Ráno Hanah ještě společně se ženami posnídala a pak vyšla z Lipníku dále proti proudu Bečky.
Lesů zde bylo málo, jednalo se o dlouho obdělávanou krajinu, kde byla většinou pole a luka, sem tam nějaký rybník.
Žito, ječmen a proso byly téměř před dozráním.
Na některých polích již byli ženci s kosami a srpy. Kosili obilí a vázali je do snopů, aby v nich dozrálo.
Před polednem došla Hanah po obchodní cestě ke starému dubu, pod kterým stál veliký kámen – menhir.
Z jedné strany, severní, na něm byl nápis: K jantarovému moři.
Z druhé strany pak nápis: K černému moři.
Hanah došla na hranici rozvodí mezi Bečkou a Odrou.
Těch pár stavení, která zde stála, se podle toho zvalo Hranice.
Z některých malých vyvýšenin byl na jednu stranu vidět potok odtékající do Bečky a z druhé strany potok tekoucí do Odry.
Hanah snad ještě nikdy tak daleko na severu nebyla. Z vyprávění ale věděla, že pod starým dubem odpočívali již vladykové Čech, Lech a Krok se svými lidmi při cestě z východu na západ.
Krok se svým lidem pak zamířil na severovýchod, ostatní se vydali na západ.
Hlavní obchodní stezka pokračovala na sever podél Odry k Jantarovému moři, ale Hanah se dále držela řeky Bečky a stezky podél ní, směrem na východ.
Polí trochu ubylo a lesa trochu přibylo.
Když se Bečka následujícího dne začala stáčet mírně k jihu, přišla Hanah k soutoku obou Beček.
Přebrodila Malou Bečku, ve které bylo méně vody, a stanula mezi řekami na místě, zvaném Meziříčí.
Bylo tu několik stavení a před nimi si hrály děti. U jednoho z nich seděla žena a opravovala rybářskou vrš.
Hanah pozdravila a zeptala se, zda někde v okolí žije druid Valachetix.
Ano, máš asi na mysli starého Valacha, co umí léčit a i různé jiné věci.
Ten žije v jeskyni nad malou Bečkou, nedaleko odtud.
Půjdeš dál proti proudu, až uvidíš bleskem rozraženou břízu. Pár kroků za ní je vyšlapaná stezka do jižního svahu. A po ní dojdeš až k Valachově jeskyni.
Hanah poděkovala a vydala se dál proti proudu Malé Bečky.
Místo našla podle vyšlapané stezky snadno, ale druidovo obydlí jako jeskyně moc nevypadalo. Bylo to spíš malé stavení, přilepené ke svahu.
Seděl před ním člověk prostředního věku a čistil ryby.
Ať ti bohové pomáhají, pozdravila Hanah, jsi druid Valachetix?
Možná jsem a možná nejsem, odpověděl jí muž.
Kdo jsi a proč ke mně přicházíš? Posaď se tady na kámen a povídej. Možná by sis chtěla napřed trochu odpočinout po cestě, vevnitř je měkké lůžko, pokračoval, a zálibně se na Hanah podíval.
Hanah si toho všimla a pranic se jí to nelíbilo.
Že by vážila zbytečně takovou dalekou cestu…? Kdo ví, zda ten člověk vůbec zná cestu k Babské hoře! Vůbec se jí nezamlouval.
Praskla větvička na cestičce od Bečky a do svahu stoupal zadýchaný stařec o holi.
Asi další, kdo potřebuje druidovu pomoc, pomyslila si Hanah.
Stařec došel až k nim, podíval se na ryby a obrátil se na muže, co je čistil.
Vidím, Okoune, že tvojí ženě je již dobře, že jsi mi přinesl jako odměnu ryby. Co ruka, ještě bolí? Musí zůstat ještě několik dní přivázaná k větvi, tak, jak jsem to udělal.
Je to přesně jak říkáš, Valachetixi, ruka ještě trochu bolí, ale jinak je žena již v pořádku, odpověděl Okoun.
Tak už můžeš jít, řekl starý muž. Já si ty ryby dočistím.
Okoun se ještě jednou ohlédl na Hanah, a už sestupoval po cestě dolů k řece.
Co tě ke mně přivádí, děvče?
Vypadáš v pořádku a dítě se mi zdá také zdravé.
Hanah se na starého druida podívala. Připadal jí jako někdo, koho už dávno znala nebo viděla, a vzbuzoval v ní důvěru.
Jsem Hanah a zde je můj syn Svatopluk, vnuk krále Svatopluka Velikého, Vládce Velké Moravy.
Abych přišla za tebou, to mi poradil Menihytex, druid kněžny Lidmily a knížete Bořivoje z Čech.
Hledám průvodce k cestě na Babskou horu.
Asi už stárnu, pravil starý druid, že mě to hned nenapadlo hned! Vždyť já vím, že tě mám očekávat – dostal jsem od Menihytexe před dvěma úplňky zprávu. Jenom jsem si myslel, že cesta ke mně ti bude trvat déle a že přijdeš později.
Musela jsem odejít dříve, protože hrozilo mně a mému synovi nebezpečí.
Hannah se dala do vyprávění o Chrapounovi, o Velehradu, i o prohrané bitvě a smrti krále Mojmíra.
Také Valachetixovi řekla, jak cestovala podél řek až k němu.
Jsi statečné děvče, pravá dcera z krve Svatopluka.
Ničeho se nelekneš a umíš si poradit v každé situaci, pochválil ji starý druid.
Na Babskou horu se však s tebou vydat nemohu, přestože bych rád ještě spatřil své přátele, kteří v ní žijí.
Stáří už mi to nedovolí.
Ale zítra se vrátí jeden z mých pomocníků a žáků, Vojtěch.
Žije v osadě nad Bečkou. Tam je společenství lidí, kteří pracují v lesích a chovají různá zvířata. Jsou stále veselí – však tomu místu také říkáme Veselá.
Vojtěch tě na Babskou horu odvede. Zůstane tam nějaká léta na dokončení svého vzdělání a výcviku.
A teď pojď, pomůžeš mi dočistit ryby a připravíš večerní jídlo.
Spát budeš tady pod střechou v přístavku. Já mám své lůžko hlouběji v jeskyni.
Hanah odnesla nůši se svými věcmi do přístavku a tam teprve viděla vchod do samotné jeskyně.
Vchod byl malý, musela se trochu sehnout, aby mohla vejít.
Jeskyně samotná byla nevysoká, asi na výšku lidské postavy a ještě půl, ale rozsáhlá.
Odněkud ji osvětlovalo matné světlo.
Bylo vidět, že je uměle upravená pro obývání.
Z horní strany jedné ze stěn stékal malý pramínek vody. Tekl do malé prohlubně vysekané ve skále a z ní přepadem pokračoval ke spodní straně, kde mizel mezi kameny.
Hanah se vrátila ven, připravila jídlo a dlouho do noci si povídala se starým druidem.
Ty nejlepší příběhy jsou o cestách. O cestách tam – a zase zpátky. Tohle je jeden z nich.
(Poznámka cynikova: A šlo to i bez mobilů, internetu a železnice…)
Hanah si s druidem prostě povídala. Neměli obavy, že jim dojdou data nebo se vybije baterie.
Měl jsem štěstí, že jsem v dětství bydlel v létě v dřevěnici kde se svítilo pretrolejkami a svíčkami, voda se nosila od prameniště, topilo se dřevem. Rádio jme měli na automobilní akumulátor – vydržel celé dva měsíce. Telefon byl na státním statku dva a půl kilometru daleko. Obchod byl kilometr a půl pod kopcem. Nakupovalo se v pátek. S vozíčkem.
V havířské kolonce to bylo lepší jen o tu elektriku. Voda byla dlouho jen na ulici – veřejný vodovod.
Takže vím, že člověk může být šťastný i bez moderních vymožeností. Dokonce je to tak klidnější.
V létě jsme byli, tři sourozenci, každé prázdniny u dědy na chatě na Berounce.
Chata byla cca 5x4m veliká, dřevěná.
Topilo se dřevem a vařilo se na kamnech.
Svítilo se petrolejkou a večer děda poslouchal u ucha malý tranzistorák.
Pro pitnou vodu se chodilo půl km ke studánce a pro vodu na mytí a zalejvání babiččiných kytek k řece.
Nakupovat se chodilo dva km do kopce do vesnice.
Když zavřu oči, cítím vůni petrolejky a slyším tikot hodin s kyvadélkem, co visely na stěně.
Štěstí je stav mysli.
Proto není závislý na moderních vymoženostech.
Je to tak.
Štěsí si musíš udělat sám. Stačí k tromu trocha klidu. A tohle štěstí ti nikdo nezdaní, neukrade. Nemůžeš ho někde vytrousit. Prohrát. A když cestuješ, nic neváží.
O tzv. „hodnotách“, které vidím, jsem včera napsal na svém blogu.
https://stary-kocour.blogspot.com/2024/07/deprese-socialni-nuzky-vyhoreni.html
Přečetl jsem. Dobrý, v podstatě souhlasím….. ale.
Touha po nějakém úspěchu je lidem v mladším věku vlastní, myslím si. Pak dál to souvisí s uměním zestárnout.
Míval jsem velké auto (služební, jasně), na svou dobu velký luxus. Dnes vím, že už ho nepotřebuju.
Bydlel jsem ve velikm bytě, už nebydlím, protože tak velký nepotřebuju.
Atd.
Rodina nabývá na významu, ovšem v jiném gardu, než dříve, role se otáčejí. Včera mi v novém (menším) bytě jeden ze synů se skorosnachou montovali všelijaké poličky, madla pro Labuť atd. Až pozdě do noci…..
Ale ten úkrok do skromnosti má své meze. Slušné auto potřebuji pořád (teď je s ním vnuk se slečnou v Rakousku a Maďarsku – mají prázdiny), jednou týdně mi pořád chodí „děvče na úklid“, pořád piju hezká vína a jím dobrá masa.
S věkem člověk zjišťuje, že spoustu věcí vůbec nepotřebuje.
Jak kdysi říkal můj otec: „Už mi nekupujte žádné předměty“.
Ano, je to tak. Ale…
Když si tu pomíjivost uvědomíte ve dvaceti, vlastníte (chcete vlastnit) jen věci potřebné. Je to podobné, jako když jedete na dovolenou na kole. Berete sebou jen věci, které opravdu potřebujete. Jinak je zavazadlo těžké a zdržuje.
Pokud jsem ještě jezdíval do zahraničí, hodně věcí jsem si kupoval na místě a po pužití zahazoval nebo nčchával na místě, kdyby je někdo ještě využil. Ale ne každý takový „odlehčený způsob“ praktikuje i mimo cestování. Naoříklad většina mých příbuzbých má svůj dům, takže vím, kolik práce a peněz to stojí.
Ale stejně jsem se nebyl schopen ovládnout ohledně knížek. A teď, na konci dumám, jak tu rozsáhlou knihovnu pro někoho zachovat. Příbuzní a přátelé většinou vymřeli, syn o ni nemá zájem, ale je škoda ty desetiletí budované kolekce odvézt do sběru, což pozůstalí na 99% udělají. Kdo by se zajímal o postkatastrofickou literaturu, že? Nebo o filosofy minulého a předminulého století, když se téměř vše dá najít na internetu.
Jo jo.
Zlikvidoval jsem asi dva půl tisíce knížek před stěhováním. Nikdo je nechtěl….
A najednou vidím, že to jde i bez nich, resp.s těmi, které jsem si nechal.
To znám. Když jsme se stěhovali z domu do bytu, tak jsem musela taky zlikvidovat spoustu knih našich i po rodičích. Tenkrát se mi některé podařilo prodat, ale jen malou část. A zbytek vyhodí děti , až natáhnem brka.
Mi to zlikvidoval požár i s barákem, nemám starost a jsem vyléčený z materialismu.
Kdo by se zajímal o postkatastrofickou …
Přece já.
Někdy v září pojedu k Val. Meziříčí, tak se mohu stavit.
Domluvíme se. Něco si ale nechám. Strugacké třeba.
Moji mailovou adresu nejdete na základní stránce mého blogu.
Děj se pomalu blíží do mého kraje.
A vzdaluje z mého. Jsem zvědavá kam až doputují.
Když jsem jezdíval na motorce po naší Kotlince, vždy jsem na rozvodí u toho monumentu zastavil. Nebyl důvod, ale tak nějak jsem cítil. že už nebudu úplně „doma! A až pak jsem se dal dále na jih.
Dokud se jezdilo po staré silnici, i já jsem tam občas zastavoval (v autě). Mám dojem, že někde poblíž byla i hospoda, kde dobře vařili.
To byly časy, kdy se z Brna nebo Vyškova jelo do Hrozenkova nebo Jablunkova celé půldne…
Děj se odehrává v místech, která dlouho znám. Většinou pracovně. Jezdil jsem tím krajem od mostu k mostu ještě v dobách, kdy dálnice kolem Lipníka možná nebyla ještě ani na výkresech projektantů…
Markyta hodila srp do žita…
Jak jezdím krajem, všude stoupá prach od kombajnů. Vzduch krásně voní obilím.
I mně obilí voní,
letos, jako loni.
Loni, jako před léty,
když už je té Markéty.
Jako rozhlasák vzpomínám na termín „Tanky míru“.
🙂
Špatně se předjížděly…
A „boj o zrno“.
Tento díl příběhu ve mně navodil představu zpomalení. V té době se tolik nespěchalo, cestovalo se pomalu, pěšky…
„Virus času“ se jmenuje ta knížka (napsal Peter Borscheid, česky vydala Mladá fronta v roce 2007/německý originál vyšel 2004).
Podtitulek:
„Kulturní dějiny zrychlování“.
Docela zajímavé čtení. Cituji z oprvní kapitoly:
„Na počátku byla pomalost. Zemědělská společnost spěch neuznávala. Proč pospíchat, když všemocná, všeovládající příroda bude i nadále bdít poklidným růstem všeho, co plodí? Obilí zraje měsíce, dobytek několik let, a nejvíce času potřebuje k dozrání sám člověk. Proč se hnát krajinou, když každý pokus o zr\chlení zhatí třecí síly neschůdného terénu a člověk se nakonec stejně musí vrátit k původnímu tempu?“
Cituji ze závěru:
„Protože nákladně zbudovaný systém rychlosti a zrychlování už v mnoha ohledech ztratil své racionální jádro a nezadržitelně míří k absurditě, neměli bychom varování a prognózy brát na lehkou váhu. Zrychlování nesmí sloužit tomu, abychom každou činnost podrobili diktátu časomíry, zredukovali ji na nulu, a tím ji zničili.Většina nejkrásnějších životních chvil se beztak obejde bez hodinek.
To vypadá dobře. Nenapíšeš z toho nějaký hutný výtah?
Tužka napíše,…četla jsem si,…díky za Ječmínka i za zajímavé myšlenky v příspěvcích.
Jóóó, čas…..snažila jsem se s ním maximálně hospodařit,…nemarnit ho na prkotinách zcela zbytečných.
Vteřino stůj.
Zadrž svůj chvat.
Vteřino stůj.
Dopřej nám dát,….ten pocit štěstí.
Ječmínek se nese na sever,….kam až asi doputuje,….a kdy?
Nechám se překvapit a pak se podívám do map.
Díky za text,….Tužka.