17. 12. 2024

Trápení

Závidím všem, kdo vzpomínají na svůj dětský školní „čtenářský deníček“ a třeba i jen fiktivním obracením jeho stránek dokážou alespoň trochu, maličko, nastartovat to správné místo v mozku, kde jsou uloženy vzpomínky.

Čtenářský deník jsem nikdy žádný neměl a onu povinnou četbu, jejímž úkolem bylo, alespoň si to myslím, přivést k četbě jedince, kteří nebyli takto vedeni v dostatečné míře v rodině, či kteří, zaujati jinými krásami života, neměli sami o sobě žádné vnitřní puzení vstoupit do fiktivních příběhů a dávali spíše přednost dětským hrám, které sice také mnohdy vyžadují fantazii, ale také dávají možnost projevit třeba agresi a jinak ventilovat nějakou vnitřní frustraci, jsem okázale sabotoval.

Agresi při četbě neuplatníte, a pokud ano, pak zase jen agresi, útočnost fiktivní, odehrávající se jen formou elektrických výbojů ve vlastním mozku – to pak civíte do prázdna, či spíše třeba do historické dálky a před vaším zrakem je trestán padouch a ničema za použití tak strašlivých metod, jaké si jen dětský mozeček dokáže vybavit, netuše ještě, že mozek dospělý dokáže vymyslet pomsty, tresty a muka daleko hrůznější…. a nejen vymyslet.

Zakopaný pes byl v tom, že jsem při výběru literatury měl vždycky před spolužáky náskok, spíše několikaletý, než na úrovni několika kapitol probíraného učiva, které mě tudíž nudilo až k smrti, a které jsem, ve svém dětinském „intelektuálském“ sebevědomí, vytěsňoval z mysli a odsouval kamsi do nenávratna, abych se nechal opájet příběhy a myšlenkami, o nichž jsem tehdy netušil, že je chápu jen částečně, ne-li vůbec, jako narkoman, který potřebuje zvýšit omamné dávky, když ty dosavadní se už míjejí účinkem, pokud nějaký vůbec kdy měly.

Protože jsem jinak byl dobrý, snaživý a celkem i poslušný žák, který jen občas narušoval výuku svými komentáři, vyslovovanými sice jen šeptem pro nejbližší okolí, ale přesto až příliš hlasitými pro cvičené a bdělé ucho učitelčino (ano, učitelů už v časech dětství bylo pramálo, ač feminizace školství byla teprve v plenkách), učitelky literatury mi moji duševní nepřítomnost většinou tolerovaly, ke zkoušení k tabuli mě nezvaly a jedničku mi dávaly víceméně za účast, neboť můj čtenářský náskok znaly.

Snahy učitelčiny, jíž byla na prvním stupni ZDŠ zcela začínající velmi hodná soudružka s krásným jménem Slunéčková, které mi díky té své úsměvnosti a učitelčině laskavosti (nomen omen) utkvělo v paměti už na šest desítek let, byly korunovány jejími návštěvami v rodinách žáků motivovanými touhou zvědět, zda děti mají nějaké své místo na učení a čtení, a zda disponují alespoň nějakou základní knihovničkou, třeba kdesi v koutku kuchyně, což bylo v té zablácené a zahnojené vesnici jménem Kačice opravdovým hrdinským činem na úrovni jezuitů, kteří kráčeli hlásat slovo boží do hindúkšských hor či pralesů amazonských.

Tato mladičká, mohlo jí být nějakých dvaadvacet jar, hlasatelka češtiny pro každého navštívila i můj domov, aby pohovořila s rodiči, což se protáhlo do noci, protože o češtině a knihách moje vzdělaná maminka věděla mnohé a myslím si, ač jsem v pozdějších nočních hodinách nebyl debatě přítomen, že se soudružka učitelka moc ke slovu nedostala, což bylo zapříčiněno nejen maminčinou povídavostí, ale i tatínkovým zvykem každou návštěvu opít, nejlépe až do němoty, v čemž byl mistrem nad mistry – v tomto případě musela u nás soudružka učitelka přespat, zmožena gruzínským koňakem a nevím, když už byla řeč o Švejkovi, zda jí tatínek či maminka vložili do rukou místo breviáře Dekameron Giovanni Boccaccia.

Děly se mi tudíž tak hrozné věci, že jsem ve čtrnácti letech hltal sborník projevů, což mnohdy byla skutečná literární dílka, z legendárního IV. sjezdu Československých spisovatelů, a v patnácti jsem se zaobíral Kafkovým procesem, který měl tu výhodu oproti jiným knihám, že k němu nebyla zapotřebí mapa ani atlas, jež už zde někdo zmínil jako nezbytné propriety při čtení řady knih, popisujících reálné i fiktivní děje v dalekých zemích, jako by cestování prstem po mapě mohlo (naivní dětská představa) nahradit skutečné poznání míst, kde se odehrával děj, neb doba a poměry učinily vzdálenost Kačice – Mnichov srovnatelnou se vzdáleností od měsíce a teprve v dospělosti bylo možno alespoň některá z těch míst navštívit, leč pozdě bycha honit – není známo, že by někdo někdy honil bycha včas.

Čtenářské vzpomínání na dětské časy nemohu ukončit jinak, než připomínkou příběhů Josefa Švejka za světové války, které se snad od třinácti či čtrnácti let staly mým průvodcem a oporou v řadě životních situací, a dále hádankou, již nepochybně rozluští Alef, neb zná můj čtenářský vkus a můj současný čtenářský úkol.

Volil jsem pro svůj dnešní opus poněkud, myslím si (takový byl úmysl a záměr), neobvyklou formu a sloh, inspirován dílem už zcela nedětským, zato spíše dědským, kterému teď věnuji svůj noční čas se snahou, aby mi neunikala pozornost od spousty písmenek myšlenkami na Labuť, která je upoutána na nemocniční lůžko.


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

19 thoughts on “Trápení

  1. Hlásím, že jsem to (myslím) uhodl už při druhé větě a Godotovi i napsal.

    Parádní text! A Zdeňkovi dík a uznání za skvělý námět do semináře.

  2. Pacient je osoba, která je nemocná nebo zraněná a je lékařsky ošetřovaná nebo toto lékařské ošetření potřebuje. Slovo pochází z latinského pati, což znamená něco podstoupit nebo trpět.

    Takže trpělivost, bude líp… Snad.

    Ta moje „labuť“ zase jde v pondělí na operaci šedého zákalu. Bojí se.

    A špatně se ji dýchá, tak snad dostane z plicního příští rok nějaký kyslíkový přístroj domů.
    Není příjemné se dívat, jak lapá po dechu.

    Aby toho bylo víc, kocour jde zítra k veterináři, už týden nežere, blinká a je slaboučký. No – má 14 roků, ale byl bych rád, kdyby s námi ještě pár roků pobyl. Je mu zle, drží se pořád blízko mě a spí se mnou v posteli. Čeká, že mu nějak pomůžu a to je pro mě hodně zavazující. Člověk je pro ty bytosti něco jako Bůh.

    Je těžké, kurevsky těžké být Bohem…

    1. Vaše Labuť se nemá čeho bát, já vím, že jí to asi neuklidní, ale opravdu to nebolí, jen je to trochu nepříjemné. Zvlášť pokud třeba jde na operaci laserovou. Dcera na tom byla před dvěma lety , dala si opravit krátkozrakost a ještě ten samý večer se mohla dívat na telku. Pokud jde na normální operaci, tak je trochu spíše nepohodlné zakrytí oka do druhého dne. Ale pak už je to také v pohodě. Takže opravdu klid.

      1. Díky za podporu.
        Já jsem tu operaci (výměnu čoček v obou očích) absolvoval loni, tak vím. Ale víte, jak to je. Strach, že přijde i o ten mizerný zrak, který má, je veliký.

          1. Blahopřeji. Já to řešil před měsícem u švagrové, mezi oběma operacemi bylo 14 dnů; na druhé oko jí nedali ani krytí – poslali ji domů jen tak. Lexum Ostrava.

          2. Tak to mám radost. Sice kocouří Labuť osobně neznám, ale i tak ji pozdravuji a přeji vše nejlepší. Konkrétně: pevné zdraví a zdravého a spokojeného Starého Kocoura.

  3. Tužka napíše,…četla si tady, díky za příspěvky…..a vybavily se věty z přečtených knih.

    ……jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal…..Malý princ.
    ……tak vzniká tajfun z pohybu nekonečného množství motýlích křídel ve stejný okamžik a ve stejném směru……Neuvěřitelné fyzikální příklady.

    Kniha.
    Knihu jsem otevřel. Už první slova
    tak byla srdci krásná a tak stále nová,
    že nechal jsem her a začal jsem číst.

    Jako když dítě chytí holubici,
    diví se, směje a s radostí v líci
    ve dlaních cítí, jak jí srdce buší…….Victor Hugo.

    Pište dál,….budu si s potěšením čís,….a ……terazky vydržať….Černí baroni.
    Tužka.

  4. Mimo mísu:
    Ten obrázek křesla mě dráždí. Do něčeho takového bych si nikdy nesedl – čekal bych, že mě to křeslo začne ohryzávat, rozpouštět nebo tak něco. Je to samozřejmě hloupost, je to křeslo váženého italského výtvarníka – ale já mám z něj strach.

  5. Godote držím palce i pěsti a pro rozptýlení a zlepšení nálady:

    LÁHEV:
    Může plná, prázdná
    – a vratná.

    LUSTR
    Pomáhá lustrovat lůzry.
    Nejúčinnější je sedmiramenný.
    Někdy ani devítiramenný nestačí…

    ŠTĚTKA
    Má to těžké.
    Někomu tančí na zdi,
    jiný ji chce u tyče.

    ŽIDLE
    Je měřítkem charakteru.
    Jeden si vystačí s jednou,
    jinému deset nestačí…

    🧑‍🎄🤚🐶

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top