Slovo

Slovo je prý skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající svůj ustálený význam.

Takže my sice intuitivně víme, co je to slovo, ale ani jazykovědci to nevědí úplně přesně, což našince, slovem se kdysi živícího, samozřejmě potěší. Dává to materiálu, s nímž pracoval, trochu elitářský a až „nadpřirozený“ punc.

Zajímavý je vztah samotného slova a jeho obsahu. Je zřejmé, že se v čase mění nejen na úrovni celospolečenské (třeba „myš“ – když tak koukám vpravo vedle klávesnice), ale i na úrovni individuální.

Za silnicí, která míjela chalupu mojí babičky, se za časů mého raného dětství v mírném protisvahu táhly úzké pruhy rozdílně obdělaných a využitých pozemků. Za tou terénní vlnou se skrýval novosedelský potok Kolčava a pak už lesy. Ta políčka byly tzv. záhumenky, což byl kousek pole, který byl jednotlivým sedlákům ponechán po vstupu do JZD k individuálnímu využití. Někdo tam měl brambory, jiný obilí, nejčastěji pšenici nebo oves. Ke konci prázdnin, během žní, jsem tam mohl pozorovat „naučný film“ – Jak se dříve sklízelo obilí. Velká technika v podobě prvních kombajnů (asi to byly sovětské SK 4) se tam totiž nevešla a tak v den „D“ dorazilo pár chlapů s kosami a ženské za nimi vázaly obilí do snopů a stavěly tzv. panáky.

A právě PANÁK je to slovo, co mě doprovází životem dodnes, byť jeho obsah se postupně vyvíjel. A nechte si laskavě ten úsměšek, tak jak myslíte to prvoplánovité nebude… :-).

Panák obilí na poli byl po staletí spolu s kosou a zpoceným sekáčem v rozhalené košili celospolečenským symbolem žní – a ejhle, uplynulo jen pár let a tento obsah slova je jen rustikální vzpomínkou. Nemá smysl se této ztrátě bránit.

Individuálně mi tohoto pšeničného panáka doplňoval ještě panák, namalovaný na chodníku, po němž se skákaly různé komplikvané figury – asi to byl první složitější algoritmus, s nímž jsem se v životě setkal. Nevím, zda panáka skáčou děti ještě dnes, ale na chodnících ho namalovaný nevídám. Možná jen volím špatné trasy, ale spíš bych řekl, že i tento význam slova „panák“ pomalu mizí v zapomnění. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale zase – má smysl se tomu bránit?

Jak šel čas, osud mě zavál k hodně šťastnému životnímu období v plzeňském Armádním středisku vrcholového sportu Dukla, a obsahem slova „panák“ se pro mě od šestnácti let stala oficiálně nazvaná „otočná figura“ jako terč pro střelbu na pětadvacetimetrovou vzdálenost.

Panák se stal mým průvodcem na sedm šťastných let, na jejichž konci jsem si uvědomil, že kluci si hrají, ale chlap by se měl zabývat přece jen něčím pořádnějším (Slova klasikova říkají, že všechny olympijské medaile či tenisové trofeje prokazují jen to, že jejich držitel provedl cosi zhola neužitečného, ale lépe či rychleji než kdokoliv jiný). Terče – panáci (ano, ve slangu jsme vlastně volili životnou verzi toho slova) ale zmizeli nejen z mého života, přestali se postupně používat všeobecně. Nejdřív (hle – začátky politické korektnosti – střelba přece není určena k zabíjení lidí…) se ze siluety panáka stal ovál, s osobou už obtížněji identifikovatelný, a dnes už se střílí na kruhové terče, nemající s původním panákem společného zhola nic. A i zde – tento obsah slova „panák“ zmizel, trochu mě to mrzí, ale co se dá dělat. To je prostě vývoj.

Nu, teď přicházíme k tomu, co vás s významem slova „panák“ napadlo nejdříve. Samozřejmě, když skončil panák – terč, zastoupila jeho místo malá sklenka na kořalku. Co bych popisoval, všichni ji znáte, mnozí důvěrně. Tento panák mě životem doprovází stále a doufám, že dokud budou játra sloužit, bude tomu tak až do smrti. Kdo ale ví… cigára nám už skoro zakazují (já jsem nekuřák, ale na můj negativní vztah k takovým zákazům to nemá žádný vliv), teď začala kampaň proti masu…. Čerti vědí, jak to bude s tímto panákem. Snad se zákazu nedožiju.

Proč vám to tu všechno píšu? Protože existuje jedno slovo, kterým se ohání kde kdo, ale jeho obsah se, jak to vidím já, dramaticky mění. Je to slovo „demokracie“. Jeho obsah má původ, jak samozřejmě sami víte, v antickém Řecku, kdy její podoba vyplývala z existence otrokářského řádu.

Během tisíciletí se demokracie vyvíjela, ale vždy byla skutečnou demokracií jen pro někoho. Obsah toho slova se měnil s dobou. Postupně lidská společnost, především ta euroatlantická, dospěla k lákavé představě „demokracie pro každého“. Nechám stranou úvahy, zda je to dobře či špatně a zda je to vůbec uskutečnitelné, nicméně obsah slova se měnil a demokracie dostávala i přívlastky (třeba lidová).

Obsah slova „demokracie“ se mění i teď, o tom asi pochybuje málokdo. Možná i toto slovo za čas zůstane jen ve slovníku historiků, stejně jako panáci s obilím a moje papírové terče s dřevěnou konstrukcí, zpevněné sololitem.

Ke slovu „slovo“ jsem našel dva navzájem si trochu protiřečící citáty:

„Slova jsou k tomu, aby vysvětlovala naše myšlenky“ – Moliére
„Slova jsou stvořena k tomu, aby ukryla pravé smýšlení“ – Heinrich Heine

---