24. 11. 2024

Medulin

Můj loňský pobyt u moře se nesl ve znamení zahálky.

Osud mi letos poskytl šanci tento morálně-volní poklesek odčinit. Strávil jsem s rodinou dva týdny krásného pobytu v Medulinu.

Medulin – to je (nejen, ale pro milovníky moře zejména) Medulinský záliv. A Medulinský záliv – to jsou ostrovy co by kamenem dohodil a zbytek doplaval.

Tak pojďme na to.

—ﬡ—

Které ostrovy to budou, měl jsem jasno dlouho před odjezdem.

Pohledem na mapu a odhadem vzdáleností jsem usoudil, že ideální trasa povede od břehu (1) k ostrovu Bodulaš (2-3), pak na ostrov Ceja (4-5), a odtud na ostrůvek Trumbuja (6-7). Z ostrůvku Trumbuja se nabízejí cesty dvě.

První – přeplavat na mys Školjič, po břehu přejít na mys Munat Premanturski a odtud přeplavat na mys Kašteja. Druhá možnost je plavat přímo z ostrova Trumbuja na mys Kašteja. Z Kašteji lze plavat přes zátoku směrem (9) na hotel Belvedere, nebo zátoku obejít pěšky.

Nad mapou se krásně sní, rozhodnutí o trase udělám až na místě.

—ﬡ—

Naplánovat si plavecký výlet není, jak se na místě ukázalo, úplně jednoduché. Jednak v Medulinu nejsme sami, jsme tu se skupinou Svědků Alefových a ráno i večer máme cvičení (o tom snad někdy jindy); úhrnem cvičíme sedm hodin denně. Počasí je příjemné, ale přece jen občas zafouká. A když se převalují vlny, na dálkovou plavbu se mi nechce.

Vyčkávám tedy a nakonec se dočkám ve čtvrtek: po včerejšku moře vyhřáté, v bezvětří klidné jako rybník, ve sluneční záři voda přechází všemi tóny modré… kdy, když ne dnes?

Po ranním bloku cvičení si balím své „mořské zavazadlo“ – plaveckou bójku a vydávám se po břehu s cílem najít nějaké vhodné místo ke startu.

Cestou míjím pláž s pravidelně, téměř po vojensku vyrovnanými lehátky a slunečníky… dál už to vypadá o něco přívětivěji. Zády k hotelovému komplexu vyhlížím svůj první postupný cíl, ostrov Bodulaš. Břeh je členitý a jeden z kamenitých výběžků do moře se zdá být vhodným začátkem.

Vstupuji do vody a zkouším, jestli mám dobře a těsně nasazené brýle. Zdá se, že ano – tak tedy, směr Bodulaš!

Moje plavecká bójka se pohupuje za mnou a mně se vybavuje starý, bohužel ovšem zapomenutý úkol, který jsem si při poslední plavbě mezi ostrovy dal: delší popruh k bójce. Ten, se kterým jsem bójku koupil, je krátký; bójka je příliš blízko a občas překáží. Naštěstí fouká mírný vítr a stahuje bójku trochu stranou.

Medulinský záliv je mělký, voda čistá (a teplá!), stále vidím na písčité dno. Sem – tam ze dna vyrůstají „keře“ mořských rostlin, kolem kterých se prohánějí hejna drobných rybek. Voda je nádherná – průzračná, sladce mořsky modrá (a samozřejmě slaná), prozářená sluncem.

Po nějaké době začínám pociťovat nedostatek treninku – nedostává se mi dechu, musím zařadit „pětku“ místo „sedmičky“ (nádech na každé páté, resp. sedmé tempo). Dostavily se i větší vlny, které kříží můj směr pod nepříjemným úhlem, a cítím, že začínám příliš zatáčet. Občas se musím zastavit a ověřit si směr. Brýle sice těsní, ale začaly se mlžit – „protimlžná“ vnitřní úprava asi nevydrží navždy. To je další úkol do příště.

„Navigační“ přestávky jsou protivné. Jenže Bodulaš je ostrov velmi nízký, takže ho z hladiny, ponořen mezi vlnami, nevidím. Občas musím zastavit a trochu povyskočit, abych chytnul správný směr. Voda kolem je teď hlubší, dno nevidím.

Bodulaš

Nakonec se ale dno přece jen začíná rýsovat, vlny ustávají – neklamná známka, že se blížím k ostrovu. Ostrov začíná být vidět, ani se nemusím moc vynořovat.

Hejna rybiček, pobřežní balvany, mírný příboj – a jsem na ostrově. Vylézám na břeh, vytahuji mobil – posílám info, kde jsem, a fotím. První fotka je ohlédnutí, odkud jsem vyplul.

Na ostrově zrovna žádní náštěvníci nejsou (kromě mne), jako rezidenti tady jsou dvě docela velké krávy. Leží na trávě, přežvykují a má přítomnost jim je zjevně lhostejná. Procházím kolem, fotím, jdu obhlédnout ostrov.

Míjím romanticky vyhlížející zátoky a skupiny květeny v kamení, které nenajdeš v žádném arboretu. Zvolna se přesouvám do části ostrova, která je dalšímu ostrovu nejblíž. Doprovází mne hejno racků, obloha se trochu zatahuje. To je škoda – voda nebude tak krásně modrá.

Ostrov Ceja je na dohled.

Ceja

Vstupuji do vody, proplouvám kolem majáku. Nebe šedne, od šedého nebe i voda je šedá. Z Bodulaše na Ceju je to asi 800 m a voda je vcelku „rovná“, žádné protivné vlny, v půli cesty nakonec i slunko vysvitlo. Při hladině se ve vodě vznášejí jemné bublinky, slunce se otáčí stále na mou levou stranu. Bezednou modří prostupují pruhy slunečních paprsků.

Zdá se, že jsem chytil druhý dech, zůstávám na „sedmičce“ a vzhledem k tomu, že Ceja je o dost vyšší než Bodulaš, ani se menusím vynořovat, abych udržel směr. Brýle se opět mlží a mezi tempy se mi zdá, že na břehu ostrova, kam mířím, stojí velký stan.

Když se objeví dno, objeví se i ryby. Jsou jiné – větší, některé by mohly být i ozdobou akvária. Dno se přibližuje, balvany pode mnou utíkají rychleji – jsem na břehu. To, co z dálky vypadalo jako stan, je veliká, mezi balvany a stromy na břehu napnutá plachta jako přístřešek.

Ceja je zřejmě turisticky daleko atraktivnější – aby ne. Na ostrově je docela velká a slušně vyhlížející restaurace. Kdybych si do vaku přibalil peníze, mohl jsem si tu dát i oběd. Vlastně je dobře, že jsem si peníze nevzal: s plným břichem by se mi nechtělo pokračovat. Takže „obědvám“ sušenky a vodu a jdu na obhlídku ostrova fotit.

Restaurace je kousek od břehu, na dohled od malého přístavního mola. Molo je plné lodiček a restaurace je plná návštěvníků. Když od restaurace odcházím, kousek za mnou se ozve:

„…já si říkám, kdo tady nese tu plaveckou bójku – a on je to fakt Alef!“

V restauraci na obědě je kamarád i s rodinou. Půjčili si v Medulinu motorovou loďku – je krásné, že jsme se potkali na ostrově. Dívám se za nimi, jak odplouvají směrem na Kamenjak – krásná přírodní rezervace na samé špici poloostrova Premantura; kdysi jsem tam také byl a moc se mi tam líbilo.

Já si balím bójku a také odplouvám – směrem téměř opačným, na ostrůvek Trumbuja. Podle mapy je to neceých 800 m.

Trumbuja

Na Trumbuju z Ceji není daleko, ale plavba trvá dlouho. Na vodě je rušno, vlny a lodě. Vlny jdou z několika směrů, Trumbuja je malá a při pohledu z hladiny splývá s břehem, který je za ní. Každou chvíli dělám „navigační přestávky“, i kvůli lodím. Pod vodou je loď sice dobře a z dálky slyšet, ale není poznat, odkud a kam jede. Lodníci na mě přátelsky mávají a uznale pozdvihují palce – to je od nich milé, ale já bych byl radši, kdyby se drželi dál.

V závěru trasy se to nakonec přece jen zlepší – vlny ustanou a lodě do blízkosti ostrova neplují. Nic neruší, zdá se, že už jsem se rozplaval, nádech na každé sedmé tempo se mi nějak ustálil a kolem voda prozářená sluncem… modravý a slaný sen. Bójka občas potáhne za popruh – to abych věděl, že jsem ji neztratil.

Blízkost ostrova se jako obvykle projeví přiblížením dna a rychleji ubíhajícími balvany na něm. Na této trase jsem ryby vůbec neviděl – možná, že je tu pro ně příliš živo.

Vystupuji na břeh, posílám sms o zdárném průběhu plavby a fotím. První fotka je ohlédnutí na ostrov Ceja. Restaurace je odtud krásně vidět.

Břehy ostrova jsou tvořeny převážně velkými kamennými lavicemi, které se táhle svažují do moře. Jako vstup do vody je to naprosto luxusní. Ostrov je téměř pravidelný, velmi nízký kulový vrchlík – tedy, alespoň ta jeho část, která vystupuje nad vodu – a vrchol je dobře přístupný. Nevyfotit panorama, to by byl opravdu hřích.

Všude po ostrůvku je spousta smilu italského. Ten jednak krásně voní, jednak je připomínkou loňského, poněkud lenošivého pobytu na ostrově Vir. Po mnoha letech jsme byli, moje žena a já, na dovolené úplně sami. – I tam jsme si cvičili, na co byla zrovna chuť, ale sedm hodin denně to nebylo – to určitě ne.

Skláním se k jednomu obrovskému trsu smilu a trhám malou kytičku. Ukládám ji do vaku plavecké bójky a posílám sms, že plavu na břeh. Zavírám a nafukuji bójku (snad to kytka přežije ve zdraví) a po jedné z kamenných lavic vstupuji do vody – vyrážím na mys Kašteja.

Kašteja

Z Trumbuji na Kašteju je to nejdelší trasa – kilometr a sto metrů. Voda klidná, „rovná“ – skoro žádné vlny, ale hodně lodí. Je to znát – voda mění teplotu (za lodí je studená brázda) a ačkoli je stále čistá, hustý lodní provoz má na svědomí lehký kal. Když jsem byl mezi ostrovy, mohl jsem si pod vodou spočítat i vrásky na natažené ruce, což teď už nevidím. Jak se blížím ke břehu, pomalu přicházím (vlastně připlouvám) k závěru, že přes zátoku už plavat nebudu. Zátoka je takové veliké brouzdaliště, tam bude voda ještě kalnější.

Kašteja byl velmi pravděpodobně původně ostrov, spojený s pevninou úzkou šíjí, která ho při odlivu proměnila v mys. Později byla kamenitá šíje zpevněna a zvýšena širokým betonovým pásem, a na něm zřízena vozovka. Dnes je na Kašteji kemp a restaurace.

Slunce se sklonilo níž, voda už není tak prozářená jako mezi ostrovy. Vystupuji mezi hrotitými kameny na břeh, prvních pět metrů jdu jako tučňák – přece jen toho plavání dnes bylo docela dost.

Vracím se po břehu kolem zátoky a když posílám sms o úspěšném ukončení plavby, vidím, že je půl šesté pryč. Na večerní cvičení možná přijdu s menším zpožděním, ale spoléhám na to, že mi bude odpuštěno.

Nádherný den!

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

42 thoughts on “Medulin

    1. Bylo to cca šest a půl hodiny, ale to včetně pěšího návratu z Kašteji do apartmánu. Hodně času jsem strávil – podobně jako princ z Tří oříšků – studiem přírodních krás (SPK) na každém z ostrovů.
      Zpětně podle časů fotek jsem si udělal tento přehled:
      břeh – Bodulaš:
      – vzdálenost: 1016 m
      – čas: 55 min
      – rychlost: 1.1 km/h
      – SPK: cca 30 min

      Bodulaš – Ceja:
      – vzdálenost: 810 m
      – čas: 42 min
      – rychlost: 1.2 km/h
      – SPK: cca 1 hod (zdržoval mě kamarád, co tam byl na lodi)

      Ceja – Trumbuja:
      – vzdálenost: 772 m
      – čas: 1 hod 14 min
      – rychlost: 0.6 km/h
      – SPK: cca 30 min

      Trumbuja – Kašteja:
      – vzdálenost: 1092 m
      – čas: 1 hod 7 min
      – rychlost: 1 km/h
      – chůze po břehu zpět k apartmánu cca 35 min

      Takže plavba samotná – 4 hodiny
      Lelkování na ostrovech – 2 hodiny
      Návrat na večerní cvičení – asi něco přes půl hodiny

      Ve skutečnosti jsem byl o něco rychlejší, protože mezi připlutím na ostrov a vytažením mobilu z vaku je nějaká časová prodleva: najít místo na sednutí, rozbalit vak (=vypustit bójku), vyndat mobil z igelitu a osušit mokré ruce. DALŠÍ ÚKOL do příště: přibalit hadr na otření mokrých rukou! Podobný časový odstup je i mezi poslední fotkou z ostrova a odplutím.

  1. Myslím, že záliby se formují v mládí. Kdybych v dětství bydlel u jezera, byl bych veslař a plavec. Nebo alespoň u řeky či u bazénu. Jenže já žil u potoka a chytal jsem pstruhy a hlavně chodil po lese. A z lesa ven – na jesenické hřebeny. Odtud už cesta vedla na kolo a po letech k běhu. Plavání mě minulo, ač se v moři rád rochním. V Baltu a severněji. V Jugošce jsem nikdy nebyl, inteovertovi tolik lidí vadí. Ale být dálkovým plavcem by se mi hrozně líbilo … jenže by mi asi zas cosi chybělo. Tak až v příštím životě.
    Mořskou vodu jsem nikdy ze sebe nesmýval sladkou… až potom doma. Na cestách jsem preferoval moře před jezery, když bylo v dosahu. A to vlezu do každé vody, i když je to neplánovaně a nemám ručník. Na Islandu jsem byl v moři každý den, i když ostatní chodili v péřovkách.

    1. Na tom formování zálib v mládí určitě něco je. A nejen zálib.

      Já jsem měl to štěstí (já ho mám ve skutečnosti pořád. Přísně vzato, neměl bych vyslovit ani slabiku stížnosti na cokoli), že jsem pubertu (12-15 let) prožil v Egyptě. Přijel jsem tam jako neplavec, zamiloval se do spolužačky – plavecké závodnice, domů jsem se vrátil jako šampión a část střední školy jsem plaval závodně v Rudé Hvězdě Brno.
      Plavání jsem pak řízením osudu (šťastným – jak jinak) zanechal a nahradil něčím jiným, ale naplavané kilometry už v těle zůstanou navždy.
      Taky – a to jsem už asi taky na sebe prozradil – mně Egypt posunul termostat do poloh pro Evropana neobvyklých. Nestěžuju si, zejména v horku ne 🙂

      U moře to dělám podobně jako Vy – slanou vodu ze sebe nesmývám, až doma. Taky plavu (kratší trasy) bez brýlí tak dlouho, než začne v očích sůl štípat. Dělá mi to na oči moc dobře.

  2. Dobrý výkon, já bych to nedal.
    Když jsem jezdil párkrát s dětma do Chorvatska, tak většina plaveb byla do jednoho km.
    Ale potápěl jsem se pro škeble 10-15m hluboko, jen s brýlemi a šnorchlem.
    U Kamenjaku jsem byl, nechalo se zajet autem až k těm ,,lavicím“ do moře.
    Nemám teď nějak rád vedra a plná pláž lidí mě také neláká.
    Tak už tam nejezdím

    1. No vidíš – to já zase tak hluboko nejdu, kvůli uším. Zůstávám na hladině nebo do cca 3 m hloubky.

      Nemám v úmyslu někoho přemlouvat na Chorvatsko. Ale při troše snahy i v HR lze nalézt místa, kde je u vody člověk sám nebo téměř sám. Zvlášť pokud se člověk zřekne tzv. „pohodlí“. Pláž či betonové molo s řadami slunečníků ve špalírech, to je mimo můj zájem. Můj loňský pobyt na Viru, to byl v tomto směru absolutní luxus.

  3. Alefe, nádhera!
    Úplně mi zavonělo moře a zaslechla jsem racky.
    Kdykoli se mi poštěstilo plavat mezi rybičkami, cítila jsem pokoru a vděk za to, že mne vzaly mezi sebe.

    Ty dvě krávy na Bodulaš na jaře přivezou a na podzim odvezou? Takhle to dělají leckde v Norsku se stády ovcí.
    Mají tam přežvýkavci co pít?

    1. Krávy jsem na ostrově viděl poprvé. Ovce a kozy častěji. Jak to mají zvířata s pitím, nevím. Nikdy nikde jsem na takto „osídlených“ ostrovech neviděl zařízení k napájení dobytka. Pramen, z něhož by zvířata mohla pít, taky ne. Je možné, že si vystačí s vodou z rostlin, které spásají, a s vodou metabolickou…? Nevím.

      Jo, moře je nádhera. Hned bych jel zase. Třeba to ještě toto léto někdy vyjde 🙂

  4. Ve vodě se mi líbí zejména to, že se v ní nepotím. Ač mám tepovku 150 a funím jak prase, vylezu vždy čistý, umytý. Sice sebou hned (u Baltu) seknu do písku, ale za chvíli to jdu zase umýt. A tak to jde od rána do večera. Prokládám to během kolem moře, někdy i 2 hodiny, když nejsou lidi. A pak šup do vln, pot je pryč. Večer mě osuší vítr. Jenom plavky vyměním za suché hadry a hurá do smažalně na dorsza nebo halibuta.

    1. Vyhrabáno v Noře, 7/2016, autenticky:

      Běh po pláži
      všechno poráží
      nikde ani noha
      jenom vůle boha
      valí vlny na břeh
      tělo čelí chrabře
      silnému větřisku
      život otisků jepičí
      nikdo nekřičí
      jenom duše plesá
      v ruce samá esa.

    2. Vy máte ve srovnání se mnou objektivní výhodu, pokud jde o vzdorování chladu – myš a slon. Máte cca 100 kg; objem, hmotnost a obsah tepla jsou v přímé úměře, ne tak povrch těla. Já při svých cca 70 kg prochladnu daleko rychleji. V horku je to naopak výhoda.

      1. Tohle je markantní u dětí. U dospělců nejsou rozdíly v podílu hmotnosti a povrchu těla tak velké. Spíš to vidím v termoregulační funkci těla. V mládí bych do ledové vody nevlezl.

  5. Pánové, docela vám závidím sportovního ducha.

    Já sice plavat umím, v moři vydržím celé hodiny, ale nesnažím se někam doplavat. Jenom se koupu. Tu a tam kopnu při šlapání vody do něčeho tvrdáho – dno je ale v nedohlednu. Asi větší ryba. Člověk malinko znejistí – ale útok žraloka nebo nějaké jiné přerostlé ryby se nikdy nekonal. Ani v Rimini.

    Strach jsem měl jen jednou – když jsme byli s učilištěm na Rujaně. Za odměnu. Vítr a vlny šly proti břehu a tak jsm se rochnil. Asi po hodině a půl jsem si řekl, že už toho bylo dost a koukal se, kterým směrem je břeh. Mělo to být na jih, za mými zády. Ale tam nic nebylo a nebylo nic ani v ostatních kvadrantech. Začal jsem si v hlavě vybavovat mapu a pochopil jsem, že jsem asi odplaval moc na východ a Rujana je jedině na západ. Na sever, na jih i na východ je jen moře. Tak jsem se našteloval tak, abych měl slunce po levé ruce (věděl jsem, že je kolem poledne) a dal se do plavání. Buď doplavu, nebo se utopím. Asi po hodině a půl (bez hodinek se to odhaduje špatně, čas běží různu rychlostí, jsem při vyšší vlně uviděl pobřeží po pravé ruce. To mě velmi zmátlo, ale řekl jsem si, že nebudu moc mudrovat a poplavu proti větru a vlnám právě tam. Po delší době už jsem konečně doplaval k pobřeží, byla to pláž a doplaval jsem ubitý jak borůvka tam.
    Byl jsem tak slabý, že jsem se nedokázal postavit a z moře jsem vylézal po čtyřech. Jak jsem tak s úporností mravence lezl výš na břeh, najednou mi něco zastínilo oblohu. Byl to rozkrok ženštiny, která byla „přehozená“ přes oblý balvan a asi si ho tam větrala. Spala a nevěnovala mi žádnou pozornost. Od té doby má pro mě úsloví „Běž do pi..!“ zvláštní konotaci či význam.
    Pomalu jsem se postavil a zjistil, že jsem přistál na nuda pláži. Naháči a nahačky se na mě dívali divně, ale připlul jsem z moře a tam, na rozdíl od břehu, žádné tabulky, zakazující vstup oblečeným nebyly. Doptal jsem se, kterým směrem leží to místo, odkud jsem vyrazil a po půl hodině se zařadil mezi „slunící se naše“.
    To, že mě ani po čtyřech hodinách nikdo nepostrádal mě dovedlo k přesvědčení, že“záhadná zmizení“ jsou možná . Prostě bezvýznamný člověk klidně odejde a nikdo si toho nevšimne. Což bylo druhé poučení. To první bylo – pořád si hlídej polohu abys věděl, kde jsi, kterým směrem můžeš plavat. A že vlny u pobřeží šplouchají jinak, ve vyšší tónině.

    To jou takové malé pravdy kterými se řídím. Všechny jsem zažil na vlastní oči, uší, čich, chuť i hmat.
    Ty, na rodíl od pouček v knihách nezapomeneš nikdy.

    1. Mi se stalo, že jsem nemohl na břeh. Ratownici měli sbalená fidlátka, bo od rána vyvěsili červenou vlajku – vlny jak vagóny. Někdy jsem mezi vlnami dosáhl dno. Ale neslo mě to na moře, musel jsem makat ze všech sil. Ve vodě to jakžtakž šlo, ale na tom písku… pláž byla o hodně menší a z jemného štěrku, dost strmá. Vždycky mě spodní proud stáhl zpátky. Vydrápal jsem se se zkrvavenýma rukama i nohama.

  6. Alefe,
    to byla hezká etapa.
    Závidím ti toho kraula – toho já neumím a tak se trápím stylem prsa.
    Za mých pravidelných každoročních dovolených v Paleochoře jsem plaval tak šest až osm kilometrů denně, ale ne v kuse -něco hned za svítání (1 či 2 kilometry) něco dopledne a tak postupně až do večera. Nejhezčí to bylo právě brzy ráno – nikde ani noha, a potom večer – to už nebylo ani tak plavání, jako spíš jen koupání.
    Tam jsme ostrovy neměli, nejbližší byla neobydlená Gavdopula, asi 30 kilometrů, a o kousek dál obydlený (40 obyvatel) Gavdos. Pak už jen Libye ……
    Mlžení brýlí – existuje sprej, který (podle mých zkušeností) tu odolnost proti mlžení docela obnovuje od firmy Aqua Sphere. Od té používám i brýle, trochu protažené do stran – kvůli perifernímu vidění – mám panický strach z motorových člunů (většinou ranní rybáři, odpolední „sportovci“).
    Jaké brýle na delší trasu používáš ty?
    Ještě jedna věc. Na rozdíl od tebe jsem tlustý jako vepř, a tak mám ve slané vodě problém s podpažím a třísly, kde se mi odírá pokožka vlivem slané vody. Vyřešil jsem to použitím indulony na riziková místa – vydržela mi i tři kilometry. Doporučuji.
    A oplaovací krém! Na pleš a ramena především, ale lépe celé tělo. Používal jsem švýcarský daylong. Při správném použití v něm byl člověk jako v brnění.
    Vzpomínky starého zbrojnoše…. teď aktuálně neplavu ani v bazénu, neb (snad dočasné) problémy s levým kolenem, to s ke stylu prsa fakt nehodí.
    Čau. Trochu závidím.
    P.S.: Už jsem přestěhovaný, byl to hotový porod.
    P.P.S.: Panický strach z člunů u moře a z medvědů v Tatrách :-). Medvědi jsou lepší.

    1. Tak postupně:
      – Brýle
      Aqua Sphere se mně strašně líbí (z týchž důvodů jako tobě), ale zatím se mi nepodařilo vybrat, aby dobře seděly nebo vyhovovaly barvou. Ale sprej určitě vyzkouším, díky za tip.

      Jeden čas jsem používal brýle značky Arena. Dobře seděly, mírně panoramatické, a byly čiré. Ale později asi ztvrdnul plast, nebo se mně změnil xicht, a začalo do nich zatékat.

      Pořídil jsem brýle Speedo, jsou to takové ty „malé potápěčské“ – očníky spojeny do jednoho bloku, jako bych hleděl z okna. Nejsou velké, nepřekážejí, jen je musím pečlivě nasadit.

      – Krémy
      Indulona je bezvadná všeobecně. Já ji nepoužívám do moře, ale v zimě na impregnaci nohou proti vlhkosti. Stejně tak i v případě dlouhé chůze. I na ruce – proti zimě.
      Proti slunci používám cokoli s faktorem 20-30, hlavně aby to bylo vhodné do vody. Tohle moc neřeším.

      – Plavecký styl
      Není to slib, jen to uvádím jako možnost, pokud by k tomu byla příležitost: troufám si kraula tě naučit. Trenovat bys ovšem musel sám 🙂 Znám pár triků, které ti mohu ke zlepšení kraula prozradit. Pár lidí už jsem kraula naučil 🙂

      – To ostatní
      Stěhování ti nezávidím. A motoráků ve vodě se taky bojím, proto používám tu plaveckou bójku. Přece jen to snižuje pravděpodobnost, že mě přejedou.
      Plavání brzy ráno, když je moře klidné jako rybník, je nádherné. Souhlas.

      1. Ad plavecké brýle: moje metoda je primitivní, ale kupodivu účinná. Skla brýlí ještě suchá zevnitř olíznout, pak brýle namočit, nasadit. Nezamlží se.
        Mnohokrát ověřeno, funguje ve vodě sladké i slané.
        Brýle mám úplně obyčejné.

        1. Ano, tuto metodu znám. V RH za mé vrcholné plavecké kariéry to tak dělali všichni. Ale nesmí do brýlí natéct. Jak nateče – konec, mlha.
          Někdo radí potřít gelem na holení. Mně je sympatický ten sprej, o kterém psal Godot, pak není nutno na vnitřní stranu brýlí sahat – přece jen je to plast, a ten je poškrábaný raz-dva.

  7. Plavat jsem se učila ,, na sucho “ na štokrleti. Pak v Moravě a nakonec na našich úžasných jezerech, které vznikly těžbou písku. Za mých dětských let jsme se zde koupali mezi rybáři a těžaři a nikomu to nevadilo. Asi byli lidi ohleduplnější.

    https://postimg.cc/rzS5BkVK/62d2289d
    klid před bouří

    1. Naučit mě plavat, na tom si zpočátku dost lidí vylámalo zuby. Neuspěl otec, neuspěli kamarádi, neuspěli plavčíci ve školních hodinách plavání. Nakonec mě naučila plavat moje mužská, tou dobou zrovna se probouzející ješitnost.

      Když jsem byl sedmák, otec vyjel služebně na tři roky do Egypta (už jsem se někde výše zmínil). Tehdy bylo čs. expertů v Egyptě hodně, i s rodinami, existovala tam dokonce ZDŠ při čs. zastupitelském úřadu v Káhiře (situována na nilském ostrově a zároveň městské čtvrti Zamalek). A já jsem tam měl spolužačku, která byla plaveckou závodničkou a při celoškolských závodech na hlavu porážela všechny ostatní bez rozdílu pohlaví a vah. Do této borkyně jsem se zamiloval, a samozřejmě jsem se děsně styděl, že jsem neplavec. Styděl jsem se tak moc, že za cca rok treninku jsem (v kraulu) porazil všechny kromě své milé. – To pak mělo ještě pokračování, pro tuto chvíli nepodstatné. Důležité je poznání, že klíčem k čemukoli je ta správná motivace.

      1. S plaváním jsem neměl potíže. Táta, hrozně hodný člověk mě prostě jednou v neděli strčil do tůně v říčce Morávce, kde kolem ní bylo tak čtvrt metru vody. Byl poblíž, kdyby přírodní instikt selhal. Neselhal.
        Od té neděle jsem se udržel na hladině. Styl, kterým jsem plaval by se možná dal nazvat „ouško“, kombinované s občasným tempem ve stylu „motýlek.“ Příšerný styl. Ale věděl jsem, že se už těžko kdy utopím. Reflexy…

  8. Tužka napíše,….moře,…Kdo z vás, když se dívá upoután moře hrou,…kdo ví,….
    Je třeba o moři v daném místě něco vědět.
    To první, co sleduji na pobřeží je,….jak vypadá šelf. Mořské vlnění nám to prozradí,….nejjistější určení je za klidné hladiny při přílivu.
    Protože v místě konce šelfu se mění i tvar a světelné odrazy vln,….tak je vidět na hladině rozdílnost. No a v těchto místech začíná zpětný tah spodních proudů na volné moře.
    Pokud je současně odliv, a plavec /kyně za hranicí šelfu,….tak je na problémy zaděláno,….
    A protože vyznávám tvrzení ….“Nač jít vstříc problémům, když se jim lze vyhnout“…..tak nevyhledávám problémy ani při plavání,….a v místech, kde to neznám, si obzvlášť dávam bacha.
    Na břehu moře mám vždycky takový zvláštní pocit,….že jsem malý, zranitelný pevninský červ.
    Tužka.

    1. Když přijdu pod vysoké hory, podívám se nahoru a v duchu si říkám: Jdu k tobě, Horo! Přijmeš mě jako matka? (R. Kippling: Jdeme-li do hor, jdeme ke své matce!)
      Ale abych viděl okolní svět z její perspektivy, až k obzoru, musím se poctivě propotit až k jejímu vrcholu.

  9. Dnes v podvečer hoďka v bazénu se studenou vodou (600m) a potom ještě kolmo na Červenou horu u Libavé. Meteorolog byl zrovna venku, prohodili jsme 5 minut slov. Vršek odlesněn, tím se zvedla průměrná roční rychlost proudění vzduchu o 0,5m/s na 5,1m/s se všemi důsledky…. Když mě tam viděl vyjet, říkal: Dneska je na kolo horko, ne?
    Vůbec netuší, že když se jede rychle, vzduch ofukuje – ochlazuje.
    https://postimg.cc/CdfLQqnM

  10. Kolmo krajem břidlice
    https://postimg.cc/64f2fTNv
    v tom největším vedru. Studený bazén až potom.
    Pokec s farářem ve Staré Vodě u poutního kostela sv. Jakuba a Anny přerušováy silné detonace z děl, až se kostel třepal. Farář: Kokoti! A pokřižoval se.

  11. O kousek blíž jsou břidlicové lomy u Kružberka. Měl jsem odtamtud tabulku břidly s roslinkami a hmyzáky, kteří na tědch rostlinkách seděli, když tehdy v druhohorách přišla povodeň. Tak se rpzloupla. A ztratil jsem ji při stěhování.

        1. Tož takový zdravotní dohližitel v kapse by mě fest rozčiloval. Nejsem sportovec ani zdravovědec.
          Takhle to má Marian Kechlibar a pořád kontroluje, jestli daný den udělal dost kroků.
          Na to bych se mohl vy… …vyexkomunikovat.

          1. Na ruce. Na kole zatím nemám nic. V kapse mobil s apkou…
            Třeba tep:
            https://postimg.cc/sM6HZf5N
            Jsou tam všechna jízdní data, data z mapy. Není tam výkon – chybí mi wattmetr s měřič kadence. Ale vidím, kdy jedu v červených číslech (tep ve vztahu k věku). Snažím se držet těsně pod. Ale jinak jedu na výlet – dívám se a fotím (mobilem).

          2. Doporučil mi to doktor, mám sns – syndrom náhlé smrti. Nonstop pulsní oxymetr, nonstop variabilita srdečního tepu – abych včas zavolal záchranku. Sportovní funkce tam jsou pro mě jako nástavba. Kroky tam jsou též, ale nesleduji. I nastoupaná výška.

            1. Mám bradykardii, arytmii a těžkou spánkovou apnoe. Mám nosit sebou nitroglycerin. Nosím a dále to nechávám osudu. Rozhodně se mi líbí víc vyhlídka, že zesnu ve spánku než že budu pomalu umírat na rakovinu pod morfiem a okolí se na mě bude dívat.
              A dost o tom.

              1. Na echu srdce. Mi to zjistili v 62, při vyšetřování příčiny kolapsu po běhu. Kdybych pil, nic by se nestalo. Ale v listopadu na hřebenu zamrzla voda a já vyběh dole v tričku s krátkým, tak jsem cca 2 hoďky běžel v červených číslech a zku.vil si krev (zahustil). Srdce byl jen vedlejší produkt, diagnoza navíc

    1. Měl jsem ji provrtanou a pověšenou na zdi (byl to pěkný kosočverečný kus břidly) a občas jsem se na ni díval lupou. Když jse si uvědomil,kolik milionů let zpátky to bylo živé, tak mě to docela zaujalo. Ještě jsem měl kdysi otisk trilobita, který našel můj děda na haldě hlušiny a ten jsme dal kamarádovi jako svatení dar. BYl šťastný. Kamarád už je taky v pánu, kam přišel trilobit jsem nepátral.
      Teď se většinou pohřbívá žehem, takže po nás žádné otisky v uhlí nebo břidlici nezůstanou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top