by Mladá léta
V Podbabí utíkal den za dnem, jako voda v řece Moravě.
Měsíc za měsícem a rok za rokem.
Na polích opět začal dozrávat ječmen a Ječmínek měl sedmé narozeniny.
Na oslavu se těšil, jako všechny děti, a jako všechny děti se těšil i na dárky.
Spolu s ním se těšili i jeho sourozenci.
Pětiletá Hanička, čtyřletý Vojtíšek i tříletá Lidmilka.
Byla to pro ně změna v jinak poněkud jednotvárném životě v Podbabí.
Celá jejich rodina se sešla u stolu na slavnostní večeři.
Na památku putování jejich matky Hanah a otce Vojtěcha na stole ležely ječné placky, tykve s medem, sušené zubří maso, čerstvá letní jablka a nechybělo ani trochu masa z kýty jelena.
V pohárech měli dle věku mléko, vodu a medovinu.
Všichni stáli u svých židlí a Vojtěch, jako hlava rodiny, promluvil.
Ať toto jídlo a pití, které můžeme s požehnáním bohů dát na náš stůl, posílí naše těla i našeho ducha. Děkujeme za něj.
Staniž se, odpověděla Hanah.
Pak se posadil a po něm se posadili všichni a dali se do jídla.
Po jídle se Hanah s malými dětmi vrátila do jejich obydlí a Vojtěch odvedl Ječmínka ke Kováři.
To je Kovář, Ječmínku.
Dnes bude tvojí prací pomáhat mu. Budete pracovat na tvém budoucím meči.
Vojtěch se otočil a odcházel chodbou zpět.
Ječmínek se za ním ani neotočil a hned se začal Kováře vyptávat.
Ahoj, už jsem o tobě slyšel od svojí matky, jaký jsi šikovný a že dovedeš ze železa a jiných kovů dělat úplné zázraky.
Zázraky ne, usmál se Kovář a napřáhl k Ječmínkovi svoji ruku, jen jsem poslušen přírodních a božích zákonů.
Ječmínek mu také podal ruku, podíval se mu do očí a řekl:
Buďme tedy přátelé.
Pojď ke stolu, Ječmínku, budeme třídit byliny a splétat z nich oplet pro meč.
Popošli kousek dál do jeskyně a na stole ležela hromada nějakého býlí.
Tady vidíš, máme tu pět druhů bylin.
Budeme je splétat podobně jako pomlázku, když na jaře oslavujeme příchod nového cyklu a života, barvíme vajíčka a poléváme se vodou.
Vezmi od každé byliny dva stonky a tady od té poslední jenom jeden a takto, jak vidíš u mě, je splétej.
Ječmínek s Kovářem až do oběda splétali byliny a u toho Kovář Ječmínka poučoval.
Oheň je dobrý pomocník, ale nemá rád, když je o samotě. Pak by mohl zlobit a něco podpálit, nebo vyhasnout, když to nejmíň potřebuješ.
Je velmi horký a při neopatrném zacházení by ti mohl ublížit.
Já vím, přerušil ho Ječmínek. Jednou, když jsme pomáhali v kuchyni, jsem si sáhl na rozpálený hrnec rukou, až mi z toho pak naskočily puchýře.
My tady v kovárně, pokračoval Kovář, saháme na oheň a na věci od ohně rozpálené kleštěmi a ještě si na ruce bereme kožené rukavice.
Když ti řeknu, že máš něco udělat, musíš to udělat přesně tak, jak ti to budu říkat. Když nebudeš rozumět tomu, co máš udělat, zeptej se mě a já ti vše rád vysvětlím.
Aby se železo zušlechtilo na ocel, potřebuje v malém, stopovém, množství určité prvky.
Například vše zelené v rostlinách obsahuje kobalt, med, ořechy a fazole obsahují chrom, růžičková kapusta a vikvovité rostliny obsahují molybden, a obilí, borůvky, špenát zase mangan.
A kde se to v těch rostlinách všechno bere? Ptá se Ječmínek.
Rostlina si všechno bere ze země, vody a vzduchu za pomoci slunečního svitu.
Tedy všechny čtyři elementy se na tom podílejí.
Všechny byliny jsme už zapletli, říká Kovář, tak teď se posilníme.
Postavil na prázdný stůl vědro vody a dva poháry.
Pak odněkud pod stolem vyndal ošatku s chlebem a uzeným špekem a slánku se solí.
Po jídle začali roztápět pec, ve které už ležel kus železa – budoucí meč.
Tady tahej, Ječmínku, za řemen od měchu, ať má oheň dost vzduchu.
Bude pak hořet vyšší teplotou.
Kovář občas přihodil do pece dřevěné uhlí.
Za nějakou dobu tahání už byl Ječmínek unavený, ale mezitím přišel Břetislav, Kovářův pomocník, a za měch začal tahat on.
Kovář občas vzal dlouhé kleště a vytáhl železo z pece, aby se na něj podíval, otočil jej a dal zpátky do pece a přiložil dřevěné uhlí.
Pořád ještě je málo horké, mumlal si pod vousy.
Přidáme ještě černé kameny.
Vedle bedny s dřevěným uhlím byla ještě bedna s kameny.
Kovář několik lopat přihodil do pece.
Pak sáhl do bedny rukou a podal Ječmínkovi jeden kámen.
Podívej, řekl, jak je na tom kameni otisk listu. Vezmi si jej na památku.
Ječmínek poděkoval a kámen si uložil do kapsy u haleny.
Pak Kovář znovu sáhl do pece, kleštěmi vytáhl železo a to už mělo barvu rudou a na jednom konci začalo trochu probělávat.
Už netahej, křikl Kovář na Břetislava. Pojď házet!
Břetislav velkou rychlostí naházel do pece polovinu spletených bylin, kovář na ně položil žhavé železo a ještě rychle na něj společně naházeli druhou polovinu bylin.
Pak pec uzavřel poklopem a odvod do komína zmenšil na polovinu.
Teď to takhle zůstane, dokud pec nevychladne.
Počítám tak tři dny.
Poté se tady zase sejdeme.
Teď se můžeš vrátit zpátky domů.
Cestu najdeš?
Ano, odpověděl mu Ječmínek a vydal se k domovu.
U večeře se pochlubil kouskem černého kamene, na kterém byl otisk pravěkého listu.
Kámen šel z ruky do ruky a všichni ho obdivovali.
Malý Vojtíšek jej i ochutnal, tedy olízl, ale hned to vyplivnul a povídal, že kámen není moc dobrý.
Pak se na ně Hanah přísně podívala a řekla: jste všichni černí, umazaní jako nějací trpaslíci. Běžte se umýt a pak do postelí a spát.
Jen s Vojtěchem si pak ještě do noci o něčem povídala.
Jak se blížil podzim, ubývalo prací, při kterých opouštěli Podbabí, jako příprava dřeva na zimu na topení a svážení zásob jídla.
Ječmínek spolu s ostatními dětmi staršími šesti let začal chodit do školy.
Chodil už minulý rok, ale to se jen učili základy psaní, počítání a rámcově historii světa.
Tento rok, stejně jako minulý, je učil šedovousý učitel Ctirad.
Chodil o holi a při výkladu většinou seděl na sedátku za stolem, čelem ke svým žákům.
Protože v Podbabí lidí moc nebylo, měl i málo žáků.
Tento rok jich bylo devět.
Učili se ve společné místnosti, a dostávali úkoly podle svého stupně vzdělanosti.
Všichni byli nadaní a tak učitel málokdy musel něco vysvětlovat dvakrát.
Dnes si povíme něco o písmu, začal Ctirad.
Písmo nebylo nikdy jednoduché.
Nejstarší písma jsou už asi ztracena, ztratila se v dobách po potopě.
Tam, kam v naší lokalitě dohlédneme, se psalo v minulosti slovanskými runami.
Pak se začalo do střední Evropy rozšiřovat latinské písmo a řeč, které sebou přinášeli služebníci Ukřižovaného Boha.
Jenomže té řeči a výkladu nikdo, zejména Slované, nerozuměli.
Mělo to svou výhodu, že kněží jim mohli říkat to, co chtěli, a oni, obyčejný lid, tomu nerozuměli.
Pravda, byla to výhoda jen pro klér a šlechtu.
Proto král Rastislav pozval z Byzantského císařství učence, dva bratry, aby na Velké Moravě zavedli učení Ukřižovaného, a k tomu písmo, které by bylo srozumitelné všem lidem.
Když už bylo jasné, že se novému náboženství, které se šířilo Evropou jako mor, a které se zneužívalo hlavně v mocenském zájmu, nelze ubránit, usoudil Rastislav, že je lepší mít náboženství, které je podřízeno vládcům Velké Moravy, a ne Římu.
Cyril a Metod, které z Cařihradu poslali, přijeli nejprve na Velehrad.
Tam začali pracovat na novém písmu.
Moc jim to nešlo a tak nakonec byli přivedeni sem, do Podbabí, kde s našimi učenci písmo dokončili.
Byl jsem tenkrát malý žák, jako jste teď vy, a viděl jsem je.
Cyril seděl u stolu, kde teď sedí Bohuslava, a Metod u stolu, kde teď sedí Ječmínek.
Vy se zde naučíte nejen to nové písmo, ale i řecké, fénické, klínové a základy písma kitajského.
Pro obyčejné lidi je ale nejlepší písmo takové, kterému snadno porozumí a je blízké jazyku, kterým mluví.
Je to důležité proto, aby rostla vzdělanost mezi lidmi.
Čím víc lidí je vzdělaných, tím větší užitek je pro zemi i panovníka.
Vzdělaní lidé posouvají vývoj dopředu a země a její lidé se mají dobře.
Proto se učte, ať se toho dozvíte co nejvíce.
A teď si pište, budu vám diktovat.
Ječmínek si přitáhl na stole plát z kousku břidlice, navlhčenou jelenicí smazal předchozí psaní a vzal do ruky kus kamene křídy, aby mohl zapsat, co Ctirad bude diktovat.
Kýho výra, tvoje víra, je jak síra.
Každý zírá na ty víry, co po vydrách ve vodě zbyly.
Víly věnce vily a pak jedna víla, snědla kousek sýra.
Vílí sýr byl bílý.
Psi naší víly, na měsíc vyli.
Když se něco nedaří, mohou za to Avaři.
V některých ohledech jsem jako ten Ječmínek. Středověké postupy v kovovýrobě mě fascinují.
A atomistika taky. Jestli se rozdělí i kvarky na něco menšího, přestanu tomu rozumět úplně – stane se to pro mě náboženstvím cizího kmene.
U Big Bangu mám svoji vlastní tajnou teorii, že vznikl z poslední černé díry, která „sežrala“ všechno ostatní, „věs mir“. Z nekonečně malého bodu, singularity, která má jenom hmotnost, vše ostatní vlastně není potřeba ani možné. Čas a vzdálenosti se objeví, až singularita pomine.
A až ta černá díra přestane jakkoliv reagovat s okolím, protože žádné okolí nebude, vybuchne. Vznikne novoučký Vesmír, třeba s úplně jinými fyzikálními zákony.
Pokud se mi smějete, poslužte si. Kdysi, když se začaly zkoumat černé díry jsem vyslovil teorii, že v každé galaxii je uprostřed obrovská černá díra. Jak výzkum šel, dal mi za pravdu.
Příroda má ráda systém…
Některé středověké a staší postupy již neumíme opakovat, protože se časem vytratily potřebné znalosti.
Nevíme úplně přesně, jak se vyráběla damascénská ocel, jak se vyráběly neželezné meče, které se vlastnostmi železným vyrovnaly, jak je vyroben nerezavící železný sloup v Indii v Dílí a pod.
Může to být i tím, že v moderním průmyslu již nepoužíváme při výrobě magii?
Nevím.
Teorie, že vše vzniklo z poslední černé díry… proč ne.
Každá teorie, která není věrohodně vyvrácená, je možná.
Je to trochu nadějnější, než že se po vypaření poslední černé díry rozpadnou i poslední atomy na částice, které se vytratí a zbude NIC. Nebude hmota, nebude tedy prostor a čas. NIC.
I když to bude za biliony bilionů let, nějak se mi to nelíbí. Raději tedy mám cyklický vesmír. Ale ty teorie jsou stejně málo podepřené pozorováním jako ta moje. Ještě donedávna se přece nemohli astrofyzici dohodnout, jestli je zrychlené rozpínání vesmíru skutečné nebo dané nějakou chybou v systému měření.
Já pamatuji na dobu, kdy černé díry byly považovány za teoretický konstrukt, který se potvrdil pozorováním až později. A dosud ani nevime, co vlastně je ta singularita.
Ale teším se na to, jak bude nadále vzděláván Ječmínek.
Čínští a japonští mečíři už v 9. stol. n.l. při výrobě zbraní používali titanové rudy. Já soukromě věřím, že legendární Zelený Osud byl z titanu 😍
Ještě víc než Zelený Osud se mi ale líbila paní Yu (Michelle Yeoh) a její kung-fu.
Zatím jsem nečetl článek, jen 4 diskusní příspěvky… diagramy ARA a IRA jsem měl u státnic, tak jsem poznamenaný (technikou).
Příjemné počtení, zastavení po náročné neděli. Ani mě nenapadne kritizovat legování oceli, ani nic jiného, rád se nechávám vtáhnout do děje a těším se na každé pokračování. Díky.
Tužka napíše,….Ječmínek se účastní při výrobě svého meče…… hmhm.
Můj nevlastní dědeček byl kovář,….sedávala jsem v kovárně na masívní lavici z fošen, na houních, které sloužily k ukrývání koní v době nepohody, když čekali na nové podkovy.
V kovárně byla zvláštní směs vůní a pachů,….nikdy jsem se už s něčím podobným nesetkala, ale dokážu si ji vybavit.
Znám do detailu práci kováře,….zdi byly plné výsledků jeho práce,….od drobných kvítků, ptáčků, hlavolamů,…až k praktickémů nářadí, jen je sundat ze zdi a jít pracovat. A množství podkov, a lucerny na hroby….a také malé podkovičky pro štěstí.
Zasnila jsem se,….viděla jsem nevlastního dědečka, jak mi ukovává čtyřlístek pro štěstí. Ten mi pak připevnil i s monogramem na školní tašku…..ááááá,….kde ty šťastné roky jsou.
Meč,….žádný meč u nás v kovárně nebyl,…..vidle, hrábě, rýče,….to ano,……překováme meče na,….na co,…..????
Díky za text,….budu dál vzpomínat na šťastné chvíle v jedné venkovské kovárně.
Tužka.
Na průmce jsme kovali. Ručně i strojně. Ručně mě to bavilo, strojně ne. Ovládání zdvihu pneumatickéhu bucharu Ajax bylo nožní. Koval jsem lžičku a nevedlo se, nakonec 3 rány rychle po sobě a byl z ní plech.
To jsi vlastně rozklepával nejtek, ovšem postupem zrychleným.
Na střední jsem v létě na brigádě měsíc obsluhoval vřetenový buchar v NHKG – dělal jsem pluhová ostří. Bylo to zápustkové kování za tepla. Na lince jsme se točili, kvůli bezpečnosti (pozornosti). Rány, jak z děla. Jiná operace bylo kování za studena, to už bylo spíš lisování. A prostřihování čtvercových děr. Broušení, kalení. Všude šílený rachot. Hluchátka na uších, přilba, pozor na jeřábovou dráhu. Stříhání z předvalků taky rány. Ve výsledku nesnesitelné hlučné, horké a prašné prostředí, nechápal jsem, jak tam lidi mohou dělat celé roky. Já byl po měsíci hotový a přemýšlel jsem, proč na tu strojní školu vlastně chodím.
No, studoval jsem strojírenskou technologii, jsem čistokrevný strojař, odkojený VŽKG, NHKG. vŠB. Ke konci 5letého studia bylo naštěstí projektování výrobních systémů a diplomku jsem si vyřídil z tohoto předmětu. Ale projektoval jsem výrovu olejů z olejnatých semen v Milu Olomouc a přeběhl k Potravinoprojektu. To už byly lihovary, pivovary, řezníci, mlíkaři – tepelná hospodářství, kotelny. Už žádné meče, okuje, špony, frézky a NC-stroje.
V Poldi Kladno jsem před časem prováděl rekonstrukci základu kovacího lisu. Dělali jsme to za provozu, měsíc. To bylo něco… na ovládacích prvcích strojů (většinou železné páky, táhla) byly doslova otištěné dlaně generací dělníků (reliéf zřejmě vyžraný do oceli agresivním potem).
Poslední, kdo do Poldi investoval, byl prý Hitler. Po 89 roce se postupně všechno rozkradlo. Velký podíl na tom měli Němci. Kupovali a odváželi nepoužité ND z ušlechtilých materiálů za cenu šrotu. Z Poldi toho do Němec jely vlaky…
Vybavili to elektronikou a pracuje to v Říši. Viděl jsem na mnoha exkurzích, sami to říkali. Třeba v Belgii v firmě Jaga NV.
Co všechno se tady člověk nedozví…
Já sedával jako dítě s tátou v divadle v boudě zvukaře. „Osvětlovač s povinností pouštět gramofón“ se ta tátova funkce jmenovala – byl to vlastně první zvukař ve Státním divadle – a zíral jsem, jak táta „dělal“ bouřku s deštěm a hromy nebo krásné ráno se zpěvem ptáčků, případně válku nebo Stalina. Poznal jsem, jak se to dělá. Změnila se sice od té doby několikrát technologie, ale ne systém, způsob, jak zvuk působí na posluchače. Psychoakustika.
Druhá možnost byla, že mě odložili do dámské šatny mojí mámy, kde jsem vegetoval mezi (polo)nahýmí pěvkyněmi. Zase: Neměl jsem od té doby žádný ostych před nahotou. Nahota je to, co mají ženské pod šaty a prádlem, nic zvláštního.
Matinka ze mě chtěla mít dirigenta nebo aspoň korepetitora . Nepovedlo se, měl jsem klučičí zájmy (horolezectví) a ne dost píle cvičit. Nechal jsem klavíru po osmi letech, že se ke k němu vrátím později. Nevrátil. Ale zbytek života jsem tyl z toho, že umím noty.
Táta ze mě nechtěl mít nic, ale pomáhal mi stavět rádia (lampové!) a vysvětloval elektriku a fyziku vůbec. A nechal mě, ať to dělám sám, jen radil, když jsem nevěděl.
Takže jsem to spojil a začal jsem v patnácti pracovat (za peníze!) v porubském kulturáku jako zvukař (a osvětlovač). Byl jsem po skončení školy zaměstnán u spojů jako mechanik-elektronik. Nuda.
Po vojně jsem se přihlásil do divadla jako zvukař. Was sonst! No a tam jsem s malými peripetiemi vydržel vlastně dodnes. Ale dneska už (naštěstí) nikomu nešéfuji a jsem jen „externí mistr zvuku“ – což je ve skutečnosti děvečka pro všechno, co mladší kolegy nezajímá (nebo to ještě/už neumí.)
Paní Příroda mi ponechala sluch prakticky nedotčený, tak to jde…
Já mírně hluchnu na pravé ucho, zejména v oboru vyšších kmitočtů. Když venku řvou v noci cikády a já si při otevřeném okně lehnu na ucho levé, skoro je neslyším. Tak se obrátím na druhou stranu – a rozliším je podle tónu, mohu je spočítat, kolik jich kolem domu je. – Lepší už to asi nebude, ale pravda, jsou i horší věci.
Je to nepříjemné, ženě taky slábne sluch ale ta je už léta v penzi. Takže si pouští TV „na plné kule“ a já trpím. Za moje uši si příroda vybrala na ničení jiné věci – třeba nohy nebo srdce. Ale zase – umírat zcela zdravý je přece pitomost, no ni?
[;>D)
No jasně. Tělo má jít do hrobu řádně zhuntovaný. – Můj známý internista k tomu dodal, že to říkají hlavně ti, kterým (ještě) nic není. Jak se dostaví problémy, žerty utichnou jako když utne 🙂
Není to úplně pravda. Já mám sns (syndrom náhlé smrti) a je mi všechno jedno. Zítra chci udělat 40km – tak uvidím, jestli podám zprávu.
Jenom 40000 kroků, 31km, 339 pater. Mlha, déšť, vichr, 8°C. Utekl jsem dolů. 4:59h, všechno skrz.
https://postimg.cc/34g9pcQw
Dnes 33000 kroků; nad Sněžnými jámami takový vichr, že jsem musel video natáčet oběma rukama.
https://postimg.cc/ygvHcCg1
V rodině máme ke stáru všichni potíže se sluchem. Špatně slyším na pravé ucho, levé je o trochu lepší. A abych nerušila sousedy a manžela, tak mi Ježíšek nadělil sluchátka. Mám je nějak propojené z televizí ( bez drátově). Je to fajn, akorát už mi nejdou připojit k počítači, abych mohla při vaření( úklidu) poslouchat knížky.