by 
Zajisté Bůh není tak chud, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši.
(Ireneus ze Smyrny)
—ﬡ—
„Přijedu autobusem do Lhotky,“ zapípala sms od mé astroložky, „udělám si procházku – přijeď mi naproti, jen kdyby pršelo. Ale pršet nebude :-*“
Hnedle bude jedenáct, je čas na něco menšího, pravily mé útroby – a opravdu, na hodinách byl ten čas. Od jara do podzimu, když počasí dovolí, bydlíme víc na dvorku než doma. Posadil jsem se na lavičku, dojedl zbytek buchty a postavil na čaj.
Ach, čaj…! – bez něho by to prostě nebylo ono. Rovnou jsem nachystal hrnky dva.
A tehdy přišel On.
Kroky jsem neslyšel, najednou tam byl. – Vypadal trochu jako František Smolík a trochu jako Liam Neeson, s širokým čelem a hluboko zapadlýma očima daleko od sebe, které jako by se ostýchaly zářit příliš jasně. Na sobě měl ošoupaný oděv zahradníka, na hlavě slamák, jaký na zahradu nosívala moje babička – a krásné, neuvěřitelně krásné ruce. „Pěkný dvorek, “ usmál se a spokojeně rozhlédl se kolem.
Tak jsem si Ho vždycky představoval.
Bůh do domu – host do domu, napadlo mě v tu chvíli. A když už jsem měl na stole dva hrnky, nabídl jsem čaj – co jiného.
„Co pijeme,“ zeptal se a otevřel plechovku s čajovým listem, „Keemun Mao Feng? – hmm, ten voní,“ a lišácky se usmál. Položil pikslu a krásnýma rukama zahradníka uchopil hrnek, z něhož obvykle pije moje žena. Potom jemně upil.
„Chutná?“ zeptal jsem se. Opět se usmál, jako by měl něco za lubem – teď vypadal víc jako Liam Neeson než jako František Smolík – a postavil hrnek vedle mého. A tak jsme seděli a mlčeli a já jsem se v tu chvíli cítil slavnější než Neale Donald Walsch, protože Neale Donald Walsch s Bohem mluvil a namluvil toho spousty knih, ale já s Bohem sedím na lavičce, piju s ním čaj a společně mlčíme. A to je mnohem víc, než mluvit – přestože to nikdo neví.
„No, půjdu zase, “ zvedl se z lavičky a nasadil si slamák, „mám ještě dneska nějakou práci.“ – A tehdy mě napadla taková blbost – a víte, mě když napadne nějaká blbost, tak ji rovnou řeknu nebo udělám, nebo dokonce i napíšu – a tak ze mě vypadlo:
„Víš – jak oni mohamedáni zakazujou tě zobrazovat, tak já bych zakázal o tobě i mluvit.“ Otočil se a pohledem si mě změřil. V tu chvíli vypadal jako přísný Otec Školastik: „Proč?“
„Abys musel ke každému na návštěvu přijít osobně.“
Pobaveně se usmál: „Hmm, to jsou věci…!“ A zamával a byl pryč. Nebo nebyl?
Vyšel jsem na osluněnou terasu. Stromy dokvétaly, kraj voněl jarolétem, o vše bylo postaráno a v zámku zarachotil klíč.
—ﬡ—
Odložila batoh, došla na dvorek, pohladila mne nejdřív pohledem a pak i dlaní: „Tys už uvařil čaj?“ Přisedla, upila ze svého hrnku a řekla:
„Doma je prostě doma… a čaj, ten dneska chutná úplně božsky…!“
—ﬡ—
