23. 11. 2024

Na hornom konci za stanicú

(předchozí část – Portál)

(Potok)

„Ako ste vedeli, kde máme spálňu?“
Vím to déle než šedesát let
. Ale musím si to nechat pro sebe.

—ﬡ—

Prašná cesta, která se při dešti změní v bláto. Vůně plotů z dehtovaných prken, ze dvorků doléhá na ulici ticho a sem tam i nějaké zvuky. Někdo strouhá kukuřici, někde dál štípou dřevo. Štěkot psa, kdákání slepic.

Jdu známou ulicí a míjím dům, kde žijí moji prarodiče. Za plot nevidím, ale podle zvuků soudím, že někdo nabírá okovem ze studně vodu. Ruční pumpu tady nemá skoro nikdo.

Obcházím ves a prohlížím si známá místa. Za padesát let bude v obci vodovod, dlážděné chodníky, asfaltová parkoviště a silnice. Ulice dostanou jména, bude tu několik obchodních středisek, za dědinou sportovní letiště, a z Kozího vršku, kam děti chodí v zimě sáňkovat, bude jen rovná pláň po těžbě písku.

Nic z toho dnes ještě není a dlouho nebude patrno ani náznakem. Jen hospoda kousek od kostela bude pořád na svém místě.

—ﬡ—

Cesta z hospody byla krušná.

Abych nemusel pít borovičku, vymluvil jsem se na léky a popíjel jsem „babské“ červené víno. Motala se mi hlava a ostatní byli, jak se říká, na padrť. „Měli bychom jít,“ řekl jsem, když čas dospěl k zavírací hodině.

Seděli jsme v lokále nakonec sami dva: starý a ještě starší muž, a ten mladší byl tomu staršímu dědečkem. Z těch dvou si toho ale byl vědom jenom jeden.

„Pojďme tedy,“ souhlasil můj společník, „a kam máš namířeno?“

„Na horný koniec a potom ešte kúsok za stanicu,“ cigánil som, až sa mi od úst prášilo, „odprevadím vás.“

„Nuž hej, reku, šak ty si Karol Molnár, čo býva vo štvrti za stanicou. Teda dzime,“ pravil můj dědeček, stareček, a pak jsme šli.

„Víš, Karol, šecko je to na nic. S Kačkú sme stavjali dom, máme veľkú záhradu a k tomu riadny záhumenok. Šecko si dorobíme, nehladujeme – a dzeci tu nechcú bývat. Že vraj majú vlastné životy a na dzedzinu nepôjdu, ani Ivan, ani Žofka. – Tak na čo sme to s Kačkou šecko robili? Na nič?“

Starečkovi sa ligotajú oči. „Na čo sme to všetko robili? – Karol, mosím si na chvíľu sadnút, hen tot máme lavičku. Sadnime si, Karolko.“

„Zajtra,“ pokračuje stareček, „zajtra dôjde Ivan s ženú a vnúčkem. S malým Ivánkem. Mosím sa z teho vyspat, Karol, dzime,“ a když se postavím, abych ho vzal pod paží a podepřel, udiveně se na mě podívá:

„Ale ty nejsi Karol! Ty si Ivánek! A jak to, že si taký starý, starší ode mňa?“

Beru ho pod paží, a když vykročíme k domovu, říkám: „Zajtra si povíme. Včíl mosíme domú z šeckého sa vyspat.“

Beru za kliku a otevírám vrátka. Stará paní nám jde vstříc: „Bože dobrý, môj Jožko… poďte dnu,“ a já beru starečka do náruče, nesu do ložnice a uložím na postel. Stareček spí jak dřevo.

Vycházím z ložnice do kuchyně, a vtom se starenka zarazí: „Ako ste vedeli, kde máme spálňu?“

—ﬡ—

„Mal by som ísť. Stareček sú v poriadku, pôjdem.“

„Čo vám za to dám… toto si zoberte,“ povie starenka a podáva mi stokorunáčku. Tu si samozřejmě nevezmu. „Ale jedno želanie by som mal… môžem sa prejsť po vašom dvore?“

Starenka je viditelně zaskočena: „A čo tam uvidíte?“

„Smiem…?“

„Nech sa páči,“ odpovídá po delší pauze starenka, a jdeme a dvůr.

Na dvoře je tma a určitě si na botě odnesu slepičinec. Ořech, který roste na dvoře, je menší, než si ho pamatuju. Šopa, ze které voní naštípané bukové dřevo. Dveře do komory se známou klikou. Nízká stolička, na které je jako polštářek složený děravý pytel od brambor. Na ní sedává stareček, když kouří a když Ivánkovi plete velikonoční korbáč.

Usedám na stoličku – a myslím, že se mi lesknou oči. Ale ve tmě to není vidět.

—ﬡ—

Je odpoledne, čtvrt na pět, a do stanice přijíždí vlak. Je to osobák Kúty – Bratislava. Lístek už mám a vyhlížím, kde nastoupím. Lokomotiva vypouští páru, kola skřípou a lidé se hrnou na perón.

Starší žena a muž vyprovázejí mladý pár s dítětem: loučení, objetí, polibky a mávání na cestu.

Schůdky jsou vysoko. Muž v hnědém obleku pomůže nastoupit ženě v květovaných šatech, pak jí do náruče podá dítě. Dítě je chlapec, snad tříletý. Muž vyzvedne do vagónu tašky a kufr, nakonec i sám nastoupí. – Je čas, abych do vedlejšího vagónu nastoupil také já.

Pára supí a vlak se rozjíždí. Přes rameno omšelý turistický batoh, procházím vagónem a spojovacím můstkem do dalšího vozu. Žena v květovaných šatech a muž v hnědém obleku se synem v náruči mávají z okna. Nádraží mizí a oni si sednou.

Žena je o tři roky starší než její muž, ale není to poznat; vypadá velmi mladě. Za deset let bude její muž služebně vyslán do exotické ciziny a ona tam prožije nejkrásnější roky svého života; do smrti na ně bude vděčně vzpomínat. Až bude synkovi osmnáct let, její muž od ní odejde s jinou ženou, a ona ji bude do smrti nenávidět. Rodina se rozpadne a na spoustu společných zážitků zůstanou jen blednoucí vzpomínky. – Takových osudů je bezpočet, není to nic zvláštního.

„Dobrý deň, je tu voľné?“

„Nech sa páči, sadnite si,“ odpovídá muž v hnědém obleku. Žena mi téměř nevěnuje pozornost, je tu pro svého muže a hlavně pro svého syna. Nejvíc pozornosti mi věnuje on.

Je to neposeda, a kdyby mu rodiče dali volnost, vymetl by celý vagón a podle toho by i vypadal. Pozorně mne sleduje a číhá na příležitost. Nakonec to nevydrží, vysmekne se mamince a přiběhne ke mně:

„Ako sa voláš? Ja som Ivan, a aj môj tatko je Ivan. Ideme aj s mamičkou do Bratislavy. Boli sme u starečka a u starenky. Stareček mňa zebrau sebú do šenku,“ přechází chlapec plynule do záhoráčtiny, „a kúpiu mi tam zónku! A potom sme išli na bicigli domú a starenka sa hnevali. Ale my chuapi,“ vypne klučina svůj dětský hrudníček, „my chuapi mosíme držat spolu! – Reku, já sem Ivan, a tebje jak ríčú?“

Tady jsem povinen udělat odbočku.

Jako dítě jsem cestoval s rodiči vlakem, a to nejednou. Ostatně, za mého dětství to bylo zcela normální; můj otec si auto koupil, teprve když jsme se vrátili z Egypta, to mi bylo patnáct let, a auto zdaleka neměl každý. – Bože můj! Kdy já jsem naposledy cestoval vlakem?

Na jednu z těch cest v dětství si pamatuju obzvlášť zřetelně: seděli jsme ve vlaku s pánem, který měl cestu stejnou jako my. Krásně jsme si popovídali a mně se ten pán strašně líbil. A měl krásné jméno, které jsem do té doby neznal: jmenoval se Franta. To jméno se mi tak líbilo, že mne maminka musela oslovovat asi týden: „Franto!“ – Což to není krásné jméno?

—ﬡ—

„Tak ty si Ivan, rovnako ako tvôj otecko? To je pekné,“ povídám, „a mňa volajú Franta. Páči sa ti moje meno?“ a potřásáme si rukou. Totiž – my chuapi mosíme držat spolu, tak je to.

Ivánek je jak šídlo a už ho mám na klíně. Otec se omluvně usmívá, zvedá se a kluka chce vzít zpět: „Prepáčte, prosím. – Ivánku, to nemôžeš, takto k cudzím ľuďom. To sa nesmie.“ Vidím ty smutné oči; musím něco udělat.

„Ale to nič,“ povídám, „však my už nie sme cudzí. Podali sme si ruky a sme sa navzájom aj predstavili, šak, reku, my chuapi mosíme držat spolu – né?“ A už ho mám zas na klíně. Maminka se červená, otec se omluvně usmívá, ale Ivánek je spokojen.

„Budeme si říkat vtipy,“ povídá Ivánek, „Franto (užívá si možnost někoho tak oslovit), začni!“

Povídáme, cesta ubíhá. Poslední zastávka před Bratislavou je Železná studienka. Říkám trochu hlasitěji, aby to zaslechl i otec:

„Chodíš v lete na kúpalisko? V Železnej studienke je pekné, s čistou vodou. Naberá vodu z potoka, a v tom potoku žijú raky. – To by sa chlapcovi určite páčilo,“ obracím se k tatínkovi. Otec se zájmem pozvedne obočí a usměje se: „Uvidíme. Možno o rok, teraz už je na kúpanie chladno.“

Vlak zastavil na bratislavském nádraží a my jsme se rozloučili.

A to je vlastně všechno.

Mimochodem, viděli jste někdy v potoce živého raka? Já ano, jednou jedenkrát, je to dávno.
To mi boli štyri roky, na potoku v Železnej studienke.

Nič sa nestalo, nič sa nezmení – všetci máme vlastné životy.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

14 thoughts on “Na hornom konci za stanicú

  1. Myslím, že je co dodat. To jsou věci, kde náhle věřím na nadpřirozené jevy. Jsou!
    To když v noci mluvíte se svoji babičkou a ona je mladá a krásná a ještě se nepotkala s dědečkem. Nebo když se procházíte domem, který vybombardovali během druhé světové a po čase se čirou náhodou dostanete k archivní fotce a je tam všechno tak, jako v tom snu.
    Tyhle věci přece nemohou být zapsané v DNA?
    A co sny o událostech, které se teprve stanou? Vypadá to, že tu taky něco napíšu i když můj styl není tak dobrý jako Alefův. Ale sny mám taky živé, barevné, stereofonní – a podivné.
    Asi už demence…

  2. Umíš to napsat hezky.
    Když jedu na houby do údolí Za horama (teď ne, je moc horko a bolí mě koleno) a vykoupat se na jez do Otavy, vždycky zastavím u naší bývalé chalupy, kterou postavil dědeček v roce 1929. Moji rodiče ji prodali, když její údržba už byla nad jejich síly a já tehdy preferoval Rio a Santiago a Kanton a tak.
    U silnice, kousek od chalupy, v místech kde do ní ústí polní cesta, stojí pod pár mohutnými stromy (javor a tak) miniatirní kaplička (svatého Jána už dávno někdo ukradl) a lavička. Na té sedával děda, který tam chodil tajně kouřit, aby babi nevěděla. Když jsem povyrostl, vozil jsem mu cigarety, potají, protože přece my chlapy musíme držet spolu, né? Pamatuji na jeho globusky a letky, pak nějak zmizely z trhu.
    Vždycky se na té lavičce posadím, nikam nespěchám a přemýšlím tak o života běhu.
    Zažil jsem tam nejkrásnější prázdniny, když mi bylo šestnáct (jasně Věrka Taliánů v tom jela se mnou, každý rok se u ní stavím na kafe a pokec). Babička byla ročník 1909, takže jí v tom roce 1970 bylo… fakt teprve jedenašedesát, a dědovi o tři víc. Z dnešního pohledu ještě ani ne důchodci, ale já je tenkrát měl za opravdové staříky. Mně bude za pár dní sedmdesát a nebýt toho kolena, cítil bych se jako (poněkud obtloustlý) Ilja Muromec.
    Vidím v duchu toho šestnáctiletého frajírka s vlasy na ramena (těch problémů ve škole!) a frajerskými brýlemi, jak sjíždí na svém pincku (Jawa 21) hned první den prázdnin z dolní návsi k potoku, proti kráčí na krátko okudlané děvče…. opravdu to byly hezké prázdniny. Trochu jim závidím ty dlouhé večery s partou dalších pubescentů. S Bóďou Šplíchalů, což byl největší frajer široko daleko, kamarádkou Zdenou Hošků a její sestrou Mirkou, s mojí ségrou Jitkou…. skoro dvacet nás bývalo. Od nich jsme se vždycky oddělili. Včas.
    Prázdniny se zdály nekonečné. Ale nebyly….
    S tou Věrkou si říkáme, jak by se asi odvíjel život, kdybychom spolu zůstali….?
    Zůstalo pár prázdných stránek,
    kde se příběh náš měl psát.

    Trochu jsem se zasnil, pardon. Viníkem je sugestivní Alef!

  3. Návrat do dětství. Na předškolní dětství mám silné vzpomínky. Raci na potoku Meleček – nad Žimrovicemi, v tůni tam bývala parma. Starý Ondřej s dřevěnou nohou vyráběl hrábě a žebříky, i v létě nosil dlouhý kabát a já nikdy neviděl, kde mu ta dřevěná noha začíná a jak je přidělaná.
    Táta raky vytahoval z potoka a zase je pouštěl. Auto koupil, když mi bylo 5 let; byl to Wartburg 1000, černý, s bílou střechou. Uprostřed řeky Moravice (v brodu) jsme ho šamponovali a myli. Tátův kamarád Jarda Vlček přijel vedle nás s červenou otevřenou Felicií a šamponoval taky.
    U řeky rostla krásná vysoká rostlina, něco jako kmín, ale 2m vysoký. Táta mi ze stvolu udělal trubičku, aby si v říční přehrádce udělal studánku s čůrčkem. Na břichu mi naskočily puchýře a jeli jsme k doktorovi – byl to bolševník; jizvy byly vidět ještě 20 let….

    1. Raci v Kolčavě (Novosedelský potok), v místě zvané Hrobí. Tak asi rok 1958/1960. Táta je lovil pod břehem a zase pouštěl. Já se jich bál, neb jsem byl v tom věku celkem posera.

      1. Já v 6 letech (už v Jeseníkách) chytal pstruhy v potoku. Ruce až po ramena pod břehem, plné gumáky a prdel ve vodě. Nejvíc jich bylo v září – říjnu, když padalo listí. Viseli za žábry na klacíku, obyčejně kolem 10-15 ks, míru jsem měl nakreslenou na ruce, bylo to 22cm. Největší, co jsem chytil, měl 36…..Angína byla mým stálým společníkem. Než jsem si vyřezal první širokou vidličku a chodil na ně s baterkou… tehdy jsem nebyl moc ochránce přírody.

  4. Znal jsem jen jednoho dědečka, z otcovy strany. Ročník 1900, přišel o sluch na 1 ucho na Piavě. Uměl italsky … bydlel v domku ve Svinově, 2 místnosti, suchý záchod, půda s pavučinami a demižony, v nich byly růžové „jahodali“ a „malinali“, italské speciality s bublátkem byly vylepšovány lihem, který ovšem chuť myšinců nepřerazil.
    Zahradu měl asi 200m od domku, ve vilové čtvrti (pozemek bez vily). V 90 letech už neviděl, ale dokázal lapnout mouchu. Brambory sázel po hmatu a řádky mu šly přes sebe. Když mu bylo 80, svěřil se mi: „Laďo, už rok jsem neměl babu“.

  5. Velmi zajímavé, občas se mi stávaly chvíle, kdy jsem prožívala intenzivní pocit, že jsem na místě, kde jsem s určitostí byla poprvé v životě, se bezpečně vyznala a dokonce věděla, co bude „za rohem“…
    Je toho tolik, co o životě a běhu světa nevíme. Díky za tento vhled a moc se těším nejen na další podobný, ale i na diskusi ke všemu. Jen stále zápasím s časem – jsem uprostřed stěhování… 🤔

  6. Tužka napíše,…ááá,….zajímavé,….takový časovědobově sestavený propletenec. Čtenáři, snaž se události rozplést a seřadit.
    Četla jsem dvakrát,….snažila jsem se dát tomu časovou linku,….něco je utajeno,….to tomu dává ten správny náboj.

    Běh života přináší mnohdy zvraty událostí,….a jedinec nemá možnost ani dost sil se jim vyhnout.
    Občas rozmlouvám prostřednictvím tarot s Prozřetelností a ptám se,….“Naznač mi, prosím, kam směřuje vývoj tohoto sledu událostí“…..

    Vracím se do minulosti,….pátrám v ní,….beru si z těch časů poučení,…V přítomnosti jsem ve střehu, dávám bacha,….Budoucnost,….budoucnost se snažím ovlivnit a zavčas zareagovat správně.
    Díky za text,….Tužka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top