by Zemský průměr je skoro třináct miliónů metrů. V měřítku jedna ku deseti miliónům je to metr třicet.
—ﬡ—
Jeden z mých snů, na které asi nikdy nedojde, je vytvořit model Země v měřítku 1 : 10⁷. Pravděpodobně se k tomu nikdy nedostanu. Ale představuju si to docela barvitě.
Moře by bylo modrou barvou, čím hlubší, tím modřejší. Bylo by vyleštěné do zrcadlova.
Pevnina by měla barvu podle toho, co kde roste nebo teče, a byla by matná.
Reliéf? Ten by nebyl žádný – a pokud by byl, pak zcela nepatrný. Nejvyšší hora světa v tomto měřítku nad hladinu vyleštěného moře ční do výše necelých devíti desetin milimetru. Většina hor je od hladiny moře výškou k nerozlišení. Do stejné výšky sahá jakž-takž dýchatelná atmosféra. Jen si to představ: koule o průměru 1,3 m, a na ní slupka, slupička o tloušťce ani ne milimetr.
To je náš svět, který obýváme.
—ﬡ—
Hranice vesmíru je smluvní. Je stanovena dohodou – od výšky 100 km nad zemským povrchem. V našem měřítku je to jeden centimetr nad povrchem modelu planety – všechno, co je dál, je vesmír. A to jsme vlastně ještě nezačali.
Slunce není mezi hvězdami žádný gigant. Jeho průměr je přibližně stonásobkem (109-násobkem) průměru zemského. Upravme měřítko: přisoudíme-li Slunci velikost koule o průměru 1 m, Zeměkoule na jeho povrchu bude něco jako centimetrová skleněnka, o kterou jsme jako kluci hrávali kuličky. V tomto měřítku budeme výšku hor měřit nanejvýš mikrometrem a hranice vesmíru je hned na povrchu skleněnky.
Mezi hvězdami jsou obři, proti nimž je naše docela milé Slunce pouhým trpaslíkem. Ale nemusíme pro měřítko chodit zatím tak daleko, stačí ta skleněnka.
Na povrchu skleněnky jsou škrábance a špína – to je ta část světa, kterou obýváme. Kolonie bakterií, žijící ve špíně na povrchu skleněnky, to jsme my, lidstvo, které samo sebe považuje za vrchol stvoření. – V tomto měřítku mi připadá, že základním atributem lidství je naprostá zanedbatelnost, ba možná ještě o něco méně.
Jsme ničím, které v neměřitelně krátkém záchvěvu existence přemýšlí o tom, jak svou existenci co nejrychleji ukončit. A pokud se nám to podaří, vesmír, který začíná sto kilometrů nad povrchem planety (nebo při povrchu skleněnky, měřítko uprav podle libosti) to ani nezaznamená.
Napíšu to ještě jednou: vesmír to ani nezaznamená.
—ﬡ—
Tyto myšlenky mne napadají, když sedím na dvorku a dívám se do noci, do hlubin oblohy, poseté bezpočtem hvězd. Kdybych měl k dispozici dalekohled, viděl bych jich násobně víc. Pomocí soudobé technologie vidíme do vzdálenosti 28 miliard světelných let – jinými slovy: světlo, které k nám z té dálky právě dorazilo, zrodilo se v době, kdy po Zemi a sluneční soustavě nebylo ještě ani stopy. Přes to všechno nedohlédneme dál než na břeh nekonečna.
Napíšu to ještě jednou: pohledem do vzdálenosti 28 miliard světelných let se díváme jenom na břeh nekonečna.
Při svých rozměrech, které se vymykají jakékoli představivosti, vesmír nezaznamená ani o mnoho řádů rozsáhlejší děje, než by mohl být zánik Země nebo třeba sluneční soustavy. Dokonce i vznik či zánik celé galaxie je ve vesmírném měřítku – ničím.
Je tady někde Bůh? – Nevím.
—ﬡ—
Kdo se alespoň rámcově seznámí s několika náboženskými naukami, nemůže přehlédnout jeden shodný rys: všechna ta učení jsou ve své prvopočáteční podobě nesmírně antropocentrická. Troufám si tvrdit, že implicitním středobodem (snad všech?) náboženství není Bůh, nýbrž člověk a jeho potřeba vztáhnout se nějak k okolnímu světu: stvořením člověka Bohem k obrazu svému proces stvoření světa vyvrcholí, to je antropocentrismus par excellence. Svět podle náboženských nauk je de facto antropocentrický.
Dnes ale přímo nahlížíme, že vesmír antropocentrický není. Člověk ve vesmíru zabírá – je-li vesmír nekonečný, což asi je – místo, jehož míra je prakticky nulová. Zjednoduším trochu: v takovém měřítku se představa žárlivého Hospodina, který lpí na správné formě uctívání, jeví jako neskonale malicherná, prostomyslná, dětinská.
Náboženské představy vždycky kulhaly za (v dané době) moderním poznáním, a vždy, když míra kolize věrouky a poznání byla neudržitelná, posunuly se náboženské představy do pozice, kdy s aktuálním poznáním alespoň nebyly v příkrém rozporu. I věda byla nějaký čas, zpočátku, silně antropocentrická, a tak se dařilo nalézt polohu, kdy si náboženská učení a vědecké poznání vzájemně nepřekážely – alespoň ne příliš. Ta doba ale končí a krize víry je toho nejspíš důsledkem.
Existuje-li Bůh, který je podle náboženských dogmat měřítkem všeho, tedy i vesmíru, světa, v němž člověk zaujímá limitně nulové, nicotné místo, myslím, že je zcela jiný, než jak o něm náboženská učení vypovídají. Čím déle po nocích pozoruji břeh nekonečna, tím méně pravděpodobné se mi zdá, že by mi nějaké náboženské učení mohlo o Bohu – existuje-li – něco smysluplného sdělit. Mnohem pravděpodobnější variantou se mi jeví, že představa Boha není než vycpávka, kterou si člověk podle potřeby vytvaruje tak, aby dobře vyplnila aktuálně pociťované neznámo. Hranice neznámého se v čase mění, a podle toho se mění i představa o Bohu. – Tím ovšem o jeho existenci není řečeno vůbec nic.
Je to vůbec k něčemu nezbytné? – Nevím.
—ﬡ—
Zatímco píšu tyto řádky, bezpočet bytostí, žijících na modré planetě, prožívá utrpení, působí utrpení a umírá v utrpení. Jsou mezi nimi zločinci i nevinní. K pomyslnému nebi letí modlitby a prosby, které podle všeho (soudím podle počtu obětí válečného, ale i jiného, mezi jiným i náboženského šílenství) nebyly a nebudou vyslyšeny.
Je tady někde Bůh? – Nevím.
Přikláním se k názoru, se kterým přichází buddhismus, chybně označovaný za náboženství: totiž, že příčinou utrpení je nevědomost. Nevědomost jako příčina stojí také za všemi neřestmi, které tak půvabně ztvárnil Matyáš Bernard Braun.
Na pomník Nevědomosti, na její sochařské ztvárnění, zatím, pokud vím, nedošlo. Když sedím za noci na ztemnělém dvorku a hledím na břeh nekonečna, vídám padat hvězdy. Někdy přitom stihnu v duchu zformulovat i nějaké přání.
Jedním z nich je, aby se pomníkem Nevědomosti nestala malá, modrá i zelená planeta, obíhající kolem hvězdy, která ji průměrem stodevětkrát převyšuje. Vesmír by to ani nezaznamenal.
A Bůh?
Nevím.
—ﬡ—
Text krásný a moudrý. Díky.
Jediná připomínka: „… příčinou utrpení je nevědomost.“ POUZE nevědomost?
Kdybych pronikla do tajů buddhismu, možná bych pochopila a otázku nepoložila.
Je to samozřejmě – zčásti – zkratka. Nepochybně lze nalézt a pojmenovat utrpení, kde v řetězci „příčina – následek“ nevědomost nestojí někde mezi prvními články. Myslím ale, že nakonec u nevědomosti vždycky skončíme; nemusí se jednat vždy o nevědomost na straně toho, kdo trpí, ani to nemusí být nevědomost (pouze) na straně toho, kdo utrpení působí. Nevědomost působí (bohužel) všestranně a plošně. Není to synonymum viny.
Abych byl upřímný, příliš se mi nechce vzpomínat na příklady utrpení, o kterých něco vím, a pitvat, kde je příčina příčin; zčásti proto, že je to bolestné, zčásti proto, že některé ty příběhy nejsou (jenom) mé.
Buď jak buď: případů utrpení, kde nevědomost je jako příčina hned první na řadě, je víc než dost.
—
Jak asi víte, já nejsem buddhista, protože buddhismus je na mě příliš přísný. Ale shledávám ho pravdivým, vede k vnitřní opravdovosti. Škoda, že tu už není můj kamarád Mandaladan (a zdaleka ne jen kvůli mně).
Vesmír vznikl (z ničeho, jak tvrdí vědci) před cca před 13 800 000 000 lety. Tedy – předpokládá se to, rukolapné důkazynejsou. Reliktní záření, které zůstalo po velkém třesku může být způsobeno spoustou jiných příčin. Takový legrační důvod může být, že je to šum, vzniklý v projektoru virtuálního vesmíru, protože žádný vesmír neexistuje.
Zhruba před cca 4 500 000 000 let se v jednom místě vesmíru začala hromadit kosmická špína a prach, zbylý po předchozí generací hvězd a vlivem výbuchu nedaleké supernovy vzniklá rázová vlna která způsobila lokální stlačení onoho nepořádku, hmota se nakupila a tím zahřála, nastartovala nukleární reakce a vzniklo Slunce. Ze zbytku se pak formovaly planety. Nejméně na jedné z nich, od Slunce třetí, vznikl zvláštní jev – život. To jest, že se neživá hmota se začala organizovat, používat jinou hmotu ke stavbě sebe sama a hlavně se replikovat. Dělat své kopie. Život se vyvíjel přes katastrofy planetárního rozměru k stále složitějším organismům První primáti, naši nejbližší příbuzní ve světě zvířat se začali objevovat před 65 000 000 let. První památky po civilizaci, Sumerská říše (stát) jsou datovány před cca 4 500 lety.
Tak si tu žijeme…
===
Bez ohledu na to, jestli se lidé zničí vzájemně nějakou atomovou válkou nebo lidstvo vyhyne z jiných příčin, po dalších 3 000 000 000 se začne naše Slunce, po vyčerpání atomového paliva nadouvat, dosáhne průměrem až k dráze Země a tu zcela sežehne. Zeměkoule se vypaří.
===
Nyní bych mohl popisovat jak Vesmír začne chladnout, měnit se v soustavu černých děr, které budou polykat jedna druhou atd. Nakonec se poslední černá díra, která polkla ostatní pozvola vypaří, až z ní nezůstane vůbec nic. Ani jeden foton.
A protože čas a prostor může existovat jenom, když je ho možno definovat jako vzdálenost mezi dvěma body. Prostorem se pak definuje i čas, rychlost a ostatní fyzikální veličiny.
To bude trvat biliony bilionů let. Tolik vědecké (?) teorie.
===
Na konec světa věda nedovidí. Ale mi by se líbil takový konec: Až zbude jen jedna gigantická černá díra, v jejíš singularitě bude soustředěna veškerá hmota a záření bývalého vesmíru se něco stane. Nějaká nepatrná nehomogenita singularity, někde za horizontem událostí, kde si klidně může čas s prostorem, hmotou a energií prohazovat svá místa způsobí, že vesmír (věs mir) opět vybuchne ve novém velkém třesku. A začne to znova.
Otázkou pro mě zůstává, jestli ten náš Big Bang, Velký Třesk před 14 miliardami let byl prvni, nebo jeho pořadové čísĺo je tak obrovské, že se nedá ani zapsat.
Kosmologie podle starých kocourů…
(Bez záruky)
Nejmenší problém je se zápisem těch velkých čísel – to je totiž jen otázka vhodně zvolené symboliky 🙂
—
Z trochu jiného soudku:
U dnešního oběda jsem převyprávěl Tvůj příběh:
https://www.litterator.cz/borysuv-lemrouch/comment-page-1/#comment-10904
Sklidil jsi úspěch 🙂 Moc se to líbilo.
Umím i jinak. Ale raději jsem počítal nuly.
A omlouvám se za „š“. Má tam být „ž“.
A neumím počítat nuly…
Vymyslet něco nového, to chce chytrou hlavu. To není můj případ, bohužel. Ale umím dobře opisovat, to mi šlo už ve škole (žertuji, opak byl pravdou).
„Nebuďte tak strašným,“ ujal se slova jednoroční dobrovolník, „a pomýšlejte raději na svůj konec. Právě nedávno vám řekla inspekce, že půjdete k raportu. Na takovou věc měl byste se připravovat velice vážně a rozjímat o posledních věcech desátníka. Co jste vlastně proti vesmíru, když povážíte, že nejbližší nám stálice je z tohoto vojenského vlaku vzdálena 275 000 krát než slunce, aby její paralaxa vytvořila jednu obloukovou vteřinu. Kdyby vy jste se nacházel ve vesmíru jako stálice, byl byste rozhodně příliš nepatrný, aby vás mohly postřehnout nejlepší hvězdářské přístroje. Pro vaši nepatrnost ve vesmíru není pojmu. Za půl roku udělal byste na obloze takový maličký oblouček, za rok maličkou elipsu, pro vyjádření kteréž číslicemi není vůbec pojmu, jak je nepatrná. Vaše paralaxa byla by neměřitelnou.“
K tomu modelu Zeměkoule připodotknu, že já jsem si jí představoval/představuji jako kouli o průměru 13 metrů, právě abych si mohl nějak představit ta horstva a Mariánský příkop. Nejvyšší hory ani ne centimetr, mořský příkop obdobně = dva centimetry rozdílu. Javor na Šumavě ční nad Plzeňskou pánví do ohromující výše jednoho milimetru.
Pro měření jen lidským okem („vod voka“) je vlastně ta třináctimetrová koule téměř dokonale hladká.
Jdu si nalít burčák (včera hoši přivezli z Čejkovic) s vědomím dalšího citátu:
„To je velmi špatný,“ pokračoval Švejk, „když se najednou člověk začne plést do nějakýho filosofování, to vždycky smrdí delirium tremens.“
P.S.: Mrknul jsem se co je to vlastně ta paralaxa, a tak se mi jeví, že argumentace jednoročního dobrovolníka není úplně astronomicky správná, ale….. co na tom záleží, vzhledem k velikosti vesmíru a jeho tajích, ne?
Laxá je islandsky losos. Losos na páře.
Lososa bych si dal.
Ale dnes ne na páře. Na másle jemně pokmínovat a posolit.
Parakotoul, paralaxá.
Para-laxá je losos, který udělal na páře několik parakotoulů.
Paragraf, paradoxy, Paraná…
===
To „zmenšování světa“ do představitelných poměrů mě taky jeden čas bavilo, ale už jsem viděl několik modelů sluneční soustavy, postavené ve správném měřítku kdesi v poušti a dokonce i v Brně na Kraví hoře, takže jsem konstatoval, že bych byl jenom trapný epigon. Ale přemýšlet v pochopitelném měřítku je rozhodně zajímavé.
Ale když se dostaneme do mezihvězdných nebo dokonce mezigalaktických úvah, myšlenkové modelování tak jak tak selhává. Ta měřítka jsou nepředstavitelná.
Nicméně žijeme v nádherně klidné části Vesmíru. Leckde jinde je hůř.
===
Pro mě osobně je nejlepší lék na znechucení nad okolím/lidmi/lidstvem vytáhnout lehátko nad chalupu, kde je vidět většina oblohy, vzít si sebou půl litru horkého kafe a svetr a koukat na Mléčnou dráhu. Člověk si už po několika minutách uvědomí svoji pranepatrnost v prostoru i čase a to uklidňuje. Jeho problémy se stanou spolu s ním pranepatrné až neexistující. Zmizí.
Myslím, že to byla i Alefova pohnutka k napsání tohoto článku.
Částečně. Proto jsem psal i o Nevědomosti.
Počínat si jako pán světa a být přitom nepatrnější než nepatrný, to je strašlivá Nevědomost.
Myslím, že pochopení té nepatrnosti by mohlo přinést klid a mír.
Napíšu s chutí více, ale musím řešit cizí existenční problém. ..
Držím palce a přeju, ať uspěješ.
Zmenšování a zvětšování světa.
Možná, že nejmenší částice atomu, třeba řekněme kvark je celým komplexním vesmírem a my jen nemáme nástroje (dalekohledy) abychom to mohli sledovat.
A možná, že celý nám známý (nekonečný) vesmír je jen maličkým kvarkem nějakého atomu.
A protože víme, že při pokusech s nejmenšími částicemi se částice chová podle naší vůle,
projde mezerou v pokusné desce buď jako částice, nebo jako vlna – dle přání pozorovatele,
můžeme uznat za velmi pravděpodobnou teorii, že celý vesmír je jen projekce Mysli Vesmírného Boha.
( vím, že částice neprochází mezerou na 100% dle přání pozorovatele, ale to je tím, že pozorovatel není vyškolen jak si správně přát.)
Možná budeme jednou zkoumat nejmenší částice, na které nemáme mikroskopy a nejvzdálenější vesmír, na který nemáme dalekohledy mentálně.
Parapsychologie, magie, al-chemie, medotace a pod…
To jsem zvědavý, co budou o tom učit ve škole Ječmínka, až do té školy bude chodit.
Jdu vyzpovídat menhir.
🙂
Tu pasáž o nebytí strašným a odpovídající paralaxe by si měli přečíst, a zejména, jsou-li toho mocni, také náležitě promyslet, tam nahoře ve skleněné věži…
Ti takové texty nčtou. Prý jsou nekonkrétní a odtržené od života.
Navíc asi nikdy nekoukají na hvězdy.
Trochu odlehčím vážné téma:
Obrázek glóbu v perexu je stažen z internetu, ale úplně stejný glóbus mi stojí na stole. Jak jistě každý pozná, je otvírací.
Kdo chce, může hádat, co je uvnitř.
Já mezitím glóbus otevřu, a …
Šrůtka voňavé slaniny ani klobása tam asi nebude, ale láhvi portského by to v takovém glóbu docela slušelo 🙂
A co takhle dobrá whisky ?
V jakesi cinske mytologii si nesmel clovek co nasel tajemny artefakt prat nesmrtelnost, to bylo zapovezeno. Ja bych s tim vydrbal 🙂 Uplne by mi stacil vek tisic miliard let, pac to se vycerpaji zasoby vodiku a prestanou se rodit nove hvezdy. Pak uz to bude ve Vesmiru nezajimave 🙂
Hulvathe,
splnil jsem vaše přání a poslal Alefovi povídání o „Kocourkovi, který se uměl narodit“. Tak buďte, prosím, trpělivý.
Godote, jste v poradku ? Odkdy ty hlasy slysite ? Chlorpromazin by mel pomoci…
Tady, v diskusi, úplně dole.
https://www.litterator.cz/kocka-ktera-me-milovala/
Přiznejte se, nebo….!
…nebo budete přiznán. Totiž usvědčen. [;>))
Ahaaa, tak to je jak rikava taticek vlasti Klaus, „hluboke nedorozumeni“ 😀 Tak tesim se na cteni.
Ach, ta nekonečna/konečna, rozměry/prostory a k tomu měřítka/křivítka.
Věřte /nevěřte, od dětství k dědství mne právě vypsané fascinovalo. Když se jako „stará šlápěj s předtištěným parte“ občasně vypravuji k pěším i cyklistickým túrám na horské vrcholy jižní části Šumavy je to opakovaný fyzicko-mentální pokus o připomenutí dávnějšího vztahování jedince k prostoru v nadhledech z rozhraničení (jiho)české, bavorské a rakouské krajiny až k Alpám.
Alef píše: „Je tady někde Bůh? – Nevím.“ Dle myslitele/rouhače F. Nietzsche: Bůh je mrtev! Dle průběžného hloubání pozici Boha obsadil člověk jím stvořený. Má-li to božské stvoření platnost, obrovitou potíží je, že ne obyčejný člověk je bohem, nýbrž Majitelé, novodobá šlechta – liberálně demokratičtí diktátoři. V Deníku v dopisech napsal malíř van Gogh, parafrázuji: Stvořil-li Bůh svět a v něm člověka, Bohu se dílo nějak nepovedlo. K tomu dodávám – alespoň se ví na koho chybu svést. Připisuje se M. Horníčkoví názor, že: Bůh miluje ateisty, protože ho neobtěžují svými problémy. Dodávám: postačuje, že všechno dávno zavinil „pánbuch.“ Promiňte mi bláznivý diskusní výtok; může za to déšť, který mi zaplavil mozkovnu…
Budu teď zkoušet teorii možná šílenou, ale téma je tak lákavě široké…
Všechna zmiňovaná měřítka v článku, a dokonce i ta, která běžně používáme při snaze cokoliv poměřit, jsou vlastně ze stejného nebo srovnatelného rozměru. Ale co když pojem Bůh a jeho existence, či neexistence, se natolik vymyká, že nelze použít známé, anebo aspoň srovnatelné rozměry? Např. nikoho normálně nenapadne srovnávat podle stejných kritérií třeba vzdálenost A až B, dynamiku Beethovenových sonát a hustotu nasyceného roztoku čehokoliv rozpustného. Kde je řečeno, že toto nelze porovnat v dimenzi Boží? Není to až moc šílené…?
Pan Horníček kdysi řekl že má rád dialogy, které končí v nekonečnu. Taky jsem podobně potrefená a ráda fantazíruji.
Co myslíte? Co já vím, zatím známe jen málo dimenzí…
Ne tak zhurta.
Porovnávání podle jiných parametrů existuje. Třeba hudební tón a k němu přiřazená barva. Nebo vůně a jistý tvar. Případně (u mě např.) text a hudba. Některé texty (ale i fotografie) mi doslova „hrají“. Někdy jsou to melodie známé, byť poněkud přepracované, jindy zcela neznámé. Jenže je nedokážu zachytit, takže jsem odkázán na to, zapátrat v paměti a najít něco „nejpodobnějšího“.
Ale tohle je už vlastně moje profese.
Nemyslím si, že je to Boží vůle. Ostatně jak pravil pan Horníček: Pokud bůh existuje, má rád ateisty, protože ho neobtěžují svými problémy.
O vůli Boha bych se neodvážila polemizovat, ale ty odsud neodhalené dimenze dovolují popustit z uzdy představivost. Moje letošní anabáze s mým Zdeňkem mi ledacos o Bohu odhalila. A přináší kýžené zklidnění psychiky. Ale je to jen můj čistě subjektivní prožitek. 😏🔥
Pan Horníček byl stejně úžasný…
Teta mé čtvrtky dělala uklízečku v hotelu Atom v Ostravě a ta mi mé představy o Horníčkovi zcela převrátila, shodila hluboko, hluboko dolů.
Nevím, já se s ním nepotkal, jenom četl jeho knih a viděl jeho slavné předscény s Werichem.
Obojí bylo výborné. Ale nevylučuji, že měl nějaký „zadní dvorek“. Kde kdo ho má.
Nebo že si tetička vymýšlela.
Tužka napíše,….četla jsem si se zájmem vše tady napsané,….díky,….diky tomu jsem se na chvíli odpoutala od své terestrické podstaty.
Jsem venkovský balík,….občas jsem se dívala i na hvězdy,… Každé ráno na oblohu a odhadovala, jaké bude počasí. Napoleon ve svých zápisech přiznával,….že jeho sluha mu musel každé ráno, dříve než rozhrnul množství závěsů, ty závěsy měl i na svých taženích ve stanu,/ aby měl klid na spaní,/….tak po rozhrnutí závěsů říci….Dobré ráno, pane, venku svítí slunce a podle vašeho horoskopu vás čeká šťastný a úspěšný den. Pak teprve Napoleon otevřel oči,…..a už mu bylo lautr jedno, že to nebyla vždycky pravda.
Zajímala jsem se o různá odvětví lidského snažení,….a když jsem se nabažila určitého množství znalostí a zkušeností a dovedností,…..udělala jsem obrat o určité množství úhlových stupňů a pátrala a shromažďovala informace i um o něčem jiném.
Zaujetí přírodou a přírodními zákony mě neopustilo nikdy,…..jak jsem napsala, venkovský balík.
Když výjdu ráno ven,….první pohled jde k zemi,….pak teprve na oblohu,….a od jisté doby dám pozdrav slunci….i když třeba ještě nevyšlo…..Dost často vycházím dřív než hvězda ranní.
Vždycky záleží na úhlu pohledu, kam se zadíváte,…co zaujme, co hledáte, co přehlédnete, o co se úmyslně nezajímate, co vytěsňujete ze svého okruhu myšlenek,….a k čemu se navracíte v časech dobrých i zlých.
Prach jsi ….a v prach se obrátíš.
Tužka.
Co jste vy, byli jsme i my,
Co jsme my, budete i vy!
Nápis nad branou hřbitova v Hybe, mezi Liptovským Mikulášem a Liptovským Petrem. Chodívali jsme tam tudy do hospody a na ránem zpátky do kasáren.
Bylo to pochopitelně slovensky, ale pravopisem si už nejsem jist, takže raději v překladu.
Tak, tak.
Na bráně hřbitova mezi Drhovicemi a Dražicemi (u Tábora) je nápis: Malý příbytek velký klid.
Jasně.
Jde o to, abychom se v ten prach neobrátili předčasně a aby ten prach nebyl radioaktivní.
Pěkný článek na Asiaskopu: tah mimo logiku, posloupnost bůh-člověk-stroj.
Stojí za přečtení:
https://www.asiaskop.cz/technologie/jak-prekonat-ai-tah-mimo-logiku
O go jsem zatím jen četl. Uvažuji o tom se ho naučit trošku hrát. Když už tam mohou být nepředpokládané, byť povolené tahy. Zdá se, že je strategičtěji zaměřená než šachy.
Možná je někde na netu stránka, kde si lze zahrát oproti AI.
(Nečekaná rozhodnutí jsou moje specialita. Ale mezi lidmi, ve hře jsem to moc nezkoušel.)
[;>))
Já znám go pouze ve psím spřežení, spolu s dží a hó. Kdysi jsme měli 4 husky (potomky Jašatope), teď mají mlaďoši (mladí 50 let) 8 čechohoráků, ti mluví stejným jazykem.
Jako pubertální dítko jsem si kdesi přečetla základní informaci o GO a nadchla jsem se. Z moduritu jsem vyrobila kameny – nejmíň stovku, možná víc – polovinu svědomitě obarvila, vyrobila jsem hrací plochu a celé jsem to o vánocích věnovala rodině.
K hraní hry ale nikdy nedošlo.
Alefe,
Vy nás pořád napínáte – stále jste neprozradil, co to vlastně ukrýváte v tom krásném glóbu.
https://www.litterator.cz/na-brehu-nekonecna/comment-page-1/#comment-11692