by Dospívající Lidmila se dívá na západ slunce z hradiště na Mělníku.
Je to staré, dřevěné hradiště na kopci při soutoku řek Albis a Fuldaha.
Podél řek vedou staré obchodní cesty.
Lidmily předkové se zde usadili po příchodu svých slovanských předků, vedených vladykou Čechem. Jejich vzdálení keltští příbuzní je přivítali jako bratry. Země bylo pro každého dost.
Vidíš to také, kocoure? Z té hory Říp už zase letí drak. Kocour se dívá a je celý naježený, ocas bojovně vztyčený.
Kam asi letí a proč?
Druhý den spěchá za starým učitelem, druidem Aboretixem, a povídá: moudrý učiteli, řekni mi, co to za draka létá z Řípu, proč a kam letí?
Lidmilko, nevěděl jsem, že takové věci vidíš. Žádný člověk je obyčejně nevidí. My, druidové, je také dokážeme vidět, ale školíme se na takové věci 30 let, než nabudeme schopnosti vidět dál, než jiní lidé. Jak ten drak vypadal?
Vypadal jako ohnivá koule, ze které do boků vystřelovala paprsková křídla. A dopředu svítil na cestu jako ohnivýma očima. Jak letěl, cesta za ním pomalu vybledala, až mi zmizel za obzorem.
To je veliký dar, co máš. Kdybys nebyla vladykova dcera a neměla jiné předurčení, byla by z tebe jednou veliká a vážená drusada.
Víš, Říp je stará sopka a pořád v ní ještě dřímá podzemní oheň. A ten je v hlubinách spojen s jinými takovými místy.
Na jihu u moře se sopkou Etna a na západě s horou Piko na ostrovech Azorů, to je tam, kde, jak jsme si říkali, potopila se Atlantida. Na severu vede napojení na jeden z posledních ostrovů Hyperborey a na východ až do Tibetu.
A po cestách toho spojení létají draci. V Tibetu těm cestám říkají Dračí žíly.
To jsou ty hlavní cesty. Ty se pak dělí na menší a ještě menší. Často sledují cestu vodních pramenů a nad takovými žílami je lepší nestavět lidská obydlí.
Pamatuješ si, Lidmilo, jak jsme si při vyučování o zvířatech ukazovali na těle poraženého kance, jak se dělí žíly na stále menší a menší, až nebyly okem ani vidět?
Ano, pamatuji, bylo mi ho líto.
No a stejně tak se dělí i dračí žíly.
A Aboretixi, kam ten drak letěl?
To nevím, Lidmilo, ale mezi jednotlivými body na zemi vzniká často pnutí, a draci, jak letí, pomáhají to pnutí uvolnit.
Někteří druidové si ale myslí, že je to obráceně. Jak se pnutí mezi různými body uvolňuje, my to vidíme, jako když letí drak.
Kdyby toho nebylo, bylo by na světě hodně špatných věcí, třeba zemětřas.
Pamatuješ, jak v minulém létě poslal Perun blesk do staré vrby, co rostla u potoka Pšovka? Zabil tam ty lidi, co se pod stromem před deštěm schovávali.
To je jeden z důsledků neuvolněného pnutí, tentokrát na nebi mezi oblaky.
My, druidi, stavíme na některých dračích žilách, zejména na křížení těchto žil, menhiry. Menhiry pomáhají uvolnit pnutí v žílách a draci mají méně práce.
A ještě si s pomocí menhirů můžeme popovídat mezi sebou navzájem.
To jako, Aboretixi, že můžeš mluvit s jiným druidem, třeba v Praze?
Ano, v Praze stojí menhir na pahorku Žiži na skále, kde se na kamenném stolci představuje nový panovník.
Ale mohu skrz menhir mluvit i s druidy třeba v Alexandrii, nebo v Bretani, kde žije můj spolužák Panoramatix.
Můžeš jít o příštím úplňku na Říp se mnou, budeš-li chtít.
Vyzkouším tvoje schopnosti, jestli jsi také schopna mluvit prostřednictvím menhirů.
Za deset dní o úplňku kráčí Lidmila s Aboretixem na Říp. Je jasná obloha a je vidět skoro jako ve dne.
Stoupají vyšlapanou stezkou od severní strany, dále pak po východním svahu, trochu zatáčí, až nakonec přijdou k vrcholu hory od jihu.
Co cítíš, Lidmilo?
Cítím takové trochu teplo, nebo spíš sílu, která mne proniká odevšad a odnikud, trochu mne z toho bolí hlava.
A také cítím maličko něco jako kouř, nebo zápach starého spáleniště.
Ano, také tu sílu cítím, říká Aboretix, tady na nejvyšším bodu Řípu je síla hory největší. Ne vždy je to u různých silných hor pravidlem.
Odtud létá ten drak, kterého jsi viděla.
Tady kdysi měla sopka jícen, ze kterého vytékala láva.
To bylo ještě v době, kdy byl Říp dvakrát tak vysoký a žádní lidé zde nežili.
V jednu dobu pak vystupoval Říp z vody, kdy zde bylo obrovské jezero, lemované našimi hraničními pohořími.
Jenom Říp a několik hor vystupovaly nad hladinu, ale Říp byl z ostrovů nejvyšší.
Sopky v okolí řípu
Zde ale nezůstaneme. Místo, které potřebujeme, je na západní straně hory, odkud jsou za pěkného času vidět Hory Krušné.
Takže půjdeme ještě kousek na západ a dolů.
Ujdou asi čtyři sta kroků a Aboretix říká:
Vidíš ten menhir na západní straně kus od srázu dolů?
Ano, vidím. Půjdeme k němu?
Ne tak docela. Zastavíme se asi dvacet kroků od něho.
Některých menhirů se musíš dotýkat, jiných naopak nesmíš.
Tak a teď zavři oči a představ si, že stojíš u kamene.
Vždyť ke kameni je to ještě kousek, nestojím přece u kamene, namítá Lidmila.
Správně, nestojíš, ale jen si to představ, ve své mysli.
Jenom stojíš, jsi uvolněná, na nic nemyslíš, hledíš západním směrem a představuješ si, jak u stejného menhiru v Bretani stojí Panoramatix…
…Teď ho oslov jménem.
Panoramatixi!!!
Nee, ne!
Nesmíš na něj volat doopravdy. Jen si představuj, že na něj voláš.
V mysli. Tak znova.
Lidmila to zkouší podruhé, potřetí, po páté. Nejde to.
Teprve když se smířila s myšlenkou, že to třeba nepůjde vůbec a odevzdala výsledek svého snažení bohům, jako by se jí v hlavě ozval slabý cizí hlas.
Kdo jsi a co u menhiru pohledáváš?
Jsem žačka Aboretixe a přišla jsem s ním… rozzářila se Lidmila, srdce se jí rozbušilo a – spojení bylo pryč.
Smutně se podívala na Aboretixe a čekala, že jí vyčiní.
Ten ji ale pochválil: mám z tebe radost, někteří druidové mají potíže navázat spojení i po patnácti letech učení a ty jsi byla úspěšná napoprvé.
Myslím, že jsi byla někdy dříve, v jiném těle, druidem nebo jiným zasvěcencem, jinak by ti to tak rychle nešlo.
Dnes si už odpočiň, povídat si budu já.
Ty pak se mnou můžeš opět jít o příštím úplňku.
Úplněk za úplňkem se Lidmila učila, jak rozmlouvat pomocí menhiru na dálku, a učila se i jiné znalosti.
Naučila se, že ne každý kámen je vhodný na výrobu menhiru.
Musí obsahovat hodně křemene (křemíku) a mít určitý tvar.
Naučila se účinek menhiru znásobit postavením menhirů do kruhu – kromlechu.
Naučila se, jakým způsobem předvídati věci budoucí, aby mohla ochraňovat svůj lid od případných neštěstí.
Nezanedbávala ani svoje povinnosti dcery vladyky Pšovanů a učila se, jak správně spravovat svůj lid ku prospěchu všech a jak být správnou oporou svému budoucímu manželovi, kterým měl být některý ze sousedních vladyků nebo knížat.
Až přijde čas.
Podruhé se setkávám se jménem Lidmila. Poprvé jsem myslel, že je to chyba – ale šlo o Vilu Lidmilu, stavbu.
Podle historických pramenů se Ludmila jmenovala Lidmila, jako lidu milá.
Pěkné povídání, děkuji. Je jméno Ludmila novější verzí Lidmily?
Ano, jak píšu výše.
Omlouvám se, všimla jsem si pozdě. Těším se na pokračování.
Bylo by to hezké, umět si povídat skrze menhiry. To bych to měla k těm kounovským skoro za humny. Díky Jene je milé vidět svět Vašima očima. 🦋
V Kounovských řadách jsou na to malé kameny.
Zkuste menhir u Klobuk.
Buď přiložit čelo a dlaně, nebo stoupnout si zády a přiložit dlaně.
Možná vám něco poví.
Ze které strany?
Z té, co vám bude nejpříjemnější.
Parkuje se u silnice cca 200m nad menhirem.
A Když tam budete, kousek je Panenský týnec, nedostavěný chrám…
S některými lidmi už menhir nepotřebujeme 🙂
Že ne!
[;>))
Ale neřeknu, kteří to jsou. Z důvodů, které neprozradím, příčinu utajení nesdělím.
🙂
Bylo by zajímavé vědět, na co má vliv velikost menhiru… Anebo snad přesnost umístění… V případě celé skupiny jejich možné vzájemné rozměry s návaznostmi k místům… Snad bychom nahlédli do záměru tvůrců. Aspoň trochu.
Hledím na obrázek. Představoval jsem si Lidmilu starší, s pohlavní pokrývkou podobnou burce a bez dubových ratolestí. Tahle mě příjemně překvapila, dal bych jí jméno (asi) Vlasta.
Vydržte. O Lidmile ještě něco přijde (snad smím to tajemství vyzradit). V prvním dílu je Lidmila zatím dospívající dívka. Burku na hlavě bude – snad – nosit později.
Už vidím, že bys to vykecal, tak to raději napíšu rovnou sám.
O Lidmile bude minitrilogie.
Každý rok napíšu jeden díl.
🙂
Za to může Ládik!!! Položil mi lstivou otázku.
Tož to nevím, jestli dožiju druhý díl %))).
Mně by se pro ni líbilo jméno Lesana.
Přitom jsem si vzpomněla, že Olbram Zoubek měl syna Jasana a dceru Polanu.
Jasoň a Drsoň, odrůdy fernetu.
Lesana – francovka s vůní jehličí.
Ale no tak, pánové.
Fernet, francovka – z výšin Parnasu zpátky do tvrdé reality.
🙂
Veverička – to jsou asociace jen zvukové. Z tím nic neudělám, je to následek mé práce.
Lidmila by mohla být i Slovenka, tam jsou ludia – pak by to byla čistokrevná Ludmila. Kdy bude pokračování? Jsem nesmírně zvědav, jak se to celé vyvine a zda je obecně známá pověst správná.
Jen připomenu fotku Ludmily, která mi ulpěla v paměti:
https://postimg.cc/TppXMTKB
Podle jedné (mojí) vědecké 🙂 teorie jak šli Slované z východu na západ, tak po cestě odpadaly ty slabší kusy. Rusové, Ukrajinci, Slováci a až do cíle, tedy do České kotliny, dorazili jen ti nejlepší, tedy Češi.
Moravani dorazili na Říp také, ale vrátili se kus zpět, protože na Moravě se lépe pěstuje víno.
Niektoré Lidmily mohly ostať aj na Slovači.
Někdo by snad mohl namítat, že Polabští Slované došli až do Hamburku.
To je sice pravda, ale šli podle moře, po rovině, tedy jako na procházce a odolní moc nebyli.
(do pekla vede cesta přímá)
Proto si je podmanili Germáni.
My více než 1 000 let zůstáváme jako hráz i když naše současná věrchuška dělá co může a ještě více, aby to tak nebylo.
Hráz.. z anatomického hlediska?
Přesně tak, Germáni jsou o kousek vedle. Nevím, z které strany se zrovna díváme, ale ono je to vlastně jedno.
Díváme se z hráze.
„Hráz (latinsky: perineum) je v anatomii člověka definována jako silná svalnatá oblast…“
Epicentrum síly je v Praze, svalnaté řeči vycházejí odtamtud.
Ano. Svalnaté řeči odtud a činy z toho otvoru v sousedství.
Tužka napíše,…díky za hezké vyprávění. A pěkné obrázky k tomu.
V době studií jsme měli společenství chodců, co na kopcích a kopečcích dávali Pozdrav slunci při východu,….a taky se s ním loučili, když zapadl poslední paprsek.
Pozdrav slunci, jeho prvnímu paprsku jsem dávala na Řípu celkem pětkrát.
Třikrát to byla nádherná rána v pozdním jaru,….jednou při zasněžené krajině, rovněž nebe bez mráčku,….a taky v mlze. Zážitek, když stojíte u rotundy sv. Jiří, a kolem dokola je nastláno bílé beránčí rouno z hustých vodních par pozdního podzimu,….a čekáte, až slunce překoná druhý horizont z mlhy a obarví ty bílé vlnky různými odstíny růžové a zlaté.
Ještě otázka,….dělal jste někdo pokus s odchylkou magnetismu. Když si vyhledáte to správné místo,….tak se dutý lehký železný váleček koulí do kopce nahoru k rotundě.
A taky,…sedět na žíle magnetitu blízko pod povrchem, ověšen kovovými předměty,….to pak může ve vědomí i podvědomí vyvolávat, u vnímavějších jedinců,….různé reakce.
…..když však zřím ale na obzoru, uprostřed polí nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce náhle tlouci,…..
Pokračování by mohlo být třeba zítra,…..ať se potěším,…..Tužka.
Pro Tužku: Když už jste připomenula Říp. Napadlo mě, že vlastně žádný národ na světě nemá za posvátnou horu takový zvláštní kopec. Od nás z Rakovnicka je vidět zdaleka. Ale také z oblasti Slánska, Kladenska, dobře si ověřuji viditelnost z Prahy a nejen z Hradčan, ale i z Kavčích hor, perfektně, jako na podnose, svítí od Mělníka a od Českého středohoří. Vždycky jsem ten kopeček brala jako něco mimořádného. Připadal mi jako pecen chleba od mé tetičky, který vždycky položila na stůl a přikryla bílým ubrouskem. Pekla nám ho za mého útlého dětství tak 1x za 6 týdnů, on totiž skoro 5 týdnů vydržel. V pečení se střídaly hospodyně z nejbližších 3 samot, takže na ní vyšlo pečení tak 1x za kvartál. Rozpálila se dlouho před tím pec – a po upečení se ještě vždycky dopékaly buchty. No mňamka. Měla krásný starý mlýn v Petrkově na Vysočině. Už je to let. Říp mi ten chléb připomíná vždycky a taky jedinečnost, pro kterou je to naše hora posvátná. Jakoby zval do té šťastně úrodné krajiny u Litoměřic, kde je obživa pro celý kmen stále připravená. A Ludmila…? Promiňte, neříkám Lidmila, protože jako o Ludmile se u nás doma na ní vždycky vzpomínalo. Patřila mezi ty šťastné a hodné, moudré. Vždyť právě moudřejší ustoupí. Jen to někdy nepřežijí.
Myslím, že v Ladakhu je posvátný Kailás (u jezera Manasarovar). Ani Messner tam nelezl, aby nepoplašil bohy..
Mně přijde neuvěřitelné / strašné, že TENTO kousek země nám vlastně nepatří:
„Hora Říp byla od počátku 17. století, s několika přestávkami včetně nacistické a komunistické konfiskace, v majetku šlechtického rodu Lobkoviců, v současnosti (k roku 2021) je majitelka Margaret Brooks Lobkowicz.“
Citát z Wikipedie.
Zlatí komunisti.
Proč Říp nepatří českému státu?!
Přivlastnit si Říp je něco podobného, jako si přivlastnit duhu nebo východ Slunce.
Nesmysl.
Důl, to je díra v zemi…
Měl jsem jednou podobný zážitek.
Šel jsem na Říp sám, v noci za úplňku a byl čerstvě napadnutý sníh.
Lehce pod nulou, mlha.
Za rotundou, cestou na západní vyhlídku jsem v mlze málem zabloudil.
Do toho měsíc svítil a ta mlha byla ještě bělejší.
Nikde nikdo, jenom moje stopy ve sněhu.
Paranormání jevy
Před Albrechticemi směrem od Krnova je takové táhlé stoupání, kopec, lidově zvaný Magneťák. Jedete jakoby z kopce, ale motor netáhne. Když jsem tam jezdíval na kole a tuhly mi tam nohy, tak jsem zkoušel, jestli je to opravdu z kopce. Slezl jsem z kola, postavil ho na silnici a opatrně udržoval jenom jeho rovnováhu. Magnetizmus neselhal – kolo začalo se pomalu vracet do Krnova. Pohled do okolí ale jednoznačně tvrdil, že to není možné, silnice přece šla z kopce!!! Měli jsme tam tedy svou místní záhadu.
===
Pak přišel kůrovec a vykáceli les po obou stranách silnice. A paranormální jev náhle přestal fungovat. Najednou bylo vidět, že silnic od Krnova prostě pomalu stoupá a za zatáčkou před Albrechticemi ještě víc. Kraje obou lesních porostů po stranách stoupaly strměji než silnice a tak to vypadalo, že silnice vlastně klesá. Záhada zmizela. Bylo mi to trochu líto. Optický klam.
Ale jak jsme si o tom kdysi pěkně pokecali hlavně s tátou a strejdou. Měli jsme stejné zkušenosti. Táta s autem, strejda na motorce a já na kole.
Možná je dobře, že se nedožili odhalení. Taková blbost….
Ale to je škoda Kocoure. Já mám takovéto „záhady“ ráda. Život je pro mě s nimi dobrodružnější. Pan Horníček tomu říkal že: „…štift spadl do trýbu.“ Pěkné že?
Nedávno se mi dostal do rukou článeček, kde se na obloze mezi mraky objevilo neidentifikované světlo – jako když svítí veliký reflektor mě přímo do očí. Dokonce to tak i nějaký asiat vyfotil. Bohužel ten článek mi nejde už dohledat. Také tam bylo rozumné rozuzlení – prý tyto efekty v atmosféře vyvolávají startující rakety Space od Muska. Taky mě zklamali.
A já si tak ráda jako holka četla sérii Cestu slepých ptáků od Ludvíka Součka…
Součka mám téměř kompletního. Vojenský zubař s fantazií…
Nejlépe jsem si početl v „OOOO“ – Obrazový opravník obecně oblíbených omylů.
ZÁHADY NA OBLOZE: Jedna zánovní…
To je ona… 🙃🤚
Opravník je esencí krásného humoru, který mám nejradši a vlastně se taky vyskytuje hojně tady, v Čechách. Nejen Souček, ale třeba Nepil, Jirotka, Vavřincová, Mládek, Uhlíř, Vyčítal… Společným jmenovatelem je vlídnost, schopnost udělat si radši legraci ze sebe, než srandou zesměšňovat bezbranné.
Od Součka se až teď, na stará kolena, nořím do kultury Mongolska. Dostala se mi do rukou jedna z jeho prvních knížek pro mladé Krotitelé ďáblů. Příběh je dobrodružný a samozřejmě přibarvený poválečným budovatelstvim i tehdejšími nadšenými vztahy s válečnými osvoboditeli. Ale toho se člověk rychle zbaví. On totiž tu kulturu Mongolů na konci války opravdu zažil osobně. V knize je spousta detailů o přírodě v Gobi, flóře, fauně a geologii nejodlehlejší části jižního ajmaku (oblasti). Stále tam nacházím zajímavé detaily. Škoda, že autor už nežije. Zahltila bych ho dotazy 😊.
Kocoure, jezdíte ještě na kole? Já si ho zase koupím (asi zítra), připadám si bez něj, jak nesvéprávný. Kolobka není všechno.
Kocour není polabanka, aby se řítil na kole, na kole, na kole…
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/uhlir-jaroslav/na-kole-76366
Přitom jsem na toho kole najezdil hodně. Jezdíval jsem na něm i na chlupu – 97 km do kopce tam a stejně daleko zpátky, ale z kopce.
Potom mě ale začaly bolet kolena a bylo mi „líno“, tak jsem si k němu pořídil motorek a potom koloběžku s motorkem. Minulý týden jsem ji prodal.
Byla doba, kdy jsem jezdil do práce na kole – 25 km ráno tam, 25 km odpoledne zpět. Jaro, léto, podzim, v zimě – když nebylo moc sněhu.
Takovou kondičku, jako tehdy, jsem nikdy neměl – ani předtím, ani potom. Kde jsou ty časy.
Česnek medvědí před chvílí, jen na chuť:
https://postimg.cc/nC4bHm05
Tužka napíše pro Jiřičku,…..moc hezky jste to napsala, jak o Řípu, tak o chlebíčku. Díky.
Mám v oblibě cestopisy. O různých posvátných horách domorodých národů je tam taky vždycky zmínka.
Velice zajímavý je příběh posvátné hory ULURU v Austrálii.
O této hoře jsem četla celou knihu,….text stovek stran je věnován jen tomuto místu. Moc zajímavé čtení.
I indiánské kmeny v Americe mají své posvátné hory,….posvátné kopce jsou i na ostrovech v Tichomoří.
Ural a Malachitová hora.
Tibet, Pamír, Kavkaz,….
Nejsme ojedinělým úkazem milovníků opěvovaného místa s pevným ukotvením v historii.
Patří to, myslím, k lidskému naturelu,….
Tužka.
Jsou i menší objekty k uctívání. Třeba ty menhiry a jiné kameny, Nebo posvátné stromy. V Petrodvorci (Petershof) jsem si chtěl sednout na jeden příhodný balvan na pobřeží, vypadal jako křeslo, ale přišel ke mě starý hlídač a řekl, ať to raději nedělám. Že to není zakázáno, ale místní věří, že když se tam někdo posadí, spáchá do roka sebevraždu. Nebo ho aspoň opustí žena. Tak jsem si sedl raději na kámen vedle, abych mu udělal radost, jako že mu věřím. Ale nevypadal, že si ze mě utahoval.
Možná proto jsem se zatím nezasebevraždil a žena mě taky neopustila. [;>))
Četl jsem, že šimpanzi mají v pralese taky „posvátné“ stromy, do kterých někdy tlučou velkými kameny a potom poslouchají, jestli se někde z pralesa neozve podobný zvuk. Že by předchůdce tam-tamů?
V kameni může (ale nemusí) být člověku negativní energie, která může v těle spustit různé procesy.
Tak jako droga spouští negativní procesy.
Někdy stačí tělu či mysli, jeden malý impulz a může se (zdravotně) vydat někam jinam a to v pozitivním i negativním smyslu.
Na spuštění fotosyntézy v listu stromu stačí jeden foton.
Morana na Mostě čsl-polského přátelství v Těšíně, před 6 lety:
https://postimg.cc/RWrLSSQZ
Aha, něco s měřítkem souřadnic.
O zemském kříži
https://narodniproud.cz/video.php?v=vysilani_narodniho_proudu_22_3_2024
Ládiku!!!,
s obsahem článku zásadně souhlas, jenže… My starší a staří máme jasno, ale většina mladých vůbec neví, o co jde. Nanejvýš mlhavě tuší. Dějiny moc neznají, za odvěkého nepřítele pokládají Rusy. S Němci jsme přece kamarády, ne? A nějaký ostatkový kříž – co to je ? Co s tím?
Ještě na původním Vidlákově webu jsem jednou zmínila knihy Evy Hahnové, zejména „Od Palackého k Benešovi“, soubor dokumentů – německých textů o Češích, Němcích a vzájemných vztazích. Ta kniha by měla být POVINNOU ČETBOU od páté třídy po maturitu / promoci, neměla by NIKDY zmizet z veřejného prostoru – z rozhlasu, televize atd. Jsou to dokumenty, autentické texty, jejich smysl nejde okecat a vyložit jinak. Akorát o nich už skoro nikdo neví a kniha jako kdyby neexistovala.
Děsí mne, jak snadno lze historii přepsat, lidi zblbnout, nové generaci nacpat do hlavy nesmysly a přesvědčit ji o tom, že přesně tak se věci mají.
Co s tím teď a tady ? Nevím. Těch zmanipulovaných je už moc.
Prožijí si to znovu. Já děkuji osudu za krásné dětství, mládí i střední věk.
Díval jsem se odpoledne na záběry zfanatizované ukrajinské mládeže. Stejný pocit, jako se dívat na filmové týdeníky z počátku padesátých let u nás. Svaté přesvědčení.
A s mnoha jejich vrstevníky jsem mluvil i po devadesátém roce. Byli už jiní, unavení, bez ideálů, snažící se proplout svým životem co možná nejlépe. Mnozí i komunisté. Tak nějak ze zvyku.
Pak jsem v kuřárně divadla zažil scénu, kterou jsem už předtím někde četl.
Ostrovskij – Jak se kalila ocel. Když na stavbě měli zůstat jen komunisté a tak někteří házeli na předsednický stůl své stranické legitimace. Bylo to úplně stejné…
Jenom to byl stolek na kafe. A nebyla to schůze strany, ale pauza v divadle.
Až jsem se otřásl hrůzou, jak přesně se mohou věci opakovat.
Takže ti mladí a naivní nakonec narazí do stejné zdi reality o několik desetiletí později.
Když to tak vezmu, byl jsem stejný.
V Boha jsem věřit asi do sedmi let.
V tu krásnou velkou zemi na východě do deseti – jedenácti.
V budoucnost Západu a demokracie do dvaačtyřiceti.
V to, že lidi jsou schopni používat vlastní mozek asi do padesáti.
Pak jsem vylezl na virtuální sloupek u virtuálních vrátek a tam se držím.
===
Teď už věřím jenom tomu, co vidím na vlastní oči a slyším na vlastní uši.
Cosi mohu ohmatat, očichat a olíznout.
Pro Kocoura: Naprosto souhlasím, u mne je to podobné. Napadá mě, že jsme ještě nezažili etapu, kdy pocity marnosti a bezmoci se postupně proměňují do agrese. Na to asi bohužel dojde teď.
Onehdá mi kamarádka poslala zajímavé video. Vlastně šlo o laboratorní pokus. Do jedné krabice uzavřeli společenství myší – asi 150 kusů můj odhad. Neustále je dobře krmili a sledovali jejich chování. Napřed tloustly, pak se začaly škádlit (dobré bydlo jim prospívalo jen zpočátku), pak se začali místo škádlení pomaličku rvát mezi sebou – ale ne o jídlo, toho měly dost, ale jen tak, a nakonec se vybíjely mezi sebou až do hořkého konce – zbyla jediná a ta nakonec pošla – neříkali na co. Asi už stářím. Nikdo jim celou tu dobu neomezoval ani jídlo, ani pití, byli v komfortním teplém prostoru, vlastně myší blahobyt. Je děsivé, jak se to podobá dnešnímu světu. Ani už nevím kolikrát jsem si na to video v dnešní době vzpomněla…
Četl jsem.
Kdo ví, jaké nitky k čemu se vážou. Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, o kterých víme málo nebo nic.
Podle mého názoru si Rozvědčík zahrává, pokud už na sebe (a na své okolí) ve své zpupnosti něco nepřivolal. Ale všechno je jednou poprvé.
Preventivně bych doporučoval nezdržovat se v blízkosti prezidenta, nejezdit s ním na motorce, nelétat s ním v letadle, neskákat padákem…
Alefe, myslím že to není tak horké.
Rusko považuje našeho „prvního občana“ za panáka v cizích službách, bez vlastního názoru. Tudíž nebude spěchat z jeho odstraněním. Až se odstraní vodící špagátky nebo sám loutkovodič, loutka znehybní, možná i na zem padne . Samočinně.
Nemyslím si, že by se ve věci našeho prvního panáka angažovalo zrovna Rusko (ale ani to nevylučuji). Vůbec není důležité, kdo nebo co vystoupí v roli nástroje – jak to říct – Svrchované Vůle, to je naprosto vedlejší. – Dnešní nový Janův článek trochu napovídá:
„Voda teče dolů a ne nahoru, člověk se narodí a stárne až ke smrti, a když zasadíš do země sazenici vína, nemůžeš z ní sklidit bobule melounu.
A člověk se trestá sám, přesně podle těch daných zákonů.“