, ale vůbec jsem si to nepřipouštěl, bylo to za obzorem. Pak jsem se naučil myšlenky formulovat, ale teď už zase tu schopnost ztrácím. Rozdíl je jenom v tom, že si to uvědomuju. Zbývá jen změť, útržky….. pachuť?
Ne že by na tom záleželo.
… když jsem já byl tenkrát kluk,
tak písně zněly dýl a lepší měly zvuk
a kde je dneska asfalt, tehdy býval jíl…
Musím si to pustit.
A ještě:
Karel Gott tuhle píseň měl v repertoáru mnoho let. A čím byl starší, tím lepší měla zvuk. Kromě mistrovství K.G. na tom nepochybně měl podíl i fakt, že jak stárnul, víc a víc se přibližoval pravdě, kterou ta píseň přináší.
Niektoré slová mi nič nehovoria. Občas s obdivom sledujem inteligenciu a nadšenie ľudí pred 60 – 150 rokmi, napriek debilným vojnám.
„Ty bejkul – Ty krávo! – Ty krůto! – pochybuji, že by pan guvernér Národní banky pociťoval z nové emise pokladních poukázek takovou rozkoš, jako ji pociťujeme my při emisi těchto nádherných nadávek, nádherných proto, že tak akusticky nosných, našim mluvidlům i sluchu mluvčího tak libých, ústní dutinu slastně vyplňujících jako velikánský fondantový bonbon. Zkuste jen nadávat slovem Ty krte! – Ty mlži! – a vrátíte se kajícně k předokonalé funkčnosti a věčně nové opojnosti bejků, krav a krůt. Také dobytků, volů, oslů, mamlasů, telat, honzů, dorot, sviní použít vozmožno, ale zas jen proto, že to jsou vesměs slova znivá, světelná, ladně stavěná, ariozně nosná.“
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-dil-293-Cestina-poklepem-a-poslechem-734215
Tužka napíše,…nepovažuji se za statečnou,…nikdy bych nemohla dělat doktořinu,…rozhodovat o cizím těle, …o cizí duši. Vlastně bych nemohla dělat v nemocnici ani vrátnou,…trvalá přítomnost bolesti a utrpení mi bere mnoho sil. Ani veterinární lékařství by nebylo nic pro mne,….vlastně ani chov zvířat, která jsou určena na porážku,…i to bych nemohla dělat.
Na tyhle záležitosti nejsem od přírody stavěná,…i když, za sralbotku se nepovažuji, když je potřeba, dokážu zabrat a pomoci,…nezdrhnu,…i tady bych mohla vyprávět, ale,…ještě si pamatuji, co napsal pan Godot.
To, jak jste popsal Vaše pocity při pohledu do jistého údolí,….mám rovněž jedno údolí, kde jsem šla jistě tisíckrát,..od dětských let,…chodila jsem za svou nevlastní prababičkou do hájenky,…no,…a zas bych vyprávěla,…
Jóó,…vzpomínky,…a na ně se nabalující asociace,……když asociace, tak asociace z Akt. a jeho dávnověku,….tam jistý nick říkal svojí partnerce,….moje Labuť,….a to je moc hezké, protože labutě jsou přísně monogamní.
Tužka.
Salieri, který psal taky moc hezkou muziku, ale Mozart jej svou popularitou převálcoval, řekl o Mozarově hudbě „Příliš mnoho not!“
Když čtu některé knihy, mívám občas chuť parafrázovat Salieriho. Příliš mnoho slov. Jenže – kdo jsem já, abych posuzoval filosoficky pojaté texty? Takže je někdy odkládám s pocitem, že jsem jim doposud nedorostl. Ani nedorostu.
Když jsme pro Sociologickou fakultu Ostravské Univerzity natáčeli průřez z děl filosofů od starověku po druhou polovinu dvacátého století, často jsme s Tomášem dumali, jak ta složitá souvětí, často na půl stránky textu vlastně přečíst, aby se v nich posluchač vyznal. Obsahovaly několik „bočních“ myšlenek a v audioknize se špatně vrací. Nebylo to snadné, aspoň jsme to intonačně rozdělili. Nejhorší byl Marx, který má v textu spoustu novotvarů, které snad vysvětloval jinde v textu, ale ten se nenatáčel. Byly to pro nás pro oba dost poctivě vydělané peníze.
[;>)
Vždyť sám přece víte, že text mluvený se řídí poněkud jinými pravidly, než psaný. Většina filosofických (a podobných) děl byla prostě zhotovena pro čtení a nikoliv pro poslech.
Jistě. Ale zakázka zněla jasně.
Důvod: Studenti sociologie si nečetli doporučená díla, tak to byl pokus je k tomu přivést. Bylo to vystaveno na školním serveru pod zaheslováním (autorská práva) a podle zpráv z OU to přesto mělo úspěch.
Přesto mě oslovila knížka od G. Le Bona, Psychologie davu. Popisuje totiž situaci téměř přesně tak, jak ji vidím já. Neodolal jsem a koupil si ji. Nelituji.