Říkání o té šibenici pro pana ministra

Titulek je tak trochu rébus, viď, můj milý deníčku. Jak to ten autor vlastně myslel? Výklad je přinejmenším dvojí možný! Je to Říkání o té šibenici, které je určeno pro pana ministra, a nebo je to Říkání o té šibenici, která je určena pro pana ministra? Autor je prostě patlal a nechává čtenáře v nejistotě.

Nebo je to jinak?

Autor by mohl být šílený vědec, který prezentuje svůj ďábelský vynález – Schrödingerovu šibenici. Ta se primárně nachází v kvantovém stavu a všechno další záleží na pozorovateli. Teprve on svým pozorováním ovlivní kolaps vlnové funkce; na něm záleží, co nakonec uvidíme – jestli článek nebo pana ministra Rakušana.

—ﬡ—

Jsem líný a nechce se mi to hledat; jestli se mýlím, nechť mne někdo opraví. Ale domnívám se, že málokdy v polistopadové historii této země byla tady vláda se slabším mandátem, než jaký má ta současná. Trošku si to zrekapitulujme:

Tady vidíme výsledek voleb, ze kterých současná vláda vzešla (zdroj):

Napišme si to do pěkné tabulky:

SPOLU	ANO	PirSTAN	SPD	Přísaha	ČSSD	KSČM	Ostatní
27,70 %	27,10 %	15,60 %	9,50 %	4,60 %	4,60 %	3,60 %	7,30 %

Koalici vytvořily SPOLU a PirSTAN, tabulku trochu přerovnáme:

Koalice SPOLU+PirSTAN	Strany mimo koalici
43,30 %	56,70 %

Uvedená procenta zatím počítáme ze základu, kterým je volební účast. V tomhle vydání to vypadá ještě poměrně optimisticky (pro koalici), ale realita lépe vynikne, když volební výledky vykreslíme na pozadí celkového počtu oprávněných voličů – to jest i těch, kteří u voleb nebyli, přestože volit mohli. Volební účast byla 65,43%, k volbám nešlo 34,57% voličů. Toto je tedy realita:

Koalice SPOLU+PirSTAN	Strany mimo koalici	Nevoliči
28,33 %	37,10 %	34,57 %

A toto je odpovídající koláčový graf:

Sedmdesát dvě procenta voličů (to je skoro tři čtvrtiny) chtělo něco jiného, než je tato vláda.

Já nevím: můžeme tomuhle ještě říkat demokracie? Může být demokracií nazýván stav, kdy v zemi vládne někdo, koho tři čtvrtiny obyvatel ve vedení země prokazatelně nechtěly? Demokracii (v původním slova smyslu – vláda koho, čeho, lidu) si představuju úplně jinak. Ovšem zastupitelskou oligarchii, tu si představuju právě takto.

—ﬡ—

Jo, ty šibenice… kdo ví. Možná to je provokace, a možná není. Lidi jsou naštvaní, vidím to všude. Předvolebních slibů padlo, že by ses nedopočítal. Byly chvíle, kdy jsem si říkal – není to jedno, koho zvolím? Ať zvítězí kdokoli, odstraněním Babiše nastane ráj na zemi, a to nejpozději okamžitě! – A ouha, ono je to v součtu čím dál tím stejné, ne-li horší.

Jedna věc je mandát, který tato vláda od národa má. Ten je něco mezi čtvrtinou a třetinou, čtvrtině blíž. Druhá věc je aktuální podpora obyvatel. Ta může být i menší než oněch 28%, protože i ti, kteří tuto vládu svými hlasy zvolili, mohou se teď cítit podvedeni. Dejme slovo jednomu ze zklamaných:

Tak takto ne! Dostali jste od nás důvěru a pro svoji absenci a drobný podraz opozice jste ve sněmovně prošustrovali dva důležité zákony! Nezastavili jste platnost stavebního zákona, který chcete zcela předělat, a zákon o korespondenční volbě vám opozice zcela odmítla! … Takto pracovat nesmíte! Politická kultura u nás za padesát let nacistické a komunistické totality a třicet let vlády postkomunistické oligarchie (v zákulisí i u moci) klesla ke dnu. Petr Fiala se snaží politiku osvobodit od postkomunistických oligarchů a papalášů, ale teprve nyní uvidíme, jak je to obtížné. Proto by měla být pětikoalice o to víc ve střehu a nenechávat si Babišovou opozicí vyrážet zákony z rukou! …

Bohumír Šimek, 2:0 pro Babiše, blog Respektu

Pan Bohumír Šimek, přispěvatel Respektu, není, můj milý deníčku, jen tak nějaký řadový eurofil. Je to všech bruselských patolízalů futrál – a vidíš to zklamání? Nedivím se mu. On čekal, že poslanci pětikoalice budou i po volbách aktivní stejně jako před volbami, a že po svých oponentech půjdou jak slípka po flusu. Jenže chlapci a děvčata z pětikolky si udělali bene a vyprdli se na to, aby šli do práce – dyť už vyhráli, tak vo co gou, žejo? – Kdo mě zná, ví, že málokomu přeju něco tak upřímně, jako panu Šimkovi jeho zklamání. Kdyby volil Okamuru jako třeba já, zklamání by si byl ušetřil: Foldyna a Okamura nejsou áčkaři.

Ale nechme pana Šimka jeho výživným emocím a vraťme se k meritu věci: že z pětikoalice nejsou nadšení její nevoliči (71,61%), je zcela normální. Ale hned po volbách dožrat i svoje stoupence, to si žádá nevšední talent. – Co ještě? Inu, pámbu jim to požehnej.

—ﬡ—

A ještě k těm šibenicím: otázka politické kultury. Píše o ní i pan Šimek, tak to bude asi vážné, můj milý dezinformační deníčku.

Už tolikrát jsem si myslel, že tuzemská politická kultura dosáhla absolutního dna – a vtom se zdola ozvalo zaklepání. Jedno z těch zaklepání má na svědomí pan Lang, ódéesák dnes již emeritní. To je ten, co chtěl podřezat a vykrvit prezidenta Miloše Zemana, kdyby sis nemohl vzpomenout. Po bouři, kterou jeho prohlášení zvedlo, byl z ODS vyhozen. Ale chvilku to trvalo.

Původcem řady dalších zaklepání je známý řeporyjský psychopat. Tady by byl výčet „zaklepání zdola“ velmi dlouhý, některá z nich si s panem Langem nemají co vyčítat – ale Pavla Novotného kupodivu ze strany pořád nevyhodili; a byla doba, kdy šla po lidu obecném zvěst, že ne Petr Fiala, nýbrž zadnice Pavla Novotného je tváří ODS.

Součástí politické kultury je i reakce stranického vedení na takové výstřelky; všiml sis nějakých? – Řečnická otázka. Pan profesor Fiala, řečený Slušný, není jen slušný, ale hlavně a především je pěkně teflonový.

Pan ministr Rakušan z pětikoalice se spravedlivě rozhořčil a chce zatočit s pandemií nenávisti. Ale to bude muset začít ve své straně i u svých koaličních přátel, kteří tu pandemii nenávisti pomáhali přivést na svět – ne u šibenic na demonstraci. A pro STAN jednoznačně platí: spolu kradli, spolu viseli. – Zase se mně do toho nasouvají ty šibenice, zvláštní náhoda, viď, můj milý deníčku!

Kdybys nevěděl, tak ono spolu kradli, spolu viseli není obviněním a rozsudkem. Je to známé a vcelku běžně užívané rčení. Jeho význam spočívá zhruba v tom, že povahu člověka (i uskupení!) posuzujeme podle jeho přátel či spojenců: přátelé a spojenci mívají podobné žebříčky hodnot. – Výčet přešlapů pětikoalice zdaleka není úplný, ale ty přešlapy jedno mají společné: došlo-li k pokusu o jejich nápravu, vždy to bylo až poté, co někdo (média, občané, opozice) ztropil náležitý bengál, takový, že už to nešlo dále zatloukat. – To je asi tak stejně morální, jako když tě chytnou, žes v Penáči ukradl rohlík – a ty řekneš: no dobře, tak já ho teda vrátím… nebo že bych ho zaplatil?

Má se tedy pan Rakušan bát šibenice? Prozatím snad nemusí; šibenice už je součástí tuzemské politické kultury – stejně jako tam patří vykrvení prezidenta, rozstříhání prezidentské standarty, znásilnění kongresu ODS, starostensko-řeporyjný stalking, okázalé mlčení k předešlému, a nezapomeňme na podraz koaličního partnera ve volbách a pozoruhodné financování jisté politické strany neprůhlednými firmami z Kypru. Ani pokus o parlamentní pašalik pro pana Farského, který jen náhodou nevyšel, neměl by být opomenut. Politická kultura v ČR zaslouží obsáhlou monografii a aktuálně vládnoucí koalice bude v ní položkou nikoli okrajovou. – Až budu mít dostatečně velkou firmu, taky ji odstěhuju na Kypr; byl bych blázen, kdybych daněmi platil systém, jehož jsou pánové Fiala a Rakušan spoluviníky, když bych ho platit nemusel.

Šibenice prostě do české politické kultury neodmyslitelně patří a není třeba se jí bát, alespoň dokud se nestane součástí politických tradic. – Ne, nechme toho. Dosti sarkasmů a jedovaté ironie. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a mávání šibenicí je příznakem zoufalství. Je to kontrolka, signál, že je něco shnilého ve státě nejen dánském. Je to upozornění pro ty, kteří se zaklínají mandátem lidu, v jehož jméně údajně vládnou, že dělají něco špatně; a lid, aby je probral z letargie a sebezbožnění, musí jim ukazovat šibenice. Ať si někdo dá tu práci, zapátrá v historii demonstrací, a dá do souvislosti četnost výskytu šibenic se stylem vládnutí těch, pro něž máme souhrnný název – věrchuška. Zatím to ještě pořád není o strach.

Chvíle pro strach nastává, teprve když ve vyšších patrech vládních budov – tentokrát v souladu s tradicí – zaskřípou panty oken a ta okna se otevřou dokořán.

—ﬡ—

_{Úvodní obrázek převzat z PL}