by (Portál)
Celé to má na svědomí má nejmladší dcera Ellen. Podrobný výklad by zabral mnoho stran textu, většinou nezáživného; pokusím se úvod zkrátit na snesitelnou míru.
Začneme trochu pohádkově.
Byl jednou jeden král, a ten měl čtyři děti – tři dcery a jednoho syna. Všechny své děti nadevše miloval, ale největší slabost měl pro svou dceru nejmladší.
Kterak to? Inu tak: narozením nejmladší dcery se král stal nejbohatším člověkem na světě (o tom snad někdy jindy), a pak – Ellen přišla na svět, když král i královna měli konec mladosti na dohled. Narození dítěte jim prodloužilo mládí o bratru patnáct let.
Ellen byla pěkné číslo hned od narození (a stále je). Ve čtyřech měsících lezla z kočárku, a když začala běhat, byla k nezastavení (a stále je). V předškolním věku k jejím nejmilejším hračkám kromě obvyklých Bárbín patřily sekyrka, meč a luk (babička: já nevím, vy to děvče vedete jak kluka! Sekyrka a luk, copak to jsou hračky pro holčičku?) a za hektolitry krve, které v jejích hrách vytekly z těl padouchů, by se nemusel stydět žádný akční film. – Ne, nelekejte se: na žádné krváky jsme se s dětmi nikdy nedívali; to všechno byla, prosím, autentická a ničím zvenčí nepodporovaná dětská fantazie.
Elleniny dobrodružné sklony nabraly formu, když se seznámila s Popelkou Libušky Šafránkové. Paní Šafránková Popelku, pokud vím, neměla ráda – ale vysvětlujte to malé holce, která Popelku miluje, zbožňuje, považuje za téměř sestru a nekonečně touží s Popelkou se nejen setkat, ale její dobrodružství i spoluprožívat!
Večer co večer jsme si s Ellen před spaním vyprávěli instantně vzniklé příběhy, ve kterých Popelka a Ellen prožívaly společná dobrodružství. A pak se to stalo: v jednom starém domě jsme nalezli portál, jímž bylo možno do těch příběhů vstoupit a opravdu je prožívat. Portál je maskován jako stará skříň, a když jím projdete do paralelního světa, ocitnete se v malé chaloupce, ztracené hluboko v lesích.
Ellen samozřejmě, věrna svému mládí a nátuře, prolétla chaloupkou jako kometa a jen tak-tak si v komoře stihla vzít na cestu pár rekvizit, které považovala za nutné. A hurá za Popelkou! Kdežto já ve svých letech jsem přece jen o něco málo uvážlivější; i povšiml jsem si, že v polici kromě jiných věcí je taky spousta knih. A zatímco Ellen s Popelkou se koňmo i pěšmo proháněly po lesích, já jsem listoval v těch knihách.
Tady jsem povinen udělat malou odbočku.
Čtenářka nebo čtenář, jimž nejsou cizí knihy J. L. Borgese, nepochybně jsou seznámeni s existencí Bábelské knihovny. Málo se ovšem ví, že existuje také Bábelská knihovna v.2.0. Ta se od první verze odlišuje tím, že stránky jejích svazků nejsou naplněny kombinací písmen, nýbrž kombinacemi barevných bodů ve vysokém rozlišení. Proto svazky Bábelské knihovny v.2.0. obsahují také ilustrace. – Zatím jsem neměl čas zjišťovat, zda Borges o druhé verzi knihovny věděl, a pokud věděl, proč o ní nepsal. Jestli se k tomu dostanu, pokusím se to zjistit.
Je nabíledni, že ve svazcích BK2.0. je obsaženo vše, na co byste mohli jen pomyslet, a ještě mnoho navíc. Problém ovšem je, jak v knihovně hledat. Většina stránek těch svazků obsahuje buď chaos, nebo informace, které ještě neumíme rozkódovat. Smysluplných stránek, které lze číst tak, jako například tento text, je v ní relativně málo – a co je horší, nikdo neví, kde a ve kterých svazcích jsou. Jak do BK, tak i do BK2.0. chybí klíč.
Ten chybějící klíč se jmenuje Síto Herma Panmegista a ležel na polici, zastrčený mezi zaprášenými knihami kdesi v zadní řadě.
Síto Herma Panmegista je algoritmus, který určuje, jak ve zdánlivém chaosu BK2.0. nalézt jakoukoli požadovanou informaci. Popis přesahuje kapacitu tohoto textu, ale pro rámcovou představu aspoň uvedu, že za jeho nesmírně zjednodušenou analogii můžeme považovat např. Síto Eratosthenovo.
Nebýt dobrodružných sklonů mé dcery Ellen, nikdy bych se k Sítu Herma Panmegista nedostal.
—ﬡ—
Jedním z vedlejších efektů, k nimž mne Síto Herma Panmegista přivedlo, je příležitost cestovat v čase. Primárním důvodem k sestavení časoletu byly mocenské tahanice dvou sousedních říší, do kterých se Ellen s Popelkou a princem zapletli. Sféra přenosu v čase, jejíž poloměr lze a je třeba správně nastavit, se nazývá portál.
Sestavit časolet kupodivu není – alespoň podle návodu, který poskytuje Síto – mimo dnešní technické možnosti. Snad je to pro někoho překvapivé, snad i neuvěřitelné; ale pomožme si zase analogií:
Starověký Egypt měl všechny technické předpoklady k elektrifikaci celé říše: znali magnet, znali kolo, znali železo i měď a kolem tekl mocný Nil. Ovšem kývat kusem drátu v magnetickém poli napadlo až o mnoho tisíc let později nějakého pana Faradaye na úplně jiném konci světa. Kdyby Faradayův pokus provedli dávno před ním faraonovi kněží, mohly dějiny lidstva vypadat úplně jinak. – S časoletem má se to analogicky k dnešku.
Jádro časoletu je zařízení, které lze, když si člověk dá tu práci, docela rozumně miniaturizovat – vejde se do většího manažerského kufříku, případně do batohu na notebook. Poté, co jsme s Ellen vyřešili nesvár mezi Popelčiným královstvím a říší výbojného souseda, odložil jsem jádro časoletu mezi jiné haraburdí (injektážní čerpadlo, kompresor, vrtací supporty a další) do skladu a několik let se na něj prášilo – vůbec mě nenapadlo, že bych ho ještě někdy použil.
Až nedávno.
Po meči pocházím ze Slovenska; prarodiče a teta už dávno nežijí, sestřenice a bratranec se rozprchli do světa. Jedna sestřenice, Ľubica, ale stále bydlí blízko míst, která se tak hluboko zapsala do mého dětství. Není to dlouho, co si Ľubica vzpomněla – napsala mail, v němž zavzpomínala a pozvala nás na společnou grilovačku.
Zastesklo se mi. A když jsem se v rámci dílenské přípravy přehraboval ve skladu a v rukou se mi ocitl ten zapomenutý a zaprášený krám, uvědomil jsem si, že je rozhodnuto.
—ﬡ—
(pokračování – Potok)
Krása, Alefe.
Nic víc netřeba říct.
Díky za kousek naděje.
Moje zcela přízemní chápání očekává, že cesta na Slovensko bude výletem do minulosti. Nebo do budoucnosti?
Hádáš správně 🙂
Na mě to působí tajemně a neprobádaně, až fantasticky. Pročetl jsem si odkazy a (jako vždycky) zjišťuji, jaké mám mezery, které již nikdy nezaplním. Ale nezahluší to moji zvědavost.
Takové mezery máme všichni – naštěstí ovšem každý jinde, můžeme si je vzájemně doplňovat.
Jestli se po cestě okolo zastaví Leticia Álvarezová, možná i ona nějakou mezeru zaplní… bude-li se jí chtít.
Na Slovensko se těším. Vždy, když tam jedu, si připadám, jako bych jel do pohádky. Vidím hory a jalovce, dlouhá stoupání a daleké výhledy. Jenže jenže… terazky su tam medvedi.
Napíšeš Leticia a mi vytane na mysli lecitin. Takový jsem magor.
Ještě bych měl asi říct, že omezenou verzi Síta Herma Panmegista máme k dispozici téměř všichni. Když píšu nějaký text, ve skutečnosti se jen probírám svazky Bábelské knihovny a dělám si výpisky .
A mě vytane na mysli Laetitia z filmu:
https://www.csfd.cz/film/32459-dobrodruzi/prehled/
Ad Slovensko:
Žil jsem tam dva roky a pak jsem se tam čtyřicet aspoň jedenkrát ročně na pár týdnů let vracel. Za ty dva roky jsem si zvykl na slovenskou /maďarskou mentalitu a nebyly žádné třecí plochy. Pohoda. A v Polsku jsem měl polovinu příbuzenstva (už to skoro všechno vymřelo) a opět – vím co znamená být Polákem. Co je to „polski honor“ a jak s ním zacházet.
A ještě něco: Kdyby každý člověk vypsal ty své nejhlavnější životní příběhy, byla by to nádherně barvitá kniha s naprosto provázanými kapitolami. Každá by souvisela se všemi ostatními. Už třeba jen to, že každý člověk na zemi se zná přes pouhých osm lidí s kýmkoliv jiným. AI by z toho možná dokázala udělat dokonalé schema člověčenstva.
Ale na lidech je fascinující právě ta nejistota. A náhody. Včera jsem viděl v TV mluvčí Pentagonu. Přesná kopie holky, kterou jsem jsem před miloval před téměř šedesáti roky – ale nevyšlo to. Vzhled, hlas, pohyby, gimasy. Posun v místě a čase. Jenom mluvila anglicky. Docela fest mě zamrazilo.
Stejně jako jsem asi půl roku po tátově smrti začal v městě potkávat jeho přesnou kopii. Nakonec jsem tomu pánovi musel vysvětlit, proč na něj pokaždé tak civím. Tátu jakživ neviděl…
Ano, lidské typy se opakují. Já prý mám někde taky dvojníka.
Nejzajímavější, co jsem v tomto směru viděl, je fakt, že to opakování se děje i napříč rasami. Když jsem v době před covidem létal do Číny víceméně pravidelně, na lince PEK-KWL jsem potkával letušku, která byla (vizuálně) věrnou kopií paní, kterou znám ze cvičení. Ovšem v asijském podání. Ta podoba byla tak věrná, že jsem ji málem pozdravil a oslovil česky. A nejde jen o podobu ve tváři, je to i držení těla a pohybové stereotypy.
Pár lidí, které znám, má opravdu své čínské dvojníky.
Alefe, Váš svět mne vždycky úplně pohltí a opouštím jej jen nerada a jako omámená.
A to jsme tentokrát Portál teprve jen zahlédli.
Tužka napíše,….četla jsem si,….úvod jako zavřená opona.
Až se rozhrne,….co bude za oponou? Jaké příběhy,….jaký děj,…..
Tak zas příště,….a obrázky starých nádražních budov,….nádraží,….různá nádraží, kus, …. velký časový kus mého života.
Tužka.
Po delší době ((inu, …….hektické léto s venkovními pracemi, hektický vývoj událostí ve světě a společnosti, nad jehož sledováním a hledáním nových informací trávím, k mému neprospěchu, zbytečně moc času (abych pak večer uléhala s pocitem frustrace a pořádným bolehlavem)…) jsem zase nakoukla do Vaší útulné kovárničky. A udělala jsem dobře.
Vaše povídání s jeho poetikou a tajemnem mě moc navnadilo na další pokračování. Už aby bylo!
Ta Vaše první doprovodná fotka vlakového nádraží ve mně navíc vyvolala vzpomínku na krásné nádraží, kde jsme s maminkou vystupovávaly z vlaku, když jsme jezdily za babičkou. Rychle jsem si ověřila, zda nádraží skutečně tak vypadalo. Ne, mýlila jsem se. Po těch mnoha desítkách let se již obraz ve vzpomínce setřel a překryl jinými obrázky… To nádraží vypadá trošku jinak, než to na Vaší fotce, ale starými časy, vůněmi železnice a dobrodružstvím cest dýchá stejně:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan%C4%8Dice_(n%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD)
Přeji všem hezké dny.
Mám to taky tak, ještě vnoučata na hlídání – jsou prázdniny. Sem chodím pro takové to pohlazení po/ na duši.
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lasica-milan/lasica-a-satinsky-saga-rodu-forsythovcov-869551
Promiňte, Alefe, neodolala jsem 😪
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lasica-milan/lasica-a-satinsky-saga-rodu-forsythovcov-869551
Tak znovu, nechápu…
Asi jsem někde v koši. Jako, jestli je něco špatného, tak ok…
Byla jste ve spamu. Za to se omlouvám, ale Akismet se občas splete. Někdy je důvodem přítomnost odkazu na nějaké hodně frekventované stránky, což karaoketexty asi jsou.
Teď je doufám vše v pořádku.