by Na střední škole jsme chodily do stejné třídy.
Ona – říkejme jí Eva – byla dívka milá, společenská, studentka průměrná. Po maturitě nastoupila kamsi do kanceláře. Pak jsme se dozvěděli, že utekla na Západ – za krajanem o dost starším, rozvedeným, otcem snad dvou dětí. Říkejme mu Adam.
Na první třídní sraz po listopadu ’89 Eva přijela a nadšeně vyprávěla – Adam byl velké zvíře v jakési firmě, jezdili pracovně i na dovolenou všude možně, zeměkoule jim byla malá. Luxusní hotely, smetánka, golf, jachta.
Na pomaturitní srazy pak Eva přestala jezdit – prý se mezi námi necítila moc dobře.
Není divu, po sňatku už nikdy nepracovala, děti neměla. Příkop mezi ní a bývalými spolužačkami, které tu zůstaly, byl příliš hluboký. My jsme chodily do práce, většina měla děti, lítaly jsme mezi zaměstnáním, školkou / školou, obchody, domácností. Eva s nadšením líčila důležité vítězství a pamětní tabulku na golfovém hřišti kdesi na jižní polokouli. Nijak zvlášť si nepopovídala ani s kluky-spolužáky; jaksi nebylo o čem.
Jelikož jsem několik třídních srazů organizovala, zůstala mi Evina mailová adresa. Když jsme se pak jednou chystali na prázdninovou cestu do její nové domoviny, napsala jsem jí a poprosila o informace.
Potom jsme si občas napsaly a sdělily novinky. Tak jsem se dozvěděla, že Adam odešel do penze a že se na stará kolena vrátili do Čech. Pořídili si velikánský luxusní byt s obrovskou terasou a tomu odpovídající auto s interiérem v kůži. Pohybovali se ve vybraných společenských kruzích, zejména mezi primáři a dalšími lékaři ve vysokých funkcích. Jak jednou oba bezelstně přiznali, hlavním motivem k návratu do Čech bylo zhoršující se zdraví a rostoucí potřeba kvalitní lékařské péče.
Pak přišel od Evy zoufalý mail: Adam náhle zemřel. Nějaký čas jsme si ještě psaly, nakonec se Eva odmlčela.
…
Uplynulo několik let. Jednou si tak sedím v sobotu odpoledne na zahradě u ohniště, opékáme špekáčky. Najednou zvoní mobil, slyším ho otevřeným oknem.
„Veverko, tady Eva, prosím tě, pomoz mi, jsem na dně, nevím, jak dál. Potřebuju deset tisíc, můžeš mi půjčit?“
„Ahoj, Evo, co se proboha děje?“
Pláč, Eva vzlyká, mezitím „Jsem vyřízená, musela jsem prodat byt kvůli Adamovým dětem (dědické nároky), nemám kde bydlet, teď jsem u známých na venkově. Pomoz mi!“
„Moment, počkej, a co tvůj brácha, jeho rodina, jsou jistě v obraze a pomohou, ne?“
„O bráchovi mi vůbec nemluv, nestýkáme se. Tak můžeš mi těch deset tisíc půjčit? Kdyby to bylo patnáct, nezlobila bych se. Vrátím ti to určitě příští týden.“
„No dobře, promyslím to. Večer ti napíšu.“
Snažím se užít si aspoň zbylou část odpoledne, ale moc se mi to nedaří. Proč volá zrovna mně – po těch letech? Vždyť měli tolik přátel a známých, s nimiž se pravidelně stýkali. A bratr by ji přece nenechal v nějakém opravdu velkém průšvihu – i když mu Eva kdysi svým útěkem hodně zkomplikovala život. Napadá mne, že ji řada donedávna dobrých známých odmítla a že v seznamu kontaktů dospěla až ke mně.
V sobotu chce deset, patnáct tisíc, vrátí prý příští týden – to by věřitel těch pár dní už nepočkal? Taky vůbec neřekla, o co jde. Je to celé nějak divné.
Svěřím se manželovi:
„Asi přijdu o deset tisíc.“
„Cože?“ „No, tak a tak. Ona je na tom asi opravdu mizerně, jenže…“
„Co o ní víš? Jste kamarádky?“
„Nejsme a nikdy jsme nebyly. A několik let, víceméně od Adamovy smrti, se už neozvala.“
Postupně dojdu k názoru, že večer půjčku odmítnu. Posílám mail s jakýmsi odůvodněním. Mám trochu špatné svědomí, ale jde přece jen o hodně peněz a Eva mluvila dost divně – TAKHLE se přece o půjčku nežádá…
Jen mail odejde, začnou se dít věci. Mobil skoro poskakuje, jak zvoní, hovory nepřijímám. Pak se div nerozskočí tablet, jeden mail za druhým.
„Veverko, PROČ? Spoléhala jsem na tebe, jsi moje jediná záchrana, MUSÍŠ mi pomoct!“ Řada otazníků a vykřičníků. Rozumné slovo, vysvětlení situace, odůvodnění prosby o půjčku – nic takového.
Maily posílám do koše, už je ani nečtu. Evino telefonní číslo zablokuji – mimochodem jediné číslo, které jsem kdy zablokovala. Další den mi volá neznámé číslo – to se samozřejmě stává, ale tentokrát mám dojem, že si Eva půjčila cizí mobil a volá z něj. Hovor nepřijmu.
Nevím, jak to dopadlo, ale výčitky nemám. Měla bych je mít?
Socha na fotografii: Matyáš Braun, Zoufalství, zámek Kuks
Veverko, to je moc zajímavé téma. Je hodně o etice. Disciplíně, o které se nikdo nechce bavit. První co mě napadlo je, snažit se zamyslet realisticky. Žijeme v elektronické době, kde není těžké, podlehnout nejrůznějším atakům hackerů. Pokud posoudím tvou otázku z tohoto pohledu asi bych se rozhodla jako ty, a na maily neodpovídala. Když se nad tím zamyslím jako člověk, který měl k žadatelce z minulosti určitý vztah, možná bych přijela její telefonát, ale trvala bych na osobní schůzce. Jistě byste si poté mohly vzájemně vysvětlit, k čemu u ní vlastně došlo, a jaká je její představa o nápravě. Víc ti asi neumím poradit. Víš Veverko, celý život jsem pracovala jako účetní s fakty . Tak i mé doporučované řešení může být těžko jiné. Doufám že mi to nemáš za zlé. Moc zdravím.
To téma vypadá trochu jako z nějaké Červené knihovny pro „starší a pokročilé“.
Ale pravda – setkal jsme se v životě s podobnými příhodami. Když se někdo začal mít dobře – a tak se zařadil do vyšší společenské třídy než byl předtím.
Pokud se mu pak přestane dařit a myslel předtím na zadní kolečka, tak někdo dokáže „ubrat plyn“ a dožít v pohodovém komfortu, zvláště pak když má nějaké děti. Mít potomky má obecně dva důvody: Jednak prodloužit svůj rod, poslat do budoucnosti své DNA, své vlastnosti a u lidí ještě jeden: Mít někoho, kdo by mi a stáří pomohl dožít. O úspory v bance můžete přijít, péče o staré a nemohoucí nemusí fungovat, protože politici prodrbali peníze a raději je dávají na zbrojení (a sobě do kapsičky) aby mohli mezi sobě rovnými vypadat jako úspěšní (ano, ten golf, vily s bazénem , auta s koženými sedačkami, exotika) a tím se nám uzavírá jedna smyčka příběhu Veverčiny spolužačky.
Pravicové myšlení – tedy spoléhat na sebe – a čekat. že tohle udělá každý. Znal jsem nejméně dva takové. Většinou si myslí, že vše půjde dobře jako doposud a „komunistům“ mezi námi se smějí a pohrdají jimi. Člověk musí být přece silný a dokázat uhájit své místo v na slunci nebo spíše v džungli.
Když je pak potká nějaký životni karambol, se kterým nepočítali, protože všechno prostě neodhadnete, tak se najednou začínají dovolávat solidarity ostatních a argumentovat „levicově“.
Řídil bych se doporučením Jiřičky. Protože jde o to, zda těch pár tisíc hodíš do stoupy a zmizí a za měsíc tu bude „spolužačka “ z novou žádostí o „půjčku“ a s novou historkou – nebo ty peníze vezme jako záchranné lano a pokusí se zabezpečit proti dalšímu pádu. Když s někým mluvím, snadněji poznám, jestli mě chce obelstít. Není to spolehlivé, ale spolehlivější.
Mě zarazila ta částka. V dnešní době neřeší téměř nic. Spotřebuje se – a co pak?
Ale na míněný starých kocourů moc nedejte. Ti vždycky tvrdí, že člověk by měl nosit opasek i kšandy. A stejně ani to není jistota. Osud vždy najde způsob, jak vás postihnout.
Jak to tak po sobě čtu, musím korigovat první dojem.
Nejsem komunistického smýšlení a každý, kdo je schopen by se měl postarat o sebe a své blízké a nakonec i přátele. Tedy ne odvést společnosti jen minimum nebo nic a jen natahovat ruku. To se několikrát vyzkoušelo a nefunguje to. Lidé jsou jiní, chtějí mít něco „jen pro sebe“.
To je špatné, stejně jako je špatné hromadit majetek a moc na úkor těch, kteří to tak dobře neumí.
Vím, že „zlatá střední cesta je vyšlapaná a všechna tráva na ní je vyžraná“ ale jít od rantlu k rantlu“ taky nic dobrého nenese. To je dnešní svět. Jeden ze sta (nebo deseti tisíc) se má moc dobře, deset ze sta na tom není špatně a podporuje systém – a ten zbytek jenom čeká, kdy je tenhle systém semele.
A mnozí si myslí, že patří do horních 10% – a pletou se. Jako ta Veverčina Eva.
Mnozí ze superboháčů sice dokáží svůj majetek použít ke zlepšení života ostatních i těch hodně chudých.
Ale – není to nárokové!
Mně se v životě dost osvědčilo, nejenom brát, ale taky dávat. To braní patří v životě k jeho začátku, kdy se člověk učí. Ale jakmile už má určité zkušenosti, a začíná mít nadbytek, pak se vyplatí občas se zastavit a popřemýšlet, s kým se o ten nadbytek může aspoň částečně podělit. Toto dělení, časem zjistíme, že nás naplňuje daleko víc, než okázalé chlubeni se tím, co máme. Nemám k tomu co víc říct. Je velká pravda, že v osobním setkání, člověk spíš odhadne úmysly svého partnera.
Dávat?
V roce 1994 jsme byli (v plné formě po všech stránkách) s Labutí na dovolené v „Jugoslávii“ – Chorvatsku. S námi sedával u stolu hodně mladičký pár, viditelně s dost napjatým rozpočtem. Tak jsme je občas pozvali na víno,kávu, zákusek..
Byli slušně vychovaní: „Jak vám to oplatíme?“
Jednoduše. „Až jednou uvidíte, že někoho mladého s napjatým rozpočtem potěší pár skleniček vína, káva či zákusek, pozvěte je.“
Šlo jen o pár (stovek) korun. Rád bych znal výsledek….
Odpověď Godotovi: řekla jsem dávat ale nemyslela jsem jenom dávat peníze nebo hmotné věci. Dávat jsem myslela spíš jako oplácet. Dobré dobrým, ale někdy i zlé dobrým. Mám zkušenost, že se občas stane zázrak a nastane situace, kdy oplatím-li zlé dobrým, natrefím na osobu, pro kterou nejsem hlupák. Ono někdy víc záleží na tom, jak se popasuji sama se sebou, než co si o nás pomyslí momentálně ti druzí. Kdyžtak přemýšlím možná bych Evě i tou půjčkou pomohla. Určitě by to byla půjčka a ne dar. Ale předtím bych se rozhodně poradila s někým, komu důvěřuji. V minulosti by to byl můj manžel, dneska možná dcera nebo syn. I na jejich mínění by záleželo jak dál.
Mně na celé té záležitosti připadá nejdivnější ten spěch na jedné straně (půjč mně rychle patnáct tisíc) a nedostatek, snad i neochota, vysvětlit účel. Měl bych obavu, že žadatel je patologický hráč, který věří, že vsadí, vyhraje a z výhry splatí všechny dluhy…
Ale taky v tom může hrát roli neumění jednat s lidmi, následek dlouhodobého žití ve skleníku.
Těžko soudit, vlastně o skutečné Evině situaci nic nevíme… příznivá určitě nebyla.
Počítala jsem s tím, že mi kolegové literární kováři tentokrát pořádně vypráší veverčí kožíšek. Není to tak zlé, aspoň zatím 🙂
Avšak vážně.
Jiřička: ovšemže Vám to nemám za zlé. Vámi navržené řešení – osobní setkání s Evou – mne vůbec nenapadlo. Jednak mne ten Evin telefonát naprosto šokoval (formou, méně obsahem), jednak půjčka zřejmě spěchala a bylo to daleko – „venkov“, kde Eva právě měla být, byl skoro sto kilometrů od nás. A za třetí, možná zejména, blikalo červené světýlko: když zřejmě nepochodila u mohovitých známých a přátel z posledních let a volá mně, asi je něco hodně špatně a POZOR.
Kocour: ano, Červená knihovna. Jen chybí ten happyend. Moc / málo peněz: stalo se to loni v létě, kdy inflace už plnou silou řádila. Přesto, deset-patnáct tisíc mi nepřipadá málo.
Alef: ano, o Evině momentální skutečné situaci jsem nevěděla vůbec nic. Podle ústního projevu i večerních mailů se dalo soudit, že peníze zřejmě potřebuje, ale odbornou lékařskou pomoc ještě víc. Anebo to mohlo být divadýlko, to nedokážu posoudit. V každém případě bylo na ní, aby uvedla okolnosti, co se stalo, k čemu peníze potřebuje.
A pak je ještě otázka, zda Eva věděla, kde bydlíte (patrně ano). Ta vzdálenost sice nevylučovala, ale dost omezovala příležitost k osobnímu setkání, možná i proto ten spěch.
Ano, věděla.
Když se to tak vezme, mám zkušenost z podobného soudku. Nešlo o spolužáka – byl to člověk, se kterým jsem docela dlouho spolupracoval, pokud jde o cesty Svědků Alefových k moři.
On po dlouhých letech podnikání v cestovním ruchu prodal firmu, vše „pověsil na hřebík“ a odjel na dlouho do Indie meditovat (podle jeho vlastích slov). Zpátky se vrátil úplně jiný člověk (jiný ve smyslu – změna osobnosti), ztratil jsem ho z dohledu.
Po čase se ozval a nabídl zase spolupráci podobnou té naší někdejší, jaká byla před jeho úprkem do Indie. S malým rozdílem: všechny platby v hotovosti, „z ručky do ručky“, bez dokladu. To jsem odmítl – šlo o peníze několika desítek klientů, kteří si chtěli zaplatit dovolenou. – To byl konec našeho vztahu; vmetl mi, že jsem na peníze (jako by on nebyl, cha!), nadával a vyhrožoval v mailech… no, a tak to skončilo.
Je to škoda? Nevím. Ruda říká, že škoda je jen dobrého člověka a zlého psa. 😀 😀 😀
Pokud to není v eurech … já jsem měkký, “půjčil” bych s vědomím, že mám naději 5% dostat peníze zpět. Půjčil bych 10 pro klid duše. V životě jsem ztratil mnohem víc – musel bych za to napsat dvě nuly – a vždycky jsem se vyhrabal. O financích rozhodujeme dva, ale tohle by prošlo s tím, že to je naposled.
Mám to podobně.
Ztráta každého „dobrého známého“ mě stála nějaké nezanedbatelné peníze. Ale aspoň se to protřídilo – vymáhání půjček je jednak protivné, jednak únavné a do soudu jsem šel jen jednou, vyřešilo se to sice před žalobou – ale zůstala z toho nepěkná pachuť. No nic, všichni moji dlužníci už jsou za řekou.
Zůstali jen celoživotní přátelé.
Bylo to v korunách českých.
Já si myslím – ale opravdu si to jen myslím – že bych si, podobně jako veverka, vyžádal čas na rozmyšlenou. Telefon bych vzal a následně bych žádal osobní setkání a věcný rozhovor. Rozhodl bych se až pak; tajnůstkaření a kličkování by bylo zkratkou k odmítnutí.
Nejde o ty peníze, přišel jsem už i o dva řády vyšší částky. Jde o to, že kdyby například šlo o gamblera, jsou to peníze rovnou hozené do kanálu, které nikomu nepomohou (s jedinou výjimkou: pomohou majiteli herny).
Pokud jde o skutečnou pomoc v pravém slova smyslu, tedy nejen peníze, ale nějaká věcná nebo penězi ne přímo měřitelná pomoc, dělám to podobně jako Godot. Pokud mi obdarovaný hodlá mou pomoc nějak oplácet, zkusím ho zavázat k tomu, že i on v budoucnu pomůže (pod stejnou podmínkou) někomu, kdo to bude potřebovat. – Vytvořené dobro se neztratí a zase se ke mně odjinud vrátí, ale mezitím oběhne spoustu dalších lidí, takže je z něho větší radost a užitek.
Ono to náhlé zchudnutí může přijít kdykoliv.
Můj děda přišel o všechny peníze s měnovou reformou v roce 1953. Ale protože se v Kotlince nic neudrží doopravdy pod pokličkou, věděl to s malým předstihem a tak stihl nakoupit nějaké dražší věci a zmenšit trochu tu ztrátu. V hornické kolonce se sice pianino, kožená křesla a luxusní dubový nábytek vyjímal dost divně, ale dostala ho vzápětí moje matinka, takže měla čím zařídit přidělený byt. Sice jsme pár dní před výplatou a zálohou jedli jen luštěniny, na víc nebylo, ale zato v krásném obýváku.
Ale žili jsme jak to šlo a nikdo neskuhral.
Zůstala mi z toho naučená skromnost v jídle a kupování zbytných věcí.
Náhlé zchudnutí mám za sebou, stačí požár domu a za půl hodinky je z toho hromádka železného šrotu za 800Kč.
Jen pro veverku (OT).
Pořád ze mě nic nevypadlo a to proto, že jsem rád, že jsem rád. Tento stav mám od listopadu, co mi zmizly leukocyty a bodali do mě růstové faktory. Ve čtvrtek se mě ptali, jestli mě nebolí kosti … ani jsem nevěděl, že mě mají bolet – bolí celý člověk, nulový výkon, nulová nálada. Když účinky odezní, jste na řadě… už to je dlouho.
Ládiku!!!,
děkuju, ale nechte to tedy být. Nějak jsme to pořešili a na základě zkušenosti vypracovali manuál pro futuro.
Hlavně se držte a budiž Vám co nejlíp!
Nebudu tady vypisovat, co všechno mi nefunguje jako za mlada. Dokonce i ten německý doktor na „A“ se hlásí – nepamatuji si jména, doťukne mi kolikrát až za několik minut až hodin poté, co jsem to jméno potřeboval.
===
Jo – a „mi samotnému kolikrát není moc dobře“.
„Smutný muž“ Válek? ( ne ten z vlády…)
[;>))
Pomaturitní ( a podobná) setkání jsou věcí ošidnou. A plnění si klkovských (dívčích) snů jakbysmet. Kdbych se rozepsal, bylo by to dlouhé.
Samý překlep….. snad je to srozumitelné….
Taky bych něco napsal o „třídních schůzkách. Ale na diskusi je to dlouhé…
Já těmhle akcím familierně a něžně říkám – exhumace.
Godote, rozepište se, prosím, a když to bude dlouhé, nevadí – naopak, bude to jen dobře.
Mám jeden poznatek pro všechny, kdo mají jako já potíže s motorikou prstů při psaní příspěvků. Bohužel poměrně pozdě, ale až v poslední době, jsem se naučila příspěvky do diskusí, do sms i do emailů, diktovat přes mikrofon. Jakmile ukončím příspěvek, neodesílám ho hned, ale znovu ho po sobě projdu, a opravím interpunkci či znaménka, či gramatické a stylistické chyby. Teprve potom ho odesílám. Od té doby co to takto praktikuji se mi nestalo, že bych si odeslala příspěvek nekompletní, anebo že by mi trvalo neúměrně dlouho něco naťukat přes mobil. Funguje to i na SMS v rámci WhatsApp. Myslím, že to mnozí z vás už ví a objevili, ale tohle je spíš upozornění pro nás ostatní, které to prostě nenapadlo. Malé upozornění: chcete-li oddělit věty mezi sebou případně ukončit větu ať už tečkou nebo otazníkem nebo čárkami, středníkem, musíte vyslovit název toho interpunkčního znaménka. Napíše jsem vám přímo znaménko, ne slovo. Ale na to sis zvyknete velmi rychle, zrovna tak na dobrou artikulaci. Toť vše. Všechny zdravím.
Veverko,
na základě toho, co píšete bych nepůjčil (Nedaroval).
Nebyla informace na co konkrétně a v jakém tísnivém stavu žadatelka je a proč.
Stalo se mi, kdysi, že jsem takhle místo 10 tis. půjčil kamarádovi jen 8 tis. víc jsem momentálně neměl a po čase mi vyčítal, že jsem mu půjčil málo a proto přišel o mnohem více a měl bych mu to vlastně nahradit!
Pak se ukázalo, že to byl chorobný lhář a mazaný podvodník.
Ano, přesně – viz níže.
Psali jsme své komentáře skoro současně.
Přečetla jsem si znovu pozorně všechny komentáře – všem vám za ně děkuji – a přehrála si v hlavě tu loňskou událost.
Se svým postojem jsem tu v menšině. Přesto, když o tom opět přemýšlím a zvažuji to, co jste napsali, docházím k jedinému závěru: kdyby zítra nastala tatáž situace, zachovala bych se stejně.
Může se to zdát vůči Evě tvrdé, ale při uvážení všech okolností mi odmítnutí půjčky připadá pochopitelné a nikoli neetické.
Hlavní důvody odmítnutí byly dva, už jsem je zmínila:
a/ chyběla informace, co se stalo a k čemu Eva peníze potřebuje (a kolik vlastně – deset tisíc? patnáct?)
b/ půjčit jí zřejmě odmítli všichni ti dobře situovaní přátelé a známí, s nimiž se ve svém městě oba stýkali – a to muselo mít nějakou vážnou příčinu.
Těžko říct, veverko. Přímou zkušenost s Evou máte ze zde přítomných jen Vy. Možná, že kdyby ostatní P.T. čtenáři Vašeho příběhu stáli na Vašm místě a zažili by komunikaci s Evou, jednali by snad trochu odlišně, ale se stejným výsledkem: půjčku by neposkytli. – Myslím si já.
Půjčky mezi přáteli, případně společný byznys…. zpravidla konec přátelství. Dříve či později.
Přítel o půjčku žádat nemusí. Pomůžu mu napřed. Nebo on mi.
Kdysi jsme půjčili větší částku, než chtěla Eva. Zpět jsme dostali cca 10 %. Jestli litujeme té zkušenosti? Ne. Zkrátka to nebyl férový člověk, ani přítel. Již nežije.
Já víckrát půjčovat nemusela, manžel ano a vždy se mu částky vrátily.
Dnes (tedy již včera)mi po pár letech volala také spolužačka, jestli bych s ní nešla na přednášku o šoa a vzápětí kamarádka žádala o totéž. A chválili tchýni pána, který bude přednášet, že je to záruka že to bude dobrá přednáška.
Načež jsem odvětila, že mám na rozdíl od nich jiné zkušenosti a nemám tedy důvod na přednášku jít. Pokud budu cítit potřebu se o šoa něco více dozvědět, jsou knihy, filmy, internet,…
No a za pár hodin n to jsem šla za tou kamarádkou na čaj a popovídali jsme o všem možném i nemožném a myslím, že to bylo příjemnější, než nějaká přednáška.
Role finančního záchranáře?¨
První hnutí mysli je třeba vždy potlačit, protože bývá nejušlechtilejší.
Ušlechtilost?
Je to divný postoj. Už jenom proto že vychází (snad) ze slova „šlechta“.
Necítím se být šlechetným šlechticem. To už raději tím, který dá nějakou tu minci žebrákovi i s tím, že on ji propije. A žebrá možná proto, že se mu nechce pracovat.
Pohádka na dnešní dny: https://www.radiouniversum.cz/gulyasovy-signaly-puc-a-krev/