Hana je květina

Tebe určitě hned napadlo, můj milý deníčku, že text bude o Haně Lipovské. – Ne, nebude; ale nezastírám, že je pozdvižením, které nedávno panovalo ohledně její osoby, trochu inspirován. 

„Hana“ je japonsky květina, najdi si to ve slovníku na těch iternetech. Já jsem to náhodou věděl už dřív z nějakého japonského filmu, a taky jsem to na Hanu v pravý čas vybalil.

Hana se ve skutečnosti samozřejmě jmenovala úplně jinak, ale my, můj milý deníčku, skutečná jména dívek tajíme. Proč? Inu – prostě proto. Z důvodů, které neprozradíme, příčinu utajení nesdělíme. Hana byla cizinka, i když národnosti japonské nikoli. A byla to, milý deníčku, dívka snů. Jak bych ti ji popsal?

Začneme třeba tím, že byla krásná. Byla krásná takovým nenápadným způsobem, až na druhý pohled. To je strašně nebezpečná vlastnost: zahledíš se, a už v tom lítáš. Znáš tu píseň? – Nina, pretty balerina, who would ever think she could be this way? Tak to byla přesně ona: na první pohled by to do ní prostě nikdo neřekl. Hana sice nebyla baletka, ale pružností za baletkou moc nezaostávala. A když se dala do pohybu… who would ever think she could be this way!

Česky uměla výtečně, ale přízvuk si ponechala cizí. Bylo to neuvěřitelně okouzlující. Zjevem byla, jak to říct? taková nenápadná, obyčejná sportovkyně. Štíhlá, pružná, tmavé vlasy střižené nakrátko a prsa „po tatínkovi“, nebo snad o číslo větší. To, prosím, není odsudek. Mně se právě taková ňadra líbí, a navíc je to při sportu velmi praktické. Je to praktické i jindy, ale o tom snad někdy jindy.

Kdysi jsem četl takové tvrdší sci-fi: kosmonaut zachraňoval před zánikem nějakou dívku, ale povedlo se mu to jen tak napůl. Zbytek dívky byl pokročilou kosmickou medicínou přestěhován do fyzicky absolutně dokonalé androidky, která se, což by tě určitě nenapadlo, do kosmonauta nakonec zamilovala. A když se tázala – Miluješ mne? kosmonaut odvětil – ano, samozřejmě, miluji tvou duši, zejména pokud se skrývá v dokonalém těle. Což je u androidek s jistotou splněno, takže nejen ruka byla v rukávě, a zbytek ponecháme k domyšlení laskavému čtenáři.

Já jsem to měl s Hanou – až na pár drobných rozdílů – podobně. Nejsem kosmonaut, Hana není androidka, zachraňování nebylo na pořadu dne. To, co zbývá, lásko, to není tak málo: totiž duše. A což bych rád zdůraznil, v dokonalém těle.

Vzpomínáš? V jednom ze svých předchozích textů jsem napsal, že mne zajímají věci, které zajímají lidi, kteří zajímají mne. Líp je tak poznám – ty lidi, i ty věci. Když jsme se s Hanou trochu více sblížili, vyšlo najevo, že moje milá je vědkyně.

No jo: já teď napíšu, že tím naše setkání získala obzvlášť pikantní příchuť, a ty se budeš smát, div si pupek nestrhneš – vědkyně! Cha! To muselo být vzrušující! Ale tlemíš se, můj milý deníčku, úplně zbytečně. Všechno bylo zcela normální, jenom ve chvílích, kdy dočasně opadne vášeň a jiné páry pomlouvají společné známé, my jsme počítali třeba exponenciální rovnice nebo hledali nějakou příhodnou primitivní funkci. Hana se skláněla nad papírem, já nad Hanou, a vlasy jí nádherně voněly. Ty její vlasy…!

Jednou přišla, pořád se nakrucovala, jestli jsem si na ní náhodou něčeho nevšiml. Ne, nevšiml, ale voníš, jako bys přišla od kadeřníka, povídám. A toho sis měl právě všimnout, řekla dotčeně, jsem o-s-t-ř-í-h-a-n-á, vy chlapi prostě některé věci nechápete. Uvolnil jsem trochu objetí, zkoumavě si ji prohlédl: ty jsi ostříhaná? Fakt? I na hlavě?

Deníček promine, že teď chvíli nebudu hovořit k němu.

Vy ženské – a platí to i pro vědkyně – prostě některé věci nechápete a pochopit nikdy nemůžete. Vysvětlil mi to jeden kamarád, shodou okolností rovněž matematik. On dlouhodobým zkoumáním (a podle jeho vlastních slov i nasazením života) zjistil, že mužský mozek má zhruba desetkrát větší kapacitu, než jakou disponuje mozek ženský. Háček prý je v tom, že my muži spotřebujeme nejméně devadesát procent své mentální kapacity výhradně k myšlení na ženy (to je pravda, potvrzuji z vlastní zkušenosti). Z toho důvodu se nám vyrovnáte, a někdy – výjimečně – nás dokonce i předstihujete.

Jo, abych nezapomněl. Můj kamarád matematik tvrdí, že pod devadesát procent ta hodnota klesá až po smrti. Co bysme si, můj milý deníčku, bez ženských počali…

Cože? Ale to byla řečnická otázka, na tu nemusíš odpovídat. Já přece vím, že bez žen nebylo by nic. Tedy, alespoň bez některých.

—ﬡ—

Psáno a poprvé publikováno 27.11. 2020 na webu Vidlákovy kydy