Co má začátek, má i konec

A každý konec je zároveň začátkem něčeho jiného. Volné pokračování úvah z předchozího článku.

—ﬡ—

Hlasatelé západního kulturního okruhu, aniž bychom je nějak přesně specifikovali, tu a tam se dají slyšet, že Západ představuje civilizaci rozvinutou, a s jemným náznakem přezíravosti přidají zmínku o tom, že Východ a Jih jsou kultury rozvojové. Mají-li pravdu, není to žádný důvod k pýše, a k jásotu už vůbec ne.

Cítíme tu dokonavost slovesa rozvinout? Dokonavost vypovídá, že hovoříme o ději, který byl již dokončen. Může být, že rozvinutá civilizace svým způsobem dostoupila vrcholu, což je samo o sobě jistě pozoruhodné. Kdo však někdy během horské túry vystoupil na vrchol, ví, že z vrcholu každá další cesta může vést jen dolů. Rozvinutou civilizaci v budoucnu čeká relativně krátký pobyt na vrcholu, tedy stagnace, následován sestupem dolů – tedy úpadek. V předchozím článku je to bod, kdy zelená čára na obr. 4 přestává růst a začíná klesat.

Jak se stav úpadku v systému projeví? Víme, že úpadek nastává v situaci, kdy rozhraní už nemá kapacitu, aby plně uživilo systém, který má snahu stále růst. V systému začíná chybět energie, a subsystémy, které doposud buď kooperovaly nebo si alespoň nepřekážely, začínají o energii soutěžit, čímž k dochází k postupnému rozpadu vnitřních vazeb, které drží systém pohromadě. Zmínka o „soutěži“ je v tomto kontextu pouze eufemismus: subsystémy mezi sebou o energii bojují, a jen na intenzitě toho boje záleží, zda jej přikryjeme fíkovým listem slova soutěž, a nebo přiznáme, že se jedná skutečně o boj. Příklad? U příležitosti probíhající koronakrize vzpomeňme, jak si státy, deklarující spojenectví a spolupráci, nedávno vzájemně kradly roušky, jaké tlaky a čachry panují a probíhají ve věci vakcín a očkovacích pasů.

Žádný stabilní a funkční systém nepřipustí infiltraci cizích subsystémů, které mají potenciál ho rozvrátit. Jestliže se systém rozpadá nedostatkem energie, v rámci boje o přežití některé subsystémy rezignují na podporu celku a de facto přecházejí na pozice parazitů (v lepším případě), ale daleko spíše destruentů, kteří se živí tím, že z rozpadajícího se systému vyvádějí další energii (jiným parazitům/destruentům). Příkladem mohou být některé tzv. neziskové organizace, které prokazují svou „užitečnost“ tím, že doslova sypou státní peníze do Nilu.

Systém se samozřejmě brání a jak je přirozené a obvyklé, jde na to cestou nejmenšího odporu. Podobně, jako nemocný a vnitřně hladovějící organismus spotřebovává i vlastní, méně nezbytné tkáně, systém analogicky „požírá sám sebe“ – to jest bere tam, kde se domnívá, že narazí na nejmenší odpor. Proto říká Andrej Babiš, že „malé podniky sú na hovno a my potřebujeme velké korporace“ (rozuměj: je majitelem velké korporace. Je tedy žádoucí „pohltit“ malé podniky); proto vzniklo kontrolní hlášení a EET. A pozor: nejde jen o deklarovaný „lepší výběr daní“, nýbrž (již nedeklarováno) také o existenci dalšího subsystému, který za dané situace více spotřebuje, než do systému dodá. Příklad? Nezákonné zaklekávání na podnikatele, kteří se soudně brání, soud vyhrají, a fiskální subsystém, místo aby energii přinesl, přispívá k její ztrátě (prohraný soud a úroky z neoprávněně zabavených peněz nejsou zadarmo). Další příklad: EET je pozastaveno či zrušeno, ale armáda úředníků, najatá k jeho obsluze, stále pobírá plat.

Subsystémy, které se živí tím, že plýtvají zbývající energií, samozřejmě prohlubují a zrychlují úpadek. Podstatné ovšem je, že ačkoli jejich konání k úpadku přispívá, není úpadku prvotní příčinou.

Výše uvedená fakta nejsou ničím novým, byla popsána jinými, daleko dříve a daleko precizněji – uvádím pouze příklady, abych ilustroval následující:

Krize (ve skutečnosti – kolaps západní civilizace), kterou sledujeme, není primárně způsobena jmenovanými (a dalšími nejmenovanými) subsystémy, které rezignovaly na podporu celku. Není ani způsobena koronavirem, který pouze zvýšil kontrast a možná některé věci urychlil. Skutečnou a prvotní příčinu vidím v jevu, o němž jsem psal v předchozích článcích: je to omezená propustnost rozhraní, jímž zbobtnalý systém, v němž žijeme, přijímá energii z okolí. Skutečnou, prvotní příčinou je zákonitost, která stanoví, že každý na růstu založený systém jednou doroste vlastních mezí. Migranti, zelený úděs, elektromobilita říznutá lysenkovštinou, neziskovky – to jsou jen průvodní jevy, nikoli příčina; kdyby nebylo jich, našly by se jiné s analogickým účinkem.

V systému zaměřeném na trvalý růst kolaps zákonitě přijít musí. Řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. V řadě subsystémů je vždy jeden nejslabší, a ten povolí jako první. Je lhostejné, který to je, protože nejslabší subsystém existuje vždy.

Kolaps civilizace nepřichází proto, že nás „řídí nemehla“; domnívám se, že taková příčinná souvislost je pouze iluzí. Kolaps přichází proto, že nemůže nepřijít, a nějaká nemehla – lhostejno jaká – se k tomu vždycky ochotně připletou.

—ﬡ—