22. 10. 2024

Král Ječmínek. Mladá léta (4)

Návrat domů do Podbabí proběhl dobře.
Po cestě si trochu zarybařili ve Wisle. Ječmínkovi se řeka moc líbila, protože v Podbabí nic takového nebylo.
Vojtěch ho naučil, jak se pokládá do vody vrš, jak ji přivázat a ze kterého směru do ní budou nejlépe připlouvat ryby.
Také se učil nastražit sítě tak, aby jedna jejich část plavala u hladiny – přivazovali ji k suchému kmeni. Druhá část, zatížená kaménky, visela ve vodě volně dolů.
Pak ryby udili a sušili na slunci i nad ohněm.
Jinak by cestu do Podbabí nevydržely, zkazily by se.

Vrš

Stejně tak si Ječmínek zamiloval lesy, louky a pole.
Proháněl se po nich a závodil s motýly.
Vojtěch mu ukázal, kde je ve starém dutém stromě hnízdo včel a varoval ho, aby se k němu nepřibližoval.
Včely, když je něco doopravdy rozzlobí, mohou i zabít.
Stačí, abys chvilku stál před dírou, kterou létají ven.
To vosy tak útočné nejsou.
A sršeň, pokud mu dáš pokoj, také si tě všímat nebude.

Užíval si letní počasí a každý den, když to jen trochu šlo, se koupal v řece, nebo alespoň v potoce.
Poté, co ho Vojtěch naučil plavat, se mu nikdy z vody nechtělo.

Ve Skawici už na ně čekal Bolek, jehož tam dříve nechali i se zásobami, které zatím pro Podbabí nakoupil a nalovil.
Maso bylo uzené v koších, obilí v pytlích, a také koupil několik beček se slanečky.
Všechno hezky přivázali na koně a ty pak vedli po stezce domů, do Podbabí.

U vstupu do jeskyní na ně už čekali.
Zboží z koňů složili a Bolek je odvedl zpátky do Skawice, kde byli ustájeni pro další použití.

V Podbabí na ně čekalo jedno překvapení.
Zatím, co byli pryč, Hanah porodila dalšího potomka.
Malého Rostislava.
Bylo to už její páté dítě a všem se dařilo dobře.
Vojtěch s Ječmínkem přivezli z Krokowa také každému nějaký dárek.
Hanah dostala jantarový náhrdelník, náramky a náušnice.
Hanička dostala dřevěnou panenku s obleky na převlékání,
Vojtíšek dřevěného koníka a Lidmilka také panenku, jen trochu menší.

Ještě několikrát Ječmínek doprovázel Vojtěcha při jeho cestách pro zásoby na zimu pro Podbabí.
Pak napadl první sníh, ten sluníčko za pár dní zase rozpustilo, ale za další dva týdny už sníh zůstal ležet a s cestováním byl konec.
Alespoň do jara.

Ječmínek, a teď už i malá Hanička, začali zase chodit na vyučování ke starému Ctiradovi.
Soběslav, spolužák o několik let starší než Ječmínek, chyběl. Odcestoval spolu s rodiči domů do Dolní Lužice, kde jeho otec převzal po smrti jejich starého druida jeho místo.
A také jeden z učitelů – Wienceslav, který je učil, když Ctirad měl jinou práci.
Ten odešel učit na školu v Budči nedaleko Prahy, která vychovávala děti vladyků a vyšší šlechty, ale i nadané děti obyčejných lidí.

Přibyla Dita z Kolchidy se svým bratrem Iásonem.
První dny se navzájem seznamovali a vyprávěli, jak to u nich doma vypadá, jaká mají jídla a jaké zvyky.
Pak už začala zase všední výuka, na kterou chodili každý druhý den.

Co zasadíš, to sklidíš, začal Ctirad vyprávět.
A neplatí to jenom u rostlin.
Když zaseješ žito, nemůžeš sklidit hrách.
A když zaseješ hrách, nemůžeš sklidit pohanku.

A teď si představte, tu možnost, zasadit třeba myšlenku.
Umí si někdo z vás, děti, představit, jak lze zasadit myšlenku?
Nikdo se nepřihlásil a tak Ctirad pokračoval.
A právě vy budete různé myšlenky sázet.
Budete o ně pečovat, aby správně rostly, a bude-li třeba, budete je i proplévat a prořezávat.
Všemu, co člověk dělá, předchází myšlenka.
Například pomyslím na to, abych si nalil vodu do poháru, a pak to udělám.
Někdy je mezi myšlenkou a činem ještě slovo.
Vy budete jednou zasévat myšlenky prostřednictvím slova.
Mluveného, psaného, nebo zpívaného.

Je to veliká zodpovědnost, kterou ponesete.
Zodpovědnost za druhé lidi, kteří budou vámi vnuknutými myšlenkami oseti.
Někteří z vás budou bardové, jiní druidové a několik z vás bude jednou možná vládnout lidem ve svém kraji.
Dnes žijeme v přelomové době, kdy naši staří bohové ustupují učení Ukřižovaného Boha, a proto se někteří z vás nemusí stát druidy, ale můžete sloužit svému lidu jako biskupové.
V podstatě je vše stejné.
Tedy jádro je vždy stejné, ale slupka, která ho zakrývá, se mění.

Náš Bůh, náš Prabůh je Rod.
Naši tři hlavní bohové jsou Nav, Jav a Prav.
Společně tvoří trojboha, neboli Triglava, kterému také říkáme Bělobog.

Stoupenci Ukřižovaného Boha mají jako hlavního boha Stvořitele, který se skládá z Otce, Syna (Ukřižovaný) a Ducha Svatého.

My máme ještě mnoho dalších bohů a bůžků a oni mají na jejich místě takzvané svaté.

Například naší bohyni Ladu, kterou zobrazujeme, jak drží v náručí maličkého Leile, nahradili Pannou Marií, která drží v náručí malého Ježíška.
Bohyni Demeter, která ochraňuje zemědělce, nahrazuje svatý Démetrios.
A tak by se nechalo pokračovat u dalších bohů a svatých.

My víme, že okolo nás žijí různé bytosti, které mají na starosti třeba studánky, stromy, povětří, nebo oheň.
Takové bytosti jsou astrálními bytostmi vyššího řádu a pomáhají nám lidem v naší činnosti, třeba tím, že se o svět okolo nás starají.
Bytostem nižšího řádu říkáme démoni, ti většinou škodí, někteří neúmyslně, prostě už jsou takoví.
Stoupenci Ukřižovaného Boha těm bytostem vyššího řádu říkají andělé a těm nižšího řádu také jako my, tedy démoni.

Tady vidíte, že ve světě jsou nějaké síly, platí nějaké přírodní zákony, ale každá mocnost si je pojmenovává dle sebe.

A proč? Zeptal se Jaromír.

Je to proto, aby každá moc, každá opravdu silná mocnost, měla argumenty pro to, že jen právě ona je svými bohy vyvolena vládnout všem ostatním.
Samozřejmě lidem říkají, že je to pro jejich dobro, které oni zatím nevidí.
A tak v dnešních dobách pronikají služebníci Ukřižovaného do zemí, kde uctívají lidé Běloboga a přebírají moc ohněm a mečem.
Moudří panovníci, kteří poznali, že této nové síle se není možné ubránit, přestupují dobrovolně na tuto novou víru.
U nás byl tím moudrým král Rastislav, který pozval sám dva věrozvěsty, aby nás převedli pod nadvládu nového boha bez zbytečného krveprolití.
Měníme tedy slupku a jádro si ponecháváme stejné.

Tak už to ve světě chodí.
Před Bělobogem se uctívali jiní bohové a po Ukřižovaném Bohu také přijde jiný.
Možná to bude právě prorok Mohamed se svým Alláhem, který se nedávno objevil, nebo přijde ještě úplně jiný Bůh.

Ale vraťme se k sázení a pěstování myšlenek.
Někdy je možné myšlenku zasadit a lidé ji přijmou proto, že nositel myšlenky – Sadař má autoritu a lidé mu věří.
Když druidové Kroka zasadili myšlenku na založení Krokowa okolo vrchu Wawel, Krok a jeho lidé tak učinili, protože druidům věřili.
Někdy ale můžete sázet myšlenky, jaké chcete, a pokud jste v nepřátelském prostředí, neuchytí se.
Například misionáři, Sadaři Ukřižovaného u Slovanů v Dolním Polabí.
Jak znám naše bratry na Rujáně, tak ti raději padnou, než by se poddali.
Ale k čemu pak, mrtví, budou k užitku svému lidu?

Většinou situace Sadaře není taková, že lidé mu buď vše věří, nebo vše nevěří.
Sadař zasadí myšlenku a pak o ní zpívá, vysvětluje lidem v čem je dobrá a jaký užitek jim přinese.
Důležité je, myšlenku často opakovat a mluvit o ní v přítomném čase, jako kdyby byla už naplněna.
Na Sadaře jsou kladeny ty nejvyšší požadavky při jeho výchově, zejména požadavky na jeho morálku.
Sadaři jsou tradičně vychováváni zde, v Podbabí, ale třeba i ve Lhase v Tibetu, nebo v Luxoru v Egyptu.
Před pár stoletími si začali služebníci Ukřižovaného vychovávat vlastní sadaře v Římu a pak v Cařihradu.

A to všichni Sadaři sledují stejný cíl? Zeptal se Ječmínek.
Ano i ne, odpověděl mu Ctirad.
Stejný cíl mají v tom, sjednotit lidi na území, které ovládají, aby přijalo jejich myšlenky za vlastní.
K tomu používají různé nástroje.
Říkají, že jejich proroci mluví přímo s Bohem a ten chce po lidech to a to.

Hezký příklad je třeba Mojžíš a jeho skupina.
Odvedli svoje lidi z Egypta, kde se neměli zas tak špatně.
40 let je vodil po poušti, kterou lze přejít za jeden, dva týdny, aby vymřeli pamětníci a aby je naučil slepé poslušnosti.
Pak, zoceleni pouští vyšli do krajiny, která byla zalidněna, byly zde vzkvétající města a vesnice i úrodná půda.
Kněží jim řekli, že jejich bůh jim vše daroval, že teď je vše jejich.
Tak města dobyli, lidi vyvraždili a zotročili.
Jejich učení je nenávistné, začalo v krvi a jednou v krvi i skončí.
Jejich obyčejní lidé jsou ale vlastně chudáci, kteří budou trpět za své Sadaře.

Ale z té skupiny Sadařů je přece i Ukřižovaný, ozval se Alexandr.
Bylo mu už 15 let a byl v Podbabí poslední rok, než se vrátí s rodiči do Athén.
Ano, to máš pravdu, Alexi, řekl Ctirad.
Jenomže Ukřižovaný se vzepřel svým Sadařům a chtěl nastolit jiný, lidem přívětivější systém.
Však jim také řekl, že jejich Bůh je Ďábel.
Velký vliv na něj měla jeho studia v Tibetu a v Indii, mezi jeho 12 a 30 rokem.
Vždyť ho pak také ukřižovali, aby jim nepřekážel.

Ale z jeho učení vychází přece i učení Říma, které dobrovolně přijímáme, ozval se opět Alexandr.
Ano, ale jenom částečně, řekl Ctirad.
Řím si z učení vybral, hlavně aby lidé poslouchali své vládce a potlačil myšlenky na to, že všichni lidé jsou si jako Boží děti rovni.
Také z jeho učení na koncilu vyškrtli nauku o znovuzrození a učí, že do nebe se lze dostat jenom po schválení jejich kněží.
Učí, že když se někdo choval špatně, třeba loupil a vraždil, tak mu jeho kněží, často za peníze, odpustí a je čistý, bez hříchu.
Tím toho člověka ale podvádí, protože ve skutečnosti se takový jedinec bude stále znovu rodit, dokud všechna svoje provinění nevyrovná.
A my to učení přijímáme, abychom nemuseli marně bojovat.
Jako celek jsou silnější a nakonec bychom se jim neubránili.
Jinak by nás stále napadali, dokud by si nás zcela nepodmanili.
Jak jsem už říkal, my přijímáme slupku, ale jádro si ponecháváme svoje.

To je tedy mazané, řekl Ječmínek.
A v čem se tedy cíle Sadařů liší?

Liší se v konečném záměru, pokračoval Ctirad ve výkladu.
Cílem Sadařů, kteří přetransformovali učení Ukřižovaného, podobně jako Sadařů Mojžíše, je slepá víra v Sadaře a bezmyšlenkovité plnění všech jeho příkazů.
A vypadá to, že stoupenci Mohameda to budou mít podobné.

Našim cílem je vychovat svobodné samostatné bytosti, které budou dobrovolně spolupracovat na tom, na čem se dohodne většina.
Také je naším cílem, aby každý člověk postupoval ve svých nových vtěleních směrem k dokonalosti.
V tom jsme podobni Sadařům Budhy.

A jak to bylo dříve? Zeptal se ještě jednou Alexandr.

Dříve to bylo podobné, řekl Ctirad.
Skoro celá Země byla zalidněna.
Dvě největší skupiny Sadařů byli v Hyperborei a Atlantis.
Hyperborea tak jako my, vychovávala svobodné lidské bytosti, prosazovala dobrovolnou spolupráci a kromě technického i duchovní vývoj člověka.
Atlantis vyžadovala slepou víru a bezpodmínečné podřízení Sadařům.
Technický vývoj byl nadřazen duchovnímu vývoji člověka.

Atlantis se nakonec potopila do moře, zbylo jen pár maličkých ostrůvků.
Zneužili zdroj Dračí síly, který byl na jejich ostrovech nejsilnější.
Naráz uvolněná síla roztrhla zem a vše se propadlo pod hladinu moře.
Dalo by se říci: probudili draka a ten je sežral.

Byla to tak veliká katastrofa, že to ovlivnilo celou naši Zem.
Nebývalá zemětřesení, potopy a několik let bez slunce snížilo počet lidí na desetinu předchozího stavu.
Mnoho vědění bylo ztraceno a lidé měli starost o to, jak přežít hlad a zimu.
Lidé upadli na dlouhou dobu do barbarství.

A nemůže se to stát znovu? Zeptal se Ječmínek.

Dnes ne.
Lidé nemají v rukách takové ničivé síly, jako měli dříve.
Ale jednou, možná za tisíc let, ke schopnosti samozničení zase dospějeme.
Jestli se opět lidé zničí sami, bude záležet na tom, zda v budoucnu zvítězí myšlenky potomků Sadařů Atlantis, nebo Hyperboreje.

Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

20 thoughts on “Král Ječmínek. Mladá léta (4)

  1. V téhle kapitole je nahuštěna spousta událostí a faktů a musel jsem si ji přečíst dvakrát, některá místa i třikrát, abych si je dokázal zasadit do obrazu který o světě mám já.
    Nebudu rozebírat možnosti setkávání jednotlivých postav, to nechám na básnické licenci. Ale doufám, že jednotlivá náboženské či filosofické směry nám autor trochu přiblíží.

    Celá záležitost s přepisováním dějin je náhodou prezentována i tady.

    Podle toho nového schema (ono to není nic jiného než dogma, schema) v povídání Jana z Helvajzu chybí nějaký snědý superhrdina – a nemusel by být trapně binární.

    (Nenavádím, dělám si „prču“.)

    1. A ještě jedna myšlenka:
      Poslouchal jsem teď výstup ze schůzky hlav Francie, Německa, Británie a USA.
      Dohodli se spolu na další podpoře mlýnku na maso jménem Ukrajina, pouze se nedomluvili, jakým způsobem budou válku proti Rusku podporovat. Ti mrtví je naprosto nezajímají.
      Nejsou to jejich mrtví.

      Takže „Atlantiďané“ (jejich potomci) jsou stále mezi námi.

      1. Otto von Bismarkovi se přisuzuje citát:
        ,,Síla Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se jenom dívat, jak bratr zabíjí bratra.“

        Není ani tak důležité, jestli to skutečně řekl Bismark, nebo někdo jiný.
        Důležité je, že to ,,bylo uděláno“
        Lidé, kteří mluví rusky a lidé kteří mluví rusky, nebo tak mluvili jejich předkové spolu bojují.

        Z pohledu Anglosasů se spolu perou dva bratři a vzájemně se oslabují.
        Dva se perou a třetí se směje a vydělává.
        A pokud válka ,,semele“ ostatní slovany – Polsko, Česko-Slovensko, Balty z tohoto pohledu se nic neděje.

        Ano, nejsou to jejich mrtví.
        A ano, potomci atlantského myšlení jsou stále mezi námi.

  2. Obdivuju představivost autora. Fandím Ječmínkovi. Těším se na jeho „putování po hvězdách“. Jeho příběh nemá nic společného s mým vnímáním světa. Vlastně nechci tyto tak rozdílné světy spojovat. Nechávám se jen unášet příběhem. Nezdá se mi, že by příběh obsahoval nějaké poselství, nějakou symboliku dnešnímu světu, vždyť všechno už se mnohokrát stalo. Nebo ne? Jsem zde mezi intelektuály, pochopil jsem, ale i plebejec může jen tak volně snít. Věřím. 🙂

  3. Nepřipomínám si věci, o kterých vím, že jsou bezpečně zasunuty v paměti či v podvědomí. Ale Jan z Helvajzu mi tyto šuplíčky otevírá a já jsem nesmírně rád, že to dělá. Čistě pro dobrý pocit jistoty, že tam všechno je jako kdysi a že nic nechybí.

  4. Bylo více tisů, jedlí
    lidé méně masa jedli
    na temeni čapka z bobra
    každá věc jim byla dobrá.

    Neznali vůbec nároží
    rukojeť měli z paroží
    tětiva byla ze střívka
    šípem trefili tetřívka.

    https://postimg.cc/bdbzPwZZ

  5. Přátele, mohu Vás takto oslovit?, neměl jsem na mysli nic hanlivého. Myslel jsem tím (zdá se zde sprostým slovem: intelektuál) oslovením skupinu lidí přemýšlivých, domýšlející dávné příběhy k dnešku. Ječmínka vnímám tak jak je psán, nenapadlo by mě vidět v bájné Atlantidě NATO… A ještě na závěr: neznám tvůrce z Helvajzu tváří tvář, ale on jistě intelektuál je. Geniální. Proč zde nejdou vkládat smajlíci? Tereziánské léto je nádherný čas.

    1. Samozřejmě, pane Kurte. – Ono to možná z naší digitální komunikace není moc vidět, ale my si tady rádi pohráváme se slovy a bereme to jako legraci. – Kromě mne, který nemám smysl pro humor, ale ostatní to bohatě vyrovnají.

      Že slovo intelektuál nabylo konotací až hanlivých, je smutný fakt, a patrně je to dílem těch, kteří mají ke slovnímu základu toho slova dost daleko.

      Smajlíci… při psaní tohoto webu mě to, přiznám, ani nenapadlo. Příležitostně vyzkouším, jestli by to šlo snadno zařadit.

      Pokud Vás čtení zdejší produkce těší, přijďte a čtěte!

      🙂

  6. To všechno je tím, že tady je takřka hermetické společenství. A hlavně (a to je jeden z hlavních důvodů, proč se tu občas vykytuji) se tady nevyskytuje nenávist.
    Kyberprostor bez nenávisti je dneska vzácná věc.

  7. Tužka napíše,….čtu si o Ječmínkovi s potěšením,…očekávám klidný a příjemný proud slov v milých větách,…a zas je to tak napsané.
    Díky,….pokračování zajisté se zase objeví,….Ječmínek musí potěžkat svůj meč a ……A kdy?

    Tužka.

  8. Četl jsem několikrát, taktéž i v sobě srovnával. Před kumštem, s jakým je to napsané…smekám. Těším se na pokračování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top