by Ze vzpomínek starého zbrojnoše jako příspěvek k rozkvětu atentátnické profese
…
S jistotou vím, že se stalo/nestalo 7.března 1990, v den nedožitých 140. narozenin TGM.
První prezident byl už zase adorován natolik, že řečnit do Hodonína, jeho rodiště, přijela při té příležitosti čerstvá hlava státu, aby se ohřála v záři aury svého předchůdce, jako jehož reinkarnace by byl býval jistě rád označován.
Byl jsem tehdy členem Redakce krajských zpravodajů Československého rozhlasu, což byla tlupa asi desítky reportérů, rozesetých po krajích České republiky (Slováci měli separátní systém) a řízených centrálně z Prahy. Instalovali mě v roce 1987 na tehdy terminologicky neznámé území „Východní Moravy“ (dnes Zlínský kraj), ze dvou důvodů. Jednak byl Jihomoravský kraj největší a kolega Jarda Rektor tak úplně nezvládal, a jednak jsem se rozhádal v Krajském studiu v Plzni, leč už jsem měl dobrou rozhlasovou pověst, tak mě zaměstnali v Praze a z Plzně vzdálili co nejdále, abych tolik neprovokoval. Přidělili mi vlastní pašalík, skládající z okresů Kroměříž, Gottwaldov/Zlín, Uherské Hradiště a Hodonín (nádhera, co?).
Takže proto ten Hodonín, TGM a Havel… a taky já.
Když někam přijela hlava státu, bez ohledu na režim, krajský zpravodaj u toho musel být. Poslali mi tedy z Prahy přenosový vůz (technik Tomáš Tomka a spol.), protože Havlova moudra se měla na stanici Československo vysílat živě.
Nevím, jak to v Hodoníně vypadá dnes, ale tehdy obklopovaly náměstí celkem nevysoké domy (jedno, maximálně dvě patra?). Na radnici byl v prvním patře nevelký balkónek a z toho měly znít k národu nové pravdy. Technici tam nainstalovali mikrofon, a když nás pustili do éteru, zameldoval jsem o co jde a proč, ohlásil osoby a obsazení, a když začal potentát kázat, stáhli můj mikrofon a měl jsem celkem klid.
Václav Havel opřel svůj projev o knihu jiného prezidenta, amerického JFK, „Profily odvahy“.
Bylo jen shodou náhod, že jsem tu knihu znal a četl (dostal jsem ji od otce), a měl jsem nějakou představu o jejím obsahu. Přemýšlel jsem, jak bych tuto svoji znalost (ješita) na závěr prezentoval, když tu náhle jsem zahlédl za hřebenem jedné okolní střechy nějaký pohyb. Z té nevelké vzdálenosti (to náměstí nebylo nijak rozsáhlé, navíc dělené kostelem, který jsem měl za zády) se mi to jevilo jako milicionářské čepice…
„A je to tady,“ zasnil jsem se. „Teď mi tu odprásknou prezidenta a já to budu vysílat živě na celostátním okruhu a vstoupím tak do dějin!“
Už jsem si v duchu chystal svůj vstup, i pár poznámek jsem si pro jistotu udělal – právě s odvoláním na téma té jmenované knihy, hlas jsem si posadil trochu níž do tragické tóniny a opakoval jsem si, že řádný reportér nesmí moc podléhat emocím. Nějaké vzrušení je přípustné, ale má to své meze. Hlavně žádná hysterie…
Čepice se přiblížily na správnou vzdálenost k přesnému a účinnému výstřelu… Samopal vz.58…?
Nu, čtenář již jistě ví, že z toho nic nebylo. Nebyli to milicionáři (sráči, socialismus neubránili a ani atentát na prezidenta neuměli zosnovat), ale nějací zedníci či pokrývači, kteří byli asi zvědaví na novou veličinu. Připadám si teď, po těch letech, jako Jára Cimrman – ten taky všechno promáchl a nikdy vlastní vinou.
Rok 1990 byl vůbec úrodný na řadu historek z natáčení, třeba při návštěvě papeže na Velehradě, také v mém pašalíku, ale to už jsou jiné příběhy – stejně omšelé, jako ten právě zde prezentovaný, díky Alefově benevolenci.
P.S.: Děkuji laskavému čtenáři, který to vydržel přečíst až do konce. Je to jen nudná plochá historka okresního formátu z časů, kdy se svět jevil jako normální, ač už byl těhotný budoucími dramaty, kterých jsme se dožili.
Zneužiju své postavení a hned napíšu první komentář.
Samozřejmě nejde o žádnou benevolenci z mé strany. Daleko spíše jde o Godotovu nemístnou skromnost. Četlo se to velmi příjemně, jako ostatně Godotovy texty vůbec.
Jsem rád, že sem Godot píše, a jsem mu za to vděčný. A jsem si jist, že nejen já.
Také se mi to četlo velmi dobře.
Co by se stalo, kdyby to byl odstřelovač a byl by úspěšný?
Všechno by se, myslím urychlilo.
Nastoupil by po něm nějaký – něco jako Vondra křížený Pekarovou, Rakušanem, Pornojandou a Pepkem vyskočem.
Měli bychom dříve kapitalismus v jeho plné verzi a pak bruselský socializmus – také v plné verzi s imigranty.
(Imygrant – takové hezké slovo zaslouží trochu rozebrat.
I – my – grant, neboli dejte nám grant)
Jak my jsme mohli být s demokracií daleko, pokud by to byl atentát.
Mohli jsme být jako stát už tak daleko, jako je dnes Ukrajina, možná i dále.
Velmi jste mě pobavil, Godote!
Inu rozhlasák a divadelník nejsou profese příliš vzdálené, oba pracují s emocemi posluchačů – a na křišťrálově čisté pravdě zas tak moc nezáleží. Záleží na tom, jak to má účinek na publikum.
[;>))
A Godot taky vyvolal vzpomínku na jedno ze setkání s panem Ruzyně.
Když chcete někoho „odpálkovat“ tak mu řeknete: „S tebou jsem husy nepásl!“ Japonci to mají jinak, ekvivalent toho českého úsloví je „S tebou jsem nikdy nečůral!“ Kromě vzpomínky na plné náměstí Lidových Milicí mohu potvrdit, že s Ferdinandem jsem společně čůral, když měl nějaké „sobránie“ u nás v Ústavu.
===
Přišel na WC hned až po mě, ochranka to tam předem neprošmejdila a čekala na chodbě. Uvažoval jsem, jestli mám pzdravit – na vojně bylo zakázáno zdravit při vykonávání tělesných potřeb – ale vyřešil to sám. Řekl ahoj, já jsem mu udělal echo a tím naše konverzace skončila. Ochranku trochu zaskočilo, že jsem vyšel s panem presidentem, ale protože na situaci nevypadalo nic podezřelého, tak jsme se před režií rozešli. On s ochrankou na jeviště, kde vzápětí „držel řeč“ a já k mixu, kde jsem hlídal, aby ho bylo dobře slyšet a nehoukalo to.
===
Nemohl jsem Václava Havla poslouchat moc dlouho. Hlavně ne při „Hovorech z Lán“. Tím svým bručením mě bezpečně uspával.
Tos mi připomněl jednu starší historku o tom, jak pamětník v Rusku vypráví o svém setkání s bohatýrem Iljou Muromcem 😀
Kocourku Mourku,
to je námět na další historku.
Za časů socialismu existoval v Československém rozhlase institut „parlamentní zpravodaj“, což byla dost prestižní pozice. Jedním z nich byl Luboš Lidický, s nímž jsme byli celkem „na stejné vlně“, tudíž jsem se někdy spolu s ním také prlamentně podílel.
Profíci z médií tam tehdy měli takovou soutěž, kdo se s kým dostane močit, čím vyšší funkcionář, tím lépe. A hned k sousední mušli!
S Gustávem Husákem se prý nedostal nikdy nikdo, já měl úspěch se Štrougalem.
Na nováčky měli připravenou takovou fintu, že mu doporučovali stařičkého velmi vysoce postaveného funkcionáře, s tím že to půjde (jméno jsem zapoměl). Zápletka byla v tom, že onen stařík měl už mohutný třas všech údů…… podrobnosti jistě nejsou potřebné, stačí fantazie.
Mít kamarády je fajn, Luboš mě včas varoval.
Se Štrougalem jsem se setkal v životě ještě jednou, ve věci vážné, leč těžko uvěřitelné… k tomu třeba někdy jindy.
Ještě jedna historka: Je zajímavé, že jedna historka připomene další a už to jede! Dědci jsou pak nezastavení. A maldí na to čumí s otevřenou hubou, protože si myslí, že před nimi se vlastně nic nestalo. Dějiny začaly už s nimi.
Když nám kdysi ukazovali čerstvě rekonstrované a ještě neotevřené Národní divadlo, předvedli nám i vládní salónek, který měl přímé spojení s vládní lóží. Aby se věrchuška, nedej bože, nesetkala s nějakým „lidem“. No a aby se nestala nějaká nehoda, pan president tam měl i vlastní WC. S prkénkem z lipového dřeva jak říkali – asi nějaká symbolika. No a jak tak všechno vysvětlovali nenapadlo mě nic hloupějšího, než si na to prkénko sednout. Tedy – bez stažení kalhot! Kustoda to velmi vylekalo, mě okřikl a ostatní (bylo nás tam asi osm) úpěnlivě prosil, aby nikomu neříkali, že ten „velký z Ostravy“ si na prkénko dovolil sednout.
Někdy dumám, že dneska je isolace ještě vymakanější.
Dnes v noci jsem viděl čerstvě vyteklý mozek na chodníku (znal jsem ho dobře, když byl ještě v lebce), tak bych vydržel i tvrdší Godotovu historku, s tragickým koncem.
S havlem jsem nečural, jen s Nohavicou v Hypernově u rybiček. Zato jsem viděl jeho plíce v lihu na patolce v Nemocnici Ova-Zábřeh, když jsem tam zaměřoval nové topení. Ožralý patolog mi říkal, že 2 roky nevydrží a půjde. … Vydržel mnohem déle. I mistr tesař se utne.
Lidský život je hrozně křehký,
také si nyní cením úplně jinak každé vteřiny…
Ono Vám to asi z hlavy jen tak nezmizí, čím lépe jste tu oběť znal, ale držím Vám pěsti.
********
Kocour by neměl dávat návody s těmi záchody na těch internetech, ještě se toho někdo chytne.
Střílení ze střech je milý Godote (ať se Vám a Labuti dobře bydlí) zřejmě zastaralé a riskantní,
když místo „čekání na kocoura“ stačí NEO počkat údajně na WC…
(pokus o sarkasmus)
Kozák by mohl vyprávět k čemu je WC dobré….
A Kocour kouzlem nechtěného odhalil, jak marná byla ochranka VH.
*******
Alef zase s tou „hladinou“ vyvolal krásné vzpomínky na Mljet…,
díky Vám za vůni moře alespoň takto.
Máte velký dar.
Na záchodě zapíchli jednoho Přemyslovce, myslím, že Jaromíra.Jaksi zespoda a zezadu….
WC to ovšem nebyl, obyčejný prevet.
Zdá se, že záchod je nebezpečné místo…. 🙂 .
A nebyl předtím oslepen a vykastrován ? Na WC byl též zabitý Valdštejn.
Jistě, to byl on.
Valdštejn?
Josef Janáček ve svém skvělém díle „Valdštejn a jeho doba“ (Svoboda 1978) nic takového nezmiňuje. Píše:
Butler řídil celou akci z ulice. Geraldina poslal s jeho dragouny, aby obsadili všechny východy z domu, a Deveroux se už dral do dveří se svou skupinou. Potyčka byla krátká, ale Deveroux si při ní zlomil kord. Vytrhl partyzánu nejbližšímu vojákovi a hnal se přede všemi po schodech do prního poschodí. Jedno páže probodli, druhé odhodili. A potom už stal Walter Deveroux, kapitán Butlerova dragounského pluku, tváří v tvář vévodovi frýdlantskému.
Valdštejn byl v noční košili a až do toho okamžiku nechápal, co se vlastně děje. Jen na malou chviličku se zarazil i Deveroux. Potom si výkřikem dodal odvahu. „Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!“ A Valdštejn stačil jen slabě pozvednou ruku, jako by chtěl zarazit ostří oartyzány, pronikající do jeho hrudi.
Tak se mi to nějak popletlo.
Tužka napíše,….díky za text. Různá vyprávění životních zážitků mám ráda. Možná to bude tím, že můj nevlastní dědeček mně je od útlého mládí vyprávěl,….prožil toho hodně.
A nejen on. Když se sešli staří koňáci v kovárně a začali s vyprávěním. ….. Sedávala jsem na pytli s koksem přikrytým houní na koňský hřbet a poslouchala.
Zrovna tato vyprávění byla tou správnou přípravkou na život a jeho nevyžádané náhody.
Určitě máte další příběhy,…..za život se toho sejde,….někdy až moc.
Tak zas příště.
Tužka.
Měl bych pro Vás koňáka na YT, Dalibor Balut, moravský Eskymo Welzl.
Například zde https://m.youtube.com/watch?v=Sr1fI4lWN40&pp=ygUNRGFsaWJvciBiYWx1dA%3D%3D
Cestuje na koni po horách, k Baltu, do Litvy .. žije ve srubu, obklopen bonsaji, točí o cestách a svých zvířatech videa … lepší, než Asbjorn Olsen.
Je to legrační, ale teď brzy ráno otevřu Neviditelného psa, a tam dnes staví Ondřej Neff svoji každodenní glosu právě na zmiňované knize JFK…
Náhody vládnou světem…. a možná i vesmírem.
Já dnes ráno nabrousím kosu a ačkoliv je jen 16°, není rosa a po hodině mě elán opustil.
Příjemné čtení.
Godote, pište, prosím, dál, přece si všechny ty úžasné historky nenecháte jen pro sebe a své nejbližší!
Tužka napíše,….četla jsem si,…díky.
Pane Ládíku,…i Vám osobní dík za odkaz.
Náhodná setkání různého druhu. Vzpomenu si často, když se dělají neuvěřitelné tance kolem potentátů.
Pana Štrougala,….lépe, soudruha Štrougala v době, kdy byl předsedou vlády ČSSR jsem v Jizerských horách potkala vícekrát.
Šel sám,….jednou jsme se potkali na stopě na běžkách. Ustoupil ze stopy,…já poděkovala a přidala úsměv. On řekl doslova,…“ Není zač, vás jsem tu už potkal,…nemýlím se?“ ….. odpověděla jsem,…Ano, mám Jizerky ráda,….a on vstoupil zpět do stopy a konstatoval,… „Já taky“.
V době nezralého zeleného mládí jsem jezdila do Karlových Varů ve dnech festivalu a měla na náhodná setkání zvláštní sešitek. Datum, čas, kdotobyl,….co dělal, a pár podrobností,….. Po několika letech mě to pustilo,….i sešitek je bůhvíkde.
To v ZOO je lepší zábava.
Tak pište,…..Tužka.
Je, Tužko, je.
Takové expozice primátů jsou vlastně organizačně zjednodušené skupiny budoucích lidí. A my jsme od nich převzali spoustu základních pravidel. Přišel jsem na to, když jsem několik let fotil v ZOO šimpanze a mandrily rýholící. A to znamená si vzít aparát a pobýt u výběhu nebo vnitřní expozice vždy několik hodin. Pak si toho chování nedokážete nevšimnout. Ostatně je tom nejedna knížka, třeba „Nahá opice“ od Desmonda Morrise. I já jsem parkrát narazil na tu analogii ve svých neumělých úvhách.
https://stary-kocour.blogspot.com/2022/08/nejvetsi-dobrodruzstvi.html#more
https://stary-kocour.blogspot.com/2015/02/opice-my.html