by 
Starý Morcos si nervózně promnul tlusté prsty: už by tu měli být, ti Angličané. Objednali si na dnešní večer celou tavernu pro sebe, bude tu oslava narozenin. Sezóna pomalu končí; dobrý kšeft je pro malou tavernu, vystrčenou nad vsí, požehnáním. Budou pít, budou osahávat holky – a budou hulákat až do rána. Ale co na tom: ostatní hosté už jsou pryč, a ten podivín, co sedí v rohu u stolu, bude za chvilku na padrť, jako vždy: láhev madeiry už je skoro prázdná.
—ﬡ—
Sny se plní, vždycky se plní – ale jinak, než si člověk představuje. Sedět na Krétě, pít madeiru a hledět na západ slunce jsem si vždycky přál. To se mi plní teď, ale už je pozdě. Nachyluje se mi k večeru a nemám, s kým bych se o tu krásu podělil.
Jsem opilý, ruka je gumová, sotva se motám. To se ví – hlavu mám jasnou, jako každý opilec. A tolik vím, že moje poslední láska bude země. Má všechny pachy a vůně, celý život po ní šlapu, celý život se od ní odrážím, ale jednou se neodrazím. – Vím, že mne přijmeš. Přijmeš mne celého, přijmeš mne se vším všudy, přijmeš mne bez výhrad, přijmeš mne takového, jaký jsem. Jiné lásky, které šly před tebou, to nedokázaly.
Starý muž pozvedl sklenku a proti slunci, které měkce došlapovalo na obzor, prohlížel její opalizující obsah. Potom přivoněl, upil a sklenku zase postavil.
Jedna nevěřila, že by mohla být něčím víc, než zářezem na pažbě. Jiná nechtěla být ničím víc, než zářezem na pažbě, a mohla. Další mne podporovala až k sebezničení, ale vadily jí ty ostatní. A ty další byly jen zářezem na pažbě. Bůh ví, proč přicházíte právě dnes. – Tak na vaše zdraví, jste-li ještě naživu. Všechno je to tak dávno, že už toho není ani škoda. Ale tohoto večera, tohoto klidného a sluncem zalitého večera, toho škoda je. – Nechce se mi, ale měl bych dopít a jít, než začnou slavit.
Měl bych jít, dokud není pozdě.
—ﬡ—
„Hej, dědku, pojď se s náma napít!“ – ozval se od stolu hlas. „Danny má pětadvacet, už je skoro jako ty, začíná plešatět, podívejte se všichni!“
Ze středu smějících se lidí od stolu vykročil Danny – statný mladík, provázený zrakem několika děvčat. Cítil na sobě ty pohledy a věděl s neochvějnou jistotou, že alespoň jedna z dívek dnes večer bude jeho: dneska ty holky – a zítra třeba celý svět. I kdyby nechtěly, budou jeho. I kdyby svět nechtěl – bude jeho právě tak, jako mu patří celý dnešní večer, který Danny ostatně plánoval protáhnout až do rána.
A všichni to vědí, všichni žertují, všichni mu zobají z ruky. Jenom ten starý v koutě to neví: co tu vůbec dělá? Neměl tu ani být. – Ale když už tady je, taky musí slavit.
„Hej, dědku, pojď se s náma napít!“ – zavolal znovu Danny a vzal do ruky láhev s pivem.
Tak – a je pozdě: už jsem měl být pryč. Ty oslavenče, ty máš na čele napsané problémy, svoje i cizí, to vidím jasně i přes sladkou mlhu vína, co se mi převaluje v hlavě. To je další důvod, proč jsem měl zmizet včas. Snad se dá ještě něco dělat. Jsi mladý silák, a s těmi chodívají potíže.
—ﬡ—
Danny došel ke stolu, za kterým seděl starý muž. Stařec svůj apatický pohled upíral na stůl, někam mezi sklenici a láhev vína, a dělal to pečlivě, aby se vyhnul Dannyho pohledu.
„Dej si se mnou pivo, dědku,“ řekl Danny úporně a otevřel láhev: chystal se z ní nalít do sklenice s vínem.
Starý muž přikryl sklenici dlaní a pivo steklo z láhve na stůl.
Ano, je pozdě, problémy se dostavily osobně a k mému stolu. Škoda, věčná škoda toho večera.
„Dej si pivo,“ zavrčel podrážděně Danny a vytrhl sklenici zpod starcovy ruky a nalil. Nalitou sklenici strčil starému muži před tvář. Stařec sklenici uchopil, ale když Danny viděl, že se ji chystá postavit, zkusil mu sklenici vzít: tekutina ze sklenice vystříkla a zasáhla Dannyho na prsou.
Danny překvapeně zíral na svou politou košili a probudila se v něm zuřivost. Uchopil starce pod límcem, přitáhl ho k sobě a napřáhl se k ráně.
Od toho okamžiku se začaly dít věci, které Danny ještě nezažil, a děly se rychle.
Stařec byl lehounký jako věchýtek. Zdál se být strašně opilý, snad ani pořádně nevnímal – Dannyho napadlo, že by si tu ránu měl raději rozmyslet. Ale než se k tomu dostal, starý muž, násilím postavený na nohy, se nachýlil zešikma kupředu, ráně vstříc. Tím pohybem zatlačil Dannymu na zápěstí, které si ještě přidržel na hrudi, a druhou rukou mu vzepřel loket proti spánku.
Danny pocítil, jak mu paží projíždí ochromující bolest, od zápěstí až mezi lopatky. Té bolesti se nedalo odolat. Překvapeně se zastavil v nápřahu, uvolnil sevření košile a podíval se starci do tváře.
Tvář starého muže se změnila. Danny očekával úlek a vytřeštěné opilcovy oči, ale spatřil něco jiného. Starcovy oči se smutně dívaly skrz Dannyho někam do dálky, s vědomím něčeho, co Danny neznal.
To bylo schválně, svitlo Dannymu poznání. Ale jak se mu to podařilo, takhle se mi ještě nikdo nevykroutil…! – a když si uvědomil, že vlastně neuspěl, překvapení odeznělo a vrátil se vztek.
Rozmáchl se pěstí proti očím, které se dívaly skrz něj.
Dlaň starého muže byla ještě v lehkém doteku se zápěstím ruky, která před okamžikem pustila jeho límec. Danny se do úderu opřel celou vahou a když si uvědomil, že ho stařec drží pořád za levou ruku, už bylo pozdě. Rána byla na cestě, nedala se zastavit, a jeho vlastní levačka mu bránila v tom, aby úder stočil za opilým dědkem, který se mu na ruku pověsil a tím ho otočil a zbavil rovnováhy.
Tohle je poslední, co mi zbylo; a je to z nejhoršího soudku, který jsem kdy měl, ty pitomče. Ale jsem na šrot a už na tebe nedosáhnu. Padáš rychle a já tvému pádu už nestihnu dát směr.
Do háje, ještě nejsem tak ožralej, tohle přece ustojím – prolétlo Dannymu hlavou. Padal a rozpažil ruce v gestu, křečovitě hledajícím rovnováhu. Jeho zádové a šíjové svaly, pečlivě vypracované v posilovně, se prudce napjaly a vší svou energií, zvýšenou ještě o rotaci v pádu, poslaly Dannyho zátylek proti hraně opěrné zídky.
—ﬡ—
Starý muž zapadl s rachotem mezi židle a zůstal ležet, ale to se Danny nikdy nedověděl.
Zatímco se jeho tělo sesouvalo k patě zdi, ucítil Danny zvláštní kořeněnou vůni a svět se mu naplnil mohutným, všepronikajícím zvukem. Zazněly trouby Jericha, zazněly všechny varhany světa, palička cinkla na tibetskou mísu, perlík udeřil na zabijačkový kotel a kdosi zahrál Óm – fanfáru věčnosti. Poslední jeho pocit byl údiv: to nehlučně zaburácely veřeje obrovité brány, která se otevřela, a Danny bez váhání prošel.
—ﬡ—
Tak vidíš, ty pitomče, proč jsi mne předešel…? Stalo se to, a nikdo to nechtěl.
Hladím rukou zemi, svou příští milou: voní prachem cest, větrem a solí a kozími bobky. Ty u ní budeš dřív než já. Proč bych vstával – však mě někam odnesou, jako už tolikrát. Někdo si poradí.
Morcos odložil talíře a přiběhl k oběma ležícím. Opilec se stočil do klubíčka a zdálo se, že usnul. Danny se nehýbal, z nosu mu vytékal pramínek krve a rozpíjel se na mokré košili.
A kšeft je v háji, a budou potíže, pomyslel si znechuceně Morcos. – Ale stejně je to zvláštní, jak se opilcům nikdy nic nestane – dokončil myšlenku, když se díval na starého muže, spícího na dlažbě mezi židlemi – a nahlas řekl: „Musíme zavolat sanitku.“
Dívka u stolu, která měla místo vedle Dannyho, začala ječet.
—ﬡ—
