by 
Aneb – Chorvatsko po třech letech.
Máme to se smutkem, můj milý deníčku. Oplakal jsem dva kamarády, s nimiž mám pobyt v Chorvatsku navždy spojen. Oba byli onkologičtí pacienti, ale to jsem se dozvěděl vždycky až pak.
První z nich, laskavý Atlas se zálibou v motorkách, dobrém vínu a mořských plodech, stačil odejít dřív, než přišel covid. Dalo by se říct, že se covidu nedožil. Tolik bych si přál, a nejen kvůli sobě, aby se ho dožil a přežil – ale nebylo mu dáno.
Druhý, sečtělý a světaznalý lázeňský švihák, milovník zanícených debat a filosofických disputací. Ve svátečních chvílích si dopřál kafe a doutník. Ne vždy a ve všem jsme se shodli, ale tak to už v životě chodí; vždycky jsme si měli co říct o spoustě věcí. Nemoc bývá předzvěstí toho, že čas se krátí rychleji, než by měl – a covid to zkrátil velmi, velmi rychle.
Tyhle dva už nikdy nepotkám, a přesto je pořád vidím. Na terase. Na pláži. Na trajektu. V krámě se suvenýry i před kavárnou. V čase minulém spolu sedíme před bungalovem, jíme pršut, olivy a sýr a na stole je víno.
Jen ty borovice kolem, ty se provoněly až do dnešních dnů.
—ﬡ—
Chorvatsko mám rád. S výjimkou několika posledních let tam rodinou a přáteli jezdím roky – někdy i dvakrát za sezónu. Jsem líný to počítat, ale podle věku některých mých dětí to bude možná dvacet let. V předchozích třech sezónách to nějak nevyšlo: dvě léta po sobě bylo hodně práce, a pak přišel covid.
I letos bylo hodně práce (nestěžuju si), a jako z udělání jí bylo nejvíc právě před odjezdem. Ale nakonec se všechno poskládalo tak, jak mělo: mohl jsem odjet.
Pro mě začíná dovolená v Chorvatsku už tím, že sednu do auta a nastartuju. Vídní a vůbec celým Rakouskem projedu v noci, abych za svítání překročil hranice do Slovinska. Ranní mlhy v údolích mezi horami, vzdálený pohled na Alpy za Lublaní, nebo nekonečné tunely skrz hory, na jejichž svazích se dodnes na koních prohánějí Vinnetou s Old Shatterhandem… a pak nedočkavé klesání do pobřežních nížin – a moře. Omamná vůně kvetoucích janovců a slaný vítr v korunách borovic. Bílé i tmavé pobřežní skály, oblé i hrotité balvany, z dálky závan s náznakem rybiny, a voda…? Jen se směj, můj milý deníčku. Letos v moři nebyla voda, nýbrž namodralý průzračný sen. To bylo – hádám – tou tříletou abstinencí.
A pak?
Ranní čaj za svítání, kdy vzduch po noci je skoro chladný, a ve chvíli, kdy se rodí den, je škoda spát. Voda, prohřátá, že ani teplomil jako já nemá důvod zaváhat a skočit. Toulání vodou mezi ostrovy a hejny rybiček. Osamělé pobřežní partie ostrovů, solitérní cypřiše a borovice, pichlavé houští, mezi kameny naplavené dříví. Pozor na mořské ježky a na vodní skútry, a brýle trochu tečou, měl bych si možná pořídit nové. Taky bych si měl pořídit nějaké pouzdro pro dálkové plavce – mohl bych brát s sebou svačinu a mobil, a na ostrovech fotit.
—ﬡ—
