Tolik toho nevíš

Sexy and beautiful woman with bicycle at hot summer day

Je podzim. Dým se válí po střechách a klesá k zemi. Přišel čas, kdy žádná pouliční lampa nemá dost sil na to, aby zcela rozptýlila temnotu. Mezi domy je šero, mlhavo a strašidelno.

A co si budeme namlouvat: kromě mlhy, tmy a strašidelna obchází krajem příslovečná blbá nálada, tentokrát v neobvykle silné koncentraci. Na to každý reaguje po svém, ani já nejsem výjimka. Proto jsem se právě pasoval na stínového Žlutého císaře.

Co by Syn nebes udělal v aktuální situaci?

Císařští špehové by samozřejmě svého vladaře již dříve zpravili o skutečné situaci v zemi a císař v přestrojení sám by si leccos ověřil. Kdyby věci byly tak, jak si myslím, že jsou…

…Syn nebes by byl připraven. Za peníze, které toho času vlastizrádci rozdávají cizákům, bylo by zbudováno pár nemocnic wuchanského typu, a nastal by předem a tajně připravený opravdový lockdown. Totální a třítýdenní, udržovaný silovými složkami. V posledním týdnu by se plošně testovalo (všechny). Bylo by to drahé, vím; ale něco by se pořídilo za peníze, které dneska promr…, ehm, promrhávají rozličné neziskovky, a k výslechu by byli povoláni ti, kteří vědí, že „zdroje jsou“. Nedostali by na výběr.

Po třech týdnech a závěrečných testech by nemocní odešli do nemocnic, zdraví do práce (všichni) a koronáč by vyhynul, poněvadž by neměl na kom se množit.

Jistě by bylo potřeba vyřešit řadu logistických a personálních problémů, ale že bych dal popravit Prymulu s Faltýnkem, o tom jsem už, myslím, někam do diskuse psal.

Proč popravit mimo jiné i tyto dva? Důvodů je víc, jeden z nich brilantně formuloval prof. Keller:

„Pan Prymula si to asi zatím ještě neuvědomuje, ale svým chováním nadělal problémy obrovskému počtu lidí. Nabil argumentačně protibabišovské opozici, přivedl do trapné situace pana prezidenta, který by mu měl udělit nejvyšší státní vyznamenání v situaci, kdy se skutečně „vyznamenal“. Podtrhl policisty, kterým teď bude s odvoláním na něho odmlouvat každý, kdo se zdráhá dodržovat přijatá opatření. Naštval majitele barů a restaurací, kteří v nouzovém stavu žádné prominenty nehostí. Navíc zavinil, že si z nás teď utahují v zahraničí. Něco takového se tady už dlouho nikomu nepovedlo.“ (konec citace)

Druhý důvod je pravopisně literární. Kat by před popravou napsal na tabuli křídou větu

PUSTIT NE POPRAVIT!

a v celonárodním referendu pomocí vhodné mobilní aplikace (mohla by se jmenovat e-Poprava a byla zdarma ke stažení v gůglšopu) by se hlasovalo, kam do věty umístit interpunkci. – Žlutý císař by mohl, kdyby na to přišlo, přihlédnout k výsledku referenda.

Dokonce ani stínový Syn nebes nemá odvahu odhadnout, jak by referendum dopadlo – to vědí jen bohové.

—ﬡ—

V takovém a podobném rozpoložení jsem dnes navečer odvážel domů maminku, které je bezmála devadesát let.

Nespěchali jsme. Projížděli jsme krajinou a osídlením, které maminka má – s občasnými přestávkami – před očima téměř století, zatímco já jen něco přes šedesát let. Krátkodobá paměť mamince už neslouží, zato starší věci pamatuje si dokonale. Potíž je někdy v tom, že počet opakování ukládá se jako naschvál do paměti krátkodobé. Někdy je to těžké, ale aspoň vím, co mě možná čeká, jestli se té devadesátky taky dožiju.

Domů jsem se vracel cestou kolem řeky, a ověřil jsem si, že paměť dlouhodobá funguje mi zatím dobře. – Než to dopovím, schválně, jestli uhodnete, co jsem ještě nikomu neřekl: koho bych dal popravit, kdybych byl Žlutým císařem.

—ﬡ—

Řeka opravdu čaruje. Jarní večer je plný vůní, v hladině se odrážejí rozechvělé hvězdy a z rákosí se ozývají hlasy kačen. Chladným vzduchem nad hladinou přitahuje jemná tříšť od blízkého jezu, z trochu větší dálky připlouvá na tónech kytary dým táboráku. Za noci stříbří se řeka, ale nejsem si tím tak úplně jist, kytara je přece jen daleko.

Zato Lucie je blízko a já jsem rozechvělý podobně jako ty hvězdy na hladině.

Důvodů je víc.

První důvod je jasný. Lucie je něco mezi orchidejí a řekou a Pocahontas, nebo spíš všechno dohromady – já vím, že zmateně plácám. Ale plácám se v tom opravdu fest.

Druhý důvod je ten, že Lucie je vdaná a její manžel se mnou sdílí kancelář a je to kamarád.

Třetí důvod je zvláštní. Lucie nejspíš neví, kde je v této chvíli její manžel a co tam dělá. Ale já to tuším: někde jinde dělá zhruba totéž, co právě teď dělám já.

Přemýšlím, jestli jsem svině, ale dlouho mi to nevydrží. Lucie na mne po očku pohlédne: „Za jezem je oheň a hrají na kytaru, slyšíš? Mohli bysme přijít blíž…“

Jdeme blíž, k jezu je to křovím kolem řeky, šero houstne a mění se ve tmu. „Já se tě chytnu, už skoro nevidím,“ říká Lucie, a já jí věřím. Ve tmě opravdu vidím líp než většina ostatních.

Za noci stříbří se řeka, a ta řeka čaruje. Zatímco kráčíme houštím, vystoupil jsem sám ze sebe a docela jasně vidím všechno: cestu, sebe a Lucii, a taky vidím, kam ta cesta vede.

—ﬡ—

Dovolím si malé intermezzo: možná to někoho překvapí, ale občas se v duchu stylizuji do postavení absolutistického vládce, jakým ve starověku mohl být třeba císař v Číně. Dával si říkat Syn nebes, a nepřátele, odpůrce či zrádce dával popravit jak na běžícím páse. Jako Syn nebes bych i dnes věděl, koho popravit. Nepíšu si seznam, není problém si na ty lidi vzpomenout. – Nevíte, neříkal jsem už, koho se to týká? Teď zrovna si to nějak nevybavuju, ale ono to přijde, jen co přečtu noviny.

—ﬡ—

Můj svět je světem vůní a srpnový den vůněmi nešetří. Rozpálený asfalt, obilí a les, prašná cesta mezi poli a nakonec voda. Každá voda voní jinak; každá cesta i každý les voní jinak. Jízda na kole má – kromě jiného – tu výhodu, že se vůně světa rychle střídají. Střídají se rychle kromě jedné – kousek ode mne totiž na svém kole jede Lucie. Lucie to tady dobře zná, je to kraj jejího dětství, a jezírko skryté v lesích, to je ta voda, která voní už z dálky.

Lucie zastaví nad písečnou výspou. „Jsme tady,“ a vede kolo do stínu pod borovice.

Lucie v šortkách a tričku, Lucie v bikinách, Lucie bez bikin, Lucie ve vodě, Lucie na dece, Lucie…

Lucie se odkulí a prohrábne mi vlasy: „Musíme jet, ve čtyři jsem slíbila být doma.“

„To už…?“ snažím se o návrat do normálu, ale moc mi to nejde. „Voním tebou, víš to?“

Lucie nahodí přísný pohled: „Tak ještě jednou do vody, opláchnem se a jedem, šup, šup…!“ Je vidět, že má dvě děti a organizování kolektivu má nacvičeno, myslím si, ale neříkám nic.

Máme sbaleno a nasedáme na kola, když vtom Lucie položí kolo, sáhne do batůžku a vytáhne plavky: „Nemůžu je přivézt domů suché…“ dodává na vysvětlenou. A pak už opravdu jedeme.

Projíždíme městem a zkušeně se vyhýbáme kolejím tramvaje. Míjíme dům, kde má Lucie babičku. S babičkou jsem se už jednou viděl, když mě Lucie poprosila, abych jí vyměnil membránu v průtokovém ohřívači. Babička mě tehdy po celou dobu sledovala ostřížím zrakem a vypadala u toho trochu jako indiánský bojovník: snědá pleť, prošedivělé, kdysi černé vlasy, nos s náznakem orlího tvaru, přísný pohled. „Babi, prosím tě,“ smála se tehdy Lucie, když mě babička za žádnou cenu nechtěla nechat samotného s karmou v koupelně. „Alef ti nic neukradne, Alef je náš kamarád a sedí s Mirkem v jedné kanceláři.“ S babičkou to tehdy ani nehnulo. „Tak já nám uvařím čaj,“ usmála se rezignovaně Lucie a odešla do kuchyně.

Jako by mě Lucie slyšela, zastavila u chodníku. „Zítra se zastav na čaj. Tady už pojedu sama, a ty to máš ještě kus…“

„Myslel jsem, že tě doprovodím až k domu,“ lehce odporuji.

„To nejde. Já potřebuju být teď chvilku sama, než přijedu domů,“ povídá Lucie, a vidouc můj nesouhlas, dodává tónem co nejlaskavějším: „Blbče. Ty tolik věcí ještě nevíš…!“

Odrazí se od pangejtu, culík havraních vlasů mi zamává, Lucie se přes rameno otočí: „Zavolej zítra, ale až po poledni,“ a odjíždí.

Z batůžku jí kapou mokré plavky a já přemýšlím o věcech, které ještě nevím.

—ﬡ—

Je podzim. Dým se válí po střechách a klesá k zemi. Maminku jsem vyložil doma a pomalou jízdou se vracím kolem řeky. Je čas, kdy žádná pouliční lampa nemá dost sil na to, aby zcela rozptýlila temnotu. V duši mám šero, mlhavo a strašidelno.

Neodolal jsem a zastavil kousek od jezu. Já vím, že není možné vstoupit do stejné řeky; některé souřadnice prostě nelze zopakovat, to jsem si uvědomil velmi zřetelně právě nedávno. Měli jsme sraz, kamarádi, spolužáci, přátelé a známí. Přišla i Lucie, tolik let jsme se neviděli. S Lucií přišel i kousek její babičky, geny prostě klackem neumlátíš: snědá pleť, prošedivělé, kdysi černé vlasy, nos s náznakem orlího tvaru a přísný pohled.

Možná vás napadlo, jestli jsem se konečně zeptal na tu spoustu věcí, které ještě nevím. – Ne, nezeptal. Ale cestou domů z onoho srazu jsem si pustil tohle: