23. 11. 2024

Consilium abeundi

Vlnky dorážejí na vyhřáté pobřeží, tiše mlaskají v zákoutích mezi balvany a pod záděmi lodí.

Poslední večer voní sýrem, olivami, pečení a silným vínem. Noc bude vlahá a klidná, to jen v objetích milenců se odehrají bouře. Pobřežní vůně, rybina a sůl, se v rákosí prolnou s omamným janovcem a pryskyřičným dechem borovic. Starobylá bohyně noci Nút už se rozklenula od obzoru po obzor a přikryla zemi i moře stínem pod hvězdami. A v dálce, jako hradby, černočerně strmí hory.

Ráno tě zaplaví chlad, sluneční pomeranč se vydá na svou denní pouť, vítr udeří do vodní hladiny a rozplaší hejna ptáků. Plachty se nadouvají, v ruce máš lodní vak a nedrží tě nic. Přišel čas zvednout kotvy.

—ﬡ—

Po obloze nad kopcem letí bílá oblaka, protkaná sítí bílých čar. Bílé tahy nebeským štětcem, které za sebou po nebeském blankytu malují draci a fénixové dneška – těžká, okřídlená stříbrná břicha, plná kufrů a nadějí, letících odněkud někam. Taky bych letěl, jen křídla mi chybí. Síly, která mne napíná, jako tětiva napíná luk, mám přebytek. Co tu vlastně dělám… asi bych měl být úplně jinde. Slunce nabíhá k západu, prozařuje těmi oblaky i proměnlivou sítí mizejících čar, a stíny měknou.

Kráčíme vedle sebe prašnou cestou k oblému horizontu, který za sebou skrývá město. Pískem a prachem skřípou kroky moje, pískem a prachem skřípou kroky tvoje – a skřípe to i mezi námi. Jsme tu vlastně každý sám.

Chtěl bych tě obejmout – taková příležitost není každý den; ale nejde to, půjde-li to ještě vůbec někdy: jsi ježatá jak dikobraz a vzduch okolo tebe bodá nesouhlasem. Kroky se zastavily, zvedáš pohled z prašné polní cesty, zvedáš ho jako štít, který ti vypadl z ruky, a obracíš ho proti mně:

„Co doma?“

Jako bys to nevěděla.

Opíráme se do sebe očima: já ten pohled vydržím a ty ho taky vydržíš.

„Jako bys to nevěděla… – a co u tebe doma?“

Kdesi vzadu daleko mezi poli se vynořil chodec.

„…eh, co, doma… Muž je smutný, že chodím s cizím chlapem.“

Můj kamarád, tvůj manžel. Musel by být slepý, aby to neviděl – jak tě má rád! – ale vidí ostře a ví. Když jsi na jednom z těch draků, kteří nad námi teď brázdí nebe, odletěla daleko pryč a měla jsi v té dálce úraz, přišel za mnou. Přišel za mnou zeptat se, jestli o tobě něco vím. Nevěděl jsem nic, a seděli jsme jako dvě hromádky neštěstí a mysleli na tebe. „Chtěla jsem zemřít ve své vlasti,“ řekla jsi potom s úsměvem na vysvětlenou, a to bylo vše, co jsem z tebe dostal.

Ten cizí chlap, to jsem já.

Chodec v dálce na rozcestí zamířil k nám a kolem nohou se mu motá pes.

„…prostě nebudu ti psát, nebudu ti volat, nebudu se s tebou scházet a nebudu s tebou ani cvičit. Nebudu vůbec nic cvičit. A jestli přece ano, tak něco jiného a s někým jiným.“

Jsem tu sám.

Chtěl bych se stát stříbrným šípem, chtěl bych zaburácet v explozi, chtěl bych za sebou nechat oheň, prach a dým – a zmizet za obzorem. Co tu vlastně dělám… ? Chtěl bych být jindy a jinde.

Chodec je dívka a kolem nohou se jí motá pes. Odněkud ji znám. Zavadí o nás pohledem a pružným krokem se svižně přenese přes travnatý horizont.

„…a dělám ti jen ostudu.“ – dodáváš, když je dívka z doslechu.

Pes přestal pobíhat po poli a zamířil k místu, kde za kopcem začínají rudnout oblaka. A něco, co nebylo nikdy moje, odešlo za tím psem.

—ﬡ—


Consilium abeundi

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top