by 
jsou věci, které nikdy nikomu neřeknu a nikdy je do tebe nenapíšu. – Ne, že bych nechtěl; ale nemohu, nejde to. Nejsou taková slova – nebo aspoň já o takových slovech nevím, neznám je.
A tak si budeme zase povídat o banalitách.
—ﬡ—
Je podzim. Mělo být teplo a slunečno, ale je vlezlo a prší. Od doby, která se mi dnes vůněmi a počasím připomněla, uběhlo mnoho let. – Tehdy bylo jaro.
A smutno je mi.
Ve větru zbytek zimy tancuje po chodníku
A doznívají na něm kroky čísi
Ke slunci vzpínají se v němém díku
Náruče stromů nad voňavou zemí
A smutno, smutno je mi
Šel jsem dnes kolem tvého domu
A už mě nemrazilo krásně jako kdysi
Ale venku je podzim. Náruče stromů jsou obtěžkány ovocem a halí se do šatů z barevného listí, které pomalu opadává. Na dohled je čas, kdy romantické mlhy, prozářené měkkým sluncem, vychladnou a ztmavnou. Na dohled je čas, kdy se dým válí po střechách a klesá k zemi. Kdy žádná pouliční lampa nemá dost sil na to, aby zcela rozptýlila temnotu. Čas, kdy mívám v duši mlhavo, šero a strašidelno.
—ﬡ—
Jestli si dobře vzpomínám, před dvěma lety někdy touto dobou jsem zvažoval, zda provést puč, prohlásit se Žlutým císařem a místo obvyklých amnestií zahájit svou vládu popravami. Mají štěstí, oni nejmenovaní – nemaje příslovečnou sloní paměť pana prezidenta, už jsem zapomněl, koho se to mělo týkat. Nebyl mezi obmyšlenými také Andrej?
Andrej má kliku – Žlutý císař ho totiž právě omilostnil a prohlásil za nevinného. To je obrat, můj milý deníčku, to koukáš – viď? To ti musím vysvětlit, abys to správně pochopil. Klíčem k tomu císařskému kotrmelci je stará česká pohádka – Pyšná princezna. Trochu ti to připomenu:
V Půlnočním království panuje – ale ve skutečnosti vůbec nepanuje – starý, popletený a slabošský král. Krále si ve skutečnosti jako loutku vodí jeho tři rádcové (něco mi to připomíná, ale nechme to pro tuto chvíli být). Rádcové rozhodují o všem, i o tom, koho uvěznit a koho pustit. A tak se ve vězení ocitla i stará chůva princezny Krasomily. Král kličkuje mezi hlasem rádců a hlasem svého svědomí – i zajde do šatlavy za chůvou a k cestě na svobodu jí nabízí specifické nářadí. Tehdy odehraje se mezi nimi dialog, který končí chůva těmito slovy: „…nejdřív zavři špatné rádce! To jsi král? Že se nestydíš! Když chceš dát někomu svobodu, přineseš mu pilník!“
Ten pilník si zapamatuj, můj milý dezinformační deníčku. Je to důležitá rekvizita a ještě o něm bude řeč.
—ﬡ—
Ó zmatku! Což jsme ještě nedospěli tvého vrcholu? – chce se mi zvolat spolu se Starým mistrem. Tragédií našich časů je, že Lao-C‘ se takto tázal před dvěma a půl tisíci let, a od té doby jako by se některé věci vůbec nezlepšily. To si představ: ten, kdo ztělesňuje stát a jeho zákonnost, vybízí lid k porušení zákona. Možná se mýlím, ale něco takového v této zemi, alespoň v novodobých dějinách, opravdu ještě nebylo. Ministr 喜可乐 (Xi Kele, Si Kche-le… po našem Síkela) veřejně navádí firmy, aby podváděly, s tím, že on to velkoryse přehlédne!
Můj milý deníčku!
Není možné trestat někoho za obcházení zákona, když ten, kdo zákon zosobňuje (ministr) veřejně navádí k jeho porušování, to jest k trestnému činu, nota bene prakticky v téže věci!
Andrej Babiš je nevinen a popraven bude místo něho ministr Xi Kele – mimo jiné i proto, že svým předmětným vystoupením de facto Andrejovi do cely propašoval pilník.
—ﬡ—
U nás ve vsi není obchod. Kdysi dávno byl, ale zkrachoval. Víska má něco málo přes sto čísel popisných a obchod se tu – prý – neuživí. Jezdíme tedy nakupovat do městečka, vzdáleného čtyři kilometry. Někdo autobusem, někdo – třeba já – autem. Když jedu autem, dělám velký nákup.
Přijel jsem k domu jako vždy. Otevřel jsem dveře, zašlápl zarážku a dálkovým ovládáním otevřel kufr auta. Nákup byl ve třech bedničkách; vynesl jsem dvě – bez lomození v předsíni se to neobešlo – a otočil jsem se pro třetí. Tehdy z předsíně zazněl hlas:
„Kdo to tady dupe a dělá rambajs? No jó… to jsem si mohla myslet. To přijel Alef s nákupem…“ a zaslechl jsem známé kroky.
Bleskově jsem se otočil: maminka! – Ano, byla to ona. Měla na sobě vestu z umělé kožešiny a domácí kalhoty. Ohlédla se a pak docela čiperně zašla z předsíně do chodby a z chodby zamířila do kuchyně. Spěšně jsem došel s bedničkou ke dveřím, položil ji na zem… maminka už vcházela z kuchyně do svého pokoje. Ale je to možné? Vždyť nemá hůl, kterou používá roky! – Ne, není to možné! Maminka přece ten samý den jako anglická královna… copak se mi to zdá? Bedýnka je těžká, sahám na kliku – je studená, sahám na kamna – au! – jsou horká. Ne, nic se mi nezdá!
Vzápětí jsem do maminčina pokoje vešel i já.
Maminka seděla na posteli. Přisedl jsem k ní a vzal ji za ruku. Byla měkká a teplá, a kolem se vznášela důvěrně známá maminčina vůně. Neodolal jsem, přitulil jsem se a přivoněl: maminka.
„Mami! Ty jsi tady? Vždyť jsi před dvěma týdny…“
Maminka se usmála a stiskla mi ruku: „Ne, neumřela jsem. Smrt není, Alefe. Nic takového není.“
—ﬡ—
