24. 11. 2024

Učte se pokoře a trpělivosti

Kde se to ve mně, v člověku nepokorném a netrpělivém, proboha, vzalo?

Nevím.

—ﬡ—

Jak se věci mají

Možná prožívám jev, známý jako přání otcem myšlenky: nelíbí se mně současné poměry a rád bych, aby doba byla těhotná změnou. – To je taky pěkné ustálené rčení – doba těhotná změnou. Ale všechno má své místo a čas, tedy i ono zmíněné těhotenství.

Pomiňme, kde doba ke svému outěžku přišla; pelešila se několik desítek let s kdekým, a následky nejen že se dostavily, ale začínají už být viditelné.

Začíná být zjevné, že demokracie, alespoň v podobě, jakou má dnes, není zárukou ničeho. Doublespeak Petra Fialy, z božího dopuštění derniéra České republiky, nás o tom nevývratně přesvědčuje: svoboda slova ano, ale občané mají nárok na korigované informace. Připomeňme si též někdejší programové prohlášení současné vlády, jmenovitě tento odstavec:

Odpovědnost k voličům a politická kultura

Prosadíme zlepšení politické kultury. Do vedoucích pozic vybereme poctivé, kompetentní a důvěryhodné osobnosti, které budou hájit zájmy ČR a nebudou ve střetu zájmů. Nastavíme předvídatelnější jednání Poslanecké sněmovny. Zařídíme, aby občané na internetu viděli, jak vláda plní program. Budeme konstruktivně spolupracovat mezi sebou i s opozicí.

Pokud jde o střet zájmů, kompetence a poctivost, posouzení ponechám na laskavém čtenáři. Ale části bodu, které se týkají politické kultury, jsou dnes s jistotou splněny. Občané na internetu opravdu vidí, jak si vláda politickou kulturu představuje – takto:

Toto je příspěvek k politické kultuře, tak, jak ho v den státního svátku 28. října, Den české státnosti (!) ztvárnilo Ministerstvo vnitra
v čele s Vítem Rakušanem

Pro úplnost budiž řečeno, že takové pojetí politické kultury je výzvou pro lidovou tvořivost, a jistě se najdou výtvarníci, kteří budou jednou nastolené téma rozvíjet po svém – první výsledky už jsou:

Lidová tvořivost, kolující po internertu, posílá panu Rakušanovi svérázný vzkaz… to vše samozřejmě v rámci
zavedené politické kultury, z něhož výtvarník nevybočil ani o píď.

Jistě je jen otázkou času, kdy lidová tvořivost překoná svého učitele a mistra. A věřím, že i nekorunovaný král nevkusu u toho zbledne závistí: lidový humor je krutý a nelítostný.

Co ještě: vrací se atmosféra osmdesátých let. Polarizace narůstá a rétorika, jdoucí z vládních stran a kruhů, nabývá parametrů extrémismu – který ovšem vláda připisuje opozici či „alternativě“. Rozdíl mezi dezinformací a pravdou spočívá pouze v časovém intervalu, který je od sebe dělí. Příkladů by se dalo nalézt nepočítaně, alespoň jeden za všechny:

Jiří Paroubek na protivládním shromáždění pronesl řeč, v níž podrobil vládu věcné kritice, tedy kritice ad res. Odpovědí, která z vládních míst zazněla, byla kritika Jiřího Paroubka ad hominem. – Považte: Paroubek si barví vlasy, což ho jako vládního kritika zcela diskvalifikujeto dá rozum.

Ano: Jyrkovi se můžeme vysmát, že je jako Klement Gottwald. Ale například já, a možná i mnozí jiní, bych daleko více ocenil, kdyby někdo – nejlépe vláda – jeho výhrady vyvrátil; a to nejlépe pomocí výsledků své činnosti.

—ﬡ—

Jak se věci budou mít

Takže ano; jedeme močálem černým podél bílých skal, čistou vodu a brod nevidět, a vnucuje se otázka, jak se stalo, že jsme tam, kde jsme. – Když zůstaneme u předešlého podobenství, obecně vzato můžeme říct, že jsme příliš dlouho důvěřovali těm, kteří se střídali v roli kočího a lačně sahali po opratích.

Co teď?

Přikláním se k názoru, že debata, která na našem webu probíhá, v detailu sice připomíná pověstný Brownův pohyb, ale z odstupu nahlíženo její výsledný vektor míří správným směrem: hledá se důvěryhodný kočí, jemuž bude možno svěřit opratě spřežení a nepohřbít tak naději, že z močálu jednou šťastně vyjedeme na zpevněnou cestu, vedoucí po loukách a vlídnými hvozdy.

Avšak pozor! Až nastane chvíle, kdy pomyslné opratě uchopí ta správná ruka, v prvopočátku se změní velmi málo, ba nezmění se téměř nic, močál stále bude všude kolem. Pouť do místa stávajících souřadnic byla dlouhá, a děje, určující naši polohu, mají obrovskou setrvačnost – řádově jsou to desítky let. Kdo po sobě někdy opravoval práci, která se nepovedla, ví: oprava trvá nejméně tak dlouho, jak dlouho vznikal nežádoucí stav.

Proto ten apel na pokoru a trpělivost: i kdybychom ke zpevněné cestě zamířili v tomto okamžiku, stále je to daleko.

Počítejme s tím.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top