by Neptejte se tradiční otázkou – co je nového? Lépe je ptát se, co jest starého? Několik nálezů z koumání v zápisech událostí starých časů.
Zprávy z cizozemí
- Kníže virntenberské dalo oběsiti na pozlacené šibenici k tomu naschvál způsobené nějakého alchymistu, kterýž jemu proalchymistoval dvě tuny zlata! A ta šibenice stála tři tisíce zlatých.
- Decembris, v Freiberce městě saském, germanském, kráva porodila tele zpotvořené k mnichu podobné. K jevu doplňme klasika: Tu hned tekla krev z obrazů, děly se zázraky, čistá panna porodila čtyry mladé draky (Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra).
Zprávy z tuzemska – společenské dění
- A vstoupili v stav manželský – Pavel Skřivan s Johanou Veisovou vdovou; a Johannes kantor ze školy s Kateřinou, starou Bzeneckou; obě baby staré, mrzuté, k manželství nehodné, k starosti jse střečkovali; a ti ženichové to učinili pro peníze, dle práva žákovského.
- Na hradě pražském v kostele novém syn legáta hispánského zabil dvořenína legáta florentského, o místo se nepohodše; a šarvátka ta byla mistrná!
- Pan Jindřich Zejdlic dal ustaviti lázeň novou na gruntech svých v Přibyslavi. A jak se v ní mejti počal, ta lázeň se na něj obořila a jej zasuvše umrtvila. Jiným, jenž při něm byli, z rumu pomoženo.
- Lid český, vzavše formu od lidu vlaského, chodili s krátkým oděvem až po prdel; pyšní, smilní, nesvorní, nic na to nedbaje, že jse cizozemci v zemi jejich osazovali.
Zápisy z dávnějších dob jsou svého druhu trvalky. Zprávy jsou hutné a detailně je vysvětlovat netřeba; pozoruhodný je jazyk záznamů. Např. označení „proalchymistoval“ by dnes nahradilo jiné výrazivo, např. odklonil, privatizoval, tuneloval…
Staronovinky z našeho/vašeho žitého mezičasí…
Můj alter et viator, bližní a poutník Animus společenské dění sleduje a nesoustavně zapisuje a nabízí mi je ke čtení; s jeho souhlasem staronovinky zveřejňuji.
- V projektování nového světového řádu, v němž zaniká Snová říše Eutopie, za času nečasu pokrokářského úpadku západnictví šířilo se změtení lidského pokolení. Hlupákem se člověk hned tak nenarodí. K jeho výrobě slouží převýchova školským systémem; v Čechii se toto nápadněji provozovalo za inspektorování prototypu bl.bek (nazváno podle titulu a příjmení školského dohlížitele; papalášský titul bl. = blahorodý).
- Soudobá praxe potvrzuje, že hlupáctví v pospolitosti udržuje a prohlubuje dlouholeté konzumování instantního a propagandisticky natráveného mediálního výtoku z vyvařoven mejnstrýmových kanálů, jakož i uctívání bohyně sv. Ignoranty, tj. pop-kultu nevolníků i jejich panstva.
V mezičasí se klimaticky oteplovaly zbytkové částečky vysušených mozečků zelených fantasmagorasů a eko-hystér /histriónů (např. jedna brněnská zelená mozkovna se oteplovala zrychleně, tzv. „hladíkovsky“). „Oteplování“ podněcovalo horečnaté stavy menšiny společnosti. Byli to duhoví ptakopravci, kteří konstruovali nespočet pohlavností podle spekulativních vědeckých dohadů theriantropie (oborově kříženci zvířat a lidí, měňavci). Sic tělo můžete liberastně přešívat (liberast = liberální pederast), ale psychiku zmatených mašíblů tím sotva změníte (mašíbl = magoři, šílenci, blbové; dle psychologa Vladimíra Boreckého). Oteplovací paniku doprovázelo ochlazování vztahů mezi jalovostmi nafouklým centrem a opatrnicky vyčkávající periférií.
Jako invazivní rostlina bolševník velkolepý se v Eutopii rozsemenila a rozrůstala říšsko-germánská Urdummheit, prahloupost. Její vrcholící fázi průběžně zosobňovala vyšlechtěná subspecies Ursula von der Leyen und Pfizer. V tomtéž bezčasí pokrokového úpadku západnického společenství se v českých zemích vyrojila zpanštělá hemzadla: mršníci, hnojníci; tuneláci – části z celku patřily mezi kleptoparazity. Nejhojněji zastoupenou všežravou čeledí byli hrobaříkovití. Z čeledi hrdobců/hovniválů se čelně leskla fialež fintivá. Na suverénní bludařku se v (par)lamentacích pasovala mekota pekotavá alarmová (mpa). Vycházející kometou obludných hemzů se stala dutohlavuše nerudná – candidata povšechná.
- Fialež fintivá se svojí družinou, v rámci urputného pokrokářství ustavila bruta daň (lat. bruta = těžká, hloupá), nazvanou zkráceně DLUH = daň lživě ubrané hodnoty.
- Klaka pražských kejklířů se státně přiděleným statutem „Umělec,“ nespokojená s nízkými příjmy, podala svůj návrh na nový státní znak Čechie – holá zadnice v poli neoraném.
- Část (par)lamentujících hrdobců zavedla zvyklost kokainové posilovny zvané Latrína magica.
- Český Němec Flieger Hans z Pošumaví dávněji zobecnil svůj sociální poznatek výrokem: Lidy sou ten pakaš. Fialež fintivá s podporou své kamarily ve válčení s dezoláty a vidláky falešnicky pakáž velebí; před končící epochou připravila očistnou akci s bitevním heslem: Na den svaté Pakáže vláda všechno zakáže! Vykonavatelem jest jmenován obušek fóglovitý, vojenská pozitúra – vládní strategický žvanil.
Připojuji doušku, již jako tečku psávali staří písmáci: Až dopíšeš, víno dolít kaž. Kdo v svém rodu kurvy nemá, ten to písmo smaž!
- Blog z r. 2019 s oporou Krhútské kroniky a s výsledky bádání o rusalkách: Plačka Čechie „Neznáš pýchu Pražanů, zvůlí spjatých občanů? Ó jaks hoden naší plačky! „(Josef Kajetán Tyl: Jindy a nyní, 1833).
Autor perexového obrázku ZH.
Krásné. Dobře vybráno, dobře sestaveno. – Zdeněk cituje Karla Havlíčka Borovského, já taky budu, dokonce z téhož zdroje:
Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
Díky. Budu to ještě chvíli louskat a požívat. Včera jsem byl v pozdním středověku až v baroku (bohužel autem, ale brzy se tam vrátím na kole), tak mi je text hodně blízký.
Vojenský újezd Libavá.
Trápí mě malá obava –
samé zákazy vjezdu.
Kdysi mi dali hvězdu,
která dnes asi neplatí.
I tak se chytám opratí
svého ročního Dastru.
Snad se tu vyhnu flastru.
Ano, jak se také říká: nic nového pod sluncem.
Stejné tipy lidí budou proalchymistovat zlato, nebo tunelovat státní rozpočet.
Ovšem jsem proti pozlaceným i nepozlaceným šibenicím.
Lidé, kteří škodí jiným lidem, tedy národu, by měli být doživotně zavřeni a zaopatřeni pro co nejdelší život, aby viděli, jak se systém, který vytvořili mění v prach a oni sami jak jsou opovrhováni.
Samozřejmě u toho zavření by měli pracovat, přiměřeně tomu, co napáchali.
Jenom si myslím Jene, že někteří lidé by museli tvrdě pracovat stovky let, aby si odpracovali svoji vinu. Další možnost by byla tyhle lidi vystavit na pranýři. Veřejně – a výstava by byla putovní.
Mě osobně nejvíc irituje ta jejich „suverenita“ – nadutost a drzost.
Nějak zapomínáme na středověké tresty. Ty mírnější.
[;>))
Putovní výstava, to by šlo. Putovali by pěšky a bosky. I v zimě.
Je pravděpodobné, že by v jedné inkarnaci zlo které napáchali neodčinili.
Ale dokud jsou v tom těle, ve kterém to zlo páchali měli by tvrdě pracovat.
V sobotu klidně veřejný, putovní pranýř a v neděli den odpočinku.
Odpočívat by mohli ve (oploceném) výběhu, jako mají třeba opice v ZOO. U toho by byla cedule s soupisem toho, co provedli a školní děti by se na ně chodili dívat na výchovné výlety.
Z dávného zápisu o trestání: Mandaleně Nožířce a Anně Váňovic, hornicím, dáno u pranéře po pardusu pro smilství a cizoložství. Ta Madléna potomně sobě to chválila, pravě, že před tím pardusem žádného štěstí nejměla, až po pardusu. A že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika lety dáti kázala.
Zmíněné Madléně výprask možná přivodil jinou slast, než souložením zažila, anebo to byl jen pozdní povzdech, že byla-li by dříve vypráskána, později by nehřešila?
Tužka napíše,….četla jsem si se zájmem,….mám ráda informace ze starých kronik.
Některé zápisy i v průzoru staletí jsou si tolik podobné.
Ovšem, ve společnosti se posouvá názor na ně a jejich hodnocení.
Tím mnohé nešvary a bizarní projevy jsou přijímany jako společenská norma.
.?….Je to projev pokroku ve společenském dění,….nebo poklesu,…..?
Díky,…..Tužka.
Pokrok – tak tomu mohou někteří klidně říkat.
Ale je to jenom změna. S tím se nedá nic dělat, leda se přisźpůsobit nebo změny ignorovat. Někdy jsou obě cesty dost těžké – nejjednodušší je plout po proudu. Právě píšu článeček o tom, že peníze nejsou pro pocit štěstí moc podstatné. Jak se tak dívám kolem sebe (i historicky) vzpomínám na jednu písníčku s Richardem Müllerem kde se zpívá: „Štěstí jekrásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš..“ Otázka zní: Jsou prachy to, co nutně potřebuji ke štěstí? Stačí ke štěstí?
Nestačí.
Ale co nejde s nimi, bez nich už vůbec ne.
Šikovně formulováno! [;>))
Ale spousta věcí se dá dělat (téměř) bez peněz. Nebo za ně můžeme platit. Třeba amatérská hudba, divadlo atd. Taktéž je možné si uklidit trávník před domem. Donést chromé sousedce nákup.
I ta politika se dá do určité úrovně dělat „grátis“. A bývá úplně jinak postavená než ta, kterou předvádějí placení funkcionáři.
Pokud se rozhodneme „kupovat a prodávat“, nutně se musíme zůčastnit „krysího závodu“.
A odtamtud je jen nevelký krok začít všechno poměřovat penězi.
I štěstí a úspěch.
Tužka: Následujícími řádky budu za moralistu, jímž nejsem.
Hodnotový svět v předešlých generacích znal tzv. sedmero hlavních hříchů: Pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost.
Původní obsah se proměňoval do dnešních zvratů: Z pýchy se stalo zdravé sebevědomí; z lakomství zákonitosti ekonomiky „majitelů“ světa; nestřídmost je výraz ničím neomezené okázalosti vyšších kast; závist si osobně vykládám jako projev resentimentu (resentiment – složitý psychický vztah, který zahrnuje: 1. Rozptýlené emoce nenávisti, závisti…2. Pocit nemožnosti aktivně tyto emoce vyjádřit ve vztahu k osobám a vrstvám, které je vyvolávají; 3. Neustále opakovanou zkušenost a zážitek této nemožnosti a bezmoci, dle Sociologické encyklopedie). O resentimentu znamenitým způsobem napsal F. Nietzsche v pojednání Genealogie morálky. Hněv vynechávám.
Smilstvo je dnes součástí veřejných her, např. LGBTQIA+ tj. multipohlavní a pro 4% menšinu prostě Pride exhibicionismus. Lenost je aktuálně velmi oblíbená a mnoho/tvárná/tvářná/; je čím dál mladistvější (naplní se lidové „mladí ležáci – staří žebráci“?). Kdysi sedm hříchů, dnes obyčeje.
Nějak se mi nezdáte být moralistou.
Je to jenom poněkud obsáhlejší popis dnešní skororeality. Ještě jsme ji sice úplně nedosáhli, ale co není, může být.
Také se říkávalo: panský zvyk – sviňský obyčaj.
Tužka napíše,….mít finanční, dobře vyplněný polštář, zajístí snazší a jednodušší život. Štěstí je o něčem jiném.
„Až poslední strom bude sťat a poslední ryba vylovena, pak teprve lidstvo příjde na to, že peníze nejsou k jídlu.“…..To řekl v roce 1975 zástupce domorodých kmenů z oblasti ostrovů Pacifiku na prvním celosvětovém jednání o zhoršování životního prostředí. Jen toto. Nejkratší projev.
A jak si stojíme dnes….celosvětově,….?….blablabla. Co nadělám….? Sázím stromy. Vlastním potvrzení od lesáků z Krkonoš, že jsem na jejich katastrech vlastnoručně vysázela šest tisíc stromků,…
Sázím dál, ve svém malinkatém lese.
Umím vypočítat energii mávnutí motýlích křídel,….je třeba ji používat.
Tužka.
Muž, kterýž sázel stromy je moc pěkná povídka. Žena, která sázela stromy je zase moc pěkná realita.
https://youtu.be/W2oOaA2aqZQ
Tužka napíše pro pana Zdeňka Hosmana. Díky,….sedm smrtelných hříchů bylo npsáno na proužku z kreslicí čtvrtky jako záložka v Bibli. Krasopisně ve sloupečku pod sebou.
Takže jsem četla mnohokrát…..závist, nenávist, pýcha, chtíč, obžerství, lenost. lakomství.
Hněv tam vypsán nebyl,….vždyť v Bibli je popsán příběh, jak Ježíš,….jat spravedlivým hněvem vyhnal penězoměnce z chrámu,….
Ke smrtelným hříchům je stanoveno sedm dobrých vlastností…..to aby byla rovnováha na Vahách Spravedlnosti.
Měla jsem soukromého učitele náboženství,….katecheta docházel k nám domů,….a můj nevlastní dědeček odcházel,…protože on nevěřil v Boha,….zakládal si na tom, že je nekřtěňátko, že nikdy nevkročil do kostela. Tvrdil, že jako kovář umí zacházet s ohněm, pekla se nebojí a s čerty a ďábly se domluví,….a že má kromě hříchů i dost dobrých skutků.
A když odcházel,….tak mi vždycky pošeptal,…..“Nesmíš všemu věřit, moc věcí je v životě úplně jinak.“
Moje nevlastní babička byla věřící v Boha, do kostela pravidelně chodila, ….a snažila se, abych vyznávala stejné morální hodnoty jako ona.
Často říkala,….“Zlo se ve zlém vrátí, jen dobro bude odměněno. Nesmíš si postavit svůj život a štěstí na neštěstí těch kolem tebe.“
Váš vstup mi asocioval vzpomínky na dětství a mládí.
Tužka.
Mám to podobné jako Vy, Tužko.
Dětství v havířské kolonce, babča, která mě vychovávala, hluboce věřící Polka, zastala i roli katechety. Děda byl nevěřící pohan. Kolem udření havíři, jejich robky a penzisté.
Ale babička, kterou jsem snad do pěti let považoval za svoji maminku a maminka skutečná, která žila v Ostravě a snažila se „dělat kariéru u divadla“ a kterou jsem považoval za hodnou voňavou tetičku byla tak neuvěřitelně hodná, že jsem prostě její zásady přijal, i když jsem v Pánaboha nevěřil (nemůže přece existovat, protože by nedopustil, jako Všemohoucí, takové nespravedlnosti, jaké bylo vidět kolem). Do kostela nechodila pravidelně – bylo to daleko, ale myslím že tihle dva se postarali o to, že jsem schopen přijmout i to, že někoho hodně milujete, i když je vaše víra odlišná.
A taky jsem sázel stromky. V turistickém oddíle jsme „zalesňovali“ Jeseníky a Bozkydy. Kolik těch sazenic bylo nevím, ale tisíce určitě. Proto se v každém lese cítím jako doma. Každý les je „můj“.
Je (pro mne) překvapující, že morální (mravní) zásady nemusí sledovat praktický život kolem nás.
Já bych ráda přidala jiskru optimismu – pro změnu. Hříchy jsou v bibli vyvažovány dobrými vlastnostmi. Po dobu posledních 30 let bylo těch hříchů vidět moc. Dobré vlastnosti se časem objevovaly méně a méně, až jsem si myslela, že vymizely. Až v posledních týdnech se mi vrátilo všechno, v co jsem věřila, že doufám marně. Měla jsem tu čest poznat lidi z paliativní péče hospice sv. Maří Magdalény z České Kamenice. Tam jsem našla zápal, vizi pomáhat lidem v nejtěžších chvílích života a soucit. Po těchto zkušenostech vím, že se tyto dobré vlastnosti nevytratily ze světa, jen je třeba je trpělivě hledat. Nejlépe tam, kde vůbec nejde o peníze. Je to k neuvěření, ale hospice pojišťovnám účtují jen SPOTŘEBOVANÉ léky. Tečka. Všechna další režie a náklady – i mzdové – jsou hrazeny z peněz darovaných charitativně. Sestřičky přijedou ve dne, v noci, skutečně podle potřeby pacienta. Vždycky jim budu za jejich péči vděčná. Ony totiž nemají za cíl pacienta vyléčit. U tohoto typu pacientů ani není žádná naděje, ale dělají úplně všechno pro to, aby konec života prožil mezi svými milovanými, bez stresu a pokud na to stačí medikamenty, tak i bezbolestně. A to se jim úžasně daří.
To já jen, aby tu byla špetka naděje a víry v člověka…